Porovnání kontaktních jevů v kašubštině, lužické srbštině a rusínštině.

 Vladislav Knoll, FF UK

Střední Evropa byla a je kontantní zónou mezi germánským a slovanským světem. Atraktivita Střední Evropy z hlediska kontaktové lingvistiky však spočívá rovněž ve skutečnosti, že i v relativně nedávné době se zde znatelně změnilo etnické rozložení obyvatelstva. Určité aspekty vývoje Střední Evropy lze sledovat při studiu kontaktních jevů ve třech autochtonních menšinovými jazycích, totiž v kašubštině, lužické srbštině a rusínštině. Navzdory podobnému historickému vývoji a srovnatelnému počtu mluvčích je však třeba přiznat zásadní rozdíly v aktuální situaci daných jazyků. Ilustrací budiž skutečnost, že zatímco kašubština a rusínština bývají označovány za tzv. slovanské literární mikrojazyky[1], horní a dolní lužická srbština nikoli. Označení literární mikrojazyk totiž nelze chápat jako konstatování skrovného počtu uživatelů, ale jako vyjádření určitého sociolingvistického stavu jazyka, ve kterém sice existuje jistá literární a kulturní tradice, ale tato zatím zpravidla nevyústila v kodifikaci jazyka nebo obsažení všech jazykových stylů. Zatímco lze tedy obě lužické srbštiny od druhé poloviny 19. století považovat v podstatě za kodifikované[2], kašubština (a totéž lze aplikovat do určité míry i na rusínštinu na Slovensku) bývá označována za jazyk in statu nascendi.[3] Důležitým činitelem těchto rozdílů je povaha multilingvismu, jazyková situace a dějinný vývoj v daných regionech. V případě Lužice, ze všech stran obklopené obyvatelstvem používající pro většinu rodilých mluvčích nesrozumitelného jazyka, lze dosud hovořit o jazykovém konfliktu srbsko-německém, který vyústil ve vytvoření jednotného lužickosrbského jazyka, který byl schopen komunikační sféry, dosud pěstované pouze v nepříbuzném jazyce, zpřístupnit monolingvnímu obyvatelstvu. Jiná situace panovala do roku 1920 na Kašubech. Zde byla řada komunikačních sfér sdílena němčinou (administrativa, armáda) a polštinou (školství, náboženství). Právě stálá přítomnost, znalost a prestiž polského jazyka znemožnila realizaci a širší ohlas ojedinělých kodifikačních snah, ačkoli tato činnost probíhala prakticky paralelně s kodifikačním procesem lužické srbštiny. Po druhé světové válce dochází na Kašubech k nové situaci, která přetváří kašubský multilingvismus v bilingvismus kašubsko-polský. Jazyková situace rusínských dialektů ve Střední Evropě je opět mírně odlišná vzhledem ke skutečnosti, že se těchto dialektů používá na styku západoslovanských a východoslovanských jazyků. Z jazykových, kulturních a v neposlední řadě náboženských důvodů se pak mluvčí ztotožňují z východoslovanskou tradicí. Díky vlivu paralelně probíhajícího západoukrajinského národního uvědomění se rusínská kuturní tradice rozštěpuje na dva základní směry, které jsou v platnosti až po dnešní den (původně ruská a ukrajinská)[4]. Tento stav pak není nepodobný původní jazykové situaci kašubštiny, v níž jazykem státním byla němčina, jazykem kulturně-vzdělávacím polština a jazykem obecně mluveným kašubština. V případě rusínštiny pak tuto kulturní roli dlouho plnila ruština nebo ukrajinština, roli administrativní pak maďarština, polština, slovenština. V případě kašubštiny i rusínštiny tedy pozorujeme jednak snahu o vytvoření konkurence tradičním jazykům kultury a jednak snahu o alespoň částečný vstup do sféry administrativně-úřední.

jazyková situace

Kašubština[5] jakožto východní pomořanština byla původně přechodnou oblastí mezi dialekty polabsko-pomořanskými a vlastními dialekty polskými. Z tohoto důvodu se v kašubštině objevují zároveň jevy západolechické i východolechické, přičemž archaické západolechické jevy jsou silnější na severu kašubského teritoria. Na kašubštinu byl přitom po většinu její historie činěn tlak jednak ze západu a z východu prostřednictvím západogermánských nářečí, a jednak z jihu nářečími polskými. Hlavními oblastmi styku bylo jihovýchodní Pomoří, kde se na původním východopomořanském substrátu prosadila velkopolská (tucholské a krajniacké) a kujavská (kociewské) nářečí s určitým vlivem východopolským (mazovským). Stykem těchto nových polských nářečích a kašubštiny vzniká zaborský dialekt. Zároveň se kašubskojazyčné území stalo styčným územím dvou až tří různých směrů západogermánské kolonizace. Ze západu se na slovanském substrátu rozšiřují nářečí zadněpomořanská a z východu nářečí dolnopruská obsahující substrát baltský. Kromě těchto dolnoněmeckých nářečí, ovlivněných i pozdější drobnou nizozemskou a frískou kolonizací se z jihu do oblasti tlačí rovněž nářečí východostředoněmecká, jejichž výrazy se dostávají do kašubštiny především prostřednictvím polštiny. Jako úřední i kulturní jazyky se v oblasti střídala horní němčina s polštinou.

Za rusínské jsou v současné doby označovány karpatské dialekty (zakarpatský, bojkovský a lemkovský) jihozápadní skupiny ukrajinských nářečí[6]. Jejich posun na západ lze vnímat v souvislosti se vpádem Mongolů a valašskou kolonizací. Tím se východoslovanská nářečí vkliňují mezi slovenská a polská nářečí západoslovanské skupiny, přičemž platí, že západoslovanské (neukrajinské) jevy rostou z východu na západ. Od ostatních východoslovanských dialektů jsou přitom (kromě huculštiny) rusínská nářečí oddělena hlavním hřebenem Karpat, což ale nebrání určitému vlivu sousedních volyňských nářečí. Na sever a na západ přitom sílí vliv malopolských nářečí, která zejména na východě vyrostla na východoslovanském substrátu. Na jihu jsou rusínské dialekty v přímém styku s východoslovenskými nářečími, které mají řadu společných rysů se sousedními polskými nářečími. V dialektech se dále omezeně vyskytuje valašský (rumunský) a maďarský adstrát, a rovněž vliv východostředoněmecký, vysvětlitelný jednak sousedstvím s německým osídlením Spiše, jednak německými výpůjčkami v sousedních slovanských jazycích, jejichž distributorem je, stejně jako pro spisovnou ukrajinštinu, polština. Nejvíce západoslovanských jevů obsahuje na obou stranách hor dialekt lemkovský, nejvíce východoslovanských rysů abstrahovala východoslovenská nářečí abovská a zemplínská, na jejichž základě vznikla vojvodinská rusínština. Úředními a kulturními jazyky v oblasti byly kromě latiny maďarština, polština, nověji slovenština, ruština a ukrajinština, pro mluvčí vojvodinské rusínštiny je úředním jazykem srbština. Pro rusínské obyvatelstvo na Slovensku a v Polsku je dále typická jakási vnitřní kulturní dichotomie, přičemž část mluvčích v současné době považuje za svůj kulturní jazyk ukrajinštinu a část místní dialekt. V Polsku se po 2. světové válce sociolingvistická situace radikálně změnila z důvodu rozsídlení rusínského obyvatelstva.

Lužická srbština[7]byla původně součástí rozsáhlejší západoslovanské srbské podskupiny, hraničící na západě a východě z dialekty lechickými a na jihu s českými. V důsledku německé kolonizace se lužická srbština ocitla zcela obklopena koloniálními západogermánskými dialekty, vzniklými na původním srbském substrátu. Jde o lužicko-slezské a hornosaské dialekty východní střední němčiny na většině území. Serverní, dolnolužická oblast je pak ovlivněna dolnoněmeckými smíšenými dialekty jihobraniborskými. Původní hranice polabsko-srbská přitom není nepodobná dnešní hranici středoněmecko-dolnoněmecké. Prestižnější jazyk přitom byla střední a později spisovná němčina, na základě místních nářečí byly ovšem vytvořeny dva spisovné lužickosrbské jazyky s bohatou literární tradicí, které byly v období své kodifikace obohacovány pomocí sousedních slovanských jazyků. Na styku lužicko-srbského prostoru s prostorem lechickým vznikl na východě jednak východodolnolužický dialekt, který se jako první dočkal spisovné formy, na polské straně velkopolské nářečí Nowého Kramska.

současný status zmíněných jazyků 

Při srovnávání kontaktních jevů v uvedených jazycích musíme pohlížet na jejich pozici z hlediska jazykového a sociolingvistického. Jde především o vydělení těchto jazyků v rámci jazyků slovanských včetně otázky o jejich svébytnosti, z druhé strany o jejich vazbu na další více či méně příbuzné jazyky regionu. Ze sociolingvistických témat je důležitý stupeň normativizace jazyka, jeho status ve společnosti včetně gramotnosti v tomto jazyce.

Základy spisovného lužickosrbského jazyka byly položeny již v 17. století. Jako první se objevila Chojnanova mluvnice dolní lužické srbštiny[8], nedlouho nato byly dány základy dvěma spisovným tradicím horní lužické srbštině – totiž katolické na základě mluvnice Ticinovy[9] a evangelické, jejímž zakladatelem se stal Michał Frencl svými překlady novozákonních textů[10]. Radikální reformou těchto tradic byla činnost Maćice Serbské (založena 1845), která prosadila Smolerův analogický pravopis a díky své osvětové činnosti sjednotila obě hornolužické tradice a přispěla rovněž k ustálení dolnolužického pravopisu[11]. Pravopisná pravidla Maćica revidovala pro horní lužickou srbštinu roku 1948, dolnolužický Serbski Casnik revidoval dolnolužická pravidla v roce 1949[12](pro horní lužickou srbštinu). Úředního uznání se oběma lužickým srbštinám dostalo až po druhé světové válce[13]. Užití lužické srbštiny ve vzdělání bylo saskými úřady povoleno roku 1835 (pro náboženství), k dalšímu rozvoji srbského školství pak dochází po roce 1945[14]

Pokus o kodifikaci kašubské mluvnice a pravopisu byl sice učiněn již Florianem Ceynowou ve 2. polovině 19. století[15], ale ve své době měl prakticky nulový dosah. Až do roku 1996 byla kašubská díla vydávána v různých pravopisech a dialektech. Od druhé poloviny 90. let se pak začíná hovořit o kašubské spisovné normě, jakkoli je toto označení ještě poněkud předčasné, vzhledem k tomu, že dosavadní mluvnice mají charakter spíše doporučující a nikoli skutečně normativní[16]. Od roku 2005 pak získává kašubština v rámci polského státu status regionálního jazyka, což předpokládá možnost zavedení tohoto jazyka jako druhého úředního jazyka na obecní úrovni.[17] Vzhledem k tomu, že tradičním jazykem kašubského školství byla i v pruských dobách polština, skutečným vstupem kašubštiny do vyučování je však 1991, kašubština je dnes přítomna ve školství základním, středním a omezeně i vysokém (podiplomové studium v rámci polonistiky na Gdaňské univerzitě), avšak pouze formou výuky kašubštiny a kašubské vlastivědy[18].

Začátek rusínské gramotnosti je, podobně jako v případě lužickosrbském a kašubském, spojen s náboženskými změnami. Na rozdíl od těchto jazyků však první texty souvisí s výukou katecheze uniatské[19]. Základními problémy rusínské tradice od jejích počátků bylo hledání řešení otázky vlastní identity a spisovného jazyka (tzv. языковый вопрос), dále rovněž značná teritoriální a dialektální roztříštěnost. První mluvnice rusínských dialektů vznikla již roku 1830, ale v období rusínského obrození (A. Duchnovič, I. Rakovskij) zvítězila koncepce považující za spisovný jazyk Rusínů ruštinu s místními prvky (tzv. язычие). Díky podpoře uherské vlády byly od konce 19. století vytvořeny učební materiály pro výuku hovorové rusínštiny na uherských školách, která měla zastavit rusofilské směřování v oblasti[20]. U haličských Lemků v té době kromě tendence rusofilské sílí směřování proukrajinské. Mezi světovými válkami existovaly v Československu i Polsku až tři různé kulturně-vzdělávací směry[21]. V Polsku 30. let však byl úřady prosazen do škol místní lemkovský dialekt[22] o úřady posvěceno zavedení místního dialektu do škol. Po druhé světové válce byla pro Rusíny v Polsku, Československu i na Ukrajině zavedena jako jazyk vzdělání a písemnosti ukrajinština, obrat pak nastal až po roce 1989. Proces uznání a kodifikace rusínštiny byl však zakončen pouze na Slovensku[23]. Směřování k tomuto stavu však konstatujeme také v Polsku[24], kde je rusínština od roku 1991 rovněž přítomna ve školství.[25] Zcela jinak se vyvíjela vojvodinská (západoslovanská) rusínština v Srbsku. Kodifikační váhu zde má především dílo H. Kosteľnika a M. Kočiše[26]. Ruski jazik se stává roku 1974 navíc jedním z úředních jazků Vojvodiny (znovu od 2002). Vojvodinské rusínské školství vykazuje tradici již od konce 18. století, existuje jedno gymnázium, vysoké školství je zastoupeno příslušnou katedrou na univerzitě v Novém Sadu[27].

sociální faktory jazykových kontaktů

Mezi faktory oslabující pozici menšinových jazyků patří zejména status jazyka, demografické podmínky, institucionální podpora jazyka a kulturní odlišnost mluvčích [28]. Určitému stupni úředního uznání se těší všechny tři zmíněné jazyky, což ale neznamená, že by jejich pozice byla fakticky rovnoprávná s jazykem státním (němčinou, polštinou, slovenštinou). Často se nám jeví tento stav spíše formální, v případě kašubštiny a rusínštiny byl navíc jazyk uznán teprve nedávno, takže na důsledky tohoto aktu teprve čekáme. Navzdory oficiálnímu uznání těchto jazyků však značná část mluvčích nemá dostatečně vyjasněnu svou identitu, navíc chápání kašubštiny a rusínštiny jako samostatných jazyků není dodnes jednoznačné ani mezi samotnými mluvčími. Vzhledem k omezeným možnostem k jejich použití mimo rodinnou či sousedskou (přátelskou) sférou jsou navíc tyto jazyky i v očích uživatelů ve značné nevýhodě vzhledem k jazykům dominantním (státním). Řada komunikačních sfér je tradičně zastávána dominantním jazykem.  Nedostatečné perspektivy a rozsah použití rodného jazyka jsou jednou z příčin, které mohou vést k přijetí dominantního jazyka a s tím související zastavení předávání menšinového jazyka dalším generacím. 

Demografická situace ve všech třech regionech se minimálně v posledních 65 letech změnila radikálně. Rusínské obyvatelstvo je ve Střední Evropě rozděleno do třech zemí[29], přičemž v každé z nich je situace dosti odlišná. V Polsku bylo navíc souvislé lemkovsky mluvící území prakticky zlikvidováno, takže je rusínské obyvatelstvo rozprostřeno po celé zemi a kromě samotné Lemkovyny je významným centrem rusínské menšiny i dolnoslezská Lehnice. V případě rusínštiny a vlastně i lužické srbštiny (v minulosti též kašubštiny) tedy k rozdrobení a zeslábnutí jazyka přispívá příslušnost mluvčích k různým politickým jednotkám či státním útvarům. Všechny zmíněné jazyky se navíc udržují především na vesnicích, kdežto ve městech převládají jazyky dominantní. stup menšinového jazyka tedy souvisí rovněž s urbanizací a migrací obyvatel za prací i do vzdálenějších oblastí. Na druhé straně se řada mluvčích dominantního jazyka stěhuje i do oblastí, kde původně převládal jazyk menšinový, v případě smíšených manželství i druhé generace nezřídka převládne jazyk dominantní. V Lužici mezi demografické prvky patří i likvidace původních vesnic z důvodu těžby uhlí. Tyto procesy vyústily v zánik ryze monolingvních oblastí a tedy v dnešní téměř dokonalý bilingvismus obyvatelstva. Bilingvní obyvatelstvo pak může snadněji přejít k jazyku dominantnímu.

Institucionální podpora je pro udržení těchto jazyků stále ještě nedostatečná. Státní, dominantní jazyky jsou ovládají média, školy i úřady. Přítomnost menšinových jazyků se sice v některých oblastech může rozšiřovat, ale v celkovém objemu je šíře jejich použití a možnost tyto jazyky uslyšet mimo soukromý rámec dosti omezená. S tím souvisí i skutečnost,  že u zmíněných jazyků drtivě převládají mluvčí, kteří sice umí hovořit svým mateřským jazykem a třeba jej i aktivně používají, písemně se však vyjadřují pouze jazykem dominantním, který byl a je základním předmětem vzdělávání. S tím souvisí i ohraničená kompetence mluvčích používat rodný jazyk na úřední nebo odborné úrovni. Terminologie sice zpravidla v těchto jazycích existuje, ale vzhledem k mizivé příležitosti odborný a administrativní styl aktivně i pasivně používat, zůstávají tyto jazykové prostředky nevyužity.

Jedním z faktorů podporujících udržení menšinového jazyka je kulturní odlišnost mluvčích. V našem případě tím můžeme chápat udržování určité vzájemnosti a společné identity v rámci regionu. Ilustrací může být katolická část Lužice, která je i díky své odlišnosti a sounáležitosti obyvatelstva (včetně dodržování společných zvyků) dnes nejslovanštější částí Lužice. Poněkud jinou otázkou je genetická blízkost jazyka dominantního a menšinového. V případě velké blízkosti (jako na Kašubech, ale prakticky i v rusínských oblastech) může v situaci úplného bilingvismu proti udržení menšinového jazyka působit snadnější přechod k jazyku dominantnímu, na druhé straně ale lidé, kteří svůj původní jazyk ztratili či mají potřebu se jej doučit, mají o to jednodušší možnost se jej doučit – jazyk je tak relativně otevřenější většímu množství zájemců i z řad nově příchozích, kteří se chtějí v regionu integrovat.    

jazykové kontakty

 Při studium německých vlivů v kašubštině a lužické srbštině a západoslovanských vlivů v rusínštině (respektive východoslovanských vlivů ve vojvodinské rusínštině, jejíž základ je v zásadě západoslovanský) musíme počítat s existencí určitých širších evropských kulturně-historických souvislostí. Všechny západoslovanské jazyky mají navíc společnou řadu jevů a výrazů, pocházejících z německých dialektů, s jejichž mluvčími žila většina západních Slovanů část své historie v sousedství. Nakonec nesmíme zapomínat ani na výrazy společné národům, které strávily určitou dobu v rámci polského státu či habsburské monarchie. Z toho vyplývá i skutečnost, že germánské vlivy působící na západoslovanské jazyky byly částečně přeneseny i do východoslovanských jazyků nebo tytéž výrazy řecko-latinského (nebo i např. francouzského) původu mohly do daných jazyků vstoupit dvěma nebo více směry. Nacházíme-li tedy v lužické srbštině či kašubštině řadu německých výrazů a konstrukcí, část z nich známe i z češtiny. Řada polských výrazů, které nacházíme v lemkovštině, se vyskytuje i ve spisovné ukrajinštině. Mezinárodní slova v kašubštině či rusínštině mohou mít různého prostředníka (němčina-polština, polština/slovenština - ruština).

V potaz je nutné rovněž brát míru integrace jednotlivých jevů ve zkoumaných jazycích a tedy i diachronní vývoj a změny povahy kontaktu. Při kontaktu dvou navzájem nezávislýchjazyků dochází zejména k přejímání jednotlivých slov pod vlivem kulturních, politických, obchodních či dalších styků. Při promíšení dvou etnik může dojít k absorbci dalších slov a konstrukcí, případně k systémovým změnám. Další fází je situace, kdy se jeden z jazyků stane dominantním a začne ohrožovat pozici toho druhého, přičemž významným mezníkem se stává vznik všeobecného bilingvismu, který může definitivně strhnout meze mezi jednotlivými jazyky. V případě zániku jednoho z jazyků se v dominantním jazyce mohou zachovat substrátové jevy.

fonetický plán

Ve fonetice může dojít v prvé řadě k ovlivnění přízvuku, jednak v rámci převzatých slov[30], jednak v rámci celého jazyka. To se týká všech třech zmíněných jazyků. V kašubštině, která má původně přízvuk pohyblivý a volný[31], se šíří od jihu a shora paroxytonický polský přízvuk. Tento přízvuk převládl v lemkovských nářečích, přičemž rusínština se jinak vyznačuje stejně jako ostatní východoslovanské jazyky přízvukem pohyblivým (na východ od řeky Laborec). Paroxytonický přízvuk je přitom charakteristický pro polská i východoslovenská nářečí (a tedy i pro vojvodinskou rusínštinu).

            Mezi jiné fonetické jevy patří obohacení fonologického systému o další hlásky. Může přitom jít o hlásky, které se vyskytují pouze v převzatých výrazech. Tak se například hláska f vyskytuje ve slovanských jazycích pouze v cizích slovech (nepočítáme-li spodobu znělosti), podobnou pozici mohou mít g nebo h, přičemž tyto hlásky přicházely do západoslovanských jazyků původně prostřednictvím němčiny. V rusínštině přitom g může mít původ rovněž polský (ogin, griby), maďarský (voj. legiň), respektive srbský (voj. gačic) a rumunský (strunga). Jiným případem je plošná změna kvality určitých hlásek, která vede k obohacení původního hláskového systému o nové fonémy, které zasáhne i původní slova. V lemkovské rusínštině se takto například vlivem polštiny a východní slovenštiny rozšířilo ś/ź (sino, vziaty, ale zyma) a z polštiny ć/ść; ł /w/ (pšenyća, obićaty, śćina, płit)[32].         

jmenná morfosyntax

V morfosyntaxi můžeme spatřit poměrně viditelný rozdíl mezi jazyky či dialekty, které jsou v kontaktu především se shodným či podobným systémem (tedy např. mezi jednotlivými slovanskými jazyky) a těmi, které jsou pod vlivem jazyka jiné skupiny, který se morfologicky a syntakticky odlišuje. V našem případě jde především o kontrast jazyků germánských a slovanských. Na poli morfologickém patří mezi nejznatelnější rozdíly prakticky zaniklá jmenná flexe v západogermánských jazycích a do určité míry odlišná morfosyntax slovesa, kteréžto rysy mohou být částečně přejaty do sousedních jazyků. U vlivů pocházejících z jiných slovanských jazyků se jedná zpravidla o jednotlivé vazby, případně přejaté morfologické elementy.  

Pádová flexe se v současné němčině omezuje na deklinaci členu, která mizí z jihu na sever ve prospěch jediného tvaru usměrňovaného předložkovými vazbami[33]. Tento stav ovlivnil rovněž přilehlé slovanské dialekty. Z tohoto důvodu se může vyskytovat předložkový genitiv při použití prepozice òd/wot, odpovídající německému von[34]. Rozšířenější je předložkový instrumentál, který se kromě kašubštiny a lužické srbštiny vyskytuje i v nářečí Mazur, Warmie a Krainy. Předložka s zde kopíruje užití německého mit (młocëc z palëcą), ale může se objevit i v balto-slovanské vazbě přísudku se sponou (budźeš z knjezom)[35]. Skloňování je však přes německý vliv zachováno. Některá německá adjektiva byla do západoslovanských hovorových jazyků převzata ve své nesklonné podobě. Zpravidla starší výpůjčky jsou již přitom plně integrovány a formálně se od původních adjektiv neliší. Mladší výpůjčky však zůstávají nesklonnými a ani se nemění podle rodu[36]. Vlivem německého členu může v hraničních západoslovanských jazycích dojít k nadužívání ukazovacího zájmena (v lužické srbštině i k používání tvarů číslovky jedyn/jedna/jedne ve fukci členu neurčitého)[37], případně může být totéž zájmeno použito jakožto zájmeno vztažné. Jiným jevem, který se obevuje nově i vlivem angličtiny je omezení užití zvratného zájmena přivlastňovacího na třetí osobu (typ. dávám mému příteli).[38]

V lemkovské rusínštině se vlivem polštiny a východní slovenštiny setkáváme s převzetím některých pádových koncovek. Jedná se jednak o rozloženou nosovku v instr. sg. fem. na západolemkovských nářečích (dobrom ženom) a dvouhláska na východě (dobrou ženou). Z polských a slovenských nářečí pochází duální koncovky ins.pl. adj. tvrd. tyma dobryma ženamï[39] a západoslovanské rozšíření u-kmenové koncovky loc.sg. (např. na koňu, na poľu)

Samostatnou otázkou je převzetí předložkových vazeb, přičemž může dojít k ustanovení interpretačních párů mezi dvěma jazyky. Jako příklad může sloužit překlad německé předložky nach v kašubštině (za wòłą Bòską, smierdzec za swiniami, òn za czëstim placã szukôł) či předložky von (dls. wot něcogo powědaś, zôs jeden òd tëch cemnëch Kaszëbów)[40], předložky zu (do drëdżégò raza). V jazycích blízce přibuzných může být předložka přímo převzata, přičemž může dojít k rozšíření významu existující předložky (rusín. idu do školy, ukr. idu v školu)[41].

slovesná morfosyntax

Bohatší kontaktové jevy můžeme nalézt ve slovesné morfosyntaxi[42]. V lemkovské rusínštině se můžeme setkat  především se západoslovanskými koncovkami v 1. osobě (např. kocham, kochame, marginálně též robïm/robïme) a s užitím krátkých stažených tvarů (znam, znaš, mam, maš).

Pozoruhodné jsou vlivy v oblasti tvorby a použití slovesných časů, rodů a způsobů. Co se týče tvorby minulého času (slovanského perfekta), jsou si analogické případy kašubštiny a lemkovštiny. V kašubštině bylo préteritum původně tvořeno pomocí příčestí se samostatnou sponou (jô jem robił), zjednodušené na prosté příčestí s vyjádřením podmětu (jô robił), které odpovídá východoslovanské rusínštině (ja robïł). Mimoto v rusínštině existuje rovněž préteritum se sponou (robïł jem), vlivem polštiny v kašubštině i lemkovštině v omezené podobě fungují stažené tvary (jô robiłam, robïłam). V zaborském dialektu kašubštiny existují též formy převzaté ze sousední kociewštiny (jô żem robił). V oblasti tvoření budoucího času je německý vliv spatřován v případě používání složeného tvaru futura rovněž pro dokonavá slovesa (budu napisać)[43], v lemkovských nářečích je pro změnu futurum tvořeno podle polského vzoru pomocí tvaru slovesa být a l-participia (budu pïsał).

 V oblasti slovesných časů[44] je nutné upozornit na nové perfektum[45], které se v západoslovanských a jihoslovanských jazycích omezuje na rezultativní konstrukce typu mám uděláno či mám slíbeno. V kašubštině byla tato konstrukce pod vlivem němčiny gramatikalizována. Kromě pomocného slovesa miec se u tranzitivních sloves setkáváme též se slovesem bëc. Použití této konstrukce je však mnohem volnější, než jak by odpovídalo sémantické platnosti, v mnoha případech tudíž nacházíme slovanské préteritum[46]. Podobně existuje i složené plusquamperfektum, které označuje výsledek situace děje minulého předcházejícímu jinému préteritnímu ději nebo se vyskytuje absolutně při zdůraznění hluboké  minulosti.

Z oblasti modů se setkáváme v hovorové lužické srbštině i kašubštině s reflexí německého konjunktivu, který je vyjadřován kondicionálem[47]  a časovou sousledností, která je schopna ukázat relativní časové vztahy v rámci souvětí[48]. Syntaktickou charakteristikou těchto konstrukcí je voluntativní vynechání spojky[49]. Podle německého vzoru bylo v lužické srbštině a kašubštině rozlišováno stavové a průběhové pasivum[50]. V lužické srbštině byla pro průběhové pasivum přejato přímo sloveso wordować[51]. V kašubštině bylo původně totéž vyjadřováno budoucím tvarem slovesa bëc podle analogie s různým použitím německého werden.[52] Agens je v pasivu připojován překladem ekvivalentem předložky von (òd; wot), případně durch (przez /bez; přez).

Mezi zvláštnosti slovesné syntaxe, které se objevují v hovorové lužické srbštině a kašubštině pod vlivem německých dialektů, patří například povinné vyjádření podmětu včetně neosobních vět, kde je hornoněmecké es v lužické srbštině nahrazované osobním zájmenem  wón/wono  (wono so stanje, wón mjerznje)[53], dolnoněmecké dat pak ukazovacím zájmenem to (to grzëmi, dls. to pada)[54]. Podobně může být v těchto jazycích povinné vyjádření přísudku (spony) podobně jako v češtině (např. je trzeba, je trjeba). V daných jazycích se objevují rovněž slovesa s odlučitelnou předponou, která může být německého i vlastního původu (horjećahnyć, ćehnje horje; jic mët)[55]. Německý slovosled typu V2 vyžadující v hlavní větě na konci infinitiv a ve větě vedlejší určité slovesa našel svůj odraz i v lužické srbštině a kašubštině[56]. V západoslovanských jazycích se rovněž vyskytuje přejatá germánská konstrukce s infinitivem s zu, přičemž se vyskytuje především se slovesem být (Ta kniha je hišće k dóstaću. Na jachtã òna jiberhaupt nie je do brëkòwaniô). Ze slovesných konstrukcí lze uvést kašubskou (vyskytuje se i v dls.) neosobní existenciální vazbu odpovídající německému es gibt (To téż w całé wsy nie dô). Za germánský vliv lze také považovat ústup genitivu negace a doplňku v instrumentálu, jak to známe i z češtiny.

Ze společných západoslovanských a rusínských morfosyntaktických jevů stojí za pozornost odlučitelné zvratné zájmeno (typ lemk. Jak śa maš?), voluntativní pronominální subjekt a plné využití sloves maty a bytï v celé konjugaci (jem, jes…).

lexikální plán

            Elementárním a nejviditelnějším polem pro zkoumání jazykových kontaktů je slovní zásoba. Přejatá slova mohou obsahovat cizí fonémy nebo se mohou přizpůsobovat novému jazykovému prostředí. U příbuzných jazyků se odhalují především pomocí etymologie a historické fonetiky.  Právě etymologie je pro odhalování struktury slovní zásoby jazyka stěžejní. Vzhledem k neustálým kontaktům mezi národy tak může mít nově přejaté slovo z moderního jazyka svůj nejstarší dohledatelný pramen v dávno zaniklém jazyce starověku nebo se stejné slovo může dostat do jazyka z několika zdrojů (přičemž může dojít k posunu významu), v některých případech se vrací vypůjčený výraz do původního jazyka. Při studiu lexika rozlišujeme jednak slova patřící k běžnému úzu či spisovnému jazyka a ta, která se vyskytují v jednotlivých idiolektech či okamžitých promluvách. Podobně musíme rozlišit kontakty krátkodobé, jako např. přenesení pojmu z velmi vzdáleného jazyka nebo důsledek krátkodobého politického či kulturního vlivu či umělého zasahování do jazyka při normativizaci, a kontakty dlouhodobé, při nichž dva či více jazyků se vedle sebe vyvíjí a vzájemně se ovlivňují například po několik staletí.[57]  

Příkladem dlouhodobého paralelního vývoje jsou západoslovanské a západogermánské dialekty. V západoslovanských jazycích tedy nacházíme výpůjčky z různých období vývoje německého jazyka a zároveň z různých dialektů nebo spisovného jazyka[58]. Rozdíly jsou patrné především v různé hláskové stavbě. Středohornoněmecké (středodolnoněmecké) výpůjčky například odrážejí starou výslovnost s-, f- (žort, żôrt z shn. serten; wreje, brějda ze shn. či sdn. vrî) nebo v nich naopak odrazil další vývoj v rámci slovanského jazyka (shn. gazze > hasa). Kašubština zná starší středoněmecké výpůjčky převzaté nejčastěji prostřednictvím polštiny (která leckdy přejala bavarismy prostřednictvím češtiny) a často mladší dolnoněmecké výpůjčky (driwòwac, bédowac), které mohou mít nářeční zabarvení zadněpomořanské (jiwer) nebo dolnopruské (jeszeft)[59]. Lužická srbština je ovlivněna především východní střední němčinou s charakteristickou změnou shn. ë > a (lazować, falować), ze severu pak mohla působit i dolní němčina (dls. šapaŕ, bruwowaś)[60] V moderní době nastupující spisovná nová horní němčina se ve zmíněných jazycích podepsala ne zcela integrovanými slovy (richtich, flajsich) a mohlo dojít ke vzniku dublet či k nahrazení původních (dialektálních) výpůjček spisovnými (kaš. brëkòwac / brauchowac). Do lemkovštiny se dostaly germanismy především prostřednictvím sousedních jazyků (polština, slovenština, i maďarština, např. sev. švagier, již. šovgor), vzácně se jedná o výpůjčky ze sousedních spišských (východostředoněmeckých) nářečí (např. bravta - něm. Braut – kaš. brutka)[61]. Mezi jiné typy lexikálního kontaktu patří převzetí významu aplikovaného na slovanské slovo (kaš. słëchac – něm. hören / gehören)[62] nebo částečná výpůjčka (nachdać - nachlassen)[63].

U blízce příbuzných jazyků jsou lexikální výpůjčky rozpoznatelné odlišným jazykovým vývojem týchž slov. Jako příklad mohou sloužit západoslovanské formy  v rusínštině[64], případně převzatá slova z polštiny nebo slovenštiny (např. lem, teraz, hew)[65]. Výsledkem může být značná pestrost nástupců praslovanských hlásek (např. *ě ve vojvodinském cali bili švet)[66]. V kašubštině vzhledem k jejímu samotnému charakteru jako přechodné skupiny nářečí nelze jistě označit některé jevy za jednoznačně polské a jiné jednoznačně kašubské. Lze předpokládat, že například do jižní kašubštiny určité jevy dosud nepronikly (dublety wicy / wiãcy).

Trochu jinými pravidly se řídí slova mezinárodní a terminologie. Vzhledem k příslušnosti většiny Evropy k řecko-latinskému kulturnímu okruhu jsou zdrojem těchto slov právě dominantní jazyky – v lužické srbštině to může být němčina, v kašubštině němčina a polština, v rusínštině jazyk příslušného státu. Totéž se týká i módních slov (např. z francouzštiny, dnes angličtiny; srv. kaš. kùńtant) či nových rozšířených výpůjček či termínů, označujících nově objevené skutečnosti.  

 

            Na příkladě kašubštiny s lužickou srbštinou na jedné straně a rusínských dialektů na straně druhé lze ilustrovat rozdíly, existující v kontaktových jevech mezi jazyky vzdálenějšími (germánské a slovanské jazyky) a jazyky blízce příbuznými (západoslovanské a východoslovanské). Fonetické přizpůsobení vidíme zřetelněji na případě lemkovštiny a lužické srbštiny, které jsou dosud prostoupeny cizojazyčným okolím. Změny syntaktické jsou zřetelnější u západoslovanských jazyků ovlivněných němčinou vzhledem k relativně velkým systémovým rozdílům. V rusínštině naopak spatřujeme drobnější změny spíše morfologického charakteru. V lexikální oblasti se v rusínštině setkáváme především s různými vývojovými variantami týchž slovanských slov, pro kašubštinu a lužickou srbštinu jsou charakteristické různé vrstvy germánských výpůjček. Zajímavými tématy k dalšímu studiu by pak byly vztah německých lexikálních vlivů s udržováním charakteristických slovanských syntaktických rysů a lexikálních jednotek v lužické srbštině, změny intenzity působení německých dialektů a polštiny na kašubštiny spolu s následky tohoto procesu v současném jazyce a oddalování se jednotlivých rusínských dialektů a variant od zakarpatských dialektů ukrajinštiny spolu s postupujícími rozdíly v hovorových a nových kodifikovaných formách.



[1] Дуличенко А. Д., Славянские литературные микроязыки. Вопросы формирования и развити, Таллин, 1981

[2] Do poloviny 20. století však s kodifikovanou horní lužickou srbštinou koexistovala tradiční protestantská varianta. srv. Zieniukowa, J., Tworzenie słowiańskich języków literackich v XIX wieku, in Język mniejszości w komunikowaniu społecznym, Warszawa 2006, 22

[3] Zieniukowa, J., Powstawanie i funkcjonowanie języków literackich małych grup enticznych. Paralely i kontrasty kaszubsko-łużyckie, in Język mniejszości w komunikowaniu społecznym, Warszawa 2006, 49

[4] srv. Knoll, V., Lem v Karpatach, Na východ, 9-12

[5] Piotrowski, J., Składnia słowińska wobec wpływów języka niemieckiego, Wrocław 1981

[6] Wpływ polski i słowacki na gwary Łemków, Świat językowy Słowian, , 474-9

[7]  Lötzsch, R., Wliw němčiny: gramatiska interferenca a purizm we wuwiću serbšćiny, Serbšćina Opole 1998 : 77-87

[8] Choinanus, J., Grammatica Linguae Vandalicae ad dialectum districtus Cotbusiani… 1650 (rukopis)

[9] Ticin, J., X., Principia linguae Wendicae, quam aliqui Wandalicam vocant, Pragae 1679

[10] Schuster-Šewc, H., Wuwiće súpisowneje rěře pola Łužiskich Serbow, Sorabistiske přednoški k VI. mjezynarodnemu kongresej sławistow w Praze 1968, Budyšin 1968, 28-47, 136-138

[11] Шустер-Шевц, Х., Возникновение современного верхнелужицкого литературного языка в XIX в. и проблема влияния чешской модели, Формирование и функционирование серболужицких литературных языков и диалектов, Москва 1989, 4-24

[12] Faska, H., Pohončowa, A., Wuwiće a změny rěčneho wuraza – Ortografija a grafika, Serbšćina (red. H. Faska), Opole 1998, 205-212

[13] Roku 1948 v Sasku a roku 1950 v Braniborsku, srv. Ela, L., Statnoprawniski status serbskeje rěčr po 1945, Serbšćina (red. H. Faska), Opole 1998, 30-39

[14] Krátce po roce 1945 existují v regionu již dvojjazyčný základní i střední stupeň, pro přípravu pedagogů je pak otevřena příslušná katedry na univerzitě v Lipsku. Statistiky a další literatura viz: Ela, L., Serbska rěč w šulskim kubłanju, Serbšćina (red. H. Faska), Opole 1998, 43-57

[15] Ceynowa, F., Zarés do Grammatikj kašébsko-Słovjnskè Mòve, Svjecè 1879

[16] Breza, E., Treder, J., Zasady pisowni kaszubskiej, Gdańsk 1975, 19842;

Breza, E., Treder, J., Gramatyka kaszubska. Zarys popularny, Gdańsk 1981; Gołąbek, E., Wskôzë kaszëbsczégò pisënkù, Gdańsk 1997

[17] Od roku 2006 je oficiálně dvojjazyčná obec Parchowo v bytowském okrese

[18] Sociolingvistické statistiky lze nalézt v knize: Mordawski, J., Statystyka ludności kaszubskiej. Kaszubi u progu XXI wieku, Gdańsk 2005

[19]V případě Lužických Srbů a Kašubů se jedná o texty luteránské (dolnolužický Jakubicův překlad Nového zákona z roku 1548 a Krofeyův překlad Lutherových zpěvů do polštiny s kašubskými rysy z roku 1586). U Rusínů stojí na počátku De Camellisova Katecheze (1698) a Slabikář (1699). 

[20] např. Чопей, В., Читанка для народныхъ школъ, Будинъ 1881, mluvnice Volosin, A., Gyakorlati kisorosz (rutén) nyelvtan, Ungvár 1907. Těchto příruček bylo pro výuku používáno i v meziválečném Československu.

[21] Georgij Gerovskij, Literární jazyk Podkarpatské Rusi, Československá vlastivěda III: Jazyk, Praha 1934, 480-517; Moklak, J., Łemkowszczyzna w Drugiej Rzeczypospolitej, Kraków 1997

[22] Výuka probíhala na základě příruček M. Trochanovského, např. Трохановский, М., Буквар. Перша книжечка для народных школ, Львов 1935

[23] Roku 1995 byl jazyk prohlášen za kodifikovaný, úedním jazykem v obcích s rusínským obyvatelstem se stal de facto v souvislosti se sčítáním lidu v roce 2001. O kodifikaci se zaloužili svými slovníky a učebnicemi především J. Paňko a J. Hryb, literatura např. Магочій, П.Р., Языковый вопрос, Русыньскый язык (red. P.R. Magocsi), Opole 2004, 15-38 

[24] Kodifikační aspirace má dílo Fontański, H., Chomiak, M., Gramatyka języka łemkowskiego, Katowice 2000

[25] V regionu je vysoké rusínské školství realizována na univerzitách v Prešově a v Krakově.

[26] např. Костельник Г., Граматика бачванско-рускей бешеди. Сримски Карловци, 1923; Кочиш, М., Ґраматика руского язика, Нови Сад 1974

[27] srv. Knoll., V., Kvitok karpatski z dalekoho kraju, Na Východ 3 (2005), 14-16

[28] srv. Appel, R., Muysken, P., Language Contact and Bilingualism, London 1987, 22-31

[29] Nepočítáme-li několik rusínských vesnic v MA´Darsku

[30] např. kaš. kamrôt < dněm. Kamråt < hněm. Kamerad < fr. camerade

[31] v jižních dialektech se však ustálil přízvuk iniciální

[32] Fontański, H., Chomiak, M., Gramatyka języka łemkowskiego, Katowice 2000 : 20-29

[33] Piotrowski 1981 : 52-53

[34] např. slin. ta jina puolöc vot te góure, Rudnicki, M., Przyczynki do narzecza słowińskiego, Kraków 1913 : 158,

[35] Lötzsch 1998 : 78

[36] Srv. čes. To je fajn nápad. To je fajn. pol. To jest fajny pomysł. To jest fajne. luž. jeho hejgen nuza.

[37] Lötzsch 1998 : 78

[38] srv. Čmejrková, S., Osudy zvratného posesivního zájmena svůj, Naše řeč 86, 4 (2003, 181-205).

[39] Z důvodu názornosti přepisuji rusínštinu latinkou, ы/и/і jsou přitom přepisovány y/ï/i.

[40] pokud není uvedeno jinak, kašubské příklady pocházejí z Budziszova korpusu (Zemja kaszëbskô, Gdańsk 1982), pravopis je z typografických důvodů sjednocen dle platného úzu.

[41] V samotné ukrajinštině se ovšem vlivem polštiny rovněž vyskytuje předložka do, např. Ja idu do stola

[42] Lötzsch, R., Někotre wuskutki němskeho wliwa na werbalny systém serbšćiny, Přinoški k serbskemu rěčespytej, Budyšin 1968, 337-344

[43] Lötzsch 1998 : 85

[44] Lötzsch, R. Das Tempussystem des Slovinzischen im Vergleich zu den des Sorbischen und Deutschen, Lětopis Instituta za serbski ludospyt, Rjad A, 14 (1967), 23-46

[45] Gogolewski, S., Wpływy niemieckie na kaszubski systém czasów przeszłych, Rozprawy Komisji Językowej Łódzkiego Towarzystwa Naukowego IX (1963), 69-75

[46] např. piesniô, jakô jesz nigdë nie czëła (J. Drzeżdżon), místo očekávaného ni mô czëté

[47] Šěrakowa, I., Syntaksa, Serbšćina, Opole 1998 : 230

[48] Současnost v minulosti je vyjadřována je vyjadřována préteritem, pro předčasnost lze užít plusquamperfekta: Pò jehò chòdze a trzimaniu mógł pòznac, że òn jesz żôłniérz béł abò przed krótczim czasã béł bëti. Následnost v minulosti přitom lze vyjádřit kondicionálem: W kolibce mù nicht ni miôł prorokowąné, że òn bë na stôré lata temù stanowi przënalégôł.

[49] např. Jô mëslił, Wąm mòje pòwiadanié bëło nawieloné.

[50] Hinze, F., Der Ausdruck des Passivs im Slovinzischen, Zeitschrift für Slawistik XI (1966) : 481-502;

Hinze, F., Die Bildung des Präsens Passivi im Sorbischen und Slovinzischen, Přinoški k serbskemu rěčespytej, Budyšin 1968 : 321-336

Piotrowski, J., Strona bierna w dialekcie słowiński, Rozprawy Komisji Językowej  Wrocławskiego Towarzystwa Naukowego XI (1978) : 109-129

[51] s tím souvisí i polské zostać a pod jeho vlivem vzniklé kaš. òstac (Lötzsch 1998 : 79)

[52] např. Przed pògrzebã kòżdi mdze gòlony.

[53] Schuster-Šewc, H., Sätze mit fiktivem Subjekt vom Typ wono so dešćuje, Zeitschrift für Slawistik XIX/3 (1974) : 340-352 

[54] Zájmeno to může plnit též funkci uvozovacího zájmeno To béł jeden knôp (Es war ein Knabe)

[55] Tento jev se vyskytuje rovněž v jihoslovanské slovinštině a polabštině. srv. Radłowski, M., Z zagadnień bilingwizmu na Łużycach, Přinošky k serbskemu rěčespytej, Budyšin 1968, 85-93

[56] Michałk, F., K prašenjam słowoslěda w serbskich dialektach. Lětopis instituta za serbski ludospyt, A17 (1970), 1, 1-29

Michałk, F., Wpływ języka niemieckiego na miejsce formy osobowej czasownika, w zdaniu łużyckim, F. Michałk, Studia o języku łużyckim, Warszawa 1994, 201-37;

např. : Pózdźišo móžeš lěpšu płaćiznu dóstać (Michałk 1994 : 213). Nan sebi mysleše, zo so na druhi dźeń z našim susodom wróći. (Michałk 1994 : 224).

[57]Zvláštním případem jsou dlouhodobé kontakty živých, vyvíjejících se  jazyků s více méně statickými formami jazyka jako v případě latiny ve středověku a novověku.

[58] Schuster-Šewc, H., Historisch–etymologisches Wörterbuch der ober– und niedersorbischen sprache, Bautzen 1978–1996

Hinze, F., Wörterbuch und Lautlehre der deutschen Lehnwörter im Pomoranischen (Kaschubischen), Berlin 1965

[59] dolnopruské nářečí bylo zdrojem několika staropruských slov

[60] Bielefeldt, H.H., Die Entlehnungen des Niedersorbischen aus dem Niederdeutschen, Zeitschrift für Slawistik XVII (1972), 329

[61] Rieger, J., Słownictwo i nazewnictwo łemkowskie, Warszawa 1995 : 25;

Штець, М., Національна мова русинів-українців Чехо-словаччини та її контакти із сусідними мовами й діалектами, Polono-Slavica Varsoviensia, Warszawa 1992: 71-78;

Слимак, Б., Германізми в словниковому складі лемківського українського діалекту околиці Бардієва, Наукові записки КСУТ 13 (1987), 109-124

[62] Hinze, F., Die Typen der Lehnprägungen nach deutschem Vorbild im Pomoranischen, Zeitschrift für Slawistik XII (1967), 639-49

[63] Sehnert, J.A., The morphology of German loanwords in Upper Sorbian, Přinoški k serbskemu rěčespytej, Budyšin 1968, 145-51

[64]  TloT-TroT/TlaT-TraT: zloto/zlato, strana;

protetické j-: jeden, jelen;

kontinuanty nosovek: gamba, vansy; meso (vedle mjaso);

*tj >  c: pec, chcu (vedle choču),

zachování –dl-: mydlo, jidlo;

kontinuanty sonant: hardyj, tlustyj, cherbet (ukr.  chyrbet), kervi (ukr. kyrve)

[65] Horbatsch, O., Polnische Lehnwörter in den ukrainischen Mundarten, Slavistische Studien zum VI. Internationalen Slavistenkongress in Prag 1968, München 1968, 3-34

Ябур, В., Плішкова, А., Пряшівска Русь (Літературный язык), Русиньскый язык, Ополе 2004 : 147-210

[66] kromě toho lze nalézt v rusínštině samozřejmě i řadu výpůjček z maďarštiny (valal, varoš), rumunštiny (pozůstatky tzv. valašské kolonizace, např. bryndzia).