Z PROBLEMATIKY VÝVOJE GRAMATICKÉHO POPISU KAŠUBŠTINY

Vladislav Knoll, FF UK

 

            Ačkoli kašubština teprve před třemi lety získala uznání jako regionální jazyk Polské republiky, její plná kodifikace ještě stále není u konce. Pravopis byl sice již před osmnácti lety sjednocen, ale přesto kašubština postrádá skutečně normativní mluvnici a slovník. Ačkoli již kašubština zažila řadu pokusů o vytvoření jednotné normy, diskuze o její definitivní podobě dosud probíhá. Hlavním úkolem následujícího článku je shrnout vývoj gramatického popisu kašubštiny s důrazem na jeho vztah k vytváření kašubského literárního jazyka. Věříme totiž, že rekapitulace dosavadních snah o vytvoření kašubské mluvnice se může stát východiskem pro studium a revizi současného stavu kašubštiny

            Mluvnice, s nimiž se v kašubštině setkáváme, vykazují tři základní rysy. Jedná se jednak o mluvnice, které si kladou za cíl popsat jazyk ve vší jeho bohatosti včetně všech dialektálních variant, dále o mluvnice či spíše studie, věnující se jednomu určitému nářečí nebo nářeční skupině, a nakonec o gramatiky, které mají kodifikační aspirace. Každá nově vydaná mluvnice se opírá jednak o nové slovníky a dalších jazykovědné práce a jednak o úzus a aktivní písemné, literární či neliterární použití jazyka. V případě kašubštiny, tedy jazyka, jehož přítomnost ve školách se datuje teprve od začátku 90. let 20. století[1], měla často určující vliv na vývoj její písemné formy literární nebo publicistická díla, zatímco s existujícími gramatickými pracemi byl obeznámen jen úzký okruh učenců.

            Za první kašubskou mluvnici je považován Zarés do grammatikj kašébsko-słovjnskjè mové[2] Floriana Ceynowy (1817-1881) z roku 1879. Jedná se o německy psaný spis o rozsahu (i s přílohami) 96 stran, v němž je popsáno vlastní autorovo nářečí[3], kterého Ceynowa používá ve svých všech svých dílech, ale pro jehož zápis používá v různých etapách své tvorby jiného pravopisu[4]. Mluvnice obsahuje přehled ortografie spolu s mnoha příklady pro použití jednotlivých písmen a část morfologickou s tabulkami paradigmat. Nebývale velká pozornost je věnována citoslovcím (s. 65), které jsou rozděleny podle vyjádřených pocitů a zvířat. Přílohou mluvnice je Rozmòva Pòláha z Kašébą, jejíž části se vyskytují rovněž v ranějším Skôrbu, a překlad jedné Tjutčevovy básně. Ačkoli je mluvnice psána německy, obsahuje rozpracovanou kašubskou lingvistickou terminologii, která však v rámci celého Ceynowova díla není používána konsekventně. Zarés je vlastně vyvrcholením Ceynowova jazykovědného díla a je často považován za Ceynowův pokus o kodifikaci kašubského jazyka, ačkoli se o tom sám autor nikde nezmiňuje[5]. Ceynowovy snahy o popsání kašubštiny a vytvoření její písemné podoby, která by mohla být po něm dále rozvíjena, nemálo souvisí jeho styky s českými obrozenci, Arnoštem Smolerem a v neposlední řadě s petrohradskými jazykovědci, kteří podnikají již od roku 1840[6]  lingvistické výpravy do oblasti Pomoří. Právě na jejich popud vznikají i první Ceynowova dílka, popisující kašubskou slovní zásobu, ale i gramatické zvláštnosti. Kromě stručných kašubských slovníčků je nutno zmínit Ceynowův kritický překlad studie  I.I. Sreznevského[7], datovaný roku 1851 a Ceynowovův popis kašubštiny vyslaný do Petrohradu roku 1861[8]. Ceynowa přitom zároveň navazuje na své hlavní kašubsky psané dílo Skôrb kaszébskoslovjnskjè mòvé[9], vydávané jako časopis v letech 1866-8, jehož poslední, třináctý svazek z roku 1879 osahoval jeho mluvnici pod názvem Spògląd na vszétkjè cząstkj Kaszébsko-Słovjnskjè Mòvé. Ceynowovo dílo sice nalezla ohlas v kruhu slovanské vědecké veřejnosti, ale nebylo přijata samotným kašubským obyvatelstvem. Důvodem bylo jednak použití specifického jazyka, který vycházel z jednoho severokašubského nářečí se zřetelným vlivem polského literárního jazyka, a jednak obtížný pravopis, který se právě v Zarésu polštině nejvíce vzdaluje, což je podtrženo ještě špatným vytištěním písmen přejatých z češtiny[10]. Jako ilustrace této skutečnosti může sloužit vydání Derdowského humoristického eposu O panu Czorlińscim rok po vydání Zarésu[11], které má na bezprostřední pokračování kontinuity kašubské gramotnosti vliv větší.  

            Chápeme-li Ceynowův Zarés nikoli jako pokus o vytvoření první kašubské normativní mluvnice, ale jako prostý popis jednoho z kašubských, nářečí, setkáváme se až do začátku 20. století hned s několika Ceynowovými pokračovateli na poli jazykovědném. Čtyři roky po vydání Zarésu se objevuje Biskupského popis středokašubského nářečí Brodnice (nářečí chmielenské)[12]. Dílko (62 stran) se věnuje pouze interpretaci kašubských fonetických jevů a samotná studie není hodnocena příliš vysoko[13]. Severokašubským nářečím se naopak věnuje o poznání kvalitnější dílo Bronischovo[14], které kromě popisu fonetického repertoáru helské Jastarni[15] věnuje nemalou pozornost rovněž přízvuku a jmenné i slovesné flexi. Druhou částí spisku je soubor textů z Helu a přilehlých oblastí. Dílkem podobného charakteru i rozsahu (kromě textové přílohy) je raná Lorentzova monografie o středokašubském nářečí Goręczyna (nářečí kartuzsko-goręczynské), které sice vzniklo již v roce 1896, avšak vydáno bylo z Lorentzovy pozůstalosti o více než 60 let později[16]. Na předešlá díla navazují studie Kazimierza Nitsche, věnované jednak severozápadnímu kašubskému nářečí luzińskému[17], které se přímo hlásí k pokračování díla Bronischova, a jednak hraničním nářečím na kašubsko-polské jazykové hranici[18]. Skutečnou mluvnicí je však až Lorentzova gramatika slovinského dialektu[19], která se zevrubně věnuje popisu slovinské fonetiky a morfologie. Přílohou této mluvnice je popis fonetiky nářečí Kabátků[20]  a jakýmsi pokračováním této gramatiky jsou sebrané slovinské texty[21]. Tato sbírka přímo navazuje na starší etnografický spis Hilferdingův[22], zabývající se touž oblastí a obsahující rovněž nemálo textů, které částečně převzal Ceynowa do svého Skôrbu. Především fonetice slovisnkého dialektu se věnuje Mikołaj Rudnicki[23], který rovněž připojuje sbírku textů.

Souhrnně lze tedy říci, že do vystoupení Mladokašubů byli monograficky zpracováni zástupci téměř všech velkých skupin kašubských dialektů, přičemž nejpodrobněji byla pojednána zejména nářečí, obsahující řadu specifických jevů, které se v jiných kašubských nářečích nevyskytují a která tedy nemohla sloužit jako vzor pro všekašubské vyjadřování. Navíc v případě uvedených monografií se jednalo o práce lingvistické, napsané jazykem německým (kromě Nitsche) a používající složitý a v každé studii jiný fonetický přepis toho kterého kašubského nářečí. Lze poznamenat, že ani jedno ze zpracovaných nářečí neodpovídá v současnosti vznikající normě. Z filologických prací má největší význam pro další vývoj především Ramułtův kašubský slovník[24], který zahrnuje slovní zásobu především severních Kašub. Literární odkaz Derdowského, Ramułtův slovník a rovněž studie Nitschovy měly vliv na jazykovou ideologii hnutí Mladokašubů, kteří se s pomocí Lorentzovou[25] vytvořili projekt jednotného kašubského pravopisu[26], který byl nadále používán pro tištění kašubských textů na stránkách první série Gryfu (1908-1912). Ačkoli samotná generace Mladokašubů ani jejich nástupci, sdružující se kolem časopisu Zrzesz kaszëbskô  nevydali samostatnou mluvnici kašubského jazyka, stala se jejich díla vzorem pro další směřování literárního kašubštiny. Jedním z nejdůležitějších pokusů o vytvoření spisovného literárního jazyka, snažícího se překonat hluboké dialektální rozdíly, je především Majkowského román Żëcé i przigodë Remusa[27], jehož původní pravopis se velice málo liší od pravopisu z 3. ročníku Gryfu[28]. Sám Friedrich Lorentz na základě pravopisu Gryfa a poznatků ze svých dialektologických bádání[29] vytvořil mluvnici[30], v jejímž úvodu mimo jiné uvádí, že gramatika má za úkol představit jazykovědně nevzdělanému člověku nad dialekty stojící normu a že slova a slovní formy jsou podány v podobě, která vychází z porovnání různých nářečí. Tato práce (97 s.) se hlásí k Ceynowově odkazu a navíc se netají ambicemi stát se mluvnicí normativní. S Ceynowovým dílem ji ale spojuje i pro tento účel poněkud nešťastně zvolená formální stránka, totiž německý jazyk, jímž je kašubština popisována, a pravopis, který je polštině značně vzdálen. Novum je naopak pokus o vytvoření spisovné normy (s preferencí kašubštějších severokašubských tvarů), jejíž formy vykazují na rozdíl od současných tendencí minimum dublet, a také oddíl věnovaný kašubské syntaxi, která do té doby zpracována nebyla. Tato mluvnice má však na samotnou tvorbu spisovného kašubského jazyka vliv prakticky minimální. Významnější jsou z tohoto hlediska díla pozdější, kromě spisu Geschichte der pomoranischen (kaschubischen) Sprache[31], který je vlastně rovněž gramatikou a historicky je v něm zpracována pouze fonetika, je to především monumentální Gramatyka pomorska (1176 s.)[32], která je dosud nejrozsáhlejší kašubskou mluvnicí a zároveň základním pramenem pro poznání všech forem, tvarů a variant existujících v kašubských nářečích v 1. čtvrtině 20. století. Nevýhodou této mluvnice je právě ono nepřeberné množství, nepříliš přehledné uspořádání obsažených informací a dosti složitý fonetický zápis tvarů v různých kašubských nářečích, které ji činí poněkud obtížněji přístupnou.

Kromě ortografických pravidel, používaných v časopisech Gryf a Zrzesz[33], které vycházely podobně jako pravopis Lorentzův z děl Ceynowových, byl publikován roku 1939 a znovu po válce roku 1955 návrh pravopisu na ryze polském základě (s přidáním é, Ceynowova ô a Lorentzova ë) spisovatele Leona Roppla[34], který v následujících letech v kašubských písemnostech převládl. V roce 1959 zveřejňuje svůj návrh Stefan Bieszk, tento návrh však mj. z důvodu typografických přijat nebyl (Ceynowovo ò, analogicky vytvořené ù, a navíc nosové ã místo dosavadně převládajícího zápisu ę). Po Lorentzově vyčerpávajícím popisu kašubštiny a jejích nářečí, shrnutém ještě v posmrtně vydávaných svazcích jeho velkého kašubského slovníku[35] vycházejí v 60. a 70. letech výsledky novějších detailních bádání. Patří mezi ně zejména Sychtův sedmisvazkový slovník[36], v kašubistice dosud největší, který dodnes slouží jako jeden ze základních pramenů pro poznání kašubské etnografie a frazeologie[37], a patnáctisvazkový kašubský jazykový atlas.[38] Rozvoj kašubského písemnictví a zároveň nové poznatky na poli kašubistiky vyvolaly potřebu o usoustavnění dosavadních znalostí o kašubštině všeobecně přístupným způsobem. Roku 1974 byla vytvořena komise pro systematizaci kašubského pravopisu. Na základě jejího usnesení byly dvěma jejímy členy, Jerzym Trederem a Edwardem Brezou vydány Zasady pisowni kaszubskiej[39]. Revize dosavadních gramatických a lexikálních bádání a zároveň potřeba aplikace schváleného pravopisy vedla tytéž autory k vydání prozatím nejpoužívanější kašubské mluvnice[40]. Tato mluvnice sice podobně jako Lorentzova Gramatyka Pomorska obsahuje výčet tvarů a forem v mnoha kašubských nářečích, ale vzhledem k přehlednosti zpracování, shrnujícím tabulkám a rozumnému formátu (185 s.) ji lze používat jako mluvnici příruční. Toto dílo však nemá ambicí být mluvnicí normativní, ačkoli z bohatství kašubského tvarosloví, fonetiky a syntaxe je uživateli poskytnuta možnost střízlivého výběru potřebného tvaru. Jedná se vlastně o gramatický popis dialektu, který má na rozdíl od jiných určitou regionální literární tradici.

Ve schváleném pravopise byly vydány dva kašubské slovníky představiteli generace časopisu Zrzesz kaszëbskô – oboustranný slovník Labudův, obsahující velké množství novotvarů[41], a polsko-kašubský slovník Trepczykův[42]. Zmíněná mluvnice a tyto dva slovníky se staly základními příručkami pro aktivní uživatele kašubského jazyka. V souvislosti s politickými změnami po roce 1989 začaly narůstat ambice kašubštiny překročit rámce své tradiční komunikační sféry a je rozpoutána diskuze o kodifikaci kašubského literárního jazyka. V tomto ovzduší vychází na jedné straně první učebnice kašubštiny autorů Róży Wosiak-Śliwa a Marka Cybulského Kaszubski język literacki[43], čerpající zejména z výše zmíněných příruček[44], na druhé straně kašubská konverzace, jejíž text a především gramatická příloha obsahuje celkem originální pojetí kašubského pravopisu a mluvnice[45]. Kritika stávajícího pravopisu a vydávání publikací v jiných ortografiích generací zejména mladších tvůrců vyvolá potřebu revize a skutečného sjednocení způsobu záznamu kašubštiny. K tomuto účelu byla vytvořena roku 1996 další pravopisná komise, vedená Wandou Kiedrowskou, která schválila kompromisní pravopisná pravidla čerpající především z dřívějších Zasad a Bieszkova návrhu. Na tento akt bezprostředně navazuje Brezovo vymezení jevů, které by měly charakterizovat tzv. literární kašubštinu[46]. Tyto nové postřehy byly následně shrnuty E. Gołąbkem, jinak autorem jednoho z kašubských překladů Nového Zákona[47], v kašubsky psané knize Wskôzë kaszëbsczégò pisënkù[48], která navzdory svému názvu je vlastně stručnou (113 s.) kašubskou gramatikou, považovanou za příspěvek do diskuze k utvoření jednotné kašubské normy. Kromě samotného popisu kašubské mluvnice a paradigmat se zde nachází řada normativizačních návrhů, autor často vysvětluje, proč ten který tvar upřednostňuje. Za základ kašubského jazyka považuje nářečí středokašubské střídmě obohacené severokašubskými formami, jako vzor literární kašubštiny doporučuje Leona Heykeho[49], na rozdíl od E. Brezy, který v o rok starším článku za vzor považuje Majkovského Rémuse.

   Hned v prvních letech 21. století vychází řada učebnic a metodických pomůcek při výuce kašubštiny, vystavěných na nových pravidlech pravopisu pro základní i střední vzdělání[50]. Roku 2001 vychází rovnež v opolské řadě Najnowsze dzieje języków słowiańskich samostatný svazek věnovaný kašubštině[51], jehož součástí je i gramatická část (kapitoly o fonetice, morfologii a skladbě zabírají strany 107-202), přímo vycházející z mluvnice z roku 1981 od týchž autorů.[52] I pro počátek 21. století však platí, že podoba doporučovaných mluvnických tvarů, obsažených v mluvnicích a učebnicích závisí na tom, kdo je autorem knihy[53]. Potřeba vytvoření aktualizovaného příručního slovníku byla přechodně nasycena revidovaným vydáním více než stoletého Ramułtova slovníku péčí J. Tredera (2003) a záhy (2005) se objevil první kašubský výkladový slovník, který má i výrazné kodifikační aspirace[54]. Zatímco reedice Ramułtova slovníku obsahuje i aktualizovaný gramatický aparát u každého slova, čímž se zjednodušuje použití výrazu, v Gołąbkově normativním slovníku toto chybí, ačkoli jinak lze chápat tento slovník jako slovník pravopisný, jelikož u nedoporučovaných (zpravidla výrazně  jihokašubských) tvarů, které lze v díle najít, je odkaz na správnější výraz. Nevýhodou Ramułtova slovníku pro dnešního uživatele je právě fakt, že se jedná o reedici díla, které zachycuje stav jazyka na konci 19. století, slovníku Gołąbkovi je pak rověž vytýkána malá kritičnost k výrazům polským, jejichž výskyt ve zkašubštělé podobě v podstatě uměle zjednodušuje kašubskou definici jednotlivých výrazů.  

struktura mluvnic

Jak je patrné z předešlého přehledu, v průběhu dějin bádání nad kašubštinou byla vytvořena řada koncepcí mluvnického popisu kašubštiny. Ačkoli pravopis byl prakticky sjednocen, proces vytvoření gramatické normy ještě nedospěl ke svému konci. Záleží tedy především na uživatelích, kteří si mezi dosavadními návrhy vyberou formy, které postupně převládnou. Pro vytvoření podrobnější představy o vývoji představ o mluvnickém popisu kašubštiny bude dále porovnáváno několik výše zmíněných základních kašubských gramatických děl. Bude to jednak Ceynowův Zarés do Grammatikj Kašébsko-Słovjnskjè mové (Zarés, Ceynowa : 1879), Lorentzova příruční Kaschubische Grammatik (LKG, Lorentz : 1919) s přihlédnutím k dílu Gramatyka pomorska (LGP, Lorentz : 1927-1937), Gramatyka kaszubska J. Tredera a E. Brezy (GK, Treder/Breza : 1981) a Gòłąbkovy Wskôzë kaszëbsczégò pisënkù (WKP, Gòłąbk : 1997). 

Již základní struktura mluvnic je značně variabilní i z toho důvodu, že tato díla vznikla v odlišných dobách a leckdy předpokládají různého příjemce. Nejstarší mluvnice jsou napsány německy (Zarés a LKG), nejrozsáhlejší LGP existuje pouze v polském překladu, poslední dílo je napsáno již v kašubštině, přičemž Zarés i WKP obsahují kašubskou gramatickou terminologii. Nejstarší Zarés neobsahuje žádný úvod a po pravopisně-fonetické části (s. 4-17), následuje část morfologická, obsahující i kapitolu o slovech nesklonných (od s. 65). Poslední částí je čítanka (od s. 78). LKG obsahuje stručný úvod, ve kterém je vznik mluvnice vysvětlován (viz výše) a následuje na Lorentze nezvykle stručná část pravopisně-fonetická (s. 1-6), následována častí věnované flexi a konečně skladbě (od s. 55). Úvod ke LGP je věnován jednak obecnému seznámení s kašubštinou, jejími dějinami a nářečním dělením a s jejími vztahy k ostatním slovanským jazykům, literární a lidovou polštinou a němčinou (s. 41-42). Pozornost poutá rovněž kapitolka o rysech polštiny produkované kašubskými mluvčími na základě lidových písní (s. 27). Je zde rovněž shrnuto dosavadní bádání a použití kašubštiny v literatuře (s. 43-51). Velice rozsáhlá je část věnovaná fonetice (s. 73-654), přičemž většina věnována vokalismu (skoro 400 stran), jehož popisu je věnována vlastně nejdelší kapitola knihy[55], a dosti podrobně je popsán i kašubský přízvuk. Dalších asi 200 stran (543-867) je věnováno slovotvorbě a podobná pozornost je věnována flexi. Část věnovaná skladbě (s. 1047) je nedokončena, protože korektury přerušila autorova smrt a další vydávání díla válka.

Úvod ke GK (s. 11-18) začíná stejně jako LKG obhajobou potřeby příruční kašubské mluvnice (s odkazem na LKG), následuje podobně jako u LGP kapitola o lokalizaci a nářečním dělení kašubštiny a o jejím vztahu k jiným dialektům polštiny. V části věnované fonetice je, stejně jako v LGP věnován prostor rovněž fonetice historické (s. 21-33). Následují části věnované slovotvorbě (s. 87), flexi (s. 110) a skladbě (s. 141). WKP začínají úvodem, v nichž autor porovnává aktuální pravopisnou reformu (1996) s druhým vydáním Zasad pisowni kaszubskiej (1984) včetně své osobní role a názoru na odhlasované změny. Dále se autor zmiňuje o dosavadním vývoji literární kašubštiny včetně možných perspektiv. Následuje několik obecných pravopisných doporučení od autora a shrnutí hlavních rysů, které by měla obsahovat literární kašubština podle zmiňovaného článku E. Brezy (Cechy literackiej kaszubszczyzny). Následují části foneticko-ortografická (s. 23), část věnovaná flexi (s. 47), slovotvorbě (s. 95) a nakonec poslední část věnovaná hláskovým změnám a nářečním variantám slov (s. 107), přičemž autor mezi existujícími variantami kurzívou označuje výraz, který doporučuje pro literární jazyk. Poslední kapitola je věnována nejčastějším chybám, kterých se uživatel jazyka může dopustit pod vlivem polštiny nebo němčiny (s. 113).

fonetika

Fonetika je pojednána ve většině mluvnicích (kromě LGP) zároveň jako popis pravopisu, který se většinou v dané mluvnici objevuje poprvé. Není nutné podotýkat, že každá mluvnice užívá dosti jiného pravopisu, přičemž pravopis starších děl (Zarés a LKG) čerpá znatelně z pravopisu českého, zatímco pravopis děl nejmladších (GK, WKP) výrazně vychází z předpokladu, že Kašubové jsou gramotní v jazyce polském, a proto by se od něj kašubský pravopis neměl tolik odlišovat. LGP nepoužívá pravopisu, nýbrž fonetického přepisu hlásek, který se poněkud liší od přepisu předešlých děl Lorentzových. Pro jednodušší orientacičtenáře však úvod ke gramatice obsahuje porovnávací tabulky dosavadního přepisu i pravopisů používaných pro kašubštinu.[56]

Největší pozornost je v rámci fonetiky věnována bohatému kašubskému vokalismu[57]. Není proto divu, že autoři zpracovávají tuto problematiku různým způsobem a mohou dojít k jinému počtu kašubských vokálů. Ceynowa[58] rozlišuje 15 samohlásek a jednu dvojhlásku (ò)[59]. Z tohoto počtu zaujmou čtyři nosovky (ą, ę, ǫ, ų), z nichž ǫ a ų fungují pouze jako poziční varianty prostých vokálů před nosovkami (příklady zwǫn, dnes zwón, čes. zvon; kųnc, dnes kùńc, čes. konec). Zajímavé je rozlišování hlásek ą a ǫ, jelikož obě označují nosové o (první jako německé Onkel, druhé jako Ohm) a dále nejsou rozlišovány (např. v deklinaci bychom místo Kroląm čekali Krolǫm). Dialektálního původu je výslovnost nosovky ę, která se polské blíží právě v nejsevernějších kašubských dialektech. Navíc však, na rozdíl od Skôrbu, Zarés uvádí kromě výslovnosti typu německého eng i možnou výslovnost typu Dank, která na kašubském teritoriu drtivě převládá[60]. Jevem typickým pouze pro Ceynowovo žarnovské nářečí je poziční varianta kašubského ô (tento znak se vyskytuje ve Skôrbu, zde je však užíváno písmena á) před l/ł zapisovaná jako ê (výslovnost popsána jako německé ä). Samotná výslovnost ô odpovídá ještě å (příklad dolnoněmecké Naober). Ceynowa rozlišuje rovněž hlásky u (jako v jiných indoevropských jazycích) a y (jako ü), což odráží rovněž starší výslovnost kašubštiny[61], jelikož u některých uvedených příkladů by byla výslovnost prakticky totožná (Ceynowa: mucha, pynt, dnes mùcha, pùńt, čes. moucha, libra)[62]. Kromě toho Ceynowa užívá y i v řeckých výpůjčkách (hysterijá). Ceynowa rozlišuje samohlásky i podle přirozené vokalické délky (natürliche Zeitdauer), přičemž samohlásky, historicky vzniklé ze samohlásek krátkých jsou označeny jako vždy nebo obvykle krátké ( s výjimkou o). U samohlásky a, ò, i je poznámka, že mohou být dlouhé i krátké[63].

LKG (s. 1-3) uvádí 11 grafémů pro samohlásky a jeden pro dvojhlásku (œ odpovídající Ceynowovu a dnešnímu ò)[64]. Místo Ceynowova zápisu kašubské hlásky é (Ceynowa: schnell) se objevuje dodnes používané ë (Lorentz: Gabe). Kašubské nosovky jsou psány ą (dnes ã), ǫ (dnes ą), u grafému ô jsou uvedeny dvě varianty výslovnosti, jako v německém Moor nebo schön[65]. Mimoto jsou zde uvedeny jako dvojhlásky skupiny samohlásky a polosamohlásky ve slovech jako bjałka, vœjna. V LGP vypočítává Lorentz pro všechna kašubská nářečí celkem 35 různých prostých hlásek[66], 5 nosovek, 5 polosamohlásek, 9 dvojhlásek prostých a 4 dvojhlásky nosové. Jedná se však o řadu nářečních a pozičních variant, jejichž barva záleží na hláskovém okolí a poloze přízvuku ve slově.

GK uvádí na počátku kapitoly o fonetice (33) schéma fonetického systému tří kašubských dialektů (středokašubských a jihokašubského), grafémů označujících samohlásky je zde 12, z nichž jsou dvě nosovky (ę, ą) a jeden grafém mající platnost pouze ortografickou (y). Na rozdíl od předchozích mluvnic není uvedena jedna doporučená výslovnost, ale podobně jako v LGP jsou zde vypočítány u každého grafému všechny varianty výslovnosti. Systém WKP se již liší pouze nahrazením grafému ę grafémem ã a dvěma novými diftongickými grafémy (Ceynowovo ò, nové ù). V této souvislosti je třeba upozornit na polosamohlásku w (v opozici do v), která je u Ceynowy a v GK používána prakticky pouze v iniciální pozici (Ceynowa: wòkò, GK: woekoe, Ceynowa wuhò, Lorentz wuchœ)[67]. Pravopis GK neoznačuje tyto dvojhlásky v žádné pozici (oko, ucho), v novém pravopisu je ve všech případech voluntativně užito nových grafémů ò/ù (òkò, ùchò). V případě výslovnosti typických kašubských grafémů autor u ë doporučuje výslovnost širokého e, u é doporučuje výslovnost jako polské yj/y foném ó odlišuje od u. Pouze u grafému ô nepodává doporučenou výslovnost, pouze uvádí příklady výslovnosti v různých oblastech. V rámci vokalismu se také všechny mluvnice kromě Zarésu věnují rovněž alternaci vokálů[68].

Rozdíly v popisu konsonantismu nejsou tak rozsáhlé jako v případě vokalismu, protože repertoár souhlásek je v kašubštině, na rozdíl od polštiny poměrně chudší[69]. Na první pohled zaujme odlišný pravopis Zarésu  a LKG, které používají českých háčků proti klasickému spřežkovému pravopisu, objevujícímu se ve většině Ceynowových děl a který se v LKG objevuje jako možná varianta. Mnohem zásadnější je však psaní v – w a zejména kašubských afrikát č, dž, kontinuant k‘, g‘. V obou těchto případech nebyl spor pouze o výslovnost, ale i o pravopis. Zatímco v pravopise Ceynowově, Lorentzově a pravopise Zrzesze, Rémuse a jejich následovníků na začátku 90. let w označovalo pouze bilabiální protezi (dnes nahrazenou diakritickým znaménkem), v pravopise Derdowského a převládajícím pravopise poválečném grafém w označuje hlásku retozubnou. Problém nových afrikát č/dž souvisí se skutečností, že tato změna v kašubštině[70] je relativně nová a dosud se vyskytují oblasti, v nichž tyto nové afrikáty nevznikly (např. v luzińsko-wejherowském nářečí). Zatímco jejich absence v Ceynowově popisu fonetiky a pravopise vyplývá z jejich nepřítomnosti v severokašubských nářečích té doby[71], jejich absence v textech mladokašubských a Zrzesze (zápis kj/gj) je již záležitostí ortografickou. Zatímco v GK se tyto afrikáty liší od původních č/dž zachováním jotace v pravopisu ve slovech typu jaczié, v pravopise roku 1996 byla schválena varianta (tak i WKP) jaczé. V Lorentzově LKG je v pravopise používána jotace labiál před původně měkkým i, která byla typická rovněž pro pravopis Mladokašubů a jejich nástupců.   

Kašubský přízvuk je svou povahou i současným stavem mezi slovanskými jazyky výjimečný. V rámci kašubských nářečí nacházíme totiž jednak zanikající přízvuk volný a pohyblivý v nářečích severokašubských, přízvuk volný a nepohyblivý (kolumnový) především v nářečích západostředokašubských a přízvuk iniciální v nářečích jihokašubských vytlačovaný nověji přízvukem paroxytonických[72]. Vzhledem k těmto závažným regionálním rozdílům a postupným ústupem původního severokašubského přízvuku zmíněnné gramatiky věnují otázce akcentu dosti rozdílný prostor a zpracovávají jej různým způsobem. Ceynowa (Zarés 11-13), jehož rodné nářečí bylo severokašubské, se vůbec nezmiňuje o pohyblivosti přízvuku v rámci paradigmatu. Po tvrzení, že nejčastěji je přízvuk na penultimě podává příklady slov, které se tomuto pravidlu vymykají. U příkladů oxytonických slov udává teritoriálně nejvíce rozšířený typ gòscinc/majątk (čes. hostinec, majetek) a dále pouze typy omezené na nejsevernější nářečí[73]. U proparoxyton zmiňuje neutra s příponami –iszcze (např. wògnjšče, čes. ohniště) a další neutra (typ strašédło, kòlano, čes. strašidlo, koleno) feminina (např. paléca, rękavjca, čes. palice, rukavice), pomnožná feminina (např. wòdvjedzéné, čes. návštěva) a nestažené slovesné tvary (gádaję, čes. mluvím). Většina těchto typů proparoxyton je typická pro celé území kašubského volného přízvuku. Nakonec je uváděn přesun přízvuku na předložku (na zemję, čes. na zemi) a na předponu (nágòrszi, čes. nejhorší, njedávno, čes. nedávno).

Lorentzova LKG neobsahuje žádnou zvláštní kapitolu o přízvuku, přízvuku jsou věnovány poznámky u jednotlivých slovních druhů, deklinací, časů a způsobů. Vzhledem k tomu, že v jeho kašubské mluvnici jsou vybrány jevy, které jsou pro kašubštinu nejtypičtější, představený přízvukovací systém odpovídá severokašubskému a například u substantiv je uveden nejen přehled přízvukových typů v rámci deklinace, ale i pohyb přízvuku v rámci paradigmatu[74]. Další Lorentzova díla patří mezi nejdůležitější prameny našich znalostí o vývoji a povaze kašubského akcentu[75]. GK (19-21) poskytuje rovněž spíše obecnou představu o různých aspektech kašubského přízvuku. Zmiňuje se přitom o regionálním rozrůznění akcentu, vlivu přízvuku na redukci nepřízvučných samohlásek v severokašubských nářečích (např. chałpa, čes. chalupa). Dále uvádí příklady oxytonického akcentu v severovýchodních nářečích[76] a pohybu akcentu v rámci paradigmatu substantiva i slovesa. Pozornost je věnována i stabilitě polohy akcentu v nářečích středokašubských (typ koszi‘k, koszi‘ka, koszi’kowi) a převládající tendence přesunu akcentu na proklitika[77].  Ve WKP (23-25) se zabývá převážně nepohyblivostí akcentu ve středokašubských nářečích s některými příklady pohybu akcentu u sloves v nářečích severnějších. Podrobnější popis zde chybí zřejmě jednak s důvodu, že hlavním úkolem této mluvnice je navrhnout pravopisnou normu (přízvuk se v písmu neoznačuje), jednak snad i proto, že dialekt středokašubský , který je zde považován za vzor literárního jazyka ve svém důsledku neobsahuje tolik rozdílů od polského akcentu paroxytonického[78].

morfologie

            V psané i mluvené kašubštině se dodnes setkáváme s mnoha morfologickými variantami. Z pohledu samotných mluvnic je, podobně jako u fonetiky, nutno rozlišovat mezi mluvnicemi, které se snaží představit tvary přítomné ve všech nářečích a mluvnice, které zobrazují morfologii jednoho nářečí nebo na základě určitého výběru některé tvary doporučují. Nejzávažnější rozdíly vyskytující se v morfologii souvisí s původní kvantitou koncových samohlásek. Kromě samotných morfologických rozdílů objevujeme v jednotlivých mluvicích samozřejmě odlišný přístup k problematice flexe.

Co se týče substantivní flexe, Ceynowa pracuje s 9 maskuliny, 5 femininy a 5 neutry (s. 18-30). Ačkoli Ceynowův jazyk rozeznává ještě tři mluvnická čísla, v případě substantiv jsou duálové tvary uvedeny pouze u několika substantiv (např. ręce, ręku, rękóma, čes. ruce). Ceynowa dělí substantiva pouze podle rodů, nesnaží se o dělení do konjugací Zvláštností je, že pracuje s osmi pády. Tím osmým je tzv. sociál (spólnjk), který se od instrumentálu liší pouze tím, že je předložkový. Z původních maskulinních o-kmenů uvádí Ceynowa tři životné (tvrdý vzor: knáp, měkký vzor: król, velární vzor: njžk, čes. kluk, král, nuzák) a tři neživotné (pjásk, ząb, examjn, čes. písek, zub, zkouška). Z další flexe maskulin vypisuje paradigma původního a-kmenu (tata, čes. táta) a dva původní souhláskové kmeny (jičmé, rzem, čes. ječmen, řemen). Z feminin uvádí dva a-kmenové vzory měkké (znjja, gòspòdénji, čes. zmije, hospodyně), vzor velární (ręka, čes. ruka), ja-kmen (stédnjá, čes. studně) a původní i-kmen (marchjev, čes. mrkev). U neuter uvádí pouze o-kmeny: tři vzory tvrdé (kòło, słowo, zgło, čes. kolo, slovo, košile) a dva měkké (klepjšče, kázanjè, čes. mlat, kázání).

Lorentz v LKG (8) pracuje u substantiv pouze se singulárem a plurálem. Jednotlivé deklinace jsou rozděleny podle poslední hlásky v nom. sg., narozdíl od jeho jiných gramatických děl, které používají historické rozdělení substantiv podle praslovanských tematických vokálů či konsonantů. V LKG Lorentz u maskulin rozlišuje deklinaci souhláskovou (vzory zǫb, król, břég, čes. zub, král, břeh), do níž jsou řazeny i subsantiva typů kam, gen. kamjenja a mješčǫn, nom.pl. mješčanje (čes. kámen, měšťan),  a samohláskovou, představující původní a-kmeny (tata, słëga, bula, čes. táta, sluha, býk). U feminin rozlišuje feminina končící na –a (vzory tvrdé: rëba, vąda, velární řéka, měkké svjinja, původně měkké vœvca, čes. ryba, udice, řeka, svině, ovce), (cenjô, zakrëstëiô, čes. stín, zákristie)[79] a souhlásku (původní i-kmeny: mëš, jabłóń, marchjev, čes. myš, jabloň, mrkev). Do tří deklinací jsou rozdělena i neutra: substantiva končící na  –o, -œ , -e (mjasto, łóžkœ, jaje, serce, čes. město, postel, vejce, srce) se zmínění nepravidelných plurálů substantiv wœkœ, wuchœ, dzeckœ (čes. oko, ucho, dítě), deklinace s koncovkou é (kôzanjé) a původní nt-kmenová deklinace s koncovkou –ą (remją, zgřébją, celą, čes. rámě, hříbě, tele).

GK (112) podobně jako LGP uvádí mimo základní tabulky paradigmat i poznámky k dalším nářečním variantám. U deklinace maskulin nacházíme 5 vzorů (tvrdé: chłop, lës, velární brzég a měkké kóń, kosz, čes. muž, lišák, břeh, kůň, koš) u deklinace feminin se rozlišují na rozdíl od LKG dva základní paradigmatické typy: typ –a (gęba, noga, zemia, owca, čes. ústa, noha, země, ovce) a typ –ô (rolô, stëdniô, čes. role, studně), k němuž jsou řazena i feminina končící v nom.sg. na konsonant. Poněkud stranou stojí skloňování cizích slov typu procesëjô/procesjô (čes. procesí). U tohoto typu má paradigma rovnocenné varianty dlouhou a krátkou. Deklinace neuter se v GK (117) rozděluje do čtyř typů, přičem první dva typy se shodují s LKG (typ pismo, biczësko, sërce a typ kôzanié, čes. dopis, bič, srce, kázání), poslední Lorentzovo neutrální paradigma je rozděleno na dva typy (semię a celę, čes. sémě, tele). Následuje tabulka skloňování plurálů oczë, uszë.

WKP uvádějí u mužské deklinace větší množství vzorů[80], čímž si klade za cíl názorně ukázat různé příklady vokální alternace v kašubštině, jejíž příklady bývají v jiných mluvnicích spíše v poznámkách. Naproti tomu u feminin jsou ve shodě s GK zobrazeny dva základní typy (gãba a stëdniô), je zachováno dvojí skloňování typu zôkrëstëjô/zôkrëstiô, přičemž autor zmiňuje (WKP 54), že s dlouhými formami se setkává spíše v písemném projevu, v mluveném ale převládají tvary krátké. U neuter autor rozděluje typy kòło/pòle a typy swiãto/jezoro (čes. svátek, jezero, naopak  se snaží sjednotit paradigma typů semiã/dzéwczã (čes. sémě, děvče). Jako variantu typu pòle uvádí pòlé skloňované podle typů żëcé, jedzenié (čes. pole, život, jídlo), které umožňujé, podobně jako v GK, vedle substantivního rovněž adjektivní skloňování (żëcé, żëcégò podle żëwé, żëwégò, čes. život, živé)).

Breza mezi morfologickými rysy literární kašubštiny[81] vypočítává zmiňovanou adjektivní deklinaci slov typu żëcé/kôzanié, zachování deklinace typů kam, kamienia, jednotný instrumentál plurálu substantiv -ama a instrumentál singuláru maskulin –ã[82]. Ze srovnání představených mluvnic vyplývá, že adjektivní skloňování neuter z kontinuantou dlouhého vokálu v nominativu singuláru není zmíněno v Zarésu ani v GK[83], zatímco typ kam, kamienia (slovinsky kamë) je zmíněn ve všech gramatikách. Variantnost dalších koncovek je dána zpravidla různými nářečními zdroji. Maskulinní instrumentál –ã/ę (chłopã) se vyskytuje v Zarésu, ve WKP a LKG, zatímco v GK je dána přednost jihokašubským variantám chłopem, brzedżiem[84]. Společné koncovky dat. pl. substantiv se vyskytuje jako –amiZarésu a LKG (królamj), v GK jsou uvedeny dvě varianty (chłopami, chłopama), ve Wskôzach je již dána přednost původní duálové koncovce (chłopama)[85]. Významné rozdíly se vyskytují i v dalších koncovkách, vyskytujících se ve všech rodech. Jedná se především o koncovku dativu plurálu a genetiv plurálu. U Ceynowy a Lorentze se vyskytuje ve společném dat. pl. nosová koncovka –ąm, která je podle Lorentze navíc (LGP 880) společnou pro všechna kašubská nářečí. Po opuštění psaní nazalizovaného vokálu před nazálou (např. zwąn) však dochází k rozrůznění psaní této koncovky. V GK se vyskytuje důsledně –om (chłopom), kdežto ve Wskôzach –óm (chłopóm)[86] .

Univerzální genetivní koncovka -ów  je omezena pouze na maskulina v Zarésu a LKG pro jejich preferenci severokašubských tvarů (např. LKG rib, řék, mëši). V GK je její použití téměř všeobecné (zcela chybí pouze u typu procesëji/procesyj), pouze u měkkých vzorů maskulin a feminin je připuštěna i koncovka –i (roli, koni) a bývalých souhláskových neuter tvary bez koncovky (semion, celąt/celęt). U Gołąbka je možnost vynechání koncovky –ów rozšířena o většinu neuter. Značná variantnost je typická především pro substantiva s původně dlouhých vokálem v koncovce nominativu singuláru (typy stëdniô, procesëjô, kôzanié) a u starých nt-kmenů. U typu stëdniô je variantní jednak gen.dat.lok. sg. a nom.gen.ak.pl. (varianty –i,-é,-e) a rovněž ak. sg. (-ã, -ą). V případě sg. se shoduje Lorentz z Ceynowou jednotnými tvary gen. stédnjè/stëdnié, dat. stëdnj/stëdni a gen.pl. stëdnj/stëdnji, ale liší se plurálem (Ceynowa stédnji, Lorentz cenjé)[87]. GK ve všech těchto případech nabízí varianty stëdnie/stëdnié (gen. stëdni, stëdniów), Gołąbk dat. lok. sg. a gen pl. nabízí jednotné stëdni a pro nom.ak.pl. stëdnie. V případě akuzativu kromě GK (stëdnię) se všichni kloní k variantě s koncovým –ą[88]. U vzoru kôzanié kromě zmíněného adjektivního skloňování nacházíme různé varianty především v gen. sg., přičemž ve shodě se severnější variantou se ve všech mluvnicích vyskytuje tvar kôzaniô, pouze GK nabízí navíc varianty kôzania a kôzani. V případě paradigmatu původních nt-kmenů se mluvnice rozrůzňují podle sympatií k určitému dialektu, přičemž pro severní tvary je typická denazalizace praslovanské ęi/ë (pouze v sing. kr. nominativu), kdežto v ostatních dialektech zůstala nosovka většinou zachována (podobně wicy/wiãcy, čes. více) V Zarésu toto paradigma chybí. V LKG se vyskytují tvary v singuláru denazalizované (celę, gen. celëca, dat. celëcu, ale nom.pl. celąta, gen. pl. celąt), v GK se denazalizované tvary v navrhovaném paradigmatu  nevyskytují (celę, gen.sg. celęcu, gen.pl. celęt/celąt). WKP v tomto případě připouští obě varianty (dzéwczã, gen. dzéwczëca/dzéwczãca, gen.pl. dzéwczãt/dzéwczãtów).

Ve skloňování adjektiv nacházíme v kašubštině dosud normativně nedořešené formy především u plurálových koncovek. Mimoto je v mluvnicích znát náznak diskuze, zda v písemné kašubštině má smysl rozlišovat měkký a tvrdý vzor adjektiv, objevil se rovněž názor jednotných tvarech nom. pl. pro všechny rody[89] Variantnost singulárových forem se zdá být v mluvnicích často spíše ortografického charakteru. Femininní koncovky gen.dat. a lok. pl. jsou rozlišeny ve starších mluvnicích (Zarés: gen. bélnè, vjêlgjè, dat. bélni, vjêlgjè, lok. bélni, vjêlgj, LKG gen. dobré, dat.lok. dobri, čes. výborné, velké, dobré), v novějších je pak jednotná koncovka –i. Gen. sg. mask. se jeví být v některých mluvnicích přiznáním, z jakých nářečí autoři převážně čerpali. U Ceynowy se vyskytuje typická koncovka –ého[90], Lorentz si v LKG neodpustil severovýchodokašubskou –évœ (vedle -égœ), dále se vyskytuje již –égo (v textech lze však nalézt i –igo[91]).  Nejproblematičtější je však dodnes plurál. U koncovek gen. a lok. není ještě rozhodnuto o distribuci s kontinuanty krátkého (ë)  či dlouhého (i) vokálu. U Ceynowy a Lorentze (LKG) je koncovka –ëch omezena na adjektiva tvrdého vzoru (bélnéh/dobrëch) a –ich na vzor měkký (vjêlgjh/tǫnjich, čes. velkých, levných). V GK je už ale koncovka –ich (typická hlavně pro střední a jižní Kašuby) přípustná i u tvrdého vzoru (młodëch, młodich, čes. mladých), naproti tomu Gołąbk dává přednost univerzálnímu –ëch (WKP 58) s výjimkou velárních kmenů (taczich drodżich). Spor o koncovku ins. pl. adjektiv souvisí s podobnou univerzální koncovkou substantiv. Proto je v Zarésu a v LKG používána severokašubská koncovka –ëmi/-imi, GK nabízí u tvrdého vzoru čtyři a u měkkého dvě možnosti (młodimi, młodima, młodëmi, młodëma), Gołąbk pak už ve shodě s tendencemi literární kašubštiny popsanými v Brezově článku dává přednost původně duálové formě –ima (pro všechny vzory).

U pronomin řeší mluvnice předevších vztah a tvary duálových a plurálových paradigmat osobních zájmen, gen., dat. a lok. osobního zájmena jô, të (čes. já, ty) a akuzativ zájmena òna. U Ceynowy a Lorentze se u zájmen 2. a 3. osoby ještě plně rozlišuje plurál, formy zájmen më, gen. nas, ma, gen. naju jsou tedy ještě v opozici. V souvislosti se sémantickým zánikem duálu[92] se osobní zájmena du. a pl. pro 1. osobu stala zaměnitelnými (tak je tomu v GK, Gołąbk doporučuje používat jednotné tvary pro nom. a ins. më, nama a duálové ma používat pouze pro duál), osobní zájmena wa a (tak v GK i WKP) se nově sémanticky rozlišila, přičemž tvary wa, gen. waju je vyhrazeno plurálu a původní plurálové formy wë, was označují vykání[93]. Gen., dat. ak. a lok. zájmena vykazují v kašubštině tendence ke sjednocení. U Ceynowy nacházíme formu mje v gen. a formu mnje v ostatních zmíněných pádech, sjednocení (mje) nacházíme však již v LKG (totéž ve WKP, kde je u ak. dána jako druhá možnost mię. GK rovněž ukazuje sjednocení, ale uvádí jako možné tvary mnie[94]. V případě tvarů zájmena se mluvnice liší v distribuci krátkých a dlouhých (gen. ak. cebie, dat. lok. tobie, v LKG lok. cebie/tobie) tvarů. Ceynowa připouští dlouhý tvar jen v dat. (jinak gen.ak. ce, dat. ), LKG uvádí krátké tvary naopak jen v dat. a ak. (cë, ce/cę). Všechny možnosti nabízí GK, kromě krátkého tvaru v lokálu, který uvádí WKP, v nichž je provedeno sjednocení gen.,dat.,ak.,lok. jedním tvarem ce. Další rozdíly v koncovkách souvisí s podobnými problémy u adjektiv, jako je gen. zájmena òn, chto, mój (Zarés: jeho, LKG: jevœ, jego, GK: jego, WKP: jegò) a gen.dat. a ins. pl. zájmena ten/nen (Zarés neřeší, LKG: tëch,tëmi, GK: tich/tëch,timi/tëmi, WKP: tich/tëch,timi/tëmi). V případě akuzativu zájmena òna nacházíme ve všech mluvnicích kontinuantu krátké nosovky (dnešním pravopisem ), pouze u Ceynowy se vyskytuje tvar s kontinuantou nosovky dlouhé (jako v polštině).

Základním problémem kašubských sloves je jejich klasifikace, přičemž v každé mluvnici nacházíme odlišný systém. Co se týče samotného tvarosloví, je již situace trochu jednodušší. Zásadní je opět rozhodování mezi delšími tvary severokašubskými a kratšími tvary zbytku kašubského teritoria (nestažené či stažené tvary 1.sg. typu czëtajã/czëtóm[95], 2.os. imperativu: robi-robita/rób-róbta)[96]. Zajímavou kapitolkou je různá interpretace a způsoby tvoření kašubských minulých časů.

Ceynowa nedělí slovesa do žádných konjugací, ale udává příklady paradigmat (bëc, miec, dac, znac, gadac, pasc, dzévjc sę, čes. být, mír, dát, znát, mluvit, pást, divit se). V časování samozřejmě dává přednost severokašubským 1.sg. pr. gádaję, 2.sg. imp. pasé. Futurum je tvořen pomocí spony bądę, jako préteritum uvádí bezsponové já bèł, perfektum já jem bèł, plusquamperfektum bèł já jem bèł. Pozoruhodné jsou stažené tvary slovesa bëc (sg. já jem/jám, té jes/tés, du. ma jesma/masma, va jesta/vasta, pl. mé jesmé/mésmé, vé jesce/vésce). LKG rozlišuje 3 konjugace[97] (I. rostą, rosceš, imp. roscë II prošą, prosiš, imp. prosë, III gôdają/gôdǫm, imp. gôdôj, čes. rostu, prosím, mluvím)[98] obohacené o řadu nepravidelných sloves. Futurum je tvořeno pomocí spony bǫdą/bdą/mdą, préteritum je bezsponové (řek, fem. řekła, gôdôł, fem. gôda), existuje opisné perfektum (wœn je přëšłi, mǫm vjidzałé, čes. přišel (už je tady), viděl jsem) a plusquamperfektum (më mjelë vëgnǫ, čes. vyhnali jsme). U pasiva Lorentz rozlišuje prézens (wœn je bjiti, čes. je bit) perfektum (wœn je zabjiti, čes. je zabit) a imperfektum (wœn béł bjiti, čes. on byl bit). Společnými rysy Zarésu a LKG je rozlišování fut. dǫm, dáš/dôš (Zarés 59) a nestažený prézens daję, daješ a sémantické rozlišování plurálových a duálových forem 1. a 2. osoby. Později jsou tyto tvary rozděleny podobně jako zájmena[99]. 

GK rozlišuje 4 konjugace (I. niosę, niesesz, II. robię, robisz, III. gróm, grôsz, IV. jém, jész, čes. nesu, dělám, hraji, jím). Regionální rozdíly jsou  zmíněny a uživateli je tak poskytnuta možnost výběru mezi severními a středojižními tvary. Hovoří se zde o jednom minulém čase, který je možno tvořit třemi způsoby: archaická forma se sponou[100], nejčastější způsob beze spony a opisný (jô móm napiekłé, čes. napekl jsem), o němž se stručně prohlašuje, že existuje rovněž v hovorové polštině[101]. Na okraj je pak zmíněn vzácnější zaborský typ (jô żem szedł, čes. šel jsem). Ve WKP (77-79) nejsou slovesa rozdělena do konjugací, ale opět jsou uvedeny příklady paradigmat. U l-participií jsou prosazovány středokašubské tvary jachelë/kłedlë vedle běžnějších jachalë/kładlë, naopak autor doporučuje sevrokašubskou alternaci vokálů (czëc – czuł, místo czëc, czëł, čes. slyšel). Jako minulý čas dpoporučuje bezsponový typ jô béł, navrhuje podporovat archaické jô jem béł a odmítá zaborské formy vypůjčené z polštiny (bëłam, żem bëła). NA druhé straně aleprosazuje i z němčiny vypůjčené perfektum a plusquamperfektum s oběma pomocnými slovesy. Pro futurum doporučuje severokašubskou sponu bądã, u imperativu a 1.sg. doporučuje ponechat volnost.

slovotvorba a syntax

Kapitola o slovotvorbě se sice nevyskytuje v Zarésua LGP, ale zato je tomuto tématu věnováno dosti prostoru v Lorentzově LGP (s. 655-867) a Geschichte (s. 106-145). Lorentzova kapitola o slovotvorbě je samozřejmě rozsáhlejší než v případě GK (s. 87-110), jelikož záměrem autorů GK bylo poskytnout především základní informace o jevech, které se v současné spisovné polštině nevyskytují. Kromě společného materiálu, jímž je především seznam použití jednotlivých sufixů (tvoření slov sufixy a kompozity je zmíněno v GK poměrně stručně), nacházíme v GK několik odstavců i o kašubských neologismech, čerpaných především z Labudova slovníku (s. 87-88). Základními zdroji jsou pro LGP vlastní Lorentzovo bádání (Teksty pomorskie), ale např. i Ramułtův slovník, GK se naproti tomu odvolává především na výsledky projektu AJK (ale i na LGP), v rámci něhož vznikla celkem rozsáhlá dialektologická databáze. I z tohoto důvodu je připojen seznam slovotvorných variant (s. 88-89) stejných slov a kapitolka o geografické distribuci formantů. V LGP i GK je obsažena rovněž zmínka o přejatých slovech z němčiny. Ve WKP (s. 95-106) je navíc kapitola o tvarosloví uvozena úvahou o archaických tvarech a slovech (např. obsahující skupinu TarT), které z kašubštiny mizí a které by mohl spisovný jazyk vrátit do užívání. V Gołąbkowě gramatice jsou jinak zmíněny téměř výhradně sufixy, doprovázená doporučeními autora o jejich používání (např. zamítnutí alternace vokálů v substantivech typu piekôrz, gen. piekôrza, čes. pekař, s.100).  

Syntax je z uvedených mluvnic zpracován pouze u Lorentze[102] a v GK. Materiál v případě GK je často čerpán ze Slovníku Sychtova, Lorentzových spisů a z kašubských literárních děl, především z Majkovského Rémuse. Příklady z  Majkowského, ale i Derdowského a dalších starých kašubskýcjh autorů nacházíme také v zachované části LGP. Srovnáme-li zpracování syntaxe v LKG  a v GK, konstatujeme určité základní rozdíly, které lze vysvětlit odlišným adresátem obou gramatik. Lorentz se snaží zpracovat (ačkoli v LKG stručně) syntax v celé šíři, přičemž porovnává kašubštinu pouze s němčinou, GK se naproti tomu zaměřuje na jevy, které se v moderní spisovné polštině nevyskytují, a které jsou pro kašubštinu v její současné i dochované (přelom 19. a 20. stol.)[103] typické. V té souvislosti je třeba zmínit, že některé kašubské syntaktické jevy, jež jsou považovány za německé kalky, se vyskytují v Lorentzovi jakoby mimochodem, v rámci souvislého výkladu, kdežto v GK jsou zvláště vypíchnuty, dokonce je jim věnována na závěr ještě samostatná shrnující kapitola (s. 180-182).

Struktura Lorentzova syntaktického výkladu je následující: nejprve je projednáno užití jednotlivých slovních druhů včetně bezpředložkového užití pádů. Následuje (s. 74) část věnovaná slovesným morfologickým kategoriím a větě jednoduché (s. 80). Poslední část mluvnice je věnována druhům vedlejších vět (s. 91-97). Část o skladbě vychází v GK z úvah o syntaktických rozdílech mezi jazykem spisovným, nářečím a jazykem hovorovým (s. 141) a doplněna seznamem druhů výpovědí v různých komunikačních situacích s četnými příklady. Následuje (s. 147) výčet rozdílů mezi polskou a kašubskou skladbou, uvozeny některými zvláštnostmi ze syntaxe morfologických kategorií, přičemž hlavní pozornost je věnována odlišnostem v užití předložek a spojek  Následuje krátká kapitolka o významu intonace a pauzy a ve výpovědi a po ní výklad o slovosledu jednotlivých větných členů (s. 174). Poslední částí mluvnice je již zmíněný stručný výklad o syntaktických kalcích z němčiny. Ačkoli je struktura částí věnovaných skladbě v LKG i GK odlišná, nacházíme v obou dílech nezřídka stejné příklady a popis stejných jevů. Jedná se často o jevy, které jsou pro kašubštiny typické například vlivem němčiny.

Není divu, že GK se pozastavuje nad jevy, jako je menší výskyt genetivu negace a přísudkové substantiva v instrumentálu (GK 151). Lorentz přitom uvádí (LKG 60) ve druhém případě příklady s nominativem a stručnou poznámkou, že instrumentál je také možný. V případě téměř obligatorního vyjádření subjektu v kašubštině se Lorentz zmiňuje, že podmět vynechat lze (LKG 58-9), ale dále, že to vlastně není to příliš časté, GK upozorňuje na častější výskyt podmětu v kašubštině (LKG 80, GK 150). Shodně v obou dílech jsou citovány tytéž bezpodmětové věty s vyjádřeným podmětem (typ To padô, čes. prší), přičemž v KG je tato vazba kladena naroveň vyjádření bez podmětu. Pokračování výkladu o větách bezpodmětových souvisí u Lorentze s kapitolou o podmětu (vyjádření man v kašubštině, LKG 80), kdežto v GK jsou s tím související příklady zahrnuty do kapitoly o syntaktických kalcích. Zajímavá je již zmiňovaná absence podrobnějšího výkladu o   v GK, ačkoli musíme konstatovat, že z  definice uvedené v LKG rozdílů mezi préteritem a perfektem[104] vyplývá, že užití těchto kategorií se poněkud překrývá a problematika tedy vyžaduje další výzkum. Otázky přítomnosti určitého či neurčitého členu v kašubštině (GK 153), ani předložek, užívaných podle německého vzoru, si Lorentz v LKG zvláště nevšímá. Obecně lze říci, že na rozdíl od předchozích částí je právě poslední část syntaktická v GK napsána na rozdíl od LGK konfrontačně při vylíčení odchylek od spisovného polského použití se zmíněním různých regionálních variant k přihlédnutím k elementu německému. LGK naproti tomu podává stručný popis, tvořený zejména příklady, které mají vytvořit kompexní představu o kašubštině jakožto jazyku.

 

Účelem tohoto článku bylo jednak stručně představit vývoj mluvnic, snažících se popsat kašubštinu a zejména porovnat nejzásadnější gramatiky, které bychom mohli nazvat příručními. Jak bylo zmíněno, ačkoli rozsah podrobněji představených mluvnic není příliš odlišný (kromě Lorentzovy Pomořské gramatiky), jejich skutečný dosah a východiska byly dosti odlišné. Stručná revize jejích výsledků a případně vkladů k vytvoření literárního kašubského jazyka je jistě přínosná nejen pro studium vývoje kašubštiny, ale i pro rekapitulaci zdrojů v současnosti vznikající normy. Rozdíly v pojetí stejné látky byly zapříčiněny různou formou a snad i účelem těchto děl. Lze říci, že převážná část mluvnických děl, se kterými se v kašubštině setkáváme, je ryze popisná, zpracovává jedno nářečí (zejména monografie přelomu 19. a 20. století) nebo se snaží široce pojmout celou kašubsky mluvící oblast (LGP, GK). Tyto mluvnice pracují s materiálem, získaným především dialektologickým sběrem a jejich výsledky slouží primárně k seznámení se zvláštnostmi určité dialektální oblasti a jako takové si nekladou za cíl sloužit jako vzor pro spisovné užívání jazyka.

Samotná Gramatyka kaszubska však již vlastně leží kdesi na hranici. Ačkoli byla primárně napsána jako gramatický popis dialektologické oblasti, vzhledem k absenci srovnatelného díla a jejímu rozumnému formátu se stala prakticky nejšíře používanou mluvnicí. Tato mluvnice vzhledem k velkému množství variant, které nabízí, nemůže sloužit jako mluvnice normatická a není ani takto strukturována. Na druhé straně, na rozdíl od LGP a většiny výstupů jazykovědného bádání používá normalizovaný pravopis, jehož platnost svou autoritou potvrzuje. Mluvnice Ceynowova a Lorentzpova Kaschubische Grammatik sice mají formu stručné příruční gramatiky, které by mohla zájemce seznámit stručně se základem kašubské morfologie, pravopisu, případně syntaxe (v případě LGK), ale vzhledem k jejich formě, vzdálené tehdejší realitě a nepřízni doby, v níž vznikli, však jejich uživateli zůstala odborná veřejnost. Navíc je jedním ze základních problémů pokusů o kodifikaci kašubštiny a vytvoření literárního jazyka nářeční roztříštěnost kašubštiny, která vyvolávala jednak spory o prosazení jednotlivých nářečí jako vzoru pro jednotný jazyk, a jednak otázky o připustitelné odlišnosti spisovného jazyka od jazyka mluveného[105].

Sjednocení způsobu vyjadřování různých nářečních skupin zejména v případě nekodifikovaného jazyka může být více než jazykovědnými počiny ovlivněno rozšířením literárního díla nebo periodika, které je čteno  a podléze napodobováno širšími vrstvami obyvatelstva. Tato snaha o prosazení určitého kánonu literární kašubštiny se odráží i v představených gramatikách, které kromě příkladu z řeči mluvené mohou zařazovat i příklady z literatury. Navíc je při kodifikaci jazyka nutný nejen slovník, učebnice a mluvnice, ale také texty, které mluvčí jazyka přijímají za vlastní a na základě jejichž četby svou kompetenci v mateřském jazyce kultivují.

Nejnovější gramatický počin Gołąbkův vzhledem ke své stručnosti sice může dobře posloužit aktivnímu uživateli kašubštiny, který se potřebuje přibližně orientovat v její současné podobě, ale v podstatě se jedná pouze o příspěvek do diskuze, která ještě neskončila. Kašubština tudíž stále čeká na skutečně normativní mluvnici, která by vznikla na základě studia úzu a tendencí současného mluveného i psaného jazyka a která by obsahovala i dostatečnou teoretický aparát. Rychlý vývoj a především rozšiřování užití mluvené i psané kašubštiny v posledních letech by zasloužil hlubší revizi současného stavu jazyka.

     



[1] Kašubština však není jazykem vyučovacím, je pouze jedním z předmětů na základních a středních školách v regionu.

[2] Cenôwa, F., Zarés do Grammatikj Kašébsko-Słovjnskjè mové, Poznań 1879

[3] Tj. nářečí obce Sławoszyno (patří mezi severokašubská nářečí žarnowská), k charakterice nářečí viz Smoczyński, P., Zmiany językowe w rodzimej wsi Cenowy, Język Polski 34, Kraków 1954, 242-249

[4] srv. Breza, E., Florian Ceynowa jako językoznawca Rocznik Gdański 43, 1983, 2, 68

[5] Breza 1983 : 72

[6] 2757. Прейс П., Донесение П. Прейса министру народного просвещения из Берлина от 20 июня 1840 г. – Журнал министерства народного просвещения, 1840, ч. XXVIII, ноябрь, отд. IV, с. 1–24.

[7] Ceynowa, F., Móje spóstrzeżenjo prze przezeranju wuvog Ismaela Sreznjevskjeho nad móvą kaszebską, Gdųńsk 1851 rukopis, vyd. Gryf 4 (1912), 4-6,  1940; Ceynowa, F., Uwagi o kaszubsczyznie (opr. J. Treder), Wejherowo, Rumia, Pelplin 2001

[8] Ceynowa, F., Kurze Betrachtungen über die kaßubische Sprache, als Einwurf zur Grammatik, 1859/1861 (vyd. A.D. Duličenko, W. Lehfeldt, Göttingen 1998)

[9] Cenôwa, F., Skôrb kaszébskosłovjinskjè mòwé 1-12,, Svjecè 1866-1868

 

[10] Kromě českého a lužického vzoru (A. Smoler) je v pravopisu Zarésu   spatřován vliv mluvnice  F. K. Malinowského ( Malinowski, F. K., Krytyczno-porównawcza gramatyka języka polskiego, Poznań 1869) související se soudobými snahami o vytvoření všeslovanského pravopisu, srv. Breza 1983 : 70

[11] Derdowski, H., O panu Czorlińscim co do Pucka po sece jachol, Toruń 1880

[12] Biskupski, L., Beiträge zur Slavischen Dialektologie, I. Die Sprache der Brodnitzer Kaschuben im Kreise Karthaus (West-Preussen), Leipzig 1883

[13] srv. Kamińska, E., Pałkowska, J., Z historii badań nad gwarami kaszubskimi, Rocznik Gdański 15-16 (1956-7), 368

[14] Bronisch, G., Kaschubische Dialektstudien. I Die Sprache der Bëlôcë, Archiv für Slavische Philologie 18 (1896) 321-408

[15] vývoj specifické fonetiky Jastarni po Bronischovi zpracovává článek: Stieber, Z., Zmiany w fonetyce Jastarni w ostatnim stuleciu, Język Polski 34 (1954), 249-252

[16] Lorentz, F., Der kaschubische Dialekt von Gorrenschyn (napsáno 1896/7), Berlin 1959

[17] Nitsch, K., Studia kaszubskie: Gwara luzińska, Materiały i Prace Komisji Językowej PAU, t. I, 1904, 221-273

[18] Nitsch, K., Dialekty polskie Prus Zachodnich, Materiały i Prace Komisji Językowej PAU, t. III, 1907, 101-284 (přetisk Wybór pism polonistycznych III, 47-251), z kašubských nářečí jsou zde pojednáno jihozápadní nářečí borzyszkowské a dále zaborská nářečí sworzeńské, brusko-leścieńsko-wielewské a grabowské.

[19] Lorentz F., Slovinzische Grammatik, St.Petersburg 1903

[20] Jedná se o nářečí głowczycko-cecenowské (od s. 353), které se slovinštinou hraničí.

[21] Lorentz F., Slovinzische Texte, St.Petersburg 1905

[22] Гильфердинг, А., Остатки Славян на южном берегу Балтийскaго моря, С. Петербург 1862

[23] Rudnicki, M.,Przyczynki do gramatyki i słownika narzecza słowińskiego, Materiały i prace Komisji Językowej PAU, t. VI, Kraków 1913, 1-245

[24] Ramułt, S., Słownik języka pomorskiego czyli kaszubskiego, Kraków 1893, Gdańsk 2003

[25] F. Lorentz zakládá ve stejné době (1908) svůj Verein für kaschubische Volkskunde a pokračuje ve svém bádání nad kašubskými dialekty.

[26] Lorentz, F., Zarys ogólnej pisowni i składni pomorsko-kaszubskiej, Gryf 3 (1911), 7-9, 161-186; Toruń 19112

 

[27] Majkowski, A., Żëcé i przigodë Remusa, Toruń 1938

[28] Na základě jazyka Rémuse sestavil Majkowski kašubskou mluvnici, která však dosud nebyla vydána. Majkowského jazyk vychází z jihokašubských, tzv. zaborských nářečí.

[29] Lorentzův sběr dialektologických a etnografických dat je shromážděn v postupně vydávaném díle Lorentz, F., Teksty pomorskie (kaszubskie), Kraków I (1913), II (1914), III (1924)

[30] Lorentz, F., Kaschubische Grammatik, Danzig 1919, Hildesheim 19712

[31] Lorentz, F., Geschichte der pomoranischen (kaschubischen) Sprache, Berlin, Leipzig 1925

[32] Lorentz, F., Gramatyka pomorska, Poznań 1927-1937, Wrocław 1958-19622

[33] Aleksander Labuda, člen skupiny časopisu Zrzesz kaszëbskô, vydal těsně před 2. světovou válkou pravidla pravopisu, vycházející zejména z pravopisu Rémuse, téměř celý náklad byl však nacisty spálen: Labuda, A., Zasady pisowni kaszubskiej ze słowniczkiem ortograficznym, Toruń 1939

[34] Zveřejněno ve sbírkách povídek: Roppel, L., Na jantarowym brzegu, Wejherowo 1939; Piętów Tóna, Staszków Jan, Nasze stronë, Warszawa 1955

[35] Lorentz, F., Pomoranisches Wörterbuch, I-V, Berlin, 1958-1983

[36] Sychta, B.: Słownik gwar kaszubskich na tle kultury ludowej I-VII. Wrocław 1967-1976

[37] Z monografií např. Treder, J., Kaszubi. Wierzenia i twórczość. Ze słownika Słownika Sychty, Gdańsk 2002

[38] Atlas językowy kaszubszczyzny i dialektów sąsiednich (AJK), I-V kier. zespołu Z. Stieber, VII-XV kier. zespołu H. Popowska-Taborska, Wrocław, 1964-1978

[39] Breza, E., Treder, J., Zasady pisowni kaszubskiej, Gdańsk 1975, 19842

[40] Breza E., Treder J., Gramatyka kaszubska. Zarys popularny, Gdańsk, 1981,19822.

 

[41] Labuda, A. Słownik polsko-kaszubski. Słowôrz kaszëbsko-polsczi, Gdańsk 1982

[42] Trepczyk J.: Słownik polsko-kaszubski I.,II. Gdańsk 1994

[43] Wosiak-Śliwa, R., Cybulski, M., Kaszubski język literacki. Podręcznik do lektoratów, Gdańsk 1992

[44] Tato literatura slouží jako pramen pro napsání kapitoly o kašubštině v mezinárodní publikaci o slovanských jazycích:  Stone G., Cassubian, The Slavonic Language (ed. B. Comrie, G. G. Corbett), London, New York 1993, 759-794

[45] Cybulski, M., Podstawowe wiadomości z gramatyki języka kaszubskiego, Gołąbk, E., Rozmówki kaszubskie, Gdynia 1992

[46] Breza, E., Cechy literackiej kaszubszczyzny, Pomerania 1996/9, 34-36

[47] Gołąbk, E., Swięté Pismiona Nowégo Testameńtu, Pelplin 1993. Na druhé straně existuje překlad, používající značně novátorského jazyka: Grucza, F., Kaszëbskô Biblëjô: Nowi Testament - IV Ewanjelje, Poznań 1992.

[48] Gołąbk E., Wskôzë kaszëbsczégo pisënku, Gduńsk, 1997

[49] Leon Heyke byl jedním z Mladokašubů, ale na rozdíl od většiny členů této skupiny pocházel z tvz. lesácké oblasti, čili z hranice mezi severokašubskými a středokašubskými dialekty. Jeho hlavním dílem je hrdinský epos Dobrogòst ë Miłosława, poprvé v úplnosti vydaný roku 1999

[50] Bòbrowsczi, W., Kwiatkòwskô, K., Kaszëbsczé abecadło, Gdańsk , 2000

Czedrowskô, W., Pioch, D., Tréder, J., Ùczba kaszëbsczégò jãzëka w szkòle, Gdańsk 2001

Pioch, D., Gôdóm i piszã pò kaszëbskù, Gdańsk 2001

Pioch, D., Kaszëbë. Zemia i lëdzë. Gdańsk 2001

Cybulski, M., Wosiak-Śliwa, R., Ùczimë sã pò kaszëbskù, Gdańsk 2001, 20042

Ramułt, S., Słownik języka pomorskiego czyli kaszubskiego, Kraków 1893, Gdańsk 2003

Bòbrowskczi, W., Kwiatkòwskô, K., Twój pierszi słowôrz - słowôrz kaszëbskò-pòlsczi. Gdańsk 2003

Pioch, D., Najô domôcëzna, Pelplin 2005

[51] Kaszubszczyna / Kaszëbizna (red. E. Breza), Opole 2001

[52] Autory kapitoly věnovaná skladbě (od s. 185) jsou však Marek Cybulski a Róża Wociak-Śliwa.

[53] Kapitola o kašubštině se objevuje také v řadě Языки мира, vydávané moskevským nakladatelstvím Academia:  Дуличенко, А.Д., Кашубский язык, Языки мира: Славянские языки (А. Супрун, С. Скорвид, А. Молдован), Москва 2005, 383-403. Zde představený stručný mluvnický přehled kašubštiny vychází především z pojetí E. Brezy a J. Tredera.

[54] Gòłąbk, E., Kaszëbsczi słowôrz normatiwny, Gdańsk 2005

[55] Popis vokalismu se dělí na tři kapitoly, v nichž je představen vývoj kašubské fonetiky ve fázích nazvaných praslovanská (od s. 73), předpomořská (s. 128) a obecněpomořská (s. 169), v rámci níž je představen popis fonetických jevů všech nářečí

[56] LGP 65-70

[57] Pro lepší orientaci v následujících příkladech připojuji srovnávací tabulku kašubských vokalických grafémů:

Zarés

a

á

e

è

i

i

é

o

ó

u

ę

ą

ò

u, y, wu

LKG

a

ô

e

é

i

i

ë

o

ó

u

ą

ǫ

œ, wœ

u, wu

GK

a

ô

e

é

i

y

ë

o

ó

u

ę

ą

o

u

WKP

a

ô

e

é

i

y

ë

o

ó

u

ã

ą

ò

ù

 

[58] Zarés 6-7

[59] starší Ceynowovu pravopisně-fonetickou tabulku nalezneme ve Skôrbu (Ceynowa : 1866, 25-29) 

[60] Topolińska se zmiňuje o rozložené výslovnosti nosovek u Ceynowy, viz Topolińska, Z., A Historical Phonology of the Kashubian Dialects, The Hague, Paris 1974, 112

[61] srv. Topolińska 1974 : 90-94

[62] I v Ceynowově rodišky se výslovnost hlásky odpovídajících jeho grafémům á(ô)/ê zúžila v ö. Zaokrouhlená výslovnost u (u Ceynowy y) se objevovala po labiálách. V současné době se výslovnost u blíží německému ü a na místě Ceynowova y nastupuje diftong ui, kvalita Ceynowových nosovek zůstala v dané oblasti zachována, srv. Smoczyński 1954 : 246-247

[63] Lorentz v Gryfu navrhuje rozlišování délky v písmu u i/u (kúr - kura, píł - piła), k otázce zániku kašubské vokalické délky srv. např. Stieber, Z., Zagadnienie iloczasu kaszubskiego, Sprawozdania PAU LI (1951), 503-8

[64] grafém œ se vyskytuje rovněž u Ramułta, nověji též ve Fikusových povídkách v prvních číslech Pomeranie.

[65] V Sychtových dramatech je používán grafém ö, např. starö

[66] LGP 58

[67] Způsob zápisu won, wucho se objevuje i v písemnostech Mladokašubů, skupiny kolem časopisu Zrzesz kaszëbskô i jejich současníků a následovníků až do začátku 90. let 20. století, zápis wœkœ se vyskytuje u Ramułta

[68] LKG 4-5, LGP 405-444, GK 59-62, WKP 107

[69] Lorentz v LGP však uvádí 48 kašubských souhlásek (LGP 385). Hovoří totiž o třech řadách bilabiál, labiodentál a velár: tvrdých (např. p, k), měkkých (např. p‘, k‘) a labializované (např. pw, kw). 

[70] Změna se vyskytuje rovněž v přilehlých nářečích polských a německých.

[71] srv. Smoczyński 1954 : 247-248

[72] Lorentz navíc v případě dialektu slovinského a přilehlých nářečí severozápadních hovořil o přízvuku melodickém (rozlišení přízvuku ostrého a průtažného), viz LGP 598-601, Rudnicki : 1913, 117

[73] ja-kmeny substantiv (např. cenjá, čes. stín), adjektiva (např. młodi, čes. mladý), verba (např. przégjc, čes. přehnout), komparativa adverbií (lepj, čes. lépe)

[74] Lorentzovy typy akcentových paradigmat v LKG: u maskulin (LKG 12) převládá přízvuk na poslední kmenové slabice (tedy včetně slov s příponou –c, -k), výjimkou je typ vozik (čes. vozík).  u feminin (LKG 15) je u víceslabičných slov nejrozšířenější typ čarovnica, ak. čarovnjicą (čes. čarodějnice), vedle něhož ale existují méně častý typ niedzela, ak. njedzelą (čes. neděle, srv. rus. головá, гóлову) a ja-kmenová oxytona typu cenjô (čes. stín), u typu zôkrëstë je přízvuk paroxytonický. Přízvuk neuter (LKG 16) je na poslední kmenové slabice (paroxytonický, u víceslabičných proparoxytonický typ), u neuter s koncovkami –kœ, -vœ  je přízvuk v nominativu vždy paroxytonický (królestwœ, čes. království). U adjektiv Lorentz (LKG 22) rozlišuje stejně jako Ceynowa paroxytonický (cepłi, čes. teplý) i oxytonický typ (nowi, čes. nový). U zájmen jsou zmíněny oxytonické tvary tobą (čes. tebou LKG 26) a jakji (čes. jaký, LKG 29). U sloves je připomenut iniciální přízvuk v 1.sg. (ënjosą, čes. přinesu, ale zapitają, čes. zeptám se) a 2.sg. imperativu (nakupji, čes. nakup) a oxytonické infinitivy s koncovkou –ôc (LKG 40-44)

[75] Lorentz 1903 : 167-226, Lorentz, F., Zarys akcentuacyi północno-kaszubskiej, Gryf 4 (1912), 61-72, LOrentz 1925 : 91-104, Lorentz (LGP) 1927-1937 : 598-654. Ze zmiňovaných autorů se severokašubskému přízvuku v téže době věnovali rovněž např. Bronisch 1896 : 17-49 a Nitsch 1904 : 241-246.

[76] kromě případů zmíněných Ceynowou se zmiňuje rovněž o druhotných oxytonech typu grzëmi (čes. hřmí) a czëta (četla) a o deminutivech (typ koszik, wozyk, čes. košík, vozík)

[77] nové poznatky ohledně akcentu byly čerpány především z 15. svazku díla Atlas językowy kaszubszczyzny i dialektów sąsiednich (Wrocław 1978).

[78] V konverzaci Rozmówki kaszubskie od téhož autora je však přízvuk (středokašubský) označován včetně mluvnické  části označován velice důsledně (např. jakô sromòta, čes. taková hanba).

[79] sem řadí i typy panji, gœspœdënji (čes. paní, hospodyně).

[80] chłop, gen. chłopa, kòsz- kòsza, grzib-grzëba, las-lasa, brat-brata, pies-psa, czerz-krza, mech-mechù, bes-besu, chléb-chleba, chléw-chléwa, miech-miecha, òrzéł-òrzła, włoscëcél-włoscësela (čes. chlap/muž, koš, houba, bratr, pes, keř, měch, bez, chléb, chléw, mech, orel, vlastník)

[81] Breza : 1996, 35

[82] v textech psaných severokašubskými autory se navíc objevuje u neživotných maskulin genetivní koncovka –ë (lod, lodë), srv. Bronisch 1896 : 59

[83] v LGP samozřejmě jako jedna z variant (s. 906) zmíněno je, absence v LKG může znamenat, že toto paradigma nebylo Lorentzem doporučováno

[84] varianta brzegę/brzegã se vyskytuje v severních nářečích, ve středokašubských nářečích se používá brzegem, v jižních brzedżem (AJK XI, mapa 544). V GK je jižní varianta upřednostňována snad vlivem Majkowského (brzegjem), v Breza : 2001 (Kaszëbizna) je připuštěna u vzoru kóń i varianta kòniã.

[85] Z nářečního hlediska (AJK XII, mapa 577) převládá v severovýchodních a v zaborských nářečích koncovka –ami (Majkowski: łzami, čes. slzami), na ostatním území pak –ama.  velmi vzácně se vyskytuje i varianta chłopi v maskulinu, podobně jako archaický dat.pl. chłopiéch však  byla typická především pro vymřelá severozápadní nářečí a slovinštinu (LGP 882)

[86] Psaní –om se vyskytuje i u Majkowského, ačkoli u něho diakritika není používána konsekventně, koncovka –óm se vyskytuje např. rovněž u Cybulski/Wosiak-Śliwa 2001 : 25, 30, 36

[87] V případě gen.sg. je podle AJK (XII, mapa 554) koncovka –e typická zejména pro sever a –i pro zbytek teritoria, v případě–i/é lze rozdíl považovat spíše za ortografický.

[88] U vzoru rolô (AJK XII, mapa 551) se vyskytuje ak. –ę především na jihu kašubského teritoria, kde rovněž převládá nom. sg. rola, u typu kuchnia/ô (AJK XII, mapa 551) je situace zrcadlově obrácená.

[89] Cybulski 1992 : 279-280

[90] Používaná i severokašubským prozaikem Alojzy Budziszem.

[91] též Cybulski 1992

[92] V některých lokalitách (např. na Helu) se sémanticky rozlišuje duál a plurál u osobních zájmen 1. osoby  (AJK XII, mapa 588, s. 164)

[93] Totéž platí pro zájmena přivlastňovací. O významu vykání hovoří i Lorentz v LKG

[94] Sjednocené tvary mie v současnosti v kašubštině převládají, přičemž tvary mnie jsou omezeny pouze na zaborská nářečí, vedle toho existuje v některých oblastech i ak. miã (AJK 583-5)

[95] Kompletní nestažené paradigma existuje u sloves grac, znac (čes. hrát, znát)

[96] Breza : 1996, 35

[97] V LGP (s. 963-4) Lorentz rozděluje kašubská slovesa, podobně jako v případě substantiv, do historický pěti konjugací (v současné ortografii): 1. niosã, niesesz; żdżã, żdżesz (nesu, čekám), 2. stanã, staniesz; cygnã, cygniesz (stanu, táhnu), 3a. mëjã, mëjesz; sëpiã, sëpiesz; chcã, chcesz (myji, sypu, chci), 3b. gôdajã/gôdóm, gôdôsz; starzejã, starzejesz; darëjã, darëjesz (mluvím, stárnu, daruji), 4. proszã, prosysz; sedzã, sedzysz; spiã, spisz (prosím, sedím, spím), 5. jem, jes; jém, jész; wiém, wiész; dajã, dajesz; móm, môsz (jsem, jím, vím, dávám, mám).

[98] 1. du. a pl. III. deklinace uvádí dva možné tvary –ôma/ǫma; –ômë/ǫ

[99] GK: 1.pl. më bëlë (vzácný du. ma bëła, s. 131), 2.pl. wa bëła, vykání wë bëlë (133)

[100] Préteritum jô jem béł konsekventně používá Majkowski (vyskytuje se u něho ale i zaborský typ  vëlałasma, čes. vylili jsme) v románu o Rémusovi, pod jehož vlivem je zachování této formy alespoň v písemném jazyce Brezou doporučováno (Breza : 1996, 35)

[101] Kašubské perfektum se však od polského zejména morfosyntakticky liší. Polská (podobně v jiných západoslovanských a jihoslovanských jazycích) hovorová vazba typu mam zrobione/mám uděláno, mam pokój posprzątany/mám pokoj uklizený je omezena jen na některé typy sloves, participium vykazuje shodu s předmětem. Kašubština je s to utvořit tuto vazbu prakticky s každým slovesem (především dokonavým), přičemž u sloves intranzitivních je jako pomocné sloveso zpravidla použito bëc (být) s participiem ve shodě s podmětem (jô jem przëszłô, čes. přišla jsem). U ostatních sloves je pomocným slovesem miec (mít), ovšem participium je ustrnulé ve středním rodě (móm zrobioné, móm jizbã ùszëkòwóné).

[102] LKG 55-97, Geschichte 190-234, kapitola o Syntaxi v LGP zůstala bohužel nedokončena (nedovydána, 1047-1176), výklad se týká syntaktického použití morfologických kategorií a slovních druhů. Text je přerušen uprostřed výkladu o větě jednoduché.

[103] Např. ohledně přechodníků upozorňují autoři na skutečnost, že jsou sice užívány v literatuře, ale v živém jazyce se již prakticky nevyskytují (GK 146).

[104] Lorentz vlastně na rozdíl od GK považuje perfektum v kašubštině za samostatný čas

[105] dějinami literární kašubštiny se prolíná pnutí mezi kašubštější, archaickou severní kašubštinou a foneticky i lexikálně srozumitelnější kašubštinou jižní, podobnější polštině. Toto dilema dalo vzniknout během celé 20. století jazykovým formám, které se snažily tyto dva celky určitým způsobem spojit. V současné době je preferována dialekt středokašubský, obohacený výrazy i některými mluvnickými jevy ze severního dialektu. V případě ortografie platí, že tato je společná, ale jednotlivé grafémy jsou v každé z dialektologických oblastí interpretovány jiným způsobem, přičemž otázkou zůstává šíře grafického užití některých specificky severních jevů, které nejsou přijímány pisateli z jiných oblastí (zejména tzv. bëlaczenié, tj. psaní jednoho l místo ł/l)