PRIBISLAV


POLABANÉ

ÚVOD

JAZYK

1. Nástin mluvnice
2. Věty a slova
3. Texty
Ptačí svatba
Ostatní texty
4. Slovník (740 slov):
Polabsko-česko-polsko-německý
Česko-polabský
Polsko-polabský
5. Prameny
6. Staropolabština

DĚJINY

Polabské kmeny
Vlčan (789-795)
Dražko (795-809)
IX.století
Tugumir a Gero
Mstivoj (966-995)
Mstislav (995-1018)
Uto (1018-1031/2)
Ratibor (1031/2-1043)
Gotšalk (1043-1066)
Kruto (1066-1105)
Jindřich (1105-1127)
Svatopluk (1127-1129)
Knut (1129-1131)
Niklot (1131-1160)
Pribislav (1160-1178)
Borvin I. (1178-1227)
7. Rujána (do 1404)
8. Wendland (do 18.st.)

Odkazy
TYRAS
EP!
Napiš mi - Grapse mu

©Vladislav Knoll

Sasům a Dánům se podařilo zemi Obodritů definitivně dobýt. Značná část země byla rozdělena mezi Jindřichovy rytíře: v Malchově vládl Ludolf z Peine, na Ratiboru Bernard, na Zvěříně a Jílovém pak Guncelin z Hagenu, který se stal také správcem země. Biskupem Obodritů ustanovil viligardského biskupa Bernona a samotné sídlo obodritských vládců dal osídlit Vlámům. V Ratiboru byl pak biskupem Evermod. Těmto biskupům museli Slované platit desátky (Helmold 88). Stargardské (oldenburské) biskupství spravované Geroldem bylo přeneseno do Lübecku (Helmold 90). Synům Niklotovým, Pribislavovi (Pribiszlavus, Priszlavus, Prizlavus) a Vartislavovi nechal pouze hrad Vorel a zemi na sever od Pěny. Pribislav se pokusil napadnout Lubici, ale neúspěšně. Pobřeží křižovala dánská flotila, do jejíchž rukou upadl Prislav, třetí syn Niklotův při jedné ze svých pirátských výprav. Na dánském dvoře byl však přijat více než přívětivě a dostal dokonce za ženu královu sestru. Stal se prakticky Dánem a věrným vazalem Valdemarovým.

Zbylí Niklotovi synové se ale nesmířili s porážkou a chystali protiútok. Mladší Vartislav zůstal v pevnosti Vorel, kde byl v roce 1163 Jindřichem Lvem obklíčen. Pribislav mu chtěl pomoci, ale neměl tolik vojska, aby to dokázal. Omezoval se tedy jen na menší přepady německých hloučků. Vartislav byl nakonec nucen se vzdát a vyžádal si volný odchod z města výměnou za dánské zajatce. Byl však ihned chycen a zavřen do vězení v Brunšviku. Správcem hradu a země kolem ní se stal Niklotův bratr Lubemar, který slíbil Jindřichovi věrnost (Helmold 93). Přibyslav se chystal na odvetnou výpravu a 16. února 1164 dobyl Viligard, nyní už Mikilinburg neboli Mecklenburg. Vzdal se mu Malchov, ale Jílové obléhal zbytečně, protože slovanští obyvatelé města, kteří mu původně slíbili pomoc, byli zastrašeni (Helmold 98).

Vévoda Jindřich se opět dohodl s hrabětem Adolfem a dánským králem Valdemarem, že potáhnou na Slovany. Když dorazili k Malchovu, dal Jindřich oběsit Vartislava, protože jeho bratr porušil příměří. Přibyslav se obrátil na pomořanská knížata Budislava a a Kazimíra, která sídlili ve Štětíně a Volíně. U nich se také musel nechat pokřtít, protože Pomořansko bylo už od mise sv. Oty Bamberského roku 1127 křesťanské. Adolf, zatímco Jindřich zůstal v Malchově, shromáždil své vojsko u místa Viruchne u Kummerowského jezera (6. července) nedaleko od Dymína. Tehdy k nim přišli dvakrát slovanští poslové od pomořanských knížat, kteří za smír nabízeli nejdříve tři tisíce hřiven a posléze dva tisíce. Tyto dvě nabídky hraběte jen rozčílili a vydal příkaz k přípravě k boji. Slované, spojeni Pribislavem, se vrhli na Němce u města Dymína a na hlavu je porazili. V té bitvě padl i hrabě Adolf. Zbylí Sasové se vydali rychle za Jindřichem Lvem. Slované se ale už dávno začali radovat z vítězství a tak je vévodův oddíl nečekaně přepadl a rozmetal (Helmold 100). Nyní se zdálo být všechno ztraceno. Dánové spálili Dymín a poplenili okolní kraj. Sasové a Dánové se setkali v klášteře Stolpe a uzavřeli spojeneckou smlouvu. Pribislav prchá ke Kazimírovi do Dymína. Téhož roku 1164 byl Pribislav se svým synovcem Niklotem (Nikolaus) mecklenburským biskupem (od roku 1154) Bernem (†1191) pokřtěn.

Pribislav opět vystavěl Dymín a roku 1167 mu Jindřich Lev opět vrátil zemi lutickou a obodritskou kromě Zvěřína, ale už ne jako samostatnému knížeti, ale jako svému vazalovi. Slovanská země byla silně kolonizována Němci. Začalo se jí říkat Mecklenbursko, podle německého názvu původního sídla slovanských vládců Viligardu. 2. ledna 1170 byl Pribislav uznán císařem Bedřichem Rudovousem při příležitosti založení zvěřínského biskupství (to bylo přeneseno z Mecklenburku) za říšského knížete. Jeho panství bylo na jihu ohraničené řekou Eldou. Pribislav se snažil znovu dát do pořádku zbídačenou zemi, dal obnovit staré hrady a nechal je osadit výlučně slovanským obyvatelstvem. Byl sice se svou manželkou Vojslavou, dcerou Vartislava Pomořanského, křesťanem, ale ne přívržencem Němců. Podařilo se mu ale nadále s vévodou Jindřichem zachovat mír. Dalším problémem byly také vzmáhající se loupežnické výpravy do sousedních zemí, které bylo prováděno Slovany. To omezil teprve zvěřínský hrabě Guncelin tím, že dal oběsit, každého Slovana, který byl u něj chycen. Roku 1171 dal Pribislav cisterciáckému řádu půdu pro klášter u Doberanu, v dalším roce byl založen dánskými mnichy z Esromu klášter u Dargunu. Roku 1172 doprovázel pak vévodu na pouti do Svaté země. Mezitím mu zemřela manželka Vojslava. On pak zemřel 30. prosince 1178 na turnaji v Lüneburku následkem pádu z koně. Byl pak pohřben v klášteře sv. Michala, kde se kdysi vzdělával jeho předek Gotšalk. Nakonec bylo tělo prvního meklenburského panovníka pohřbeno v srdci tehdy ještě slovanské země, v Doberanu.