STRÝC AUGUST

Halina Wreza

překl. Vladislav Knoll

 

Zamračený listopadový den. Stojím nad hrobem svých rodičů. Mé myšlenky jsou v rodném kraji. Vidím mámu, jak pomalu chodí po kuchyni, cítím vůni pečené slaniny s cibulí. Táta sype na dvorku slepicím pšenici. Slzy jako hrachy se mi kutálejí po tváři.

Najednou do mě někdo strčil. Vzpomínka uletěla jako mlha. U mě stojí moje sestra Adéla.

„Stojím vedle tebe už deset minut! Jsi slepá nebo hluchá?“ řekla celkem nesmlouvavě. Chceme jít ke hrobu strýčka Gusty. „Hele, někdo tu zapálil svíčku. To tu musel určitě být někdo z Gdyně.“

Jo, jo, strýc byl pořádný člověk. Stavěl přístav v Gdyni. Vybavují se mi jeho vzpomínky z těch časů. Strýc Gusta se narodil u Toruně. Dva roky chodil do základní školy a sedm let na gymnázium, Jednoho dne našel noviny, kde psali, že se na severu na břehu moře staví přístav a město. Jedou tam muži z celého Polska. Nejen za prací, ale i ze zvědavosti, že uvidí velkou vodu. Rozloučil se s rodiči a s kufrem v ruce vyrazil do neznámých končin. Bez ohlédnutí vešel do kostela. Odříkal otčenáš a pospíšil si na rychlík. Ve vlaku bylo lidí plno jako jehel. Cesta do Gdyně trvala až dva dny.

Když August vystoupil na nástupiště, pořádně nabral do plic příjemný vzduch. Dostal divný strach. Odevzdal se na milost boží. Co má dělat v té tmě a cizině? Při chůzi se dal až do pláče. Šel za zástupem lidí, ale kam, to nevěděl.

Podél ulice stály nízké chalupy. Od tohoto místa začíná rybářská ves Gdyně. Augustovi se zdálo, že je to sen, který hned skončí. Ale to se nestalo. Změna života se přeformovala ve stesk po rodném kraji.

Vítr nesl pach bezu a mořské vody. Jaro roku 1924 bylo dost teplé. Za svitu měsíce uviděl August člun. Byl to prostě zázrak, který se mu toho večera stal. Vlezl do toho člunu, položil si kufr pod hlavu a hned usnul. Probudilo ho klepání na rameno. „No copak tady děláš, ty cestovateli? Kdo ti tu dovolil spát?“, řekl jeden. „Neviděl jsi, co je na člunu napsáno? Obsazeno, ty troubo!

„Neřvi na něj“, řekl ten druhý. „Vypadá jako dítě.“

„Ticho bude. Vím, co říkám. Ještě dva takoví padavkové a můžeme si otevřít školku!“

August neměl ani potuchy, co ti dva od něj chtějí.

„Řekni nám hned, prosím, odkud jsi a co tu děláš?“

„Nedávno jsem se sem doplahočil vlakem z Toruně. Hledám práci!“, vycedil přes zuby Gusta.

„No, brachu, jestli se tu budeš pořád takhle válet, tak najdeš bouli na hlavě, a to hned. S prací to je u nás špatné“

„Dej pokoj, Jene“ Ať spí s námi a ráno uvidíme.“

Všichni tři si sedli do člunu. Mořský vítr tiše šuměl. Slunce vylezlo na obzor, když se šli umýt v moři. Augustovi se to míchalo v hlavě. Nikdy neviděl tolik vody pohromadě. Škoda, že to moje máma nevidí. Byla by na mě pyšná.

„Sedni si, ty usmrkanče, a poslouchej, co ti chceme říci. Já jsem Jan z Kartuz a to je Franc z Koscerzëny.

„My jsme solí kašubské země. Když chceš s námi v člunu být, musíš s námi výt“, řekl špatnou polštinou Franc. „Teď se musíme v boudě zapsat do práce. Snad se nám to dnes povede.

Za chůze každý cumlal skývu chleba tvrdou jako kámen. Zdaleka viděli skupinku lidí, stojících kolem toho podivného úřadu práce. Když se dostali přímo na místo, byli dvacátí ve frontě.

„Ta bába v tom okénku vůbec nic nevidí“, řekl Franc, „Je tak zarostlá a má tak dlouhý špičatý nos, že se zdá, že to je nějaké strašidlo. Zajímalo by mě, kde takovou šeredu našli. Kašubky tak ošklivé nejsou.“

„Ale Franci! Nemůžeš nikoho soudit podle jeho vzhledu.“

„Myslím, že jsme sem nepřišli koukat po pěkných holkách, ale za prací“, řekl August.

„Ty hezoune, moc nemysli, jinak dostaneš pořádně přes hubu. Na Kašubech neplatí myšlenky, ale prachy.“

Najednou se okénko zatřáslo a byl konec úřadování zarostlé báby.

Dneska už hory neobrátíme, mysleli si všichni tři. Tišeji než kočka se vraceli do člunu. Pod cestou potkali Bruna. Ten jim dal dva lístky na polévku. Myšlenka na jídlo přidala chlapům na optimizmu. Hrachovka byla velmi dobrá. Augustovi se udělalo kolem srdce i v žaludku medově. Lžíci jedl polévku a očima hltal děvče, které tu hrachovku vydávalo.

„Haló, Auguste“, zařval Jan, „Uklidni se, copak ti to vlezlo do hlavy?“

„Určitě se mu zalíbila Aniččina tvářička!“, vyrazil Franc.“To není partie pro tebe. Anička je dcera dobrého námořníka s pěti jitry země kolem Kamenné Hory. Aničku si, Gustíku, neber ani do hlavy, ani do srdce.“

Stalo se ovšem něco jiného. V neděle byla u Skwiercze tancovačka. A Gusta s Aničkou tancoval až do rána. Chlapi ze Gdyně na něj měli děsný vztek. Využili chvíle, kdy šel Gusta vyprovodit Aničku domů. Seprali ho jak kyselé jablko. Měl pak obličej barevný jako opilec.

Ale to neuhasilo lásku Gusty a Aničky, stal se pravý opak. Láska těch dvou rozkvetla jako krásná růže. Když se o tom dověděl Aniččin táta, hrozně se rozčílil. Počítal, že si Anka vezme nějakého Kašubu a ne nějakého vandráka bez práce a s bídou v kufru.

„Na svojí půdě nebudu trpět ubožáky!“

Vykopl Augusta z domu. Tajně se ale ti dva stejně scházeli. Dívka byla velmi šikovná. Za nějakou dobu měl Gusta díky Aničce práci. Jakmile byla podepsána smlouva mezi Polskem a Francií, August, Jan a Franc pomáhali měřičům při měření pozemků pro stavbu přístavu.

Za pár dní do Gdyně přitáhli všelijaké stroje na kopání a tahače těžkých věcí. Naděje na zlepšení situace byla stále větší.

Večer se setkali zase všichni tři ve člunu.

„Auguste, proč jsi tak tichý? Zdá se nám, že se potřebuješ někomu svěřit. Svěř se nám a hned ti bude lehčeji“, řekl Jan.

„Jak vás ta zvědavost žere. Moje babička říkala, že ze zvědavosti může člověk dostat psí tvář. Ale prosím, abyste dávali pozor.“

„Hele, ty darebáku! Ty si z náš chceš střílet?! Já ti jednu ubalím!“

„Hola, hola, Jene, to jsou ale vtipy!“, opatrně řekl August „Ale já nemám náladu na žertování. No dobře! Mám pár čerstvých novinek. Zaprvé: Anička mě učí mluvit kašubsky a jde mi to celkem dobře. Zadruhé: Zítra bude zazděn rohový kámen pod první nábřeží. Nad Chylonskou strouhou bude postavem kříž a pak tam farář odslouží mši. Do Gdyně přijede inženýr, pan Wenda, projektant stavby přístavu. Bude tam i ministr obchodu, pan Kwiatkowski.

„Je-li to pravda, dočkáme se zajímavých událostí“, řekl Franc.

Druhého dne po práci se chlapi rychle umyli v moři a už si vykračovali k Chylonské strouze. Odevšad se scházeli lidé na takový neobyčejný svátek. Z luk přiletěli vyhladovělí racci. Zobali lidi po nohou jako diví. Nebylo možné klidně stát.

August nebyl schopen si dát do kupy to, co se kolem něj dělo. Chvíli byl v myšlenkách doma, chvíli u Aničky. Kde je moje štěstí? Říkala mi, že se setkáme na mši. Oči běhaly Augustovi na všechny strany s nadějí, že uvidí svoje děvče. Když se probral, lidé se už rozcházeli domů.

Najednou si všimne mezi lidmi pentli na něčí hlavě. Okamžitě poznal Aniččinu hlavinku. Všude se motali lidé. Nemohl děvče vůbec dohonit. Jeho nohy podkluzovaly v bahně, rozdupaném tisíce nohami. Když Aničku dohonil, sípal jak lokomotiva. „A helemese, Gustík“, řekla překvapeně Anička.“ Já jsem tě na mši vůbec neviděla.

„Já jsem tě, Aničko, taky neviděl! Co to máš s sebou za staříka?“

„To je můj dědeček. Je trochu hluchý a má křivé oči. „Dědečku! To je můj kavalír“, zařvala Anička.

„Jo jo, dítě.! Hned půjdeme dál. Jen mi řekni, kdo to je? To je nějaký můj známý?“

„To je můj miláček!“

„No jo,! To jsou holt už úplně jiné lodě“

„Dědeček bude mlčet jako ryba. Táta neví, že se scházíme.“

„Zvu vás na kávu a buchtu“, řekl starý Trepa.

Všichni tři se pomalu vlekli na samotu u Gdyně do dědečkova domku. Došli tam, když už se stmívalo. Dědeček mladé doprovodil do panské jizby. Zapálil pěknou naftovou lampu. August uviděl poprvé tak parádní petrolejku. Uprostřed kašubského domku to vypadalo úplně jiného, než v Augustově rodném kraji. Podlaha z bílých prken, v koutě komoda a nad ní velké zrcadlo v tlustém, vyřezávaném rámu. Pod každým oknem stála pletená židle a veprostřed jizby velký kulatý stůl a čtyři židle. Tak bohatou chalupu Gusta ještě neviděl.

Anička postavila na stůl džbánek čerstvě spařené kávy a kynutou buchtu. Dědeček si s mladými povídal až do pozdního večera.

Gusta si vynesl z té chalupy dvojí zisk: plný žaludek a střechu nad hlavou. Díky tomu, že byl stařík chtivý po penězích, souhlasil, aby se Gusta, Jan a Franc přistěhovali k němu.

Druhého dne se rozloučili s člunem, který byl celé jaro jejich domovem. V té době kopací stroje se přibližovali pořád víc k louce. Ležely tam hory kamení. Čekaly na barely s cementem. Stavba prvního přístavu Polské republiky jela na plný plyn.

„Škoda, že Tonda Ôbram se toho nedožil. Sviť, Pane, nad jeho duší. Ten chlap by měl velkou radost, ale Pán Bůh ho k sobě povolal tak mladého. Znali jste ho? “

„Ano!“, řekl Franc. “Můj strýc byl mezi 27 Kašuby na cestě. Byl v různých kostelech. Ôbram byl průvodcem té akce. Ve Varšavě ho přijal v Belvederu polský prezident Stanisław Wojciechowski. Říkám vám, že Tonda byl čestný vlastenec a Kašuba. Už se těšíme, že zítra dostaneme výplatu.“

August poslal mámě trochu peněz, zaplatil Trepovi za pokoj a příliš mu toho v kapse nezůstalo. Oba s Aničkou měli nápad jet na Vánoce ke Gustovým rodičům. Museli začít šetřit. Jan s Francem našli práci na železnici.

August taky nelezl s měřiči. Již týden pracoval na Námořním úřadě. Zapisoval různé poznámky o stavbě přístavu. Starosta Gdyně, pan Augustin Krase to všechno ověřoval.

Gusta pracoval na směny. Když se mu to hodilo, přivydělával si na stavbě skladů.

V roce 1925 první nákladní lodě vpluli do nového přístavu. V té době se blížily Vánoce. Anička, aby mohla jet s Gustou, musela nalhat tátovi, že jede na Vánoce k babičce. Věděla, že těžce nemocný tatínek do Wôrzna nepojede. Máma věděla, že Anička jede s Gustou do Toruně.

August, když se dověděl od Aničky, že jedou spolu na Vánoce, štěstím s plných plic zakřičel:

„Miluji tě, miláčku můj! Miluji celý svět!“ Chytil Aničku za pas a točil se s ní jako mlýn. Skoro spadli do vody.

Do rodného kraje přijeli na Štědrý den. Na dvorku bylo úplné ticho. Starý Rex vylezl z boudy a zakroutil ocasem. Oba měli špatné tušení, které se potvrdilo, když vstoupili do chalupy.

„Máma umřela na začátku prosince“, řekl s pláčem táta. „Nedali jsme o tom vědět, protože nemáme adresu.“.

Z Gdyně přivezené pěkné jantarové korále zakopal August na máminým hrobě. O rok později byl Aniččin táta úplně na umření. Jednoho dne si Aničku zavolal a řekl:

„Vím, že máš kavalíra a vím, že se máte tajně rádi. Než umřu, chci vám dát své požehnání.“

Za čtyři týdny měli Anička s Gustou svatbu. Skwiercz poskytl sál pro tanec a muzikanti hráli na trubky, až se ženy ohýbaly.

„Svatba je jednou a bída je až do smrti!“, řekl starý Trepa a zatancoval si se svou oblíbenou vnučkou Aničkou.

Za peníze, sebrané ze svatby si začali stavět svůj vlastní domov. Do té doby bydleli s dědečkem. August byl povýšen na vedoucího prvního rajónu, Anička byla kuchařkou v přístavní kuchyni. Žili si na svou  dobu dost dobře. V roce 1930 se narodil můj starší bratranec Bogusław. Jeho rodiče, teta Anička a strýc August bydleli v novém domečku, nedaleko od gdyňského okna do světa. Malý Bogusław rostl zároveň s moderní Gdyní.

Jak vybuchla Druhá světová válka, měli už tři děti. August, Jan a Franc šli mezi partyzány. Jako lvi bránili svou milovanou Gdyni. Teta Anička byla s dětmi skoro celou vojnu u nás doma. V bitvě u Wejrowa byl strýc raněn do břicha. Jednou v noci ho přivezl statkář z Bojana. Raněného přenesli do chléva na seno. Každý podvečer přicházel ke strýčkovi felčar z Kłosowa. Hodně vody v řece ubylo, než se strýc uzdravil.

Mezi partyzány byl do roku 1944. Dostal se ale do německého zajetí. Sběrným transportem jel do zajateckého tábora Osvětimi. Strýc byl dobrý herec. Nebylo pro něj těžké dělat mrtvého. Němci ho vyvalili z dobytčáku na mez. Pán Bůh se o něj zase postaral. Zavšivený a hladem zesláblý strýček se vrátil domů. Duši vypustil na břehu

 moře v roce 1957.