KAŠUBSKÝ JAZYK

Kašubština je západoslovanským jazykem lechické podskupiny (obsahuje přechodné rysy mezi polštinou a polabštinou - např. kolísání mezi skupinami TarT a TroT - karwa/krowa). Dělíme jej do tří nářečních skupin, které se od sebe liší povahou přízvuku. Jižní dialekt (na jih od Kňscérzny) má přízvuk ustálen na první slabice jako v češtině. Středokašubský dialekt (Kašubské pojezeří) má přízvuk pohyblivý (teoreticky může být na jakémkoli místě ve slově, ale prakticky je závislý na stavbě slova: chůtczi - rychlý, chůtczi - rychlejší), ale nikoli volný (přízvuk je stále na stejné slabice ve všech tvarech slova). Původní přízvuk nejarchaičtějších severokašubských nářečí (Hél a přilehlá pevnina) je pohyblivý i volný (podobně jako ve východoslovanských jazycích). Dodnes se tedy přízvukování středo-a severokašubské liší (stř. nowi, sev.nowi). Je třeba poznamenat, že kašubský akcent je důraznější než polský.

Kašubština se na první poslech foneticky polštině prakticky podobá minimálně. Vinu na tom má mnohem jednodušší konsonantismus, který operuje pouze se dvěma řadami sykavek (š, č, ž, dž - vyslovované jako české, tzn. ne jako polské sz ani ś, a s, c, z, dz). Původní ď, ť (jako máme v češtině) se postupně, podobně jako v mnohých slovenských nářečích, vyvinulo v prosté dz, c (dzecë - děti). Údajně ještě žijí lidé, kteří umí vyslovit ř, ovšem dnes již zní vlastně vždy jako polské, tvrdé sz nebo ż. Jinými slovy, při pečlivé výslovnosti se foneticky liší, narozdíl od polštiny, slova mòrze (moře) a mòże (může). Zajímavostí je, že severní nářečí (tzv. bylacké), nerozlišují, stejně jako spisovná čeština l/ł.

Co se týče vokalického systému, pravděpodobně se ve slovanských jazycích nesetkáme se složitějším. Kromě zachovaných nosovek jiného odstínu než polské (nosové a a nosové úzké o, přecházející do u, v některých nářečích do i) se v kašubštině zachoval, jak i v některých polských nářečích, rozdíl mezi dlouhými a krátkými samohláskami. Ten dnes nespočívá jako u nás v kvantitě, ale v kvalitě (ve spisovné polštině pouze ó > u či rozdělení původní jednotné nosovky podle délky na dvě). Navíc české délky příliš neodpovídají původním délkám kašubským a polským.

Dlouhé á se tak vyvinulo v ô, zvuk kolísající mezi ö a ü (prôwda, gnôt - hnát/kost), dlouhé é zaznamenalo podobnou tendenci jako v češtině, přešlo v i (chléb, rzéka, mlékň) . Dlouhé ó zní dnes, stejně jako v polštině jako u (góra), které ale není homofonní s kašubským u, protože toto se vyslovuje jako ü, případně pouhé i (klucz - leckdy zní jako české klíč). Ojedinělou změnou je vznik zvuku ë (podobné germánskému ä), které povstalo na místě původních krátkých i/y (kašubština spolu s češtinou nerozlišuje i/y a vyslovuje jakousi střední samohlásku, odlišnou od polského i/y) a u (lëpa, rëba, brzëch). A nakonec, aby to nebylo tak jednoduché, dochází na většině kašubsky mluvícího území k labializaci o/u (čili diftongizaci na ue/ui) po velárách a labiálách, značenou v novém pravopisu obrácenou čárkou. Například slovo kòło se tedy vyslovuje většinou jako /kueuo/.

Kašubština jako potomek staré pomořanštiny má společné rysy a slova s polabštinou (plb.tocaikă - kaš.toczk - krtek, jaunăc - juńc - mladý býk), ale i s lužickou srbštinou (kôłp - labuť, stark - děda). Již v devatenáctém století bylo poukazováno na lexikální shody s jazyky východoslovanskými (môłniô, żdac...), Čecha leckdy může překvapit množství společným slov, která se v polštině nevyskytují nebo mají odlišný význam (pňmału, dokôz, klin, prawie, sklep...). Slovní zásoba kašubštiny je samozřejmě značně ovlivněná i němčinou (častá příslovce richtich, doch) a to zejména dolní (bédowac - holandsky bieden, bůten ë bënë - holandsky buiten en binnen), čímž se zvyšuje i počet společných slov s mluvenou češtinou (tasz(k)a, flasz(k)a).

Kašubština se od polštiny značně liší i v tvarosloví a skladbě. Nepánuje se. Zvláštní je používání duálových tvarů ve významu množného čísla (kňł naju - u nás, wa robita - vy děláte, ale wë robice - Vy děláte...). Minulý čas nepoužívá (jako ve východoslovanských jazycích a polabštině) sponu (jô czëł - slyšel jsem), ačkoli se v archaičtějším jazyce objevit může (jô jem czëł). Existuje rovněž konstrukce typu jô móm czëté (holandsky ik heb gehoord). Podobně jako v lužické srbštině je možné užít koncovky genetivu plurálu -ów u všech rodů (bez białków - bez žen). Mimo zmíněných se kašubština vyznačuje i mnoha dalšími zvláštnostmi.


Niech bądze pòchwôlony! Pozdrav
Jaż na wieczi wieków Odpověď na pozdrav
Witéj Ahoj
Bóg zapłac Poděkování
Bõże przeżegnéj Dobrou chuť
Na zdar Na zdraví
Do ùzdrzeniô Na shledanou
Gôdôsz të pò kaszëbskù? Mluvíš kašubsky?
Jak sã miéwôsz? Jak se máš?
Jô să nazéwóm... Jmenuji se...
To să mie widzy To se mi líbí
Wiele zwënégów! Mnoho úspěchů
Mògł bë të mie rzec...? Mohl bys mi říci?
Nie wiém. Nie rozmiejă. Nevím. Nerozumím
Jo, gwësno Ano, jistě
Pòj sa! Pojď sem!
Czół! Pozor
To je bëlnô ůdba To je výborný nápad
To ju sygnie To už stačí