geograf

PERIPLÚS

Cesty po bájných a dalekých zemích

Vladislav Knoll
)Arxo/menoj gai=an te kai_ eu)re/a po/nton a)ei/dein...

A

Každý pohled na nekonečnou plochu moře, která za méně jasného počasí pozvolna přechází v jasně modrou oblohu, v nás, stejně jako u lidí před třemi tisíci lety, vyvolává otázky o konečnosti tohoto modrého prostoru. Chceme poznat, co všechno se skrývá v té dálce, kam kvůli zakřivenosti zeměkoule a slabosti našeho zraku nemůžeme dohlédnout. Moře ale není step, která se zdá být stejně nekonečnou, ale je možné se ji pokusit přejít vlastníma nohama. K dobytí moří lidé museli naleznout prostředek, jak tuto modrozelenou pláň překonat. Spustili tedy na vody první kmen stromu, usadili se na něj a začali veslovat velkou větví. Později vydlabali tento kmen stromu, aby se jim sedělo pohodlněji a nakonec tento tvar napodobili ve větších rozměrech a přidali plachtu, neboť zjistili, jak využívat větru. Tak zhotovili loď, nabrali zásob, svolali statečné muže a vydali se na dalekou cestu za hranice obzoru.

Již v době mínójské i mykénské civilizace předkové Řeků poznali oblast východního Středomoří. Četná tehdejší centra udržovala kontakty nejen mezi sebou, ale i mezi vzdálenějšími oblastmi, s Egyptem i s fénickým pobřežím. Právě Féničané pak na sklonku 2. tisíciletí před Kristem vytváří na dálném západě svá obchodní střediska a zahájí tak 1. velkou kolonizaci Středomoří. Ve stejné době se Iónové začali usazovat na pobřeží Malé Asie. Již Féničané začali zhotovovali spisy, ve kterých byly popsány námořní cesty. Nám se z nich zachovalo jediné dílo Hannónovo z poloviny 1. století př. Kr. a to ještě v řeckém překladu.
Byla tak již připravena půda pro určitý žánr samotného řeckého písemnictví - pro periplús, který se udržel až do konce antiky a ve změněné podobě vlastně přetrval i nadále. Zachovalo se nám nezanedbatelné množství celých textů i zlomků, pocházejících z různých dob během jednoho tisíce let. Tato díla však zůstávají poměrně ve stínu zájmu mnohem skvělejších ukázek řeckého slovesného umění. Je to hlavně i proto, že většina těchto dílek nebyla napsána jako literární dílo, nýbrž jako praktická námořnická příručka, či přesněji průvodce, soustřeďující se hlavně na co nejpřesnější údaje o názvu, poloze a povaze místa, které mohla či musela kupecká či jiná loď při své většinou rutinní cestě minout. Nejedná se tedy v žádném případě o sindibádovská vyprávění homérského typu (i když cesta Nearchova v Arriánově tlumočení k tomu mírně směřuje). Sloh bývá velmi prostý, užívá se stálých obratů a jednoduché slovní zásoby (výjimkou mohou být výčty exotických plodin a zvířat v Obeplutí Rudého moře). Je to žánr velmi různorodý a tak tu proti sobě stojí dílo Dionýsiovo (které ale není pravým periplús, nýbrž periegésis), psané květnatým hexametrem a strohý styl Stadiasmův, který spíše připomíná tabulku z autoatlasu.
Ve spisech se většinou uvádí název místa (zkomoleniny z místních jazyků vyvolávají zájem jazykovědců), někdy stručný údaj o obyvatelích, ale hlavně o přistávacích podmínkách a dále vzdálenosti, vyjádřené ve stadiích (nejčastěji eratosthenovské = asi 185 m) či dnech. Po obeplutí větší oblasti si autor dává práci spočítat, jak dlouho by trvalo obeplutí celého toho kraje.

V této stručné práci bych chtěl upozornit na výjimky z této tradiční stavby v jednotlivých dílech, kdy se autor chystal popsat obeplutí místa, které výrazně zaujalo jeho pozornost. Nezdržel se, aby nepřipojil pár poznámek o tom, co se v této oblasti událo v mythických dobách, případně jakou zvláštnost se mu podařilo shlédnout. Také chci upozornit na kraje málo známé, něčím záhadné, o které se téměř každý autor otřel. Tím se pak z prostého atlasu stává turistický průvodce zajímavostí, který ale samozřejmě nemůže konkurovat s žánrem velmi příbuzným s periplús - periegézí. Ta se totiž zabývá nejen popisem přímořských oblastí, ale i vnitrozemí a nabízí právě více oněch zajímavostí a odboček. Nejznámějším takovým dílem je pak Pausániovo Periégésis tés Hellados, které dodnes může sloužit jako turistický průvodce po Řecku.
Periploi, které se nám dochovaly, jsou samozřejmě pouze zlomkem celkového počtu těchto dílek, která byla už kvůli svému účelu a užitečnosti jistě velmi rozšířená. Některá pak zaujala pozornost velkých sepisovatelů, (jako Hérodotos Strabón, Plinius, Diodóros nebo Avianus) natolik, že se díky nim zachovaly buď zmínky, zlomky nebo celé převyprávěné dílo. Můžeme se proto z těchto střípků pokusit rekonstruovat samotný, dávno ztracený periplús. Někdy nás velice ohromí jen letmá zmínka o nějakém cestovateli, učiněná na okraj ve velkých zeměpisných či historických dílech. Informace z jednoho pramene mohou být opsané ze spisů mnohem starších a tak údaje neodpovídají době vzniku daného díla nebo dokonce jednotlivé části spisku nejsou časově vyváženy.

B

Oblast Středozemního moře byla Řekům pochopitelně zcela nejbližší a všechny nejstarší perpiploi se odehrávají hlavně tam. Tito průvodci zde měli usnadnit komunikaci mezi jednotlivými řeckými koloniemi. Středozemí je dějištěm homérovských básní, a proto není divu, že se i autoři periplús snažili místa, uvedená v Odyssey, najít. Vycházeli tak z předešlé tradice nebo z předešlých děl. Nenacházíme ale většinou mythologické odbočky v popisu samotného Řecka, jehož báje byly příliš dobře známy.
Nejstarším dochovaným periplem této oblasti je dílo z 5/4. století př. Kr., neprávem připisované Skylaku z Karyandy (o něm později), udávající přehled kmenů a měst od Héraklových sloupů po evropském pobřeží, přes Černé moře, Malou Asii i severní Afriku. Své výpočty uplavaného času a vzdálenosti přizpůsobuje názoru, že průměrná rychlost lodi je asi 500 stadií denně (skoro 90 km). Již dřívější popis této oblasti ale vytvořil Hekatáios z Mílétu (asi 550 - 480), který čerpal i z Anaximandrovy (zemřel po 547) mapy světa. Asi o dvě stě let je pak mladší práce připisovaná Pseudo-Skymnovi z Chiu (2. stol. př. Kr.), psaná v 980 iambických verších. Ten postupuje v popisu Středomoří stejným směrem, ale jeho dílo končí při obeplutí Malé Asie. Toto dílko se stalo základním pramenem pro zeměpisné části Eforových dějin.
Dionýsios Periégétés je autorem knihy Oikoumenés periégésis o 1187 hexametrech ze 2. stol. n.l. Jak napovídá název, autor se nevěnuje pouze Středozemnímu moři, ale snaží se ukázat celý tehdejší svět. Dionýsios popisuje zvlášť pobřeží všech třech světadílů. O jejich vnitrozemí se zmiňuje stručně a čerpá přitom z dalších autorů. Zajímavé je, že ostrovy celého světa popisuje zvlášť, téměř nezávisle na jejich poloze. Vzhledem k epické formě díla se více věnuje detailům a nesnaží se být stroze matematicky přesný jako jiní autoři. V Byzanci se stal školní četbou.
Práci o Obeplutí Černého moře (Periplús Euxeinú Pontú) napsal Arriános, který žil v letech 95 - 175 po Kr., známý především svým dílem o Alexandrovi Makedonském a spisku o Indii, o kterém ještě bude řeč. Přesně řečeno, pod jeho jménem se zachovaly dvě knihy se stejným titulem, z nichž oba začínají stejným Arriánovým věnováním císaři Traiánovi. Z nich je ale pouze jeden spis Arriánovým dílem (dále Arr.Per.Eux.) a ten druhý (Per.Eux.) z něj čerpá a informace přehledněji uspořádává. Využívá přitom i jiných autorů, jako například Mennipa (žil asi za časů císaře Augusta), jehož dílo, mající původně tři knihy, se nám částečně dochovalo.
Dílo Argonautika Apollónia Rhodského (Apoll.Rhod.) (295-215) je dílem epickým a tak už svým charakterem by nemělo spadat do tématu této práce. Ve svém eposu ale shrnuje i zeměpisné poznatky své doby a v 1. knize nám vlastně předkládá věrný popis pobřeží Thessálie, Thrákie, Marmarského a jižní části Černého moře s velkými mythologickými odbočkami. Ve čtvrté knize pak následuje vylíčení spíše pohádkové cesty Argonautů přes Dunaj, Pád a Rhônu a kolem italských ostrovů s podobnými epizodami jako v Odyssey. Tato cesta se ale shoduje s dobovými mythologicko-geografickými představami, zmíněnými u autorů periplús.

Autoři věnují velkou pozornost homérské geografii. A tak Pseudo-Skylax (13) ztotožňuje Ógýgii se Sicílií, kde prý byl Odysseus nucen žít u nymfy Kalypsó celých sedm let. Skály Sirén, které lákaly námořníky svým sladkým zpěvem, jsou Dionýsiem umisťovány (360-1) za Kampány do střední Itálie. Zajímavou poznámku o této oblasti uvádí Pseudo-Skymnos. Kmeny Ausonů a Latinů měli totiž Odyssea za svého praotce. Ausón i Latinos byli totiž prý syny ithackého krále, Ausón byl i synem Kalypsó (227 - 230). V oblasti Kýmy vstoupil Odysseus na radu Kirké do podsvětí (Pseudo-Skymnos 238 - 242). Země Lótofagů pak byla položena v oblasti Syrt (Dionýsios 265-7). Nedaleko pobřeží byl pak ostrov Bracheión, na kterém právě roste rostlina lótos, kterou se místní obyvatelé živí (Pseudo-Skylax 110). Z pověstí Héraklových si pisatelé periplús všímají některých míst, kam byl nejslavnější řecký hrdina poslán Eurystheem. Na území ilyrského kmene Taulantiů na pláni Erythei žil (Pseudo-Skylax 26) obr Géryonés se svým stádem krav, které měl Héraklés jakožto svůj desátý úkol dohnat do Mykén. Podle pověsti se zpráva o krádeži krav donesla k obrovi dost brzy a ten Hérakla dohnal a pustil se s ním do boje, v němž padl. V poznámce u thráckého města Abdéry je poznámka, že jejím zakladatelem byl Abdér, který byl zabit Diomédovými koňmi (Pseudo-Skymnos 666-70). Podle pověstí víme, že to byl přítel Héraklův. Hrdina však nechal ta masožravá zvířata svému příteli na hlídání a ta Abdéra udupala. Zahrada Hesperidek je tradičně zařazována do Libye (Apoll.Rhod. 4.1397) nedaleko Kyrény. Pseudo-Skylax popisuje stromy a plodiny, které v této zahradě rostou (lótos, jabloně, hrušky, moruše, vavřín, olivovníky...)
Héraklův syn Hyllos prý po bojích s barbary osídlil dnešní Istrii, která se pak po něm nazývala Hylliké (Pseudo-Skymnos 405-11). často je citován zcestný názor Pseudo-Skylakův o Istrii (20), podle něhož teče právě z tohoto kraje řeka Istros (Dunaj). Tento názor je však podpořen v Apollóniových Argonautikách. Argonauti, pronásledováni Kolchy, se totiž Dunajem dostanou právě do Jaderského moře. Na nedalekých ostrovech byl Iásónem zabit Apsyrtos, Médein bratr, který milence až z Kolchidy pronásledoval (Apoll. Rhod. 4.460-70). Na těch ostrovech se pak usadil Apsyrtův kolžský doprovod, který se už nemohl vrátit bez Médey a Apsyrta před Aiéta (Apoll.Rhod. 4.515). Podle Arriána (5) byl však Apsyrtos zabit kdesi v Černém moři (mezi Trapezúntem a Fásidou - Per.Eux. 41) na ostrově Apsaros, kde byl pak ještě ve spisovatelově době ukazován jeho hrob.
Ostrov Lémnos, na kterém byl prý vychován Héfaistos, byl poprvé osídlen Dionýsovým synem Thoantem (Pseudo-Skymnos 643-4). Jeho prý jako jediného muže při ženském povstání zachránila královna Hypsipylé (Apoll.Rhod. 609-910), která pohostinně přijala Iásona. Tento hrdina proplul údajně jako první plovoucími skalami (plagktai/) při plavbě do Kolchidy, které se nazývaly Kyaneai a nacházejí se při ústí Marmarského moře do Černého (Arr.Per.Eux. 25). Iáson plul po jižním pobřeží Pohostinného moře kolem míst, kde žily Amazonky (Apoll.Rhod. 965, Per.Eux. 22), nedaleko za Sinopou. Jejich potomky jsou také Sauromaté, žijící v dnešním Stavropoľském kraji (Dionýsios 653-5). Poutavý příběh nám o tom zachovává Hérodotos (4.110-6).

Konečným cílem Iásonovy cesty byla Kolchis (Kolxi/j, dnešní Gruzie). Iáson zde vplul do řeky Fásis (Rioni) a proti proudu této neobyčejně čisté řeky s velmi trvanlivou vodou (Arr.Per.Eux. 8) se dostal do města Aie (ApollRhod. 1265-80), kde sídlil král Aiétés (Pseudo-Skylax 81, Per.Eux. 42) s dcerou Médeiou. Nedaleká mílétská kolonie Dioskúriás (Aqwa - Sokhumi) byla prý založena Dioskúry, kteří se také zúčastnili argonautské výpravy. Autor hry Připoutaný Prométheus, Aischylos, považoval za hranici mezi Evropou a Asií řeku Fásis (Rioni), narozdíl od všeobecného názoru, že touto hranicí mezi kontinenty je Tanais (Don)(Arr.Per.Eux.19).
Zajímavé na této oblasti je i to, že zde žijí tytéž národy jako v oněch dobách - Gruzínci a Abcházci. Mnoho autorů se pozastavuje nad tím, že název )/Ibhri/a označuje nejen toto pobřeží, ale i severovýchodní Hispánii. Autoři se většinou přiklánějí k tomu (Hdt. 2.104, Strabo p 61, Dionýsius 689), že někteří hispánští Iberové přišli sem na východ. Není nezajímavé, že moderní jazykověda si klade podobnou otázku ohledně příbuznosti Basků (někdy pokládáni za přímé potomky Iberů) a Gruzínců.
Nejvyšší horou Kavkazu je podle Arriána (Per.Eux. 11) Strobilos, kde byl prý Prométheus Héfaistem na Diův rozkaz přikován. Tím jsem předestřel další zajímavou otázku této oblasti. Motiv hrdiny, připoutaného vyšší mocí ke skále, je totiž velmi častý v místních lidových zkazkách a literatuře. Stejný osud jako Prométheus měl tedy i abcházský dobrodinec Abrskil, který se ale nechtěl sklonit ani před bohem, nebo mnohem známější Amirani, hrdina prastarého eposu Amiraniani (redakce ve 12. stol.). Zajímavé proto je, že Apollónios při svém popisu Kolchidy zmiňuje Amarantské hory (Apoll.Rhod. 2.399-401, 3.1220), v nichž pramení Fásis.

Čtyřicet kilometrů od ústí Dunaje se nachází malý ostrov (0,7 km2) Zmijinyj, který se ve starověku nazýval Leuké (Pseudo-Skylax 68). Tento ostrov (Arr. Per.Eux. 21 Démétrios - Jacoby 85F2) přenechala prý svému synovi Achilleovi bohyně Thetis. Achilleus tam pak strávil značnou část svého života. Na ostrově stála pak prý jeho starodávná socha. Na ostrově, nemajícím stálé obyvatele, se vypínal nádherný chrám s mnoha drahocennými předměty. Byl zde uctíván i Achillův přítel Patroklos. Oba hrdinové se prý připlouvajícím námořníkům zjevují ve snech a radí jim, jak nejlépe přistát. Název ostrova je pak odvozen z toho, že zvířata se tam rodí celá bílá (Dionýsius 544).
Ifigénie se stala po svém obětování Artemidě (Euripídés: Ifigenie v Aulidě) kněžkou v Taurice (Krym, Pseudo-Skymnos 828-34), kde pak sama málem obětovala svého bratra Oresta (Euripídés: Ifigenie v Tauridě). Sourozenci se poznali a z Tauriky utekli. Místní král Thoas je pronásledoval, ale nedostihl je a zemřel v Kappadokii. Místo jeho smrti bylo pak po něm pojmenováno Tyana (Arr.Per.Eux. 5)

Syn Héliův Faethón byl podle pověstí (Pseudo-Skymnos 395-401, Apoll. Rhod. 4.621-4) sražen Diovým bleskem do řeky Pádu (Éridanos). Četné slzy jeho sester, které se změnily v topoly, zkameněly a vznikl z nich jantar (h)/lektron), který podle řeckých představ v této řece Keltové nacházeli (Dionýsios 290-3).
Na jednom z dalmatských ostrovů (zřejmě Mljet) prý (Pseudo-Skymnos 431-4) zemřel hrdina Diomédés a ostrov byl pak pojmenován jeho jménem (Diomédeia). Nedaleko odtud pak skonali a jsou pochováni Kadmos (Apoll.Rhod. 616) se ženou Hermioné, kteří do dnešní severní Albánie odešli po zavraždění svého vnuka Penthea vládnout kmeni Encheleiů (477-8). Dionýsios a Pseudo-Skylax píší, že jejich mohyla se ještě zachovala (Dionýsios 690-1, Pseudo-Skylax 24).
V thrácké Flegře prý žili Giganti, kteří na počátku věků povstali a bojovali proti bohům (Pseudo-Skymnos 636-7). Thrácký ostrov Samothráké prý obývala Atlantova dcera Élektra, která povila syny Dardana a Iásióna, jenž byl za své bezbožné chování sražen bleskem. Dardanos se pak odtud odstěhovat do podhůří Idy a založil tam město Dardanos (Pseudo-Skymnos 689 - 693), kde se stal králem a z jeho rodu pak pocházel Aineiás. Kilikijský Tarsos má být právě oním místem, kde z okřídleného koně Pegasa spadl hrdina Bellerofontés (Dionýsios 869-871), který chtěl doletět až do sídel bohů.

Popis domorodých obyvatel dnešního Alžírska je uveden v díle Dionýsově a je velmi podobný jiným popisům barbarských primitivních národů, které Řeky překvapovali neznalostí základních lidských dovedností. Zdejší Masaisyliové a Masyléové se totiž toulali s dětmi po lesích, hledajíce aspoň něco k snědku a podle Dionýsiových veršů (186-194) neuměli orat pole a neznali příjemný zvuk vlečeného vozu ani bučení krav jdoucích do ohrady. Přesným opakem je pak popis Egypta, jehož obyvatelé všechny dovednosti ovládli nejdříve (232-7).

C

Jako první se podle našich zpráv pokusili o průzkum oblastí za Héraklovými sloupy Féničané. Hérodotos se zmiňuje o egyptském králi Nekónovi II. (26. dynastie, 620/19 - 595/4), který dal vybudovat kanál mezi Středozemním a Rudým mořem (Hdt. 2.158). Asi roku 617/6 pak prý poručil jedné fénické výpravě, aby vyplula tedy tímto Rudým mořem podél pobřeží Afriky pořád dál s tím, že se musí vrátit přes Héraklovy sloupy. Vždy na jaře prý námořníci přistávali na břeh, zasili a počkali na úrodu. Za tři roky propluli Héraklovými sloupy (Hdt 4.42). Byla to snad jediná starověká výprava (uskutečnila-li se), která se dostala na jižní polokouli (nejjižnější bod Afriky je na 34°52’ j.š.). Pobřeží tohoto světadílu měří mimochodem asi 30 500 km.
Otec dějepisu se také zmiňuje o perském pokusu o obeplutí Lybie (Afriky). Ten byl učiněn asi kolem roku 470 př. Kr. Sataspem. Ten prý znásilnil jednu vznešenou dívku a od okamžitého trestu smrti ho na čas zachránila přímluva jeho matky . Král Xerxés mu ale na její radu poručil proplout Héraklovými sloupy a vrátit se přes Perský záliv. Sataspés prý plul mnoho měsíců, ale kvůli stavu lodi se musel vrátil. Xerxovi pak vyprávěl o malých lidech, oděných jen v palmových listech, kteří před námořníky ve strachu prchali ze svých vsí (Hdt. 4.43).
Podobný příběh pak vypravovali dějepisci obyvatelé Kyrény (2.32-33). Jakási skupina mladíků se rozhodla přejít Saharu (libyjskou poušť) a údajně se jim to skutečně podařilo. Dostali se pak také do vesnice malých lidí, která byla u břehů velké řeky s krokodýli (uvažuje se o Nigeru). Tato řeka byla ale považována za Nil.

Hérodotos se ale také na (4.43) zmiňuje, že i Karthágiňané se pokusili obeplout Afriku a podařilo se jim to. Naráží tím na výpravu již zmiňovaného Hannóna, který se na svou cestu vydal asi roku 465 před Kristem (zmínka i Arr. Ind. 43). Se svou výpravou, složenou z 60 padesátiveslic a 30 000 lidí založil několik osad (Hanno 1) na území dnešního Maroka a osadu Kerné (8) na nevelkém ostrově (obvod 5 stadií) někde u pobřeží dnešní Mauretánie. O ní pak podrobněji mluví Pseudo-Skylax na samém závěru svého periplús (kap. 112). Je až pozoruhodné, jak se zde tento jinak málomluvný autor rozhovoří. Předtím se ještě zmíní o výzdobě (malbách lidí, lvů a delfínů) Poseidónova oltáře v Soloi (Ras Baddouza). V samotné Kerné, pak působí jako obchodníci Féničané. Pseudo-Skylax si ale dává záležet i na popisu domorodců. Jsou prý nadprůměrně vysocí, nosí dlouhé vlasy a vousy. Tvrdí, že jsou ze všech barbarů nejkrásnější (?). Jsou velmi zdatnými jezdci a lučištníky a prodávají zuby a kůži jelenů, slonů, pardálů a lvů. Pro předměty denní potřeby užívají slonovou kost. Zde končí vyprávění Pseudo-Skylakovo, ale i známá oblast Afriky pro Řeky. Hannón se ale plavil ještě dál. Zmiňuje se o velké řece, obývané krokodýly (Sénégal, 10) a o tajemných zvucích bubínků a pochodních v nočním lese, které výpravu vylekaly (13). Stejně jako Pseudo-Skylax označuje zdejší obyvatele pojmem Aithiopes, což neznamená nic jiného, než, že se jednalo o černochy, kteří žijí také v Etiopii. Nejvěhlasnější a nejzajímavější je ale kapitolka (16), zmiňující se o divokých a zarostlých lidech (Gorillai), kteří po výpravě házeli kameny. Hannón prý tři stáhl z kůže, které dovezl do Karthága. Vysvětluje se zde, že se na jakémsi ostrově (možná Fernando Póo - Rovníková Guinea) setkali Karthágiňané s gorilami, které byly oficiálně objeveny roku 1847. Hora Loď bohů (Theón Ochéma) zřejmě označuje Kamerunskou horu (4070 m) nebo Pico de Santa Isabel (3008 m). Dál se už Hannón kvůli nedostatku zásob neplavil. Až sem ale urazil snad 8500 km.

Současně s Hannónem prý Karthágiňané vyslali za Héraklovy sloupy jeho bratra Himilkóna. Zatímco se ale Hannón plavil podle pobřeží Afriky, Himilkón byl poslán podél Evropy (Plinius: Naturalis historia II.169). Jeho zpráva se ale zachovala jen ve zmínkách v Avienově (4.stol. po Kr.) básni Ora maritima. Himilkón prý psal o řasách a mělčinách, bránících mu v plavbě, husté mlze a mořských obludách, které kolem lodi proplouvaly (Avienus 114-128).
Samo Avienovo dílo není originální, ale velmi pravděpodobně se jedná o překlad jakéhosi velmi starého periplús zřejmě nějakého námořníka z Massílie, snad prý až z 6.stol. př. Kr. Ten se vydal na takzvané Cínové ostrovy, které byly keltským obchodníkům v té době již známé. Hérodotos píše (3.115), že o nich vůbec nic netuší. Onen massilijský plavec se však dostal zřejmě až k Irsku (insula sacra Hiernorum - Av.107-110) a Anglii (Albio - Av.111). Více se rozepisuje o zemi Oestrimnis (asi Bretaň), v jehož zálivu se nacházejí ostrovy Oestremides (Îles d’Ouessant), bohaté na cín a olovo. Obývají ji silní obyvatelé, kteří si plavidla zhotovují ze spojených zvířecích kůží (Av. 93-101). Další popis Avienův se týká atlantického pobřeží dnešní Francie, Španělska a Portugalska k řece Tartessius (Guadalquivir) a samotné tartesské říše (v dnešní Andalusii) s fénickou kolonií Gadir a pokračuje středomořským pobřežím Španělska až do Massilie.

Nejvýznamnějším mořeplavcem, směřujícím do severnějších částí Evropy je jistě Pýtheás z Massálie. Jeho dílo zachováno nebylo, ale známe je z mnohých zlomků ze Strabóna, Plinia (Naturales historiae) i jiných autorů. Pýtheás vyplul asi kolem roku 325 z Massilie buď přes Héraklovy sloupy, nebo po řece Rhôně, jak měli ve zvyku Keltové. Podařilo se mu obeplout Irsko a Británii a hlavně se dostal na sever od Británie k nějakému ostrovu Thulé, O jeho poloze se stále vedou diskuse, mohlo se jednat o Shetlandy, pobřeží Norska, Ovčí ostrovy nebo dokonce Island, s nímž byla Thulé ztotožněna po jeho objevení irskými mnichy roku 925.
Thulé se údajně nacházela šest dní plavby severně od Británie. Pýtheás tvrdil, že v této oblasti zapadá v létě slunce třeba i jen na dvě či tři hodiny. Pouze jeden den cesty od ostrova, který je obydlený, není už možné plout, protože je tam jen jakási směs živlů (Strabo C 104, 114). Pýtheás se vrátil k Británii, ale pokračoval pak na východ a dorazil k Jantarovým ostrovům (Plin.Nat.hist. 37.42), které se ztotožňují se Severofrískými, a k ostrovu Abalus nedaleko zálivu Metuonis, jejichž umístění je nejasné.

Obeplutí týchž krajů nám zachovala Periplús tés exó thalassés Markiána z Hérakleie, který žil kolem roku 400 po Kristu, čili asi 700 let po Pýtheovi. Není divu, že ve své druhé knize (o první ještě bude řeč) již podává bezpečný a detailní popis evropského pobřeží v římských rukou až po dnešní Belgii včetně britských ostrovů. Čerpal přitom hlavně z Ptolemaia. Jeho dílo je však citované zejména v souvislosti s popisem velké Germánie a dalších krajů na východ.
Objevuje se (2.33) tu řeka Albis (Labe) a Kimbrický poloostrov, na němž se Axoni (Sasové) již připravují na vpád do Británie. Píše o 3 ostrovech Alokiai nad Kimbrickým poloostrovem (že by Fyn, Sjaeland a Falster?), ale i o dalších čtyřech skandijských ostrovech, z nichž největší se sám jmenuje Skandi/a, a které leží naproti ústí řeky Ouistula - Visla (jedním z nich by mohl být Bornholm, možná Öland) Je vidět, že v této době se ještě netušilo, že Skandinávie je obrovským poloostrovem na severu Evropy. Vzdálenosti a upluté trasy jsou zde přesně změřeny ve stadiích. Řeky na baltském pobřeží jsou pak špatně rozeznatelné až po slavný Vendický záliv (Ouendikos kolpos), který je totožný s Rižským nebo snad s Finským. O kořenu -vend- se totiž obecně soudí, že je to původní označení Slovanů okolními národy, které se ostatně užívá dodnes (např. ruský se estonsky řekne vene). Vyskytuje se i v dalších starověkých autorech (Plin.Nat.hist.4.97, Tacit.Germ. 46...). Pro hlubší studium této otázky však doporučuji četbu 1. dílu Niederlových Slovanských starožitností.

D

Mnohem známější než sever Evropy byl pro starověké obchodníky a mořeplavce východ. Hérodotos se zmiňuje (4.44) o Dáreiově záměru prozkoumat ústí Indu. Odeslal proto výpravu, v níž se účastnil i skutečný Skylax z Karyandy, do této oblasti a připojil oblast kolem Indu ke své říši. Námořníci pak pluli kolem Arabského poloostrova až do Egypta. Tam se dostali za 30 měsíců a propluli již sto let starým Nekónovým kanálem.

Rozsáhlé objevy družiny Alexandra Velikého od Egypta, přes Samarqand (Marakandu) až po Indus myslím není nutné na tomto místě zmiňovat. Do zájmu této práce však spadá plavba Alexandrova přítele a admirála Nearcha Krétského, který byl pověřen nalezením cesty od Indu do Mezopotámie. Nearchos vyplul roku 325/4 a o své cestě napsal spis Paraplús tés Indikés, který ve zkrácené podobě zachoval Arriános v díle Indiké (18-42). Popisuje velmi čtivým způsobem plavbu podél pobřeží dnešního Pákistánu a Iránu, na rozdíl od pisatelů periplús spolu se všemi problémy na cestě, boji s různými kmeny. Nedaleko Harmozeie (mezi Perským a Ománským zálivem) se pak setkal s Alexandrem, který mezitím přešel celou poušť. V pořádku pak loďstvo dovedl do Babylónu.
Zajímavé je vylíčení zvyků a původu národa Ichthyofagů (rybojedů). Toto jméno se jinak v geografii objevuje u mnohých jiných národů (např. Per.Eryth. 20). Je vylíčena pověst o ostrově Nosale (kdesi v Ománském zálivu), posvěceném Héliovi. Na něm žila prý jedna víla, která k sobě lákala proplouvající námořníky (jako Lorelei), ale pak je proměnila v ryby. Hélios jí ale poručil, aby se z ostrova odstěhovala a proměnil ryby opět v lidi, z nichž pak pocházel onen národ Ichthyofagů (Arr.Ind. 31), kteří se živí pouze rybami, dokonce z nich některé suší, pak je umelou na mouku a upečou z toho chleba (Arr.Ind 29.12). Nearchos poznamenává, že jim vlastně ani nic jiného nezbývá, protože jejich země je zcela pustá. Jinou poznamenáníhodnou kapitolkou je Nearchova zmínka o objevu velryby, která řecké námořníky dost vyděsila (Arr.Ind.30). Nejprve z ní viděli pouze proud vody a od domorodců se dověděli, co to znamená. Aby mohli beze strachu pokračovat v cestě, se všemi možnými nástroji a trumpetami nadělali tolik hluku, že se ti mořští savci polekali a odplavali. Až jednou na břehu se jim podařilo najít mrtvého jedince tohoto druhu a řádně jej změřit a prozkoumat.
Podle pověstí jako první dobyl Indii bůh Dionýsos a založil tam mnoho měst a dal jim zákony, naučil lidi orat a starat se o své věci a obecně mu tam byla přikládána stejná funkce jako Triptolemovi. Prý také naučil Indy tančit satyrský tanec. Tyto pověsti dali vzniknout eposu Bassarika/ od básníka Dionýsia, z něhož čerpal ve svých monumentálních Dionýsiakách Nonnos z Panopole (5.stol.). Hovoří se také o přítomnosti a kultu Hérakla v Indii (Arr.Ind. 8-9), který spolu se svou jedinou dcerou Pandaiou založil tamější královský rod. Mezi vědci není shoda, s jakým indickým bohem jej ztotožnit.
Cestovatel Megasthenés byl vyslancem Seleuka Nikátóra asi roku 290 na dvoře krále Čandragupty a svá pozorování o Indii shrnul ve 3 knihách, o jejichž obsahu máme zprávy z děl Diodóra, Strabóna a Arriána. Jiným pramenem pro Indii sloužilo periplús Patroklovo, který prý jako Seleukův admirál obeplul Indii a prozkoumal její východní část až ke Ganze. Zastával názor, že obeplutím Indie by bylo možné se dostat do Kaspického moře (čili Hyrkánského zálivu). Je od něj zachován popis kaspického pobřeží. Již Hekatáios se domníval, že Kaspické moře je pouze záliv velkého oceánu a vyslovil názor, že zpáteční cesta Argonautů vedla právě přes něj. Stejného názoru o otevřenosti Kaspického moře je i Strabón (p 567), ale již Hérodotos zastával správné mínění, že Kaspické moře je vlastně velké jezero (Hdt. 1.202)

Zachovala se nám dvě obeplutí Rudého moře (Periplús tés Erythras thalassés). Jedno je dílem Agatharchidovým, z něhož ale máme v podstatě jen zlomky, a druhé je připisováno opět Arriánovi (Per.Eryth.). Dílo Agatharchida z Knidu (2. stol.př.Kr.) zahrnuje popis skutečně jen vlastního Rudého moře a velmi podrobně líčí zvyky a kraje egyptské, etiopské a rybojedské (oblast dnešních svatých muslimských míst). Druhé dílo zahrnuje obecně popis celého tehdy známého pobřeží Indického oceánu a jeho zálivů s bohatým výčtem plodin a výrobků, které ten který kraj nabízí, vyváží a dováží, moderně řečeno od Zanzibaru po Tonkinský záliv. Stejnou oblastí se zabývá i 1. kniha již zmiňovaného díla Markiánova, které ale přináší více informací o dálném východě a kromě Ptolemaia je jí pramenem i jedenáctisvazkové dílo zeměpisce Artemidóra.
V popisu východního pobřeží Afriky postoupila znalost až do konce antiky až do Zanzibaru (Menúthiás). Tyto krajiny (Markiános 1.13, Per.Eryth.15) nabízely řeckým obchodníkům cukrovou třtinu (sakchari), rýži (oryza), plátno (othonion), sezamový olej (elaion sésaminon), kadidlo (libanos) a různá koření (arómata). U některých názvů plodin si badatelé nejsou jisti, co označují. Ve vnitrozemí prý žili lidojedi (anthropofagoi). Zajímavou odbočku činí autor Per.Eryth. (29) o kadidlovnících (Boswellia) při popisu jižního pobřeží dnešního Jemenu. Stromy vyroňují (pláčí) kadidlo jako pryskyřici (kommi), která je sbírána otroky a odsouzenci. Tyto stromy totiž rostou ve zdraví škodlivém prostředí, kde je snadné chytit mor. Dále se pozastavuje nad tím (30), že na ostrově Syagros (Sokotra/Suqutrá), kde žije mnoho krokodýlů, zmijí a želv, lidé užívají jako oleje rozpuštěné ještěrčí sádlo.
Je věnována i velká pozornost Indii, jejíž západní pobřeží již autor Per.Eryth. dobře zná a udává výčet měst, místních produktů a zvířat. Zcestný je jeho názor, že Alexandr se dostal až ke Ganze (47). Nejasné zprávy jsou o ostrově Taprobané (Ceylon), kde žijí sloni a kolem velryby (Dionýsios 593-7) a který je Markiánem označován za největší ostrov (65 596 km2) na světě (1.8) a je kladen před Británii (216 911 km2). Autor Per.Eryth. se dokonce domnívá, že dosahuje téměř až ke břehům Azanie (východní pobřeží Somálska a Keni). Mezi dalšími vzdálenějšími kraji je zmiňován (Per.Eryth.63, Markiános 1.8) Zlatý poloostrov naproti ústí Gangy, který je nyní považován za Malajský poloostrov nebo Sumatru. Nejzazším bodem řeckého antického zeměpisu byl pak přístav Kattigara na území Sinů (Číňanů), zřejmě kdesi v Tonkinském zálivu (Markiános 1.46). O dalších zemích se autoři zmiňují, že jsou zcela neznámé (Per.Eryth.66).

E

Neměl jsem vůbec v úmyslu se snažit vyčerpat thematiku řeckého periplús, ale spíše pokusit se předestřít otázky, které četba těchto starověkých dokumentů vyvolávají. Také jsem chtěl ukázat, že i v těchto málo známých řeckých spisech lze najít spousta zajímavých, snad zábavných míst, která by mohla vysunout tato díla ze stínu velkých zeměpisných prací. Zároveň věřím, že právě nedopisuji poslední slova o tomto inspirujícím tématu.

(Umei=j d /h)/peiroi/ te kai_ ei)n a(li_ xai/rete, nh=soi, u(/data/ t / )Wkeanoi=o kai_ i(era/ xeu/mata po/ntou kai_ potamoi_ xrh=nai/ te kai_ ou)/rea bhsh/enta.

Základní literatura

Apollonios de Rhodes - Argonautiques I-IV - Paris 1976, 1993, 1981
Arrian - Der Alexanderzug/Indische Geschichte I., II., Berlin 1985
Avienus F. - Ora Maritima (Ed.Schulter) - Barcelona/Berlin 1955
Berger, H. - Geschichte der wissenschaftlichen Erdkunde der Griechen I. - IV. Leipzig 1887
Diller, A. - The Tradition of the Minor Greek Geographers - Lancaster 1952
Frisk H. - La Périple de la Mer Érythrée - Göteborg - Paris 1966
Gerodot - Istorija - Leningrad 1972
Horák, B.: Dějiny zeměpisu I. - Praha 1954
Jacoby - Fragmenta Historicorum Graecorum
Kretschmer K. - Geschichte der Geographie - Berlin/Leipzig 1912
Mify narodov mira 1,2 - Moskva 1987
Müller, K. - Geographi Graeci Minores I, II - Paris 1855-61
Nordeskiöld A.E.- Periplus - Stockholm 1897
Repin, L. - Po stopách slavných mořeplavců - Praha 1989
Schmid W. - Geschichte der griechischen Literatur - München 1920
Slovník antické kultury - Praha 1974
Velký atlas světa, Praha 1988

(Úvod: Dionýsios 1)
(Závěr: Dionýsios 1181-4)