VÝSKYT NĚMECKÝCH DIALEKTISMŮ

V ZÁPADOSLOVANSKÝCH JAZYCÍCH

VLADISLAV KNOLL, UK FF PRAHA

 

 

Západoslovanské jazyky byly po většinu své historie v přímém kontaktu s mluvčími západogermánských dialektů[1]. Mezi mluvčími obou jazykových skupin tedy nutně docházelo ke vzájemné interferenci. Vzhledem k tomu, že tyto vzájemné styky probíhaly v poměrně velké oblasti, objevujeme mezi jednotlivými kontaktními jevy určité regionální rozdíly. Je třeba si připomenout, že styčná plocha slovanských a germánských jazyků se během staletí značně měnila, což bylo způsobeno časově odlišnými kolonizačními vlnami či politicko-hospodářskými změnami. Je třeba si uvědomit, že slovanské elementy v německých dialektech jsou z nemalé části substrátového původu[2], neboť většina německých dialektů, s nimiž byly slovanské jazyky od vrcholného středověku ve stálém styku, se vytvářela v oblastech původně osídlených slovanským obyvatelstvem.[3] 

Dialektismy, kterými se v této souvislosti můžeme zabývat, jsou především lexikální. Nejčastěji jde o zachycení fonetické stavby různých německých dialektů (dialektismy hláskové), které nám umožňují nalézt v jednotlivých západoslovanských jazycích jednak různé formy týchž německých výrazů, které odrážejí regionální rozdíly západogermánské oblasti, jednak německá slova s omezeným regionálním dosahem. S nimi úzce souvisí dialektismy slovotvorné, které mohou být ilustrovány například omezeně ohraničeným výskytem některých přípon. Obtížnější záležitostí, kterou se tento článek zabývat nebude, jsou dialektismy morfosyntaktické, související s nelexikálními rozdíly mezi jednotlivými západogermánskými oblastmi. Morfosyntaktické rozdíly např. bavorštiny a meklenburského dialektu jsou sice značné, ale jejich recepce v západoslovanských jazycích není patrná[4]. Tato otázka v každém případě zaslouží samostatné bádání.

Německé výpůjčky ve slovanských jazycích náleží do různých časových vrstev. Slova, která byla přejata v odlišných časových obdobích proto mezi sebou mohou vykazovat fonetické i morfosyntaktické rozdíly. Nejstarší, obvykle středověké či raně novověké výpůjčky jsou obvykle do jazyka více integrovány a jejich podoba prošla v cílovém jazyce dalším vývojem. Mladší výrazy, které se často ani nedostaly do spisovných a literárních forem jazyků, mohou v jazyce na rozdíl od předchozích stále působit cize, což může být dáno jednak jejich pouze částečným zapojením do morfosyntaktického systému. V praxi to znamená například nesklonnost či zjednodušenou (nepravidelnou) deklinaci jmen, přiřazení všech nově příchozích sloves k jedné konjugaci s použitím jednotné přípony[5]  nebo absence přípon charakteristických pro určité slovní druhy[6].

Výpůjčky se mohou lišit jednak dobou vstupu do slovanského jazyka, jednak svým původem, jímž je dialekt v různých fázích svého vývoje nebo později jednotný spisovný jazyk. Výpůjčky, jejichž byla němčina pouze zprostředkovatelem, jsou rovněž spojeny s určitým časovým obdobím. Jedná se například o přenesení baltského substrátu německými sedláky během vlády řádu německých rytířů doPomoří, šíření hanzovních (dolnoněmeckých) výrazů do kašubštiny a polštiny či módní vlny francouzských[H1]  výpůjček na celém teritoriu.      

 

Německé dialekty v kontaktu se západoslovanskými jazyky

Západoslovanská oblast hraničí s dialekty hornoněmeckými (Oberdeutsch), východostředoněmeckými (Ostmitteldeutsch) a dolnoněmeckými (Niederdeutsch). Bavorský vliv se přitom prvotně omezoval na oblast Čech a Moravy[7],. Na jižní Moravě a v jižních Čechách se používala středobavorská nářečí (Mittelbairisch). V oblasti Karlovarska a Tachovska byla používána nářečí severobavorská (Nordbairisch, Egerländisch). Vzhledem k úzkým politickým, kuturním i hospodářským vztahům českých zemí zejména k bavorsko-rakouskému prostoru obsahuje spisovná a zejména hovorová čeština výrazy vypůjčené z těchto nářečí a díky nemalému vlivu české kultury a jazyka na ostatní západoslovanské jazyky především v období vrcholného a pozdního středověku se bavorské výrazy rozšířily i do lužické srbštiny, slovenštiny a polštiny, odkud se mohly dále dostávat do kašubštiny, ale i do východoslovanských jazyků.

Východostředoněmecká skupina dialektů zahrnovala především nářečí hornosasko-krušnohorská (Obersächsisch-Meißnisch, Erzgebirgisch), kterými se hovořilo po obou stranách Krušných hor a v Sasku a dále nářečí lužicko-slezská (Lausitzisch, Schlesisch), používaná německy mluvícími obyvateli Lužice, severovýchodních Čech, Slezska a Velkopolska, a hornopruská ve Varmii. Východostředoněmecká nářečí ovlivnila polštinu a částečně češtinu. Horní lužická srbština je s mluvčími německých míšeňských a lužických nářečí stále v kontaktu. Němečtí osadníci na Slovensku používali jednak nářečí středobavorských a jednak středoněmeckých (zejména nářečí spišská).

 Dolní lužická srbština byla a je používána na styku středoněmeckých (Neulausitzisch) a dolnoněmeckých nářečí (Südmärkisch), v tomto dialektu se tedy nacházejí výrazy dolnoněmecké i východostředoněmecké. Na německých isoglosách byla položena i oblast Wendlandu, kde se do poloviny 18. století používal dřevansko-polabský jazyk. Německý dialekt Wendlandu (Wendländisch) představuje přechodnou zónu mezi nářečími dolnosaskými (Niedersächsisch), ostfálskými a braniborskými[8]. Do roku 1945 byla překryta dolnoněmeckým jazykovým teritoriem rovněž kašubština – v její oblasti se stýkalo gdaňské nářečí dolnopruské (dpr., Niederpreußisch) s nářečími zadněpomořskými (Hinterpommersch). Vliv týchž dolnoněmeckých nářečí doznala i polská nářečí na Pomoří (např. kociewské a krajniacké) a ve Varmii.

Nepočítaje obecně slovanská slova germánského původu většina západogermánských výrazů v západoslovanských jazycích zakořenila v souvislosti s německou východní kolonizací ve 13. – 15. století. Zdrojem těchto vlivů jsou pro jižní oblast západoslovanské oblasti různé dialekty střední horní němčiny (shn., 1150-1350) a rané nové horní němčiny (nhn., 1350-1650), pro severní oblasti se jedná o střední dolní němčinu (sdn., 1150-1650)[9].

V dalším období nastupují v celé sledované oblasti důležité změny, které mají přímý vliv na povahu německých výpůjček v západoslovanských jazycích. Na celém teritoriu sílí vliv nového standardu – spisovné, nové horní němčiny, která převládne nejprve v administrativě a v mluvě vyšších vrstev a později vítězí prostřednictvím školství a církve i v hovoru širších vrstev obyvatelstva[10]. Citelnější je tato změna v severních oblastech, kde spisovná norma, vytvořená na základě horní a střední němčiny, vytlačuje z původních pozic jazyk dolnoněmecký. Mnohem pomalejší je tento proces ve vesnických oblastech, a proto se polabština výraznějšího nástupu spisovné němčiny v podstatě nedožila[11]. Na druhé straně zažívají polské oblasti nový příliv zejména dolnoněmeckých a nizozemských kolonistů ještě v 17. století, pozdější kolonizace souvisí s pruskou nadvládou nad polskojazyčnými územími.[12] V kašubštině především od konce 19. století vítězí řada nových hornoněmeckých výrazů nad původními dolnoněmeckými[13].

V lužickosrbské oblasti pokračuje vliv sousedních německých nářečí, od konce 19. století jsou rovněž na ústupu s rozmáhajícím se vlivem spisovné němčiny. Nejživějším místním německým nářečím zůstává hornolužické. Čeština je vystavena ve středověku sílícímu vlivu rakouské němčiny, s čímž souvisí vznik odlišné rakouské terminologie a výrazů, které jsou dosud společné národům podunajské monarchie[14].

Důležitými mezníky v dalším vývoji přejímání německých dialektismů je kodifikace novodobých spisovných západoslovanských jazyků, které se po období úpadku snaží zbavit řady cize znějících výrazů. Z tohoto důvodu se pak většina dialektismů ocitá mimo spisovný jazyk. Řezem do dosavadních západoslovansko-německých vztahů jsou demografické a politické změny ve Střední Evropě po roce 1945. Největší západoslovanské jazyky ztrácejí kontakt s hovorovým německých jazykem. Nářeční německé výrazy však mohou setrvat ve větší či menší míře v hovorovém jazyce či argotu, časté je používání německých synonym pro vyjádření expresivní či emotivní[15]. V současné době se kodifikující kašubský jazyk si teprve spisovnou slovní zásobu utváří, z důvodu převládajícího vlivu spisovné polštiny však v živém jazyce původních nářečních dolnoněmeckých výrazů značně ubylo.  

Vzhledem k různým vrstvám německých výpůjček, obsaženým ve slovní zásobě jednotlivých západoslovanských jazyků, je nutné při jejich zkoumání rozlišovat jevy, které jsou původu nářečního, a jevy, které odrážejí určitou historickou fázi jazyka či dialektu. Z jedné strany se tak můžeme setkávat s podobně znějícími slovy, majícími však jiný původ [16]. Nezřídka se ve slovanském jazyce ocitají vedle sebe téže výpůjčky z různých období či sociálních úrovní[17].

Konsonantismus

Řada jazykových rozdílů mezi německojazyčnými oblastmi se odráží v v jednotlivých západoslovanských dialektech. Na prvním místě je třeba zmínit zánik umlautu (Entrundung), který je charakteristický pro dialekty bavorské, východostředoněmecké i dolnopruské. Řada výrazů, které znají ve střední horní či dolní němčině přehlásku, je proto přebírána do slovanských jazyků již s otevřenějšími vokály (čes. vinšovat, hls. winčować, pl. winszować/wińczować; čes. fén, flétna, pl. fen, flet, hls. fejn, fleta). Jiným rozšířeným rysem je zúžení a na o, které se vyskytuje téměř na celém teritoriu (např. čes. šproch z bavor., hls. šprocha z vsn., kaš. szprôka z dn.)[18].

Nejvýraznější jazykovou hranicí studované oblasti jsou isoglosy dělící oblasti, na nichž proběhl druhý hláskový posun (zweite Lautverschiebung, střední a horní němčina) a oblasti konzervativními (dolní němčina). Pro severní oblasti tudíž platí zachování původního germánského pf- (hls.čes. fajfka – kaš. pipa) –p- (dls. šapaŕ – plb. šapar – kaš. széper, proti čes. šafář – pl. szafarz, čes. šífař – pl. szyper), t- (kaš. tich – hls.čes. cajk)[19], -k- (kaš. dak – pol. dach)[20], d (pl. trybować – stčes. trýbati[21] - kaš. drëwac/driwòwac – pl. dryfować[22], čes. fujtajfl – hls. dajfl – kaš. diwelsdrek)[23]. Ve východostředoněmecké oblasti probíhá hranice mezi typy Appel/Apfel a Fund/Pfund[24]. První typ je zachován například v názvech pro brambory: čes. erteple – hls. neple, deple. Na místě iniciálních pf- i f-, jak bylo ukázáno výše, se zřejmě z výslovnostních důvodů vyskytuje jednotně f-.

Mezi novoněmecké hláskové rozdíly mezi severem (dolní a střední němčinou) a jihem německojazyčného teritoria patří mimo jiné rovněž znělá či neznělá výslovnost s (čes. sajrajt, sofa – hls. zofa, zopa, dls. zejpa kaš. zép)[25] a výslovnost koncového či intervokalického g (kaš. hls. richtich, čes. rychtyk), případně nářečně již značně rozrůzněné intervokalické b (čes. gáblík, plb. gabel – kaš. gafle, pl. gafla).[26] Samostatnou kapitolou je používání přípon. Z přípon deminutivních je dávána na severu přednost příponě –chen/ken, na jihu pak potkáváme příponu s elementem –l (např. kaš. hältka,[27] čes. nářeč. štatl)

Češtinu a částečně lužickou srbštinu s polštinou charakterizují některé rysy, které jsou typické pro bavorské, ale i pro lužicko-slezské dialekty. Mezi ně patří v první řadě neznělé b, d, g, které ve slovanských výpůjčkách mohou způsobit smíšení původních b,d,g s jejich neznělými protějšky (binnendeutsche Konsonantenschwächung)[28]. Tento jev je charakteristický zejména pro české výpůjčky ze střední horní němčiny, jako například  pytel (i pl.[29], nhn. Beutel), purkmistr (pl. burmistrz), nářeční kór (hls. gor – nhn. gar), krumpír (tzn. Grundbirne). V hovorové horní lužické srbštině zaznamenáváme kolísání znělých a neznělých ve slovech jako prejla – bryla (čes. brýle), prak – brak (čes. šmejd), v případě dvojice d/t může převládnout d (např. dichtich – i kaš. z dn., nhn. tüchtig, čes. pořádný, pořádně). Jiným společným jevem, objevujícím se v této oblasti, je zmizení e  v neodlučitelné předponě ge- ve slovech typu kšaft / kšeft, kvelb, ksicht, kvalt (pol. gwałt), stčes. křtalt  (pol. kształt)[30]. Do lužické srbštiny byly tyto výrazy přejaty bez předpony (např. wjelb, štałt). V nářečích, kterými se hovořilo v sousedství kašubštiny, bylo původní g vyslovováno před předními samohláskami jako j. Stopy této výslovnosti jsou slyšet dodnes, případně se objevují dublety (jewelb, jeszeft – geszeft, ale jift[31]).

Změnu  na š[32]  v pozicích shodných se spisovnou němčinou nacházíme téměř na celém území. Prosté můžeme najít především v nejstarších výpůjčkách, především v sousedství dolnoněmeckého teritoria, kde tato změna nastala později nebo vůbec (z shd. pl. smak, ale čes. šmak, kaš. strąd i sztrąd )[33]. V polabštině dokonce existují zbytky původní skupiny sk- (skoně, daisko – nhn. schön, Tisch – čes. krásný, stůl)[34], zachované dnes okrajově především ve vestfálských nářečích. Ve východostředoněmeckých a bavorských nářečích navíc š vzniká i ve skupině –rs- (čes. fořt, pl. forzt/forszt)[35], pouze v bavorských nářečích pak i uvnitř slova ve skupině –sp- (čes. rašple, pl. rašpla, nhn. Raspel). Slova hornoněmeckého původu se vyznačují i vnitřní skupinou –št-, kterou dnes uslyšíme spíše na jihozápadě německojazyčného teritoria (čes. koštovat, hls. koštować/kostować, pl. kosztować, čes. kumšt – pl. kuńszt)[36]

 

Vokalismus

Mezi významné jevy, které rozdělují mezi sebou dolní, horní a střední němčinu a jejich jednotlivé dialekty, patří diftongizace a monoftongizace. Naproti konzervativní bavorštině, která zachovala většinu středohornoněmeckých diftongů, nalézáme výrazně monoftongizující horní saštinu a zejména dolní pruštinu, na druhé straně pak sekundární diftongy v meklenbusko-pomořských dialektech. Bavorské diftongy vzniklé z původního germánského ê a ô a jeho umlautu (shn. ie, üe, uo – střbav. ià, ià, uà)[37] se v češtině prakticky nevyskytují (nahrazují je monoftongy, např. čes. forman, z shn. vuormann). Na druhé straně se ale ve všech jazycích pod vlivem horní a střední němčiny vyskytuje diftong aj/ej, pocházející především ze středohornoněmeckého î (čes. rajtovat – hls. pl. rajtować, hls. též rejtować, čes. rajtky – pl. rajtuzy)[38]. Tatáž dvojhláska se vyskytuje i ve slovech pocházejících z některých nářečí hornosaských a z bavorštiny jako kontinuanta středohornoněmeckých iu/öü (čes.hls. hajzl, pol.slez. hajziel, čes. hls. cajk, pl. cajg, čes. vercajk, čas. fajrovat, pl. fajerwerk)[39]. Jinou, méně rozšířenou dvojhláskou je au ze středohornoněmeckého û (hls. šawm, tawzynt – čes. pěna, tisíc)[40]. Ve starších, středověkých slovech (např. pl. ratusz – nhn. Rathaus – čes. radnice)[41] v těchto případech nacházíme monoftongy, např. kaš. ridowac (vedle rajtowac), firkasa (nhn. Feuerkasse čes. protipožární pojišťovna)[42], brutka (dls. bruta, plb. brüt, nhn. Braut – čes. nevěsta). V kašubštině navíc v těchto případech můžeme nalézt i kontinuantu krátké samohlásky, která snad souvisí s dolnopruským krácením (např. brëkòwac[43]).

Poněkud okrajovou záležitostí jsou v kašubských pramenech zachované diftongy zadněpomořské, jako například au z sdn. ô (kauszer – čes. košer), aj z ndn. ê (např. gajter, nhn. Gießkelle – čes. slevačská lžíce), ej z umlautu ö (mejdech – nhn. müde – čes. unavený, bejel – nhn. Bügel – čes. třmen)[44]. V současné době však jsou v paměti spíše tvary monoftongizované (dolnopruské, např. médech).

Monoftongizace se v dialektech týká rovněž původních středohornoněmeckých diftongů, zachovaných ve spisovné němčině  - ei a ou (nhn. au). Tvary diftongizované (čes. rajzovat, hls. rajs, nhn. reisen, Reise) mohou být staršího data či ze spisovného jazyka. Na významné části zkoumaného území totiž tyto diftongy doznaly monoftongizace. Především v rakouské (východostředobavorské) části převládá rozvoj ei > á (západní oa), ou > á[45]. Mezi příklady lze uvést česká slova štráchy/štráfy (shn. streife), pác (nhn. Beize). Ve východostředoněmeckém a dolnoněmeckém prostoru nacházíme na místech těchto dvojhlásek dlouhé monoftongy é (např. čes. fortel, hls. hegen, telować)[46] a ó (dls. bom, pl. urlop)[47]. V kašubštině, ovlivněné dolnopruským vokalismem, se původní dvojhlásky smísily s původními monoftongy, které se v něm objeily jako zavřené vokály  (např. bédowac, bóm)[48]. V polabštině na místě středodolnoněmeckého ô nacházíme zpravidla diftong au, který je však kontinuantou u (např. staul, strau)[49]

Jedním z nejviditelnějších východostředoněmeckých rysů je přechod středohornoněmeckého prostého ëa (např. lësen > lasn). Tuto změnu často nalézáme především v lužickosrbských výrazech (hls. lazować – dls. lazowaś, hls. rachnować, dls. markowaś)[50] a v polštině (pl. latarnia, warto, warsztat)[51], z níž byl tento jev rozšířen do sousedních jazyků, nacházejících se pod polským vlivem (pl. trafić – kaš. trafic, ale nhn. treffen – čes. trefit, pol. rachunek – ukr. рахунок – běl. рахунак[52]). Analogická změna existuje i v dolní němčině, zejména před r (plb. bargot, kaš. bargòwac, nhn. bergen; ale plb. lazot). Východostředoněmecké úžení u > o nacházíme především v lužické srbštině (např. cokor, zopa, lošt, též štórm, lóft), ale rovněž v polštině (např. šopa) a v češtině (např. šorc, ortel)[53].

Lexikální specifika

Lexikálně se významně vymyká společné německé slovní zásobě jednak dolnoněmecké teritorium a oblast, která byla pod vlivem rakouským. Slova typická pro většinu dolnoněmeckého teriroria nacházíme především v kašubštině a polabštině, kromě nejrůznějších názvů (např. kaš. liwk – plb. liwke, dn. lifke, bùksë – pl. nář. buksi – plb. brükozě) se jedná speciálně o příslovce (plb. boven, ť’ope, al, altitåi, kaš. bënë, bùten, rën, rut)[54]. Zvláštní skupinu tvoří námořnická terminologie a názvy spojené s mořem (kaš. dënëga – čes. velká vlna). Tato slova se vyskytují rovněž v hojné míře v polštině (např. bakierowaćzahýbat; obracet se na bok, farwaterbezpečná vodní cesta), přes horní či spisovnou němčinu se pak rozšířila do dalších jazyků, odkud snad pocházejí i například česká slova, u nichž je předpokládán dolnoněmecký původ (kotník, bluma)[55]. Určitý přenos vzájemných výpůjček existoval zřejmě mezi lužickými Srby, příkladem je slovo wiki (čes. trh, plb. vaikai – čes. město), které se vyskytuje v obou jazycích. Dále lze zmínit slova z jednotlivých dolnoněmeckých nářečí – v kašubštině jsou to například výrazy jako jiwer (čes. problém) nebo nëszrëch nhn. neugierig, čes. zvědavý), zvláštní skupinu by tvořila slova původu fríského (např. plb. ťusec – z frís. kúse bród – čes. krajíc).

 Austriacismy v češtině, slovenštině a v polských nářečích lze rozdělit do několika skupin. Jedná se jednak o úřední terminologii, často neněmeckého původu, která se prosazovala i do spisovných jazyků (čes. asanovat, trafika, pol. szpital), dále o typická rakouská slova (např. šunka, rybíz, karfiol, kašpárek, hec) a nakonec o značně hovorové, expresivní nebo argotické výrazy (odkráglovat, pol.slez. odkraglować, šutr, šnuptychl, štamprle atp.), které mohou pocházet i z jidiš (např. póvl, pajzl). Mezi slova bavorského původu v češtině patří například časté výrazy jo a furt, staré výpůjčky jako např. couvat (v hls. a pl. ze vsn. cofać), cválat nebo heřmánek.

Nejznámějším východostředoněmeckým slovem mimo zofen (pl.hls. cofać, čes. couvat)  je sêger (pol. zegar - hls. zeger, též jidiš zejger, čes. hodiny). V lužické srbštině nalezneme rovněž řadu zvláštních výrazů z okolních nářečí – především z nářečí míšeňských (např. barlić – čes. mluvit, blaba – čes. ústa, paca – čes. fena, dypk – čes. tečka, ad.), hornolužických (např. bjechtować – čes. chovat se marnotratně, hunčo – čes. prase) a slezských (blandrić – čes. kecat).

 

Na základě příkladu, které jsme uvedli, můžeme říci, že na teritoriu západoslovanských jazyků lze do určité míry rozeznat isoglosy mezi hlavními německými dialektálními oblastmi a rozpoznat tak sféry vlivu jednotlivých západogermánských dialektů. Výskyt těchto slov nám dále může leccos povědět o směrech a povaze německé kolonizace, včetně datace jednotlivých vln. Výzkum nám může přiblížit i povahu a intenzitu vzájemných vztahů mezi západoslovanskými jazyky a je ilustrací hláskového vývoje sousedních německých dialektů. Německé dialektální výpůjčky, s nimiž se v západoslovanských jazycích setkáváme, můžeme tedy na základě předchozí zkušenosti rozdělit do několika skupin.

Nejstarší, především středověké výrazy jsou často společné širšímu západoslovanskému teritoriu, protože byly rozšířeny čilými politicko-hospodářskými styky mezi západoslovanskými jazyky. Jedná se přitom převážně o výpůjčky hornoněmeckého původu. Druhou skupinu tvoří výrazy, které jsou společné pro sféru dolnoněmeckého vlivu (polabština, dolní lužická srbština, kašubština, severní polština). Na třetím místě by byly fonetické či lexikální jevy, omezené na určitý menší region slovansko-germánských styků. Hlubší zpracování povahy těchto malých regionů s vystopováním menších místních rozdílů a zvláštností je polem působnosti pro další badatele.

 

LITERATURA

Bielefeldt, H. H., Die deutschen Lehnwörter im Obersorbischen, Leipzig 1933

Bielefeldt, H. H., Die Entlehnungen aus dem Deutschen im 16. Jahrhundert, Zeitschrift für Slawistik XX (1975), 3, 303-363

Bielefeldt, H.H., Entlehnungen des Niedersorbischen aus dem Niederdeutschen. Zeitschrift für Slawistik XVII (1972), 3, 329-345

Borchling, C., Der Anteil des Niederdeutschen am Lehnwörterschatze der westslawischen Sprachen, Niederdeutsches Jahrbuch XXXVII (1911), 76-95

Brückner, A., Słownik etymologiczny języka polskiego, Warszawa 1970

Czarnecki, T., Pośrednictwo czeskie w staropolskich pożyczkach z niemieckiego, Studia z filologii polskiej i słowiańskiej 9 (1970), 37-44

Ebert, W., Geschichte der ostdeutschen Kolonisation, Leipzig 1937

Habovštiak, A., Slová nemeckého pôvodu v slovenských nárečiach, Studia Academica Slovaca 17 (1988), 139-156

Herrmann-Winter, R., Kleines plattdeutsches Wörterbuch, Rostock 1985

Hinze F., Wörterbuch und Lautlehre der deutschen Lehnwörter im Pomoranischen (Kaschubischen), Berlin 1965

Judycka, I., Typy zapożyczeń niemieckich w gwarach Warmii i Mazur, Poradnik językowy 8 (1954), 2-15

Kaestner, W., Die deutschen Lehnwörter im Polnischen, Leipzig 1939

Kaestner, W., Niederdeutsch-slavische Interferenzen, Handbuch zur niederdeutschen Sprach- und Literaturwissenschaft (Hrsg. G. Cordes, D. Möhn), Berlin 1983

Karszniewicz-Mazur, A., Zapożyczenia leksykalne ze źródła niemieckiego we współczesnej polszczyźnie, Wrocław 1988

Lexer, M., Mittelhochdeutsches Taschenwörterbuch, Leipzig 1885

Mayer, A., Die deutschen Lehnwörter im Tschechischen, Reichenberg 1927

Mitzka, W., Grundzüge nordostdeutscher Sprachgeschichte, Marburg 1959, 147 S.

Mitzka, W., Schlesisches Wörterbuch, Berlin I. 1963, II 1964, III 1965

Newerkla, S.M., Sprachkontakte Deutsch – Tschechisch – Slowakisch. Frankfurt am Main 2004.

Polański, K., Morfologia zapożyczeń w języku połabskim, Wrocław 1962

Popowska-Taborska, H., Specyfika leksykalnych interferencji kaszubsko-dolnoniemieckich, Z polskich studiów slawistycznych, Warszawa 1998, 225-229

Protze, H., Das Westlausitzische und Ostmeissnische, Halle (Saale) 1957 

Rejzek, J., Český etymologický slovník, Voznice 2001

Siatkowski, J., Wpływ poszczególnych dialektów niemieckich na język polski, Studia z filologii polskiej i słowiańskiej 7 (1967), 33-46

Schiller, A., Lübben, A., Mittelniederdeutsches Wörterbuch 1-6, Bremen  1875-1881

Schuster-Šewc, H., Historisch–etymologisches Wörterbuch der ober– und niedersorbischen Sprache, Bautzen 1978–1996

Wiesinger, P., The Central and Southern Dialects in Bavaria and Austria, The Dialects of Modern German (ed. C.V.J. Russ), Stanford 1989, 438-519

Tschirch, F., Geschichte der deutschen Sprache II, Berlin 1969

Wenzel, F., Studien zur Dialektgeographie der südlichen Oberlausitz und Nordböhmens -Mitzka, W, Ostpreussisches Niederdeutsch nördlich von ErmlandEhrhardt, R., Die schwäbische Colonie in Westpreussen, Marburg 1920

Zehetner, L., Das bairische Dialektbuch, München 1985

Žirmunskij, V.M., Istorija nemeckogo jazyka, Moskva 1965

 

RESUMÉ

The appearance of German dialectisms in the Western Slavonic Languages

Cetral Europe has been for thousand years a place of an interference of the Western Slavonic and Western Germanic dialects. The words borrowed by the Slavonic languages show many time and local differences. This enables us to trace several past and present Germanic isoglosses within the Western Slavonic languages. The main German dialectal areas are thus represented as  follows: the Upper German (Bavarian) dialects are present mostly in Czech (less on Slovak) from which they spread to the remaining Western Slavonic territories, the Eastern Middle German dialects had the major impact on Upper Sorbian and Polish, less on Czech and Slovak. The Lower Sorbian is situated on the frontier between the Middle and Low German. The Low German influenced the Cashubian and Polabian as well as the Nothern dialects of Polish.

 

 



[1] Je poněkud ošemetné hovořit o dialektech německých, neboť se mezi nimi vyskytují značné rozdíly a především dolní němčina bývá považována za samostatný germánský jazyk (požívá statutu regionálního jazyka v Německu a Nizozemsku). Kvůli tradici a zjednodušení se však držím označení německý.

[2] Objevují se tedy i přejaté slovanské výrazy, které se, poznamenány německou fonetikou, vrátily do slovanských jazyků, např. baltoslovin. céza (z něm. Zeese) proti původnímu séz (druh sítě) , kaš. greńca (z něm. Grenze), proti pol. granica.

[3] Jedná se jednak o většinu dnešního Rakouska, východního Německa a dalších oblastí, které byly osídleny v rámci tzv. východní kolonizace (Ostsiedlung)

[4] Podobná situace panuje i u skladby, kde lze zmínit např. použití různých zájmen ve funkci podmětu v neosobních větách (hls. wón mjerzjne, kaš. to grzëmi), přičemž rozdíl spočívá v kalku hornoněmeckého es v hornolužické větě a dolnoněmeckého dat ve větě kašubské.

[5] v západoslovanských jazycích především –ova-, starší výrazy mohly vstoupit do více konjugací.

[6] např. čes. fajn, kaš. fejn proti polskému fajny

[7] jihobavorská nářečí (Südbairisch) interferovala zejména se slovinskými a částečně chorvatskými dialekty

[8] srv. Polański 1962 : 8

[9] Řád německých rytířů ovšem používal v dokumentech němčinu střední

[10] srv. Siatkowski 1967 : 42

[11] mezi nemnohá slova z horní němčiny patří např. nüsě (nhn. Nüsse, dn. Nöten), srv. Polański 1962 : 134

[12] Karszniewicz-Mazur 1988 : 19

[13] Hinze 1965 : 12-15

[14] srv. Newerkla 2004 : 79-89

[15] Newerkla 2004 : 77-78

[16] např. hls. lidwać (trpět) ze shn. přejato před diftongizací a dls. lidować mohlo být přejato ze sdn., v níž k diftongizaci nikdy nedošlo (srv. plb. liďot, kaš. lëdac), srv. Bielfeldt 1972 : 337

[17] např. kaš. z snd. wrëje – z ndn. fri – z nhd. frej, hls. z shn. briny – z nhn. frejny

[18] čes. též např. heršoft, holt, fotr,, hls. např. štom, štrofa, špos, srv. hls. lodować, ale čes. ládovat

[19] též např. kaš. môltëch, plb. moltit, nhn. Mahlzeit

[20] čes. střecha, srv. též čes. machr

[21] Newerkla 2004 : 238: utápět žal v alkoholu, srv. nhn. treiben – dn. driewen

[22] čes. hnát; nechat se nést proudem

[23] nhn. Teufel, dn. Düwel, též např. kaš.plb. dik (nhn. Teich, dn. Diek, čes. rybník), kaš. déf – plb. dif (nhn. Dieb, dn. Deef, čes. zloděj),

[24] čes. jablko, libra. Hornoněmecké pfund nalézáme především v krušnohorských a horských nářečích míšeňské a lužické podskupiny.

[25] nhn. Sauerei, Sofa, Suppe (čes. polévka), Seife (dn. Seep, čes. mýdlo)

[26] nhn. Gabel (čes. lžíce)

[27] jablko z plané jabloně, z dpr. Heltke, souvisejícího s nhn. Hölzchen

[28] srv. Žirmunskij 1965 : 131

[29] pl. bajtlować vedle pytlować

[30] nhn. Geschäft (čes. obchod), Gewölbe (čes. klenba; komora, obchod), Gesicht (čes. tvář), Gewalt (čes. násilí), Gestalt (čes. podoba)

[31] čes. jed

[32] srv. Tschirch 1969 : 19

[33] nhn. Schmack (čes. chuť), Strand (čes. pobřeží)

[34] jsou zde ale i tvary šarp, selšap (nhn. scharf, Gesellschaft – čes. ostrý, společnost)

[35] kaš. fersta, nhn. Förster(čes. lesník)

[36] nhn. kosten, Kunst

[37] severobavorské ei, ei, ou, srv. Zehetner 1985 : 78-83

[38] nhn. reiten, Reithose

[39] nhn. Häuslein (slez. hojzla), Zeug, Werkzeug, feuern, Feuerwerk (čes. věc, nářadí, zářit, ohňostroj)

[40] Bielfedlt 1933 : 47-9

[41] na zbytku východostředoněmeckého území převládá spisovné oj (viz příklady: Häuslein, Zeug, Feuer)

[42] plb. např. bedüďě, nhn. (es) bedeutet, čes, znamená

[43] dpr. bruke – nhn. brauchen - plb. brükot, pl. .mazur. kociew. brukować – čes. potřebovat

[44] Hinze 1965 : 57-58, 61. Z typografických důvodů je přepis kašubských slov z pramenů realizován v současném kašubském pravopise.

[45] srv. Wiesinger 1989 : 464-470

[46] nhn. Vorteil, eigen, teilen (čes. výhoda, vlastní, dělit), v hls. převládá ovšem v tomto případě převládá diftong ej (fmejna, krejs), srv. Bielfedt 1933 : 49

[47] nhn. Baum, Urlaub (čes. strom, dovolená)

[48] nhn. bieten, Baum; dn. beeden, Bom (čes. prosit, strom)

[49] nhn. Stuhl, Stroh (čes. židle, sláma), v německých slovech zachovaných v polabštině občas nacházíme typicky polabskou progresivní diftongizaci a změny vokální kvality (např. taid, hnh. Zeit, ale fri, liďot – nhn. frei, leiden, šes. čas, volný, trpět)

[50] Bielfeldt 1933 : 45-47

[51] nhn. lesen, rechnen, merken, Laterne, wert (plb. vart), Werkstatt (čes. číst, počítat, všimnout si, svítilna, cenný, dílna)

[52] kaš. rechùnk souvisí s kašubskou tendencí změny iniciálního ra-  ne re-

[53] nhn. Zucker, Suppe, Lust, Sturm, Luft, Schuppen, Schürze, Urteil (čes. cukr, polévka, chuť, bouře, vzduch, kůlna, zástěra, rozsudek)

[54] čes. vesta, kalhoty, nahoře, spolu, už, vždy, vevnitř, vně, dovnitř, ven

[55] Kaestner 1983 : 685: mezi nejstarší západoslovanské výpujčky z dolní němčiny patří např. kawal (stčes. kavál, čes. kus), brak (hls. brach, čes. nedostatek)


 [H1]Chybí zde substantivum, zřejmě výpůjček ??