GOTŠALK


POLABANÉ

ÚVOD

JAZYK

1. Nástin mluvnice
2. Věty a slova
3. Texty
Ptačí svatba
Ostatní texty
4. Slovník (740 slov):
Polabsko-česko-polsko-německý
Česko-polabský
Polsko-polabský
5. Prameny
6. Staropolabština

DĚJINY

Polabské kmeny
Vlčan (789-795)
Dražko (795-809)
IX.století
Tugumir a Gero
Mstivoj (966-995)
Mstislav (995-1018)
Uto (1018-1031/2)
Ratibor (1031/2-1043)
Gotšalk (1043-1066)
Kruto (1066-1105)
Jindřich (1105-1127)
Svatopluk (1127-1129)
Knut (1129-1131)
Niklot (1131-1160)
Pribislav (1160-1178)
Borvin I. (1178-1227)
7. Rujána (do 1404)
8. Wendland (do 18.st.)

Odkazy
TYRAS
EP!
Napiš mi - Grapse mu

©Vladislav Knoll

Nevíme jistě, kdy se vlastně Gotšalk (něm. Gottschalk, dán. Gotskalk nebo Gudskalk, lat. Gotescalcus, Godescalcus, Goteschalcus nebo Guthscalcus) narodil, ale mohli bychom odhadovat dobu kolem roku 1010. Otcem Gotšalka byl jeden ze slovanských (obodritských knížat) Pribignev, křtěný Uto nebo Udo, syn knížete Mstivoje. Gotšalk (Adam 2.64) byl vychováván v klášteře svatého Michala v Lüneburku pod vedením gótského biskupa Gotšalka, který by podle jména mohl být i jeho kmotrem. Zdá se, že slovanský princ zde nepřebýval pouze kvůli svému vzdělání, ale byl i jakousi zástavou, kterou si saský vévoda Bernard II. (1011-1059) chtěl zajistit loajalitu slovanského vládce.

Asi roku 1031 byl Udo zavražděn jakýmsi Sasem, podle Adam Brémského za svou krutost. Je alepravděpodobné, že byl zavražděn proto, že se snažil vymanit ze saského vlivu. Každopádně novým vládcem Obodritů se stal zřejmě Udův bratr Ratibor, který byl vůči Sasům povolnější. Když se k mladému Gotšalkovi donesla zpráva o otcově zavraždění, prý se neobyčejně rozčílil, zavrhl křesťanskou víru, která pro něj symbolizovala závislost na Sasech a prchl z kláštera. Přepravil se přes Labe do Holštýnska, kde se spojil s několika svými krajany a pustošil s nimi celé okolí. Za smrt jeho otce měly zaplatit tisíce Sasů, kteří pak před jeho nájezdy skrývaly do pevností. Podle Helmolda (1.19) si pak jednou Gotšalk uvědomil, jaká to páchá zvěrstva, a žádal nějakého Sasa, který šel zrovna kolem, aby mu zprostředkoval setkání s místními představiteli k jednání o míru.

Tato náhlá změna ale samozřejmě nedala vzniknout důvěře v Gotšalkovu solidnost, a proto byl Gotšalk chycen a poslán do vězení. Vévodu Bernarda však napadlo, že kdyby Gotšalka ihned zase propustil, mohl by si z mladého knížete udělat pro příště dobrého spojence, neboť by mu Gotšalk byl za jeho milosrdnost dlužen vděčností. Ale přepočítal se, protože Gotšalk nezamířil po otevření bran žaláře k Bernardovi, aby mu slíbil věrnost, nýbrž k dánskému (Saxo G. 10.17.3)králi Knutovi (Knud den Store, dánským králem 1014-1035), který byl po matce jeho příbuzným.

Gotšalk se dostal pod Knutovým vedením do Anglie a dosáhl tam značných vojenských úspěchů a slávy a stal se zřejmě dánským jarlem. Po smrti Knutova syna Hardeknuta (1042) se vrací nejprve do Dánska, kde je spojencem Knutova synovce Svena Estridsena (dánským králem 1047 - 1076), jehož dceru Sigrid (u Saxona Siritha: 11.7.1.8) ) dostal za ženu. Sven (neboli Svend) byl pověřen správou Dánska za nadvlády norského krále Magnuse, ale bojoval za samostatnost, které dosáhl až po Magnusově smrti. Magnus se spojil s vévodou Bernardem, ale při všech těch problémech se na Dánsko vrhli Slované (vender), vedení Ratiborem. Jejich drtivá porážka z roku 1043 u Lyrskovhede, kde padl Ratibor se svými osmi syny, dala Gotšalkovi možnost stanout na uprázdněném knížecím trůně.

Gotšalk byl v dánských službách utvrzen v křesťanské víře. Chopil se vlády s rozvahou a neváhal platit vévodu Bernardovi daně. Pod vedením hambursko-brémského arcibiskupa Adalberta (působí 1043 - 1072), který byl Bernardovým odpůrcem, začal naplno s christianizací své říše. Jistě si uvědomil, že rovnováha sil a křesťanská víra mohou přinést jeho zemi klid a rozvoj. Přijetím nové víry chtěl také uhasit jednu z hlavních záminek vedení války proti Slovanům. Chtěl snad udělat z obodritského knížectví učinit zemi podobnou české, která přes značné ústupky Němcům neztrácí tolik na své autonomii a charakteru.

Do země byli pozváni noví němečtí duchovní (Adam 3.19), byly obnovovány kostely (některé byly postaveny a zase zničeny už v 10. století) a zakládány kláštery. Ty se nacházely v nejdůležitějších městech státu: v sídelním městě Velehradě (Viligard, Magnopolis; dnešní Dorf Mecklenburg) byly zřízeny tři, po jednom pak v Libici (Liubica, Leubice; dnešní Lübeck), Stargardě (Aldinburg; dnešní Oldenburg in Holstein) Lenčíně (Leontium; dnešní Lenzen) a v Ratiboru (Razisburg; dnešní Ratzeburg). Roku 1051 byly navíc zřízena dvě nová biskupství: v Ratiboru a Velehradě. Biskupství ve Stargardě fungovalo už dříve. Gotšalk se přitom kázání v kostele sám aktivně účastnil, údajně simultánně překládal kázání, snad i zábavněji, aby je lidem více přiblížil. Podle Helmolda (20) dokonce přikázal přeložit písmo do slovanského jazyka.

Roku 1057 dochází k rozpadu svazu kmenů kolem Svarožicovy svatyně v Retře. Proti sobě se postaví Rataři, Dolenci a podle Adama (3.21) i Chyžané (podle Helmolda byli proti nim) a na druhé straně Črezpěňané. Zdá se mi ale vzhledem k výsledku střetnutí, že oba tábory byly odděleny řekou Pěnou (Peene) a Chyžané stáli na straně Črezpěňanů. Rataři se svými spojenci napadají Črezpěňany, ale jsou po třikrát poraženi, s čímž nejsou s to se smířit. Povolávají si tedy na pomoc proti Črezpěňanům Gotšalka, vévodu Bernarda a krále Svena. Spojenci Ratarů Črezpěňany po sedmitýdenní krvavé válce porazí. Črezpěňané mají zaplatit 15 tisíc talentů válečné kontribuce. Navíc jsou Črezpěňané i Chyžané začleněni do Gotšalkova panství. Bylo by vhodné si usoustavnit zeměpisné představy o rozsahu Gotšalkovy moci. Jeho vláda se nyní rozprostírala téměř od východního Holštýnska (Polnské jezero), na východě po řeku Pěnu a baltské pobřeží, jezera kolem Malchova a řeku Stepenici (Stepenitz). Jižní hranicí bylo Labe. Od západu jej pak uznával kmen Vagrů (Stargard), Polabanů (Ratibor), Smolinců a Gliňanů (oba při Labi), samotných Obodritů (Zvěřín), Reregů (Wismar), Varnů (Güstrow), Chyžanů (dolní Rekntz) a Črezpěňanů (Wolgast). Ranové z ostrova Rujany, kteří měli svá území i na protilehlé pevnině byli na něm nezávislí.

7. června se konal v Lenčině sněm, na němž byl přítomen i Gotšalk, nezřídka nazývaný králem. Jeho švagr Bluso rozpoutal pohanské povstání proti knížeti a křesťanství, které vyústilo v zavraždění Gotšalka (Adam 3.49, Helmold 22). Tak padl zřejmě největší polabský panovník, který se pokoušel najít cestu, jak ochránit svůj národ před asimilací přijetím německých podmínek. Tím ale celé povstání neskončilo. Naopak živelně vzrostlo, zahubilo i samotného iniciátora a snažilo se zničit vše křesťanské, byly páleny kláštery, mnichové a duchovní byli vražděni. Je připomínán případ velehradského biskupa Jana, kterému byly usekány ruce i nohy a jeho hlava byla 10. listopadu obětována v Retře (snad kolem dnešního Neu-Brandenburg) Svarožicovi (Adam 3.50, Helmold 23).