Od roku 919 vládl v Německu první vládce saské dynastie, Jindřich Ptáčník († 936), který nechal zpevnit hrady na slovansko-německém pomezí a nechal osídlit jejich okolí. Dále dal možnost různým lapkům a  vrahům vydat se v jeho službách proti Slovanům, případně škodit v jejich vesnicích a ne v jeho, čímž by jim bylo odpuštěno. S tímto vojskem pak roku 928 vytáhl na Stodorany, dobyl jejich středisko Branibor a zajal jejich knížete Tugumíra, který byl vzat jako rukojmí do Saska. Během této cesty donutil k dani i Glomače, Obodrity, Lutice a Čechy. Slované byli nuceni k vojenské službě na německé straně (hlavně proti Maďarům), byly zakládány nové posádky ve slovanských zemích. V srpnu povstali Lutici a vyplenili a spálili město Wallislevo(Wallisleben). Jejich řádění však bylo brzy 4. září 929 zastaveno vojevůdci Bernardem a Dietmarem v bitvě u Lenčice (Lunkini, Lenzen) (Thietmar 1.6). Padlo snad sto dvacet nebo dokonce dvě stě tisíc Slovanů. Zajatci pak byli králem popraveni. Slovanům uložil ještě těžší daně a nutil je k přijetí křesťanství. Roku 931 byl tak donucen se pokřtít jakýsi obodritský panovník. Jako poslední z Luticů byli zpoplatněni Ukrané, na které se císař Jindřich vydal roku 934.

 
Roku 936 pak nastoupil na německý trůn císař Ota I. (†973). Ten pokračoval v díle svého otce a po smrti hraběte Siegfrieda z Merseburku (937) rozdělil území mezi Odrou a Labem na dvě marky, které rozdělovala řeka Elde. Do čela severní marky postavil Hermanna Billunga (†973), jehož sídlem byl Lüneburg, do čela jižní pak Gera. Ještě v roce svého nástupu na trůn se Ota vydal proti Ratarům, aby potvrdili své poddanství. Ti však již roku 939 povstali a zničili oddíl markraběte Hika, který k nim šel vybírat poplatky. Samotný markrabě padl. Gero pak dlouho přemýšlel, jak by mohl oslabit slovanský vzdor. Začal se tedy ke svým sousedům náhle chovat přívětivěji. Začal jim posílat dary a nakonec pozval třicet slovanských velmožů k sobě na velkou hostinu. Nepozval pouze Tugumíra (†947/9), ačkoli mu tento byl nejpovolnější a dokonce přijal křest. Na této hostině však nechal Gero všechny slovanské představitele povraždit. Zachránil se jen Tugumirův synovec Stojmír, který o té pohromě donesl správu Slovanům. Tugumír byl vyhnán ze své vlasti a uchýlil se právě ke Gerovi. Ten jej poslal zpět, aby si vymyšlenou zkazkou o úniku z cizího područí znovu získal důvěru Slovanů. Ten však nechal popravit svého synovce Stojmíra a vyhlásil na 14 let mír s Němci a poddanost císaři.
 

Následující desetiletí bylo na slovanském území založeno několik biskupství, roku 942 ve Stargardě, roku 946 v Havelbergu, roku 949 v Braniboru. Tato střediska se snažila násilně Slovany donutit k přijetí křesťanství a placení vyšších daní. Nebylo divu, že to mezi obyčejnými lidmi začalo vřít. Roku 954 povstali tedy Ukřané, byli ale zpacifikováni markrabětem Gerem. To už ale bylo moc, a proto se spojili Obodrité a Lutici a v čele s obodritskými knížaty a bratry (Nacon, Nacco) a Stojgněvem (Stoinnegin, Stoinef, Ztoignav, Stoignev) vytáhli proti Němcům. Doprovázela je hrabata Wichman (Wigmann) a Egbert, kteří se vzbouřili proti králi v Sasku. Obě vojska se setkala 16. října 955 v bažinách u řeky Reknice (Raxa, Recknitz). Ze začátku se Slovanům dobře dařilo, protože se lépe než Němci uměli orientovat v tomto prostředí. Na straně německé však bojovali i Ránové, kteří postavili Němcům tajně přes bažiny tři mosty. Němci tak močály snadno překonali a padli spojeným Obodritům a Lutícům do zad. Ve strašné bitvě padl i Stojgněv a Slované byli poraženi. Hlavy padlých pak byly naraženy na kůl a 700 zajatců bylo popraveno. Saská hrabata zůstala na živu  (Thietmar 2.6)V další válce císař s Gerem v letech 957 - 60 opět bojovali proti Ratarům. Tím byl odpor Slovanů zlomen. Markrabě Gero nadto podnikal další války proti Lužicům. Při nich ale padl jeho jediný syn Siegfried. Stařec v žalu odešel do kláštera (963) a zakrátko zemřel.
 
 
 

Widukind, Thietmar, Helmold