KAŠUBSKÉ PÍSEMNICTVÍ

Z POHLEDU DIALEKTOLOGIE

ANEB ZAMYŠLENÍ NAD LITERÁRNÍMI NÁŘEČÍMI V KAŠUBŠTINĚ

 

VLADISLAV KNOLL, FF UK PRAHA

 

I.

Kašubština v současnosti prožívá období zintenzivnění snah o vytvoření obecně přijatelné normy a vytvoření obecně přijatelné koiné, která by byla platná pro široké, především písemné užití kašubštiny. Proces vývoje sjednocujícího se literárního jazyka vycházel především z potřeby vyrovnat se s roztříštěností kašubských dialektů používáním forem pro kašubštinu charakteristických. Základem pro vytváření psané kašubštiny však byl vždy vlastní dialekt mluvčího, jenž mohl být podle potřeby, přesvědčení či znalosti pisatele dále obohacován. Úkolem tohoto článku je zamyslet se nad tím, zda můžeme v rámci kašubského písemnictví hovořit o určitých literárních dialektech, které se po určitou dobu vyvíjely svébytným způsobem, a o jejich vztahu k mluveným nářečím. Nabízí se rovněž otázka distribuce literárních žánrů mezi těmito dialekty.

Nejprve je vhodné připomenout samotné dialektální členění kašubštiny s vyzdvihnutím literárně významných nářečí. Současná kašubština, východní větev původního rozsáhlejšího pomořanského areálu, je jakousi přechodnou zónou mezi jevy charakterizujícími polabsko-pomořanské dialekty a dialekty polské[1]. Z tohoto důvodu je pro celou kašubsky mluvící oblast charakteristické jednak relativně rovnoměrné rozložení jednotlivých izoglos a zároveň nedůslednost některých starých hláskových změn a užití morfologických forem i v rámci jednotlivých nářečí. Obecně přitom platí, že typicky pomořanské (západolechické) rysy ubývají směrem ze severu na jih.

Na základě těchto poznatků můžeme rozdělit kašubskou oblast na tři větší areály, které základně odlišujeme charakterem přízvuku. Archaický sever má přízvuk volný a pohyblivý, zatímco jih se vyznačuje přízvukem ustáleným na první slabice. Středokašubská (především tzv. západokašubská) nářečí tvoří jakýsi přechod mezi oběma oblastmi a je pro ně charakteristický tzv. přízvuk kolumnový, tedy volný, ale nepohyblivý. Severní nářečí pak v největší frekvenci obsahují typické západolechické rysy jako skupinu TarT (warna), změkčení souhlásky před sonantou r (cwiardi), skupinu TolT (wôłna) a pomořanskou denazalizaci ę > i (wicy). Do severní skupiny pak lze počítat vymřelé dialekty slovinské a kabátkovské, které podle Lorentzova dělení tvoří s tzv. luzinsko-wejherowskými nářečími dnes již téměř zaniklou severozápadní podskupinu[2]. Ze severovýchodní podskupiny, odpovídající přibližně území puckého okresu[3], můžeme základně vydělit nářečí bylácká[4], v nichž zvláštní místo zaujímá dialekt Jastarni, a nářečí nebylácká, mezi něž patří z literárního hlediska významné žarnovské[5]. Ze středokašubských nářečí je pro nás nejvýznamnější západní podskupina, prostírající se v západní části kartuzského okresu, která zachovává řadu severních rysů a na jejímž základě je budována současná norma. Mezi jihokašubskými nářečími lze ostře vydělit nářečí severozápadní v oblasti zvané Gochy, která mají se západními nářečími společnou řadu archaismů, a nářečí zaborská, která jsou přímým přechodem k sousedním nářečím polským (především kociewským) a postrádají řadu typických kašubských rysů[6].

           

II.

Do kašubské literatury vstupují od 16. století nejarchaičtější severní nářečí, a to prostřednictvím jevů, které se objevují v polských překladech luteránských textů z nejodlehlejších kašubsky mluvících oblastí, které až do roku 1945 nebyly zahrnuty do polské Rzeczpospolity[7]. Tyto texty, které vznikly v severozápadní kašubské oblasti, obsahují některé pomořanské archaismy[8], ale jinak bohatý fonetický rejstřík severozápadní kašubštiny neodráží. Na tradici této evangelické literatury vědomě[9] navazuje Florian. Ceynowa [Z1] (1817–1981), který sám překládá části luteránského katechismu. Tento zakladatel kašubské literatury není ovšem spisovatelem v pravém slova smyslu a většinu jeho díla představují sbírky lidové tvořivosti, případně krátké výklady nebo polemiky, které se jednoznačně snaží učinit z autorova slavošinského nářečí[10] spisovný jazyk. Základními rysy jeho severního jazyka, představeného v Ceynowově Zarësu[11] a vyvedeného svébytným a vyvíjejícím se pravopisem, jsou kromě zmíněných archaismů pro sever charakteristické nestažené formy znajã, tvar bądã / mdã, stažený tvar jô zna[12], pravidelný ablaut (szëkac, szukajã)[13], imperativ typu niesë[14] a ztvrdnutí ń (granca) v některých polohách. Mezi specifičtější rysy, které se odrážejí na rozdíl od pozdějších generací i v pravopise, patří neproběhlá afrikatizace ki / gi,  nosové ą před nazálou na místě dlouhého á (mąm), nosová koncovka instrumentálu typu chłopę[15], koncovka genitivu singuláru adjektiv a zájmen -ého[16] a odlišování tembru původního dlouhého a v poloze před l / ł (znêł)[17]. Při tvoření minulého času užívá tvaru se sponou (jem widzêł) i bez (jô widzêł)[18]. Ceynowovo chápaní jazyka je zajímavě ilustrováno pokusem o normativizaci (tedy přepisem do jím normované kašubštiny ve Skôrbu[19]) slovinských textů zapsaných Hilferdingem. Labializace je diakriticky značena[20]. Ačkoli Ceynowova fonetika vychází přímo z autorova rodného nářečí, skladba a částečně i slovní zásoba jsou pod silným vlivem spisovné polštiny, na jejíž vyjadřovací úroveň tak chce Ceynowa svoji rodnou řeč povznést. Právě užití nářečí nejzazšího kašubského severu spolu s polskými vlivy a nezvyklou a v průběhu Ceynowovy tvorby měnící se ortografickou stránkou jeho tvorby se stalo zdrojem kritiky Ceynowovy činnosti.

Ačkoli na Ceynowu svým způsobem navazují prakticky všichni další kašubští autoři, okruh jejich inspirace nemusí být tentýž. Ceynowův chronologický nástupce Hieronim. Derdowski (1852–1902) jde sice na první pohled svou tvorbou proti Ceynowově pojetí kašubštiny[21], přece jsou však mezi těmito dvěma tvůrci shledávány některé společné rysy. Je to jednak skutečnost, že základem jazyka obou osobností jsou jejich rodná nářečí, a jednak jejich příchylnost k polštině, která je v případě Derdowského dána i tím, že jeho nářečí je polštině dosti blízké a bezprostředně navazuje na sousední velkopolská nářečí. Důležitým jazykovým rozdílem, odhlédneme-li od zásadní odlišnosti samotných nářečí, je pak Derdowského idea obecné kašubštiny, která nevychází pouze z jednoho dialektu, ale svým způsobem by měla obsahovat rysy různých nářečních oblastí. Tato myšlenka je rozvíjena dalšími generacemi. Proti této univerzalistické představě stojí individualistický přístup pozdějších severokašubských autorů, které lze chápat jako přímé pokračovatele Ceynowovy jazykové tradice, přičemž ovšem upouštějí od jazykového purismu a jisté normativizační snahy (které souvisí s vlivem polštiny na Ceynowovu kašubštinu), jež naopak přebírají generace mladokašubská a především zrzeszińská. Lze tedy říci, že Ceynowův jazyk stojí na počátku tradice spisovné kašubštiny obecně, ale také zároveň na počátku jakési tradice severokašubské, která nejprve navazuje přímo na Ceynowův dialekt.

Z tohoto hlediska můžeme chápat jako Ceynowova přímého nástupce Aloize. Budzisze (1874–1934), autora časopisecky vydávaných povídek v živém žarnovském nářečí. Budzisz navazuje podobně jako Mladokašubové[22] a autoři kolem časopisu Zrzesz kaszëbskô[23]na Ceynowův pravopis, činí tak však vzhledem ke společnému mateřskému nářečí důsledněji než zmíněné literární skupiny. Kromě společného označování měkkého kj / gj, které však narozdíl od Mladokašubů a autorů svázaných s časopisem Zrzesz kaszëbskô nebylo jen pravopisnou licencí, zachovává Budzisz[24] Ceynowův genitiv -ého (naszého) a nosové õ (psáno ą) na místě původního dlouhého á před nosovkou (mąm). K severu odkazují samozřejmě odpovídající jevy (např. cvjardo, vjici, mjidzë, dzëkovac, zaczic[25]), ačkoli objevujeme i jižnější tvary (pjęc – Ceynowovo pińc[26], próg proti parch[27], czężkji[28]). Rysem, který Budzisze od Ceynowy radikálně odděluje, je zacházení s germanismy, kterých je v Budziszově jazyce požehnaně, jak ostatně odpovídá živému lokálnímu nářečí. Budzisz jakožto autor humoresek totiž neměl zapotřebí používat vyčištěný jazyk, který objevujeme v Ceynowových originálních dílech a který nalezl svůj ohlas v generaci Mladokašubů.

Na Budzisze jazykově navazuje nejen další rodák z okolí Žarnowského jezera, Augustyn Dominik (1915–1987), rodák z blízkého Porąbu (žarnovské nářečí), jehož sebrané spisy vyšly podobně jako v Budziszově případě až v 80. letech, ale rovněž Jana Bilota (1898–1939?), který pocházel z Osłanina[29]. Na Ceynowovskou tradici navazuje zejména A. Dominik tím, že základem jeho vyprávění je sběr lidové tvořivosti.

Za pokračovatele severokašubské literární tradice pak můžeme považovat skupinu kolem časopisu Klëka (1937–1939), která ideologicky navazuje na Hieronima Derdowského a Franciszka Sędzického[30], ale zachovává si svůj severokašubský jazyk. Nejméně radikální severokašubské rysy nalézáme u přední osobnosti časopisu Klëka, Leona Roppla (1912–1978), který pocházel z Wejherowa (např. tvary wcąg, cwardy, nestažené słëchóm, tvar préterita zatrzymelë atd.)[31] a v jehož jazyce tak nacházíme mladokašubský vliv. Do skupiny kolem Klëki patřili i autoři z bylácké oblasti, K. lemens Derc (1900–1977) a Józef Ceynowa (1905–1991).  V jejich dílech se sice neobjevuje typický bylácký rys (ł > l), ale jinak u nich nacházíme jiné typické severní jevy (např. ń > n: wendzemë, przyndné). Archaičtější rysy přitom představuje jazyk Klemense Derce (např. tvary darga, darwac[32]), přičemž v jazyce J. Ceynowy nacházíme i řadu jižnějších, ne-li přímo polonizujících tvarů (např. bëlësmë[33], wic < więc, między, dzękuję, ale oddzëkowôł[34]). Bylácký charakter mají ovšem prózy a romány Jana Drzeżdżona (1937–1992) stejně jako například básně a povídky jeho současného jmenovce Romana Drzeżdżona (1972). Zajímavým literárně-jazykovým zjevem v kašubské literatuře je prozaik S. Fikus (1920), píšící v luzinském nářečí. Jeho rysy nejlépe vynikají v povídkách, objevujících se na stránkách rané Pomeranie, které jsou psané svérázným pravopisem (např. złeté rébe, kriéwe, jò widzu, nowicé, kterne, pamiátóm)[35]. Nářečí zachovává i román Zajatci, vydaný ovšem již v tehdy obvyklém polonizujícím pravopise. Poslední vydaná sbírka povídek je však už jazykově a pravopisně normována, což je, jak je psáno v úvodu, učiněno pro jednodušší porozumění pro všechny kašubské čtenáře.

Chceme-li se na severokašubskou tvorbu podívat samostatně, musíme konstatovat, že je pro ni již od dob Floriana Ceynowy charakteristický určitý individualismus a na rozdíl od ostatních oblastí silná věrnost vlastnímu nářečí, které většinou nebývá výrazně přikrášlováno a v němž nacházíme integrované germánské i drobnější polské vlivy. S tím částečně souvisí i výběr pro severokašubskou tvorbu převažujícího žánru, jímž  je povídka (přes samozřejmou existenci severokašubských básníků), případně  román. Obecně lze říci, že většina kašubských prozaiků pocházela právě ze severu.

 

III.

Kašubský jih, přesněji Zabory, se dostává ke slovu již vzápětí po Ceynowovi a po určitou dobu dominuje kašubské literární tradici. Jazyk Jarosze Derdowského ovšem jako mluvenou zaborštinu přece jenom označit nelze[36], neboť cílem tohoto Ceynowova kritika bylo být maximálně srozumitelný a přijatelný pro kašubské, ale i polské čtenáře. Stává se tak, že i kvůli rýmu se v textu objevují tvary zaborské i severnější stejně jako jednoznačné polonismy. Z charakteristických zaborských jevů, které se u Derdowského objevují konstantně, uveďme výslovnost (mniasto), rozlišování č /a ć /(nodzie)[37], výslovnost o na místě původního á[38], občasné tvary zachovávající polské ć (czekawi), instrumentál singuláru maskulin typu bodżiem, příčestí minulé typu zabiele a zacząn / zaczęna[39], množné číslo typu nodzie, matcie (též w nodzie)[40] a nepřítomnost labializace. Minulý čas se v zaborštině shoduje s polským tvarem spisovným widzołem nebo s kociewskou oddělenou sponou typu żem wiedzoł. Snaha Derdowského více „zkašubštit“ svůj text a náznakově jej stylizovat do středokašubské oblasti (mj. odtud pochází i Derdowského hrdina pan Čorlinský) dává vznikat dubletám jako ludze (zaborské) – ledze, tvarům ojc vedle zaborského kuniec a rýmům cecho – lecho (zaborsky licho)[41]. H. Derdowski užívá i některé severnější výrazy jako białka, wënëkac, nen, buten a tvar cygnąc[42], který se ovšem sporadicky může objevit i na jihu. Zajímavé je používání místních výrazů podle oblastí, jimiž Derdowského hrdina projíždí (např. ninia, jadra)[43]. Zvláštní licencí vzhledem k polštině je přízvuk na penultimě a především rýmy s nosovkou ę (stronëżonę, oboczękołocze), která se vyskytuje v literární polštině, ale nikoli v sousedních kociewských nářečích. Zvláštní je rovněž nerozlišování jinak dosti odlišných samohlásek e, y, ъ, ã (grafémy e, é, ë, ę) v rýmech.

Majkowského raný počin Jak w Koscérznie koscelnego obrele abo Pięc kawalerów a jedna jedyno brutka  přímo tematicky a jazykově navazuje na odkaz Derdowského[44]. Ve většině obsahuje tento spisek všechny výše zmíněné zaborské jevy[45] s tím, že stejně jako u Derdowského zde nacházíme dublety typu zbąnk – zbąnek a severnější tvary s ë za u a po l (głecho, ledze, ale głupi, rozum). Tradiční grafém é (severokašubské ) píše Majkowski jako y v koncovkách typu koždygo. Významným rozdílem je jednoznačná výslovnost ę jako ã (což ilustrují rýmy bela – celę, głowa połowę), ë, které obecně není graficky značeno, se může rýmovat s é (biédze – ledze), což lze snadno vysvětlit blízkostí výslovnosti obou hlásek v zaborštině, ostře se lišící[Z3]  od e i ę. Z lokálních rysů Majkowski dává přednost příčestí typu chcele, tańcoweli[46] a wząn – wzęła, objevuje se prelabializace typu łokno, vynechané ł (zgoseło), z mluvnických zvláštností genitivní koncovka -u u neuter typu żëcé / żëcu[47]a příčestí typu mówioł a noseł[48]. Místo Derdowského výpůjček ze severnějších nářečí se u Majkowského objevují zaborské ekvivalenty (např. kobieta, ten), u obou se objevuje nekorektní tvar smniég.

Druhá významná osoba mladokašubského hnutí, Jan Karnowski, používá podobného jazyka s podobnými licencemi vůči severu (lze upozornit na kontrasty cągną, wëcygnie), přičemž přestává graficky označovat skupinu (píše tedy miasto místo mniasto). Časopis Gryf, [Z4]platforma názorů mladokašubského hnutí byl vydáván zejména pod taktovkou A. Majkowského a J. Karnowského, sice promlouvá většinou ve spisovné polštině, na jeho stránkách je však sebráno velké bohatství kašubských lidových pohádek, přičemž zezačátku převládaly ukázky ze zaborské oblasti. Právě poznávání lidové slovesnosti pomáhá Mladokašubům tříbit jejich jazyk. Ve výběru výrazů a forem jsou čím dál tím přísnější k německým tvarům a formám, které jsou ještě v dílce Jak w Koscérznie poměrně časté.

Majkowski však jde mnohem dál a dosavadní poznatky, získané z vlastní činnosti, ale i z prací soudobé jazykovědy a zkušeností Zrzeszińců, používá k tvorbě specifického obecně kašubského jazyka, jímž je napsán román Žëcé i przigodë Rémusa[49]. Slovní zásoba je čerpána z širokého záběru kašubského bohatství a tradice, přičemž lze nalézt vedle jihokašubských (vjęcij, czekavi) i foneticky čistě severokašubské tvary (cvjardi). Majkowski dává přednost archaickému severokašubskému minulému času jem vjedzoł, vyskytujícímu se vedle staženého vjedzołem, používá tvar přechodníku typu vjedzącë. Dodržuje zaborskou distribuci ë (ludze, chturen), ale definitivně rezignuje na , podle ceynowovské tradice se drží měkkých kj, gj (vjelgji). Ve slovní zásobě je znatelný vliv severních nářečí, případně zrzeszińského slovníku (např. vdarzec sobje, stateczni), podíl germanizmů je zúžen na nejintegrovanější část lexika (např. bënë, doch, ful, mest).

Mezi pokračovatele zaborské literární tradice po válce se řadí např. Antoni Pepliński (1918–1995) a především Stanisław Pestka (1929) a Stanisław Janke (1956). Většina těchto autorů – ačkoli je základem jejich jazyka rodné zaborské nářečí (charakteristikou zůstává hlavně stažený minulý čas, instrumentál typu z bodżem, snížená distribuce znaku ë, omezení se pomořanské změny ę > i  na tvary slov cygnie, sygnie) – se nebojí použít, i když ve velmi  nízké frekvenci, severní výrazy (např. u Jankeho parmiń se zachovanou skupinou TarT, adjektivní deklinace substantiv, např. gen. sing. kôzaniégo), přičemž valná většina pro přiblížení svého dialektu ostatním nezaznamenává a používá znaku ô, který pro jejich nářečí nemá opodstatnění.

Podle nastíněného přehledu můžeme říci, že v kašubském  písemnictví lze odlišit jakousi zaborskou literární tradici, jejíž těžiště je v dílech Derdowského a Mladokašubů, jejichž jazyk se však neomezuje tak striktně na rodné nářečí jako v případě Severokašubů. Příčinou je nemalá odlišnost zaborštiny od zbytku kašubsky mluvícího území a absence většiny charakteristických kašubských forem. Z toho důvodu v autorech roste potřeba se jazykově inspirovat severněji, čímž vzniká jazyk, který sice většina Kašubů může považovat za svůj, ale sám o sobě žádnému nářečí neodpovídá. Z důvodu unifikace pravopisu a rozšířenější znalosti celokašubské literární tradice se dnes zaborské texty vyznačují hlavně nižší frekvencí charakteristických (severních) kašubských znaků a výrazů. Nelze si nevšimnout podobného výběru žánrů u uživatelů zaborského dialektu, tj. epické a lyrické poezie (to je ovšem typické i pro L. Heykeho jakožto představitele Mladokašubů – viz dále). Zaborština se stala typickou především pro veršovaný kašubský epos. Zaborská próza (Majkowski, Janke) přitom směřuje k naddialektálnosti.

 

IV.

E. ugeniusz Gołąbk v předmluvě ke své mluvnici[50] vedle Zrzeszińců uvádí jako následováníhodný vzor kašubského literárního jazyka faráře L. eona Heykeho (1885–1939). Tento autor působivých básní, sbírky kašubských pověstí a především teprve nedávno souborně vydaného eposu Dobrogost i Miłosława[51] svým dílem jakožto jediný z velkých nejihokašubských Mladokašubů předznamenává generaci časopisu Zrzesz kaszëbskô. Heykův východokašubský dialekt[52] se sice od rodného nářečí tohoto pokolení poněkud liší, ale jeho hledání kašubštějších forem (např. parg, barń, starna) pečlivým výběrem archaických severních výrazů přes zachování méně radikálních středokašubských forem je autorům z časopisu Zrzesz kaszëbskô velmi blízké. Typické je pro něho i jakési kolísání mezi severní a jižní formou, jako například při používání stažených i nestažených forem sloves (kłoniaję sę, pytóm), a naopak obliba denazalice ę > i, skupiny TarT a delších forem rozkazovacího způsobu a přechodníku (např. płaczë, zdrzącë).

Samotní autoři z generace časopisu Zrzesz kaszëbskô navazují na Mladokašuby, ale jsou ve svých názorech na podobu kašubštiny radikálnější. Kromě jazykového purismu se snaží hledat co nejkašubštější formu[53] i za cenu vytváření novotvarů nebo jakýchsi hyperkašubismů. Zároveň však u nich existuje jakési univerzální cítění a snaha o vytvoření společného kašubského jazyka, který může v sobě zahrnovat formy ze všech nářečí s důrazem na nářečí severní. Co se týče fonetických znaků, převažují formy ę > i (midzë, wicy), koexistující s formami zachovávajícími nosovky (wiãcy), formy cwiardi, marginálně TolT (czólno, môłknąc), přičemž jakousi pochodní pomořanskosti, používanou ovšem i tak dosti vzácně a nekonsekventně, se stává skupina TarT, kterou lze najít i v pozicích, kde se v žádném nářečí nevyskytuje[54]. V jazyce autorů se vyskytují formy s ć i bez ć ve slovech typu cãžczi / czãżczi, cekawi / czekawi. Ve flexi se uplatňují spíše formy středokašubské – dochází ke kolísání mezi imperativy a přechodníky (rzecz / rzeczë), skloňování neuter (żëcé – gen. żëcô / żëcégò[55]), staženými a nestaženými slovesnými tvary s převahou stažených (trzëmóm, včetně lokálního tvaru òn trzimie). Na rozdíl od severních nářečí se nedodržuje vokální alternace v konjugaci (jô czëł, chwôlëc – chwôli), což například z praktických důvodů doporučuje i Trepczykův slovník[56]. Co se týče tvoření minulého času, například v Labudových textech nacházíme typy tři (chybí jen kociewsko-zaborský typ żem widzoł), což jeho textu dodává další stylistický rozměr. Neobyčejně bohatá je zrzeszińská slovotvorba, která jednoznačně upřednostňuje severokašubské přípony, které využívá k vytváření novotvarů (spadzëzna / tradicëjô, cyżeń / bana-cug, drëwòt / elektricznosc). Mezi nejproduktivnější patří přípony -ëszcze (grodzëszcze) a -ota (milota, redota). U sloves je dána přednost severokašubskému -ëwac, přípona -owac může být zkrácena (kùpiac, redac). V literárním použití vzniká také řada originálních slov, znázorňujících abstraktní pojmy (např. zwënëga, juwernota, pòjuga)[57], oslovení (tczewôrtny Wasta), ale i výpůjček z češtiny (radnica). Snaze vytvořit univerzální, vzdělanou kašubštinu padnou ovšem za oběť i rysy vlastní mateřskému západnímu dialektu reformátorů, které jsou považovány za nářeční, a tím pro písemný jazyk nevhodné. Mezi tyto rysy patří kupříkladu denazalizace (dób, kósk), koncovka genitivu singuláru u adjektiv a pronomin -egu (dobregu) a změna swj > sj (sjãti)[58]. 

Hlavními aktéry hnutí kolem časopisu Zrzesz kaszëbskô a tvůrci zmíněného jazykového modelu jsou Jan Trepczyk a Aleksander Labuda. Purismus J. ana Rompského (1913–1969) spočívá v hledání méně známých výrazů, které využívá podobně jako Leon Heyke mj. k idealizaci středověku při objevování krásy a osobitosti kašubštiny. Trochu stranou stojí Bernard Sychta (1907–1982), který je sice rovněž mluvčím západokašubského dialektu, ale vytváří si svůj vlastní jazykový úzus s licencí vůči vlastnímu nářečí (typický imperativ latej)[59], čemuž podřizuje i pravopis, nerespektující dosavadní vývoj (např. ö místo ô). Jeho jazyk dává především ve fonetické rovině přednost archaickým severním tvarům (např. starna, warcą), v morfologické rovině se opět vyskytuje kolísání (severní jevy jako např. alternace spiewac – odspiwö[60], instrumentál ognię[61], imperativ przëniese[62], jižní jevy např. czëtom[63], bełas[64]). Jazyk této silné generace významně ovlivnil další autory nejen ze středních Kašub, ale i z ostatních oblastí, i když nemuseli souhlasit s radikalizmem časopisu Zrzesz kaszëbskô. Na odkaz tohoto časopisu ve středních Kašubech navazuje J. an Piepka (1926–2001) a především činnost Eugenisze Gołąbka, který po vzoru Zrzeszińců pokračuje i v standardizační práci. Jazyk Zrzeszińců se stane zásadním vzorem pro mladší generace po roce 1989, která kašubštinu dále rozvíjí v puristickém duchu (časopisy Tatczëzna a především Òdroda). Zajímavý počin je v této souvislosti překlad Nového Zákona Franciszka Gruczy (1992), který se v potřebě dodání důstojnosti biblickému textu uchyluje k tvoření a přejímání dalších novotvarů.

Tradice časopisu Zrzesz kaszëbskô, vyrostlá na středokašubském základu, nabyla prestiže nejen pro samotná díla a činnost svých tvůrců, ale rovněž díky tomu, že moderní kašubské slovníky jsou vytvořeny právě představiteli této tradice[65][Z9] . Společná této tradici, vrcholící právě v devadesátých letech 20. století a na počátku 21. století, je snaha o vytvoření normovaného spisovného jazyka a jeho stálé obohacování především ryze kašubskými slovy. Určitým mínusem může být horší srozumitelnost pro běžného čtenáře, který používá kašubštinu především v ústní podobě, od níž se tato literární kašubština poněkud odlišuje právě výběrem jazykových prostředků. Typické je již zmiňované kolísání mezi různými tvary u jednoho autora, které není tolik závislé na jeho mateřském nářečí. Jazykový model se zdokonalil mj. použitím v publicistice nebo poezii. Publicistické útvary mohou rozvíjet jeho aktuálnost a širší povědomí o něm, v poezii se snáze snáší tvarová nekonsekventnost, která je podřízena formálním žánrovým požadavkům. Živější jazyk je udržován především tvorbou povídkářů, většinou z pomezí severní a středokašubské dialektální oblasti (Jan Piepka, Alojzy. Nagel, Bolesław Bork, Jan Szutenberg).  

 

V.

Kašubská literatura se obvykle člení podle jednotlivých generací nebo skupin, soustředěných kolem určitých časopisů. V průběhu dějin se tak stále přesouvá těžiště literární aktivity, což úzce souvisí i s absencí jednoznačného kašubského kulturního centra. Mezi místem původu dvou prvních kašubských klasiků, kteří na sebe generačně navazují, je v kašubském měřítku téměř největší možná vzdálenost. Pro první desetiletí 20. století se kulturním centrem stává zaborská Kościerzyna, následovaná středokašubskými Kartuzami, do jejichž opozice se postavilo severokašubské Wejherowo. Po druhé světové válce charizma těchto center pokračuje, přičemž roste význam nyní polského Trojměstí, ve kterém se soustředí důležité kulturní instituce regionu a odkud pokračují ve své činnosti intelektuálové z celé oblasti. Jakýmsi duchovním kašubským centrem zůstává Wejherowo jakožto sídlo Muzea kašubsko-pomořského písemnictví a hudby

V kašubské literatuře tedy můžeme nalézt určité literárně-jazykové směry, které se však, podobně jako samotné rozdíly mezi jednotlivými nářečími, pomalu slévají. Rozdíly mezi těmito směry nejsou jen čistě jazykové, související s různým nářečním podhoubím, ale spočívají rovněž ve vztahu autorů dané oblasti k vlastnímu nářečí. Ten je ovlivněn jednak charakteristikou samotného dialektu, jednak záměrem autorovým, výběrem čtenářstva, zpracovávanou látkou a užitým žánrem. Připomeneme-li si, že kašubština ztrácí své charakteristické, severozápadolechické rysy ve směru ze severu k jihu, můžeme očekávat, že při vytváření kašubské tvorby budou věrnější svému nářečí autoři severokašubští, kteří „kašubskost“ svých textů nemusí nastavovat, jak je to již od počátku činěno autory jihokašubskými. Autoři středokašubští, v jejichž jazyce se prolínají vlivy ze všech světových stran, mají ze svých rodných nářečí do určité míry možnost výběru a přistupují k němu se záměrem vytvořit na základě zkušenosti s oběma sousedními směry jazyk, který by byl platný pro celou kašubskou oblast. To při vybrušování tohoto výsledku s důrazem na „kašubskost“ může vést k oddalování literárního jazyka od jazyka mluveného vytvářením kompromisních nebo nových umělých výrazů a tvarů.

Výběr jazykových prostředků je závislý rovněž na výběru literárního žánru. Humorné povídky a scénické obrázky z běžného života vyžadují běžný živý jazyk, který by měl odrážet mluvu určitého místa, které je autorovi dobře známo. Místní čtenář by se měl ztotožnit s postavami, případně je poznat, měl by jim porozumět. Lyrická poezie a veršované skladby mohou být částečně podřízené rytmu či rýmu, autor hledá nová slova a výrazy a nezřídka sahá do sousedních i vzdálenějších nářečí. Publicistické texty, pojednávající o obecných společenských otázkách neliterární formou, se snaží vytvářet svůj vlastní styl, s čímž souvisí i snaha o vytvoření vlastních jazykových prostředků, které by povznesly stylistickou a literární úroveň kašubštiny. Nejvytříbenější kašubštinu pak lze nalézt v textech, které v archaizujícím zabarvení skrývají silný vlastenecký náboj. Pokusíme-li se dát do souvislostí užití dialektu a žánru, můžeme dospět k zajímavým postřehům. Převážná část prózy, především povídek, byla napsána na severu, a odráží tedy severokašubské nářečí, u veršovaných eposů naopak převládá dialekt zaborský. Drama je rozděleno mezi jihokašubské a středokašubské nářečí, poezie se rovnoměrně vyskytuje ve všech velkých dialektech.

Sjednocujícím prvkem pro všechny kašubské dialekty je pravopis, který dosud nebyl s to pojmout řadu fonetických nuancí a rozdílů mezi nářečími. Některé jevy nejsou v písmu jednoznačně označovány a čtenáři z různých oblastí proto mohou určité znaky číst různým způsobem. Kromě Ceynowových děl se v raných kašubských spisech objevují pro kašubštinu typická diakritická znaménka pouze na místech, kde by mohlo dojít k záměně významu. Dnešní ortografie sice zachovává některé tradiční grafémy, ale jinak se opírá především o středokašubskou výslovnost.

V současné době se obraz kašubštiny proměňuje. Převládá normatizační tendence, která se projevuje při edicích starších textů. Ty jsou převáděny s větší či menší úpravou do normatizovaného středokašubského jazyka (opírajícího se z velké části o tradici časopisu Zrzësz kaszëbskô), který se stává základem pro výuku ve školách a na němž vyrůstají nejmladší autoři, u nichž se vlivem demografických a sociolingvistických posunů mohou stírat nářeční rozdíly; nezřídka píší i tací, kteří si kašubštinu z domu nepřinesli. Naopak ti, kteří v běžném projevu užívají pouze místního nářečí, se v písemném projevu přibližují normatizovanému modelu včetně používání výlučně literárních výrazů a konstrukcí, které se tak mohou pozvolna dostávat do aktivního slovníku regionálně sečtělých osob a skupin. Tato nová, čistší kašubština se na jedné straně výrazně odděluje od polského jazyka, ale zároveň se vzdaluje i původní běžné mluvě.

 

Prameny:

Budzisz, A., Zemja Kaszëbskô, Gdańsk 1982.

Cenôva, F., Skôrb Kaszébskosłovjnskjè mòvé, Svjecè 1866.

Ceynowa, J., Skarb i moc. Bajki puckie, Gdańsk 1975.

Czernicki, S., Podania Kaszubskie, Kościerzyna 1931.

Derdowski, J., O panu Czôrlińscim co do Pucka po sece jachôł, Gdynia 1960.

Dominik, A., Tóna z pustk, Puck 1983.

Drzeżdżon, J., Dzwónnik, Gdańsk 1979.

Fikus, S., Pojmeńczice, Gdańsk 1981.

Fikus, S.,  Wiatéjész sá?, Pomerania 3 (1971), 90–92.

Heyke, L., Dobrogost i Miłosława, Gdańsk 1999.

Karnowski, J., Nowotné spiéwë i wiersze, Gdynia 1958.

Labuda, A., Guczow Mack gôdô, Gdańsk 1992.

Majkowski, A., Jak w Koscérznie koscelnego obrele abo Pięc kawalerów a jedna jedyno brutka, Gdańsk 1899.

Majkowski, A., Strachë i zrękovjinë, Gdańsk 1976.

Majkowski, A., Żëcé i przigodë Remusa, Gdańsk 1997.

Modra struna. Antologia poezji kaszubskiej. Red. L. Roppel, Gdańsk 1973.

Rompski, J., Jô chcę na swiat, Gdańsk 1987.

Sędzicki, F., Jestem Kaszubą, Warszawa 1956.

Sychta, B., Dzewczę i mjedza, Wejherowo 1938.

 

Literatura:

Breza, E., Florian Ceynowa jako językoznawca. Rocznik Gdański 43 (1983) n. 2, 74–78.

Breza, E., Kształtowanie się kaszubskiego języka literackiego, in: Obraz językowy słowiańskiego Pomorza i Łużyc. Warszawa 1997, 247–256

Breza, E., Neologizmy w twórczości pisarzy kaszubskich. Studia z Filologii Polskiej i Słowiańskiej XVI (1977), 41–52.

Breza, E.Treder, J., Gramatyka kaszubska. Zarys popularny, Gdańsk 1981.

Bukowski, A., Regionalizm kaszubski, Poznań 1950.

Drzeżdżon, J., Współczesna literatura kaszubska 1945–1980, Warszawa 1986.

Breza, E., Neologizmy w twórczości pisarzy kaszubskich. Studia z Filologii Polskiej i Słowiańskiej XV (1977), 41–59.

Cenôva, F., Zarés do Grammatikj Kašébsko-Słovjnskjè Mòvé, Poznań 1979.

Gòłąbk, E., Wskôzë kaszëbsczégò pisënkù, Gduńsk 1997.

Labuda, A., Słowôrz kaszëbsko-polsczi, Gdańsk 1982.

Lorentz, F., Geschichte der kaschubischen (pomoranischen) Sprache, Berlin – Leipzig 1925.

Lorentz, F., Teksty pomorskie I., Kraków 1913.

Nitsch, K., Dialekty polskie Prus zachodnich I, in: Pisma pomorzoznawcze. Wrocław – Kraków 1954, 47–182.

Popowska, H., Poemat H. Derdowskiego „O panu Czorlińskim, co do Pucka po sece jachoł“ jako próba stworzenia języka literackiego. Język Polski 38 (1958), 21–27

Popowska-Taborska, H., Kaszubszczyzna. Zarys dziejów, Warszawa 1980.

Popowska-Taborska, H., Uwagi o języku perykop Smołdzińskich, in: Szkice z kaszubszczyzny, Wejherowo 1987.

Smoczyński, P., Stosunek dzisiejszego dialektu Sławoszyna do języka Ceynowy, in: Konferencja Pomorska (1954). Prace językoznawcze, Warszawa 1956, 49–86.

Treder, J., Język i leksykon Jana Trepczyka, in: Trepczyk, J., Słownik polsko-kaszubski II, Gdańsk 1994, 453–495.

Treder, J., Kaszubszczyzna Majkowskiego. Główne rysy i fazy rozwojowe, in: Życie i twórczość Aleksandra Majkowskiego. Red. J. Borzyszkowski, Wejherowo 1997, 107–123.

Treder, J., Fonetyka i fonologia, in: Kaszubszczyzna / Kaszëbizna. Red. E. Breza, Opole 2001, 107–124.

Treder, J., Język kaszubski, Gdańsk 2002.

Treder, J., Kaszubszczyzna literacka (Cechy, fazy i tendence rozwojowe),  in : Kaszubszczyzna / Kaszëbizna. Red. E. Breza, Opole 2001, 203-224

 

 



[1] Hovoří se o tzv. dialektech západolechických a východolechických.

[2] Nářečí z této podskupiny se vyznačují diftongizací přízvučného o (např. luzinské riebic).

[3] Pro většinu oblasti je mimo jiné charakteristická výslovnost krátké nosovky jako ę / į (místo všeobecného ã).

[4] V těchto nářečích není, podobně jako v češtině, rozdílu mezi l a ł.

[5]Lorentz rozlišuje ještě tzv. nářečí východní, používaná kolem Gdyně, která tvoří přechod k nářečím středokašubským. (Lorentz 1925: 3)

[6]Otázka hranice mezi středokašubskými a jihokašubskými nářečími je sporná jednak z toho důvodu, že iniciální přízvuk je typický i pro tzv. nářečí centrální, zaujímající východní část kartuzského okresu, jednak pro relativně velké rozdíly mezi nářečími zaborskými a ostatní kašubštinou.

[7] Hovoří se rovněž o tzv. slovinské evangelické literatuře. Slovinci byli etnografickou součástí Kašubů, obývající do druhé světové války několik vesnic mezi jezery Gardno a Łebsko.

[8] Např. dubletní zápisy dostatk – ostatek, polni – pelny, wzic – wząc ve Smołdzinských perikopách. (Popowska-Taborska 1987: 87)

[9] Sám překládá z Luthera Pjnc głovnech wóddzałov Evangjelickjeho Katechizma (1861).

[10] Lorentzem řazeno do nářečí žarnovského.

[11] Zarés do Grammatikj Kašébsko-Słovjnskje mové (1879).

[12] Pro severní kašubštinu jsou typické, podobně jako pro východoslovanské jazyky, nestažené tvary typu znaje, graje. Možné kašubské formy budoucího tvaru jsou bądã (severní) / bãdã (jižní a střední), mdã / bdã, vážící se k příčestí minulému (např. mdã gôdôł), tvar zna je staženým ženským příčestím znała.

[13] Pro kašubštinu je charakteristická alternace původně dlouhých a krátkých samohlásek (ô / a, é / e, i-y-u / ë, ó / o, ą / ã ) v deklinaci i konjugaci.

[14] Podobně jako ve východoslovanských jazycích, existuje vedle nies.

[15] Dnes píšeme chłopã.

[16] V kašubštině však lze skloňovat podle adjektivní deklinace i některá substantiva středního rodu (např. żëcé, gen. sing. żëcégò nebo żëcô).

[17]Poslední dva rysy jsou typické pro žarnovské nářečí, především pak pro samotné Sławoszyno (Lorentz 1913: XXVIIIXXIX).

[18] V živém jazyce je nejběžnější forma beze spony, podobně jako ve východoslovanských jazycích.

[19] Skôrb kaszébsko-slovjńskjé mové: almanach vydávaný v letech 1866–1868 F. Ceynowou obsahující sbírku lidové slovesnosti, topografických názvů a autorových úvah.   

[20] Kašubská labializace spočívá ve vzniku diftongů z u /wy/ a o /we/ po labiálách a velárách. Podobná diftongizace je typická rovněž pro velkopolská nářečí s výjimkou kujawské skupiny.

[21] Hieronim Derdowski neměl ambice vytvářet nový spisovný jazyk ani nepovažoval kašubštinu za cokoli jiného než polský dialekt. Své epické skladby píše pro pobavení svých přátel.

[22] Literární skupina kolem časopisu Gryf (1908–12, 1921–2, 1925, 1931–4). Nejvýznamnějšími členy jsou Aleksander Majkowski (1876–1938) a Jan Karnowski (1886–1939).

[23] Časopis Zrzesz kaszëbskô (1933–39, 1945–47) byl tiskovým orgánem Regionálního kašubského sdružení, jehož nejvýznamnějšími postavami byli Aleksander. Labuda (1902–1981) a Jan Trepczyk (1907–1989).

[24] U Budzisze již nenalézáme rozdíl mezi ô a ê, který byl však podle Lorentze v nářečí Świecina minimální. (Lorentz 1913: XXIX)

[25] Kromě prvního příkladu se jedná o doklady změny denazalizace ę > i.

[26] Severokašubské tvary pińc, dzewińc zachycují prostřední stádium (zúžení a rozklad nazalizovaného vokálu) pomořanské změny ę > i, očekávané formy *pic, dzewic neexistují.

[27] Kontrast skupin TroT a TarT.

[28] V některých slovech lze dokonce i v severních nářečích objevit polské ć (dubletní tvar: cãżczi).

[29]Podle Lorentzova řazení patřící do nebyláckého vesnicko-puckého nářečí (tamtéž) .

[30] F. Sędzicki (1882–1957) je členem generace Mladokašubů.

[31] Tyto tvary jsou především středo- a jihokašubské, wejherowský dialekt se shoduje se zaborštinou mj. v tom, že nerozlišuje o a ô. Severokašubsky by tytéž výrazy vypadaly wcyg, cwiardi, słëchajã, zatrzëmalë.

[32] Slovo darga původně označovalo násep v močálu, v rámci puristických snah je ztotožňováno s běžným výrazem droga. Sloveso darwac (běžnější mùszëc) je odvozováno od dolnoněmeckého darven.

[33] Složený tvar bëlësmë odpovídá polskému tvoření préterita.

[34] Kolísání v užívání slov s denazalizovaným ę.

[35] V současné kašubštině: złoté rëbë, krowë, jô widzôł, nôwicé, chtërné, pamiãtóm.

[36] Popowska-Taborska 1958: 21–27.

[37] Kaš. nodżi, vzniklé afrikatizací k / g.

[38] V kašubštině jinak převládá výslovnost ö.

[39] Standartně cekawi / czekawi, bògã, zaczął – zaczãła.

[40] Srv. Nitsch 1954: 93.

[41] V zaborských nářečích kašubské šva (ë) nevzniklo z krátkého u jako v ostatních kašubských nářečích a rovněž zde téměř nenacházíme substantiva bez vkladného e (vzniklého z jeru) v nominativu singuláru.

[42] Pol. kobieta, wypędzić, ten, na dwór, ciągnąć.

[43] Ninia (nyní) ve slovinském nářečí (Derdowski 1960: 91),  jadra (druh sítě) v okolí Pucku (Derdowski 1960: 126).

[44] Treder 1997: 108–111.

[45] Majkowski byl mluvčím severozaborského (kościerzynsko-lipuszského) nářečí na rozdíl od Derdowského, používajícího jihozaborského nářečí (srv. Treder 1997: 108).

[46] Kaš. též chcale, tańcowali.

[47] Též možný tvar zaru (zarô).

[48] Běžnými tvary jsou mówił, nosył.

[49] Pro zachycení jazykového vývoje Majkowského je ilustrativní především konfrontace eposu Jak w Koscérznie a jeho dramatizace Strachë i zrękovjinë. (Treder 1997: 114)

[50] Gołąbk 1997: 14.

[51] Heykův epos se proti eposům psaným v zaborštině vymezuje rovněž tematicky, archaicky stylizovaný jazyk s převládajícími severokašubskými prvky je použit pro vytvoření eposu z kašubského středověku, který netají svou homérskou inspiraci.

[52] Podle Lorentzova řazení (Lorentz 1913: XXII) Heyke pocházel z oblasti lesáckého nářečí (severovýchodní kašubština).

[53] Jednou z inspirací byla i Nitschova studie Stosunki pokrwieństwa języków lechickich, in: Materiały i Prace Komisji Językowej PKJ III (1905) 1–57, vymezující charakteristické znaky severozápadní oblasti lechických jazyků.

[54] Může dojít i ke změně významu – darga na rozdíl od slova droga značí původně násep v močále, z ideologických důvodů se však významy mohou ztotožnit.

[55] Ztotožnění adjektivní a substantivní deklinace, vyskytující se marginálně též v hovorové češtině.

[56] Treder 1994: 490.

[57] Čes. úspěch, skutečnost, svoboda.

[58] Treder 1994: 492.

[59] Běžně latôj (vzácně latéj).

[60] Pravidelné střídání původních dlouhých a krátkých vokálů v jednotlivých slovesných tvarech je typické především pro severokašubská nářečí.

[61] Místo jižního nenazalizovaného ogniem.

[62] Koncový vokál se u této konjugace v jihokašubských ani v jiných západoslovanských dialektech nevyskytuje.

[63] Proti severokašubskému nestaženému czëtajã.

[64] Srv. polské byłaś.

[65] Sychta, B., Słownik gwar kaszubskich na tle kultury ludowej I-VII Wrocław 1967–1976. Labuda, A., Słownik polsko-kaszubski. Słowôrz kaszëbsko-polsczi, Gdańsk 1981, Trepczyk, J., Słownik polsko-kaszubski I.,II. Gdańsk 1994. Gòłąbk, E., Kaszëbsczi słowôrz normatiwny, Gdańsk 2005