Západoslovanské jazyky z hlediska vokální kvantity

se zvláštním důrazem na stav v kašubštině

Vladislav Knoll, FF UK

 

            Původní indoevropská vokalická délka se ve slovanštině nezachovala, nýbrž změnila svou kvantitu na kvalitu. Nová slovanská vokalická délka se vytvořila v těsné souvislosti s akcentuálním systémem. Mezi slovanskými jazyky rozlišujeme dnes podle přízvuku jazyky, které mají přízvuk dynamický (silový) volný (východoslovanské jazyky, většina bulharo-makedonských dialektů, některé slovinské dialekty), jazyky s přízvukem melodickým volným (srbské, chorvatské a zejména gorenjské, dolenjské a korutanské dialekty slovinštiny) a jazyky s přízvukem dynamickým (nesilovým) stálým, mezi něž patří především jazyky západoslovanské a některé makedonské dialekty (včetně spisovné normy). Zvláštní případ představuje západoslovanská kašubština, v níž jsme svědky postupného zániku původního přízvuku dynamického-silového a volného-pohyblivého směřující k ustálení. Ve slovanských dialektech s ustáleným přízvukem se setkáváme jednak s přízvukem iniciálním (většina českých nářečí, nářečí západoslovenská a středoslovenská, horní lužická srbština, jižní kašubština, jablunkovské a góralské nářečí polštiny), paroxytonickým (polština, východoslovenská nářečí včetně vojvodinské rusínštiny, lašská a východoslovanská lemkovská nářečí, některá dolnolužickosrbská nářečí[1]) a vzácným proparoxytonickým (makedonská centrální nářečí). Z charakteru těchto přízvuků vyplývá, že jejich poloha se shoduje v případě dvouslabičných slov a rozdíly se tedy objevují až ve slovech trojslabičných a delších, v některých tvarech paradigmatu a ve vztahu s proklitiky. Paroxytonická slova mají tedy přízvuk pohyblivý v rámci paradigmatu.

            Z hlediska vokalické délky můžeme slovanské jazyky rozdělit na jazyky, které vokalickou délku neznají (převážně jazyky s přízvukem paroxytonickým spolu s lužickou srbštinou[2]), jazyky, u nichž se pod přízvukem může objevit vokalická délka (převážně jazyky se silovým přízvukem) a jazyky u nichž vokalická délka není vázána na přízvuk (převážně jazyky s přízvukem iniciálním kromě lužické srbštiny a melodickým kromě slovinštiny). Takto vypadá situace z pohledu synchronního, z pohledu diachronního musíme ovšem konstatovat, že ještě pro začátek novověku by tato klasifikace vypadala trochu jinak. Jde přitom zejména o jazyky lechické, z nichž zbytek polabštiny znal pravděpodobně přízvuk silový, který se však nestačil zcela ustálit. V polských dialektech koexistovala vokalická kvantita se stálým přízvukem, v kašubštině dokonce s přízvukem volným a pohyblivým. Tato vokalická kvantita zanikla (ve většině polských dialektů v 15. stol.[3], v kašubštině 16.-17.stol.) ve všech polských a kašubských nářečích v souvislosti s kvalitativními rozdíly samohlásek, což nám dovoluje i ze synchronního hlediska vokalickou kvantitu v západoslovanských jazycích porovnávat.

systémy kvantitativních opozic

Mezi dialekty, které takto můžeme zkoumat, existují rozdíly jednak v počtu samohlásek, u nichž lze odlišnosti ve vokalické kvantitě sledovat, jednak v samotné distribuci vokalické délky. Rozdíly v rejstříku párových samohlásek spočívají jednak v počtu párů a v kvalitativních rozdílech samohlásek v páru. Nejchudší je v tomto smyslu lužická srbština, kde jsou původní kvantitativní opozice téměř nečitelné, vyskytují se zde již pouze páry o – ó (dwór, dwora) a je – ě (měd, mjeda), podobně redukovaný systém, který ale více zrcadlí původní kvalitativní rozdíly nacházíme ve spisovné polštině: o – ó (dwór – dworu), ę – ą (dąb – dębu). Ve většině polských dialektů pak přibývá opozice a – å/o/åu (např. jihoslez. trova, ptok, vlkpl. tråuva, ptåuk)[4] a e – y/i (např. vlkpl. bžyk, žyka). Ostatní dialekty (tj. většina kašubských, českých a slovenských) obsahují úplné páry – každá krátká samohláska má svůj kvantitativní (kvalitativní) protějšek[5]. V důsledku vývoje jednotlivých dialektů mohlo dojít ke ztotožnění některých samohlásek. Jeden vokál proto může tedy tvořit více dvojic. Příklad ztotožnění kontinuanty dlouhého é a í nacházíme v řadě dialektů českého jazyka a v některých kašubských nářečích (zúžení), ztotožnění krátkého e/i a o/u nacházíme v některých středohanáckých nářečích (zešíření), ve většině kašubských nářečích došlo ke ztotožnění kontinuant krátkých i/y a u (tzv. kašubské šva). Častým západoslovanským jevem je fonologický zánik rozdílu i/y, který postihl většinu československé skupiny a řadu severopolských dialektů včetně pomořského prostoru. Naproti tomu však např. v českých nářečích došlo k rozrůznění kontinuant dlouhého í a ý, které u jejich krátkých protějšků není patrné.

Rozdíly mezi samohláskami v páru však v důsledku vývoje nejsou pouze kvantitativní. Takový stav dnes nacházíme již pouze v jihovýchodním nářečí západoslovenské skupiny (nitranské), které od sousedních dialektů odlišuje pouze kontinuanta dlouhého o (uo v severní skupině, ú v jihozápadní a moravsko-slovenské, např. středonitranské kóň, hornotrenčanské kuoň, záhorské kúň). Ve většině českých a slovenských dialekteů vznikly dvojhlásky ie/uo (kontinuanty ‛é/ó), které pak mohly podlehnout monoftongizaci (např. české í/ú: čes. bílý, můj, sloven. biely, môj), v dialektech českých a moravských (hanáckých) se navíc vyvinuly diftongy ej/ou (kontinuanty ý/ú), které byly na východě až na výjimky monoftongizovány (např. čes.nář. bejt, čes. spis. i nář. mouka, hanácky bét - móka). V západopolské oblasti (dialekty velkopolské kromě kujavských, nářečí severoslezská a baltoslovinská[6]) vznikly diftongické kontinuanty dlouhých á/ó ve variantách åu/ou (např. velkopol. ptåuk) a uy/wye/ou (např. velkopol. gwyera, baltoslovin. gọura) a došlo rovněž k diftongizaci krátkého o > oe/ue/uo (např. velkopol. kuoza/koeza, srv. dřevansko polabské o > ü/ö, např. ťün, ťöza). V jednotlivých nářečích této oblasti pak můžeme nalézt jotový prvek (např. y/ý > yj: čyjstyj). Diftongizované kontinuanty dlouhých nosovek nacházíme v baltské slovinštině (kontinuanta dlouhé nosovky > ọũ/ọu, např. lọuka, mọuka) a ve středoslovenských nářečích (kontinuanta dlouhého ę), kde je ztotožněna s kontinuantou dlouhého á (např. pamätám - pamiatka,). Určitou podobnost především s českými nářečími nacházíme v dřevanské polabštině, kde však byla diftongizace závislá na přízvuku (i > ai, y > oi – boit, čes. bejt, u > au: maucho – čes. moucha), přičemž nepřízvučné samohlásky byly redukovány. Diftongizace bývá dávána do souvislosti s faktem, že slovanské dialekty, v nichž proběhla, se soustřeďují především podél hranice s německými dialekty, v nichž došlo k analogickým změnám[7].

Kromě opozice kvantitativní a opozice diftongu a monoftongu nacházíme v západoslovanském prostoru rovněž opozici kvalitativní. V dialektech českého a polského jazyka (spolu s kašubštinou) nacházíme podobné až shodné kvalitativní opozice otevřených a zavřených vokálů eẹ/í/y a o - ọ/u/ů[8]. Pro dialekty malopolské, kujavské (s tucholskými), varmińské, jihoslezské a kašubské je dále charakteristické zúžení kontinuanty dlouhého á > å > o > kaš. ö (srv. dřevansko-polabské a > o)[9]; pro celý východolechický prostor je pak typické původní kvantitativní rozlišení nosovek, které se změnilo na kvalitativní (nejmenší rozdíly jsou v některých malopolských nářečích).

 

Typ monoftongický

Jihozápadoslovenské

a moravsko-slovenské

Hanácké

Kašubské[10]

Zaborské

Malopolské

a – á

a - á

a - ö[11]

a - o

a - å

e / (ě) - é/í

e/ě - i

e - ẹ (i)

e - y

e -y

i – í

e - i

ä – i

ъ - i

i

o – ó (ú)

o - u

o - ọ (u)

o - u

o - ọ

u – ú

o - ó

ä - ü (i)

u

u

i – í

e - é

ä - i

ъ – i

y

 

 

ã (ẽ) – ọ̃

ã - õ

ẽ (ỹ) - õ

 

Typ diftongický

České

Středoslovenské

Baltoslovinské

Velkopolské

a - á

a -á/ia

a - åu/å

a - ou

e/ě - í

e – ie

e/ie - ẹ

e - y

i – í

i – í

ä - i

i

o - ú

o – uo

üø/ø - ọu/ọ

uo - wye

u - ou

u – ú

ä - ü

uw

i - ej

i – í

ä - i

yj

 

ä – ia/ä

ã - ou

ỹ - ũ

kvantita intonačního původu

Vokalická délka v západoslovanských jazycích vzniká dvojím způsobem. Vychází buď z praslovanské intonace, nebo je důsledkem náhradního dloužení, většinou související se zánikem jerů či kontrakcí skupiny samohlásek s jotovým elementem. Kvantitativní rozdíly, které se vyskytují v rámci západoslovanských jazyků vycházejí z odlišné interpretace původních intonací. Z tohoto hlediska lze západoslovanský prostor rozdělit na dvě hlavní skupiny. Do první patří pouze vlastní česká nářečí s horní lužickou srbštinou, do druhé pak všechny ostatní dialekty.

Základní rozdíl v kvantitě samohlásek mezi oběma skupinami západoslovanských jazyků spočívá v kontintuantě původního slovanského akutu. Ve většině západoslovanských dialektů přitom nacházíme krátkost, což platí i pro dialekty srbochorvatské (sl. mor. vrana, lipa, mak, leto, kaš. wrona, lëpa, mak, lato, sch. vr“ana, l“ipa, m“ak, l“eto). Jedná se o slova[12], která původně patřila do akcentuálního paradigmatu a[13]. V českých nářečích a v jihoslovanské slovinštině se na místě akutu zachovala délka především v původně dvojslabičných slovech (vrána, lípa, léto, mák)[14]. Ve víceslabičných slovech se však akut i v češtině krátí (jahoda, rus. jágoda, sch. j“agoda; slaviti, sla“viti, plakati, pl“akati, dělati od dílo sr. d“elo, kaš.  dzało[15]). V lužické srbštině jsou kontinuanty původních délek patrny ve skupinách trót, trět, tlót, tlět (hls. akuty: dróha, brěza, kłóda, mlěć, čes. dráha, bříza, kláda, mlít)[16].

Společná délka všech západoslovanských jazyků se týká především dlouhého nového akutu (čes. stráž, mlátit, hls. stróža, młóćić, pol. stróż, młócić). Tato intonace má dlouhou responzi i v srbochorvatských a slovinských dialektech (krâlj pîše, králj píše). U původně nepřízvučných vokálů se délka zachovala před akcentuovanou krátkou penultimou (národ, mládež, kaš. nôród, sr. národ)[17] a před paradigmatickou oxytonou (mouka, sl. múka,  slovin. móka, pol. kaš. mąka; tráva, kaš. trôwa, sch. tráva; čes. spis. mléko, kaš. mlékò)[18]

Krátké samohlásky se kromě starého akutu vyskytují na místě původních krátkých samohlásek. Jedná se jednak o krátký cirkumflex (nos, pole, sch. nôs, po“lje) a paradigmatické oxytony např. žena, pl. żona, sch. žèna, rus. žená. V případě krátkého nového akutu převládá sice krátká samohláska (snop, sn“op), ale v češtině na tomto místě můžeme nalézt dlouhé ů (kůže, vůle, může; ko“ža, vo“lja), zajímavou paralelu pak nalézáme v severní kašubštině (móže).

Ke zkrácení samohlásky došlo u dlouhé cirkumflexové intonace (sr. glâs, grâd, brêg, slovin. glás, grád, brég)[19], takže responzí cirkumflexu je mimo náhradní dloužení v západoslovanských jazycích krátká samohláska (hlas, hrad, břeh, kaš. głos, gard, brzég). Ke krácení nebo k zachování krátké samohlásky obecně došlo u mobilního paradigmatu (sr. gláva, zíma, nòga; rus. golová/gólovu, zimá/zímu, nogá/nógu, kaš. głowa, zëma, noga)[20].

Obecně tedy lze říci, že nositelem délky v západoslovanských jazycích je především akut. Na celém teritoriu je to přitom nový akut a v českých nářečích i starý akut. Dlouhá samohláska se tedy zachovala u akcentuálního paradigmatu b, v češtině rovněž u typu a.

Nacházíme samozřejmě řadu výjimek nebo dokonce kolísání v rámci dialektů. Např. slovo smích vykazuje délku ve slovenštině i kašubštině (smiech, smiéch, gen. smiechu/smiéchu), ale v ruštině patří mezi akcentuální typy a, slovo klín (bez nového akutu) odpovídá slovenské krátkosti klin, avšak v kašubštině nacházíme kontinuantu dlouhého vokálu (klin).

Délka se zachovala také v řadě přípon, akcentovaných i bezpřízvučných. Jedná se například o přípony –ák/ách (pták, ptôch), -ár/ář/ál (kovář, kòwôl, kovár; pekár, piekôrz, p“ekār), -áv (rukáv, rãkôw), -ík (vozík, wòzyk) a další. Přípona –ъkь, na které byl původně přízvuk, působí na prodloužení předcházející slabiky (býček, biczk, rus. byčók, doubek, dąbk, dąbek, dubók; obrázek, obrôzk), přípona –ъcь se tak chová pouze v kašubštině (zgrzébc, hřebec, žrebec, žerebéc) pravděpodobně vlivem náhradního dloužení.

kvantita substantiv

    Podstatná jména obsahující délku intonační povahy zachovávají zpravidla svoji délku i v paradigmatu (čes. soud, soudu; sloven. súd, súda; pol. kaš. sąd, sądu), naproti tomu substantiva, mající v nominativu singuláru délku důsledkem náhradního dloužení mají zpravidla v ostatních pádech již samohlásky krátké (pol. dąb, dębu; čes. kůň, koně)[21]. Vlivem analogie může samozřejmě dojít ke kolísání (kaš. cud – cëda/cuda, slédz – sledza/slédza, óws – òwsa, oves - ovsa). K náhradnímu dloužení dochází v souvislosti se zánikem jerů. Podobný jev přitom proběhl i v jazycích a dialektech, které jinak kontinuanty kvantity neznají, jako je např. ukrajinština. V rámci západoslovanských jazyků lze přitom vydělit tři oblasti, které se základně liší aplikací náhradního dloužení: jedná se o skupinu lechickou, zahrnující však i dialekty lašské a východoslovenské, skupinu lužickou a skupinu česko-slovenskou[22] (např. hls. róh/hród, pol. róg/gród, ukr. rih – čes.slov. roh/hrad; hls. woł - pol. wół, ukr. vil, čes. vůl).

Kromě samotného nominativu se náhradní dloužení může projevovat rovněž při derivaci u přípon. Délka je zachována všude u přípon –ka (čes. říčka, dírka, sloven. riečka, dierka, kaš. rzéczka, durka), -ko (čes. lůžko, sloven. lôžko, pol. kaš. łóżko), rozdíly však mohou nastat např. u přípony –da (čes. sloven. pravda, kaš. prôwda, čes. křivda, sloven.  krivda, kaš. krziwda). Kolísání nacházíme v kašubštině u deadjektiv a kolektiv s příponou –ja a to jednak u délky samohlásky v příponě, ale i délky předchozí samohlásky (čes.slov. výše, souše – súš, kuchyně – kuchyňa, kaš. wëżô / wiżô /wiża, sëszô / susza / suszô, kùchnia / kùchniô). Podobně jako přípona –ja je v kašubštině často dlouhá i přípona –je (bicé, żëcé).

Délka v pádových koncovkách je zapříčiněna především náhradním dloužením a to odpadnutím koncového jeru. Týká se to především ins. sing. a gen., dat. a lok. plurálu. V důsledku pozdějších změn a analogií se nyní délka nevyskytuje ve všech tvarech. Pádové koncovky, u nichž došlo k prodloužení samohlásky vlivem náhradního dloužení jsou zejména plurálový genitiv, dativ a lokál. V genitivu převládla u o-kmenů a a-kmenů mužského rodu původně u-kmenová koncovka –ovъ[23], která většinou zachovala délku[24] (české chlapů i slovenské chlapovchlapuov); stejná situace nastala u bezkoncovkových, původně novoakutových genitivů o-kmenových neuter a a-kmenů (sloven. nôh, kaš. pol. nóg), kde však délku ztratila čeština (noh, žen). Obecně je zachována délka u i-kmenů (čes. kostí, kaš. kòscy). U dativu a lokálu plurálu zapracovala analogie: na území Polska se ustálil jednotný tvar u každého z těchto pádů pro všechny rody[25] (spisovně krátce, v dialektech délka v dativu, původní lokální –éch zaniklo), ve slovenštině došlo ke zkrácení mužských vzorů, ačkoli délky zůstaly u ženského a částečně středního paradigmatu (mestám, ženám, jinde dvojhláska: srdciam)[26]. V singuláru se délka mohla zachovat u instrumentálu: vzácně u o-kmenů (náhradním dloužením polské dialekty), avšak všeobecně zůstala zachována u instrumentálu a-kmenů a i-kmenů (ve slovenštině a v Polsku unifikované). Tento tvar je na rozdíl od předchozích původu kontrakčního (-ojõ). Dalším tvarem se zachovanou délkou (původu intonačního) je gen.lok.du. (obou rukou, kaš. òczu vedle òczów).

Zvláštním případem je existence kontinuant dlouhých vokálů v kašubském paradigmatu v koncovkách –u, příp. –i (gen., dat., lok. sg., ve slovinštině v nom. pl., např. brzegù)[27]. V kašubštině navíc existuje zvláštní skupina původních ja-kmenů a je-kmenů, které mají v nominativu případně v genitivu koncovku s dlouhou samohláskou (wòlô, gen. wòlé/wòli/wòle, żëcé, gen. żëcô); na severu je-kmenům konkuruje pronominální paradigma (żëcégò). Sekundární délka se utvořila v nom. pl. neuter ve slovenštině (srdcia, mestá, dievčatá).[28]

Mask.

Česky

Slovensky

Slezsky

Baltoslovinsky[29]

Ins. sing.

chlapem

chlapom

chłopym

chlüøpã

Gen. pl.

chlapů

chlapov

chłopów

chlüøpóu

Dat. pl.

chlapům

chlapom

chłopóm

chlüøpóum

Lok. pl.

chlapech /mužích

chlapoch

chłopach

chlüøp‘ẹch

 

Fem.

Česky

Slovensky

Slezsky

Baltoslovinsky

Ins.sing.

rybou

rybou

rybóm

räbọu

Gen.pl.

ryb

rýb

ryb

rib /räbọu

Dat. pl.

rybám

rybám

rybóm

räbọum

Lok. pl.

rybách

rybách

rybach

räbach

kvantita dalších jmen

Západoslovanské jazyky jednoznačně upřednostňují složené tvary adjektiv a navíc jejich stažené tvary. Koncovky celého paradigmatu tudíž primárně obsahují dlouhé (kontrahované) samohlásky (čes. dobrý - dobrá - dobré; kaš. dobri - dobrô - dobré). V knižní češtině se omezeně (obdobně jako v ruštině) používají i jmenné (jednoduché) tvary, které vykazují zpravidla délku (stár – sch. st“ar – rus. star, stará, stáro, zdráv – sch. zdr“av, rus. zdoróv/zdoróva/zdoróvo, mlád – sch. mlâd – rus. mólod/molodá/mólodo).

Délka nekoncových samohlásek vyplývá z původní intonace, ve střední (spisovné) slovenštině je pak zároveň závislá na rytmickém zákonu (biely). Složené tvary odvozené z původních oxytonických a mobilních forem měli primárně přízvuk oxytonický, ale po vytvoření nového akutu v nich docházelo (např v ruštině) k posunu přízvuku na kořen a k zachování délky[30] (čes. bílý – sloven. biely – kaš. biôłi; čes. moudrý – sloven. múdry – pol. mądry, rus. bélyj, múdryj); u adjektiv vzniklých ze starých akutů (paradigma a)[31] převládla krátkost, ale došlo i ke kolísání (dlouhý – dlhý - dłudżi). Zajímavým případem je kolísání délky u adjektiv małi/môłi a stari/stôri v rámci kašubštiny[32]. U přídavných jmen odvozených příponou –k nacházíme rovněž dlouhé novoakuty (krátký – krótczi), krátké (cãżczi, słodczi – těžký, sladký), ale i rozdíly (głôdczi – hladký). Stejná situace je u odvozenin s příponou –n (bídný – biédny, dôwny – dávný, ale wiérny – věrný, główny – hlavní, slez. głowny)[33].

Zvláštností, související s adjektivně-pronominálním paradigmatem, je sekundární délka u kašubských nestažených tvarů mòjégò, twégò, vzniklá díky analogii. Tvary nás/vás v češtině i slovenštině mají délku, tvary námi/vámi však obsahují délku jen v češtině. V kašubštině vzácně existují tvary nôs / nóm.

kvantita sloves

U sloves vznikla délka stejným způsobem jako u jmen, ačkoli zde převládá intonační původ délek (u kmenů slov), který je dále upravován dalšími vlivy jako např. náhradním dloužením (u koncovek). Délka intonačního původu byla primárně typická pro maskulinum l-participia, ve většině česko-slovenských dialektů však zanikla, zachovala se hlavně v polských dialektech, v kašubštině značně kolísá a nacházíme v ní i teritoriální rozdíly (např. jižní prosëł, severní prosył) . Délky kontrakčního původu v koncovkách jsou nejviditelnější u a-konjugace, nově vzniklé stažením některých typů sloves je-konjugace. Pravidelně dlouhou koncovou samohlásku má 3. os. pl. prézentu (čes. píší, tisknou, kryjí, dělají).

V původní e-konjugaci jsou koncovky kromě 3. pl. krátké, ve slovenštině se vyskytuje dvojhláska ie. U sloves s akutovou i neakutovou intonací v infinitivu nacházíme v češtině i slovenštině v infinitivu délku (čes. lézt – sloven. liezť, čes. mést – sloven. miesť, čes. klást – sloven. klásť, srv. rus. lézť – mestí - klasť, sch. l“esti – mèsti – kla“sti). Krátkou samohlásku nalézáme v kašubštině (lezc, miesc, kłasc)[34]. Rovněž v původní e-konjugaci nalézáme v češtině i slovenštině krátkou responzi v l-participiu[35], zatímco v kašubštině máme délku (lôzł[36], kłôdł, miótł). U akutových sloves typu brát (sch. br“ati) nacházíme krátkou samohlásku i ve slovenském infinitivu.

Zvláštní skupinu tvoří kašubská slovesa. Slovesa s příponou –nõ- se vyznačují dlouhým vokálem tohoto sufixu (čes. táhnout, pol. ciągnąć, kaš. cygnąc/cëgnąc[37]) v infinitivu a krátkostí v dalších tvarech. Neinfinitivní tvary však často vytlačily staré nesufigované formy a infinitiv tak zůstává bez staré přípony, případně nový tvar nahradil kompletně základní sloveso (dostat – dostanu, rus. dostáť – dostajú; čes. krást – krade, sl. kradnúť - kradne).

U původní je-konjugace se vyskytují v prézentních tvarech krátké samohlásky. U víceslabičných infinitivů –ati/ovati nacházíme samohlásku krátkou u původně dvojslabičných akutů (např. mýt - krýt, sch. mi“ti kri“ti, sl. myť – kryť, kaš. mëc, krëc). Existuje rovněž určitá skupina kašubských sloves s dlouhou samohláskou v infinitivu. Jde jednak o některé staré akuty (pic, lôc, sôc) a především stažená slovesa –ějati, která mohla v sousedních jazycích přejít k i-kmenům (smiôc sã/smiejã sã, rozmiôc/rozmiejã, òmglôc/òmglejã)[38]. Naopak v některých kašubských nářečích nacházíme několik sloves patřící k je-kmenům i e-kmenům, která mají krátké l-participium (sek(ł), pas(ł), ros(ł))[39].

Nově vzniklá západoslovanská a jihoslovanská stažená a-konjugace a stará i-konjugace[40] se vyznačují dlouhovokalickými koncovkami prézentu (vidí, v“idī, widzy; koupí, kùpi; hádá, gôdô) a krátkou samohláskou v koncovce infinitivu (vidět, widzec[41]; koupit, kúpiť). U i-kmenů v kašubštině v infinitivu koexistuje dlouhá i krátká varianta koncovky –iti ( -ëc/–ic), u a-kmenů se v severních nářečích používají i nestažené tvary (graje). Zvláštností je u obou konjugací dlouhovokalická koncovka imperativu (gadôj/gadéj, rwi(j), sadni(j))[42]. Iniciální akut se v uvedených víceslabičných slovech krátí (srb. vi“deti, gle“dati; čes. vidět, hledat), naopak oxytona a mobilní slovesa zachovávají délku v kořeni (čes. stoupat – sch. stúpati – rus. stupáť, koupit – srb. kúpiti – rus. kupíť). Pro severokašubské dialekty je předvším u i-kmenů a nových a-kmenů charakteristická vokální alternace. Krátký stupeň se vyskytuje v infinitivu a imperativu (chwalëc – chwalë, dawac - dawôj)[43], dlouhý stupeň v tvarech prézentu a l-participiu (chwôli – chwôlił, dôwô – dôwôł). V ostatních kašubských nářečích podobně jako v češtině a slovenštině délka zůstává ve všech tvarech (chválit/chwôlëc – chválí – chválil, ale chval, dávat – dávej)[44]

U atematických sloves jíst a dát nacházíme v českém infinitivu dlouhý vokál pod starým akutem (srb. je“sti, da“ti), odpovídající krátkým vokálům v ostatních oblastech (kaš. jesc, dac, sloven. jesť, dať). Prézent je v zásadě dlouhovokalický (čes. jím, kaš. jém, sloven. jem; čes.sloven. dám, kaš. dóm). U infinitivu vědět (kaš. wiedzec, sloven. vedieť, hls. wjedźeć) došlo ke zkrácení, prézent je však již dlouhý (čes. vím, sloven. viem, kaš. wiém, ls. wěm).

shrnutí

V západoslovanských jazycích se vytvořily kvantitativní vokalické páry, které vznikly z důvodů intonačních, kontrakčních a jako výsledek náhradního dloužení. Převládá ustálený přízvuk, který je nezávislý na délce. Výjimku tvoří střední a především severní kašubské dialekty, kde původní vokalická kvantita, nyní změněná na kvalitu, může být mít vztah ke zbytkům původního pohyblivého přízvuku. Úplné kvantitativní páry přitom nacházíme ve všech českých nářečích kromě lašských, v západní a střední slovenštině a v severní a střední kašubštině, méně jich je v polských nářečích a ještě méně v polském jazyce spisovném a lužické srbštině. Studium kvantintativních páru nám může pomoci k posouzení povahy a polohy původní intonace, zvláště pokud je srovnáme se zachovanou kvalitou v srbochorvatských a některých slovinských dialektech a polohou a chováním přízvuku především ve východoslovanských jazycích a bulharštině.

Z tohoto stručného článku je zřejmé, že sekundární kvantita funguje v představených západoslovanských jazycích stejně a dlouhé samohlásky (především v koncových slabikách) nacházíme ve všech dialektech na stejném místě. Důležité rozdíly se však vyskytují na poli kvantity intonačního původu. Realizací délky na místě starého akutu u původně dvojslabičných slov se však od sebe zásadně liší zejména česká nářečí a zbytek západoslovanského teritoria. Shodně se v daných jazycích zachovala délka na místě dlouhého starého akutu, před oxytonou a před paroxytonou. Vyskytují se i další rozdíly mezi jednotlivými nářečími nebo historickými etapami jazyků, především u oxytonický přízvukovaných a-kmenů.

Realizace těchto pochodů je pak ovlivněna jednak analogií, kdy se sjednocují délky příbuzných nebo podobných slov, a jednak emfazí. Ve střední a spisovné slovenštině navíc k určitému posunu přispívá existence rytmického zákona, v severní kašubštině dochází k vokální alternaci. V lužické srbštině je projev staré intonace jako délky modifikován sekundárními procesy[45].



[1]v dolnolužickosrbských a přechodných nářečích se může u trojslabičných a delších slov vyskytovat hlavní silnější přízvuk paroxytonický spolu se slabším iniciálním, srv. Faska, H., K prašenju akcenta v serbšćinje. Slavica Pragensia 21, 17-18 (Acta Universitatis Carolinae 1978. Philologica 3-5

[2] Podle fonetických zápisů však bývá usuzováno na vznik sekundárních kvantitativních rozdílů v některých lužickosrbských dialektech, přičemž tato opozice se týká přízvučných (a tedy především iniciálních) samohlásek (např. wōzy proti włosy), srv. Frinta, A., Dlouhé samohlásky v lužické srbštině, Slavia Occidentalis 23 (1963), 37-52

[3] Stieber, Z., Czas i przyczyny zaniku polskiego iloczasu, Świat językowy Słowian, Warszawa 1974, 351-4

[4] není v dialektech Kresów, části mazovských a míšených mazovsko-velkopolských nářečích

[5]kromě západoslovanských jazyků nacházíme kvalitativně-kvantitativní alternaci v jekavském prostoru jihoslovanských jazyků (kontinuanty ě: dijete, djeteta, brijeg – bregovi, htio - htjela).

[6] Ve baltoslovinském nářečí, jehož systém nám může připadat jako smíšení obecněkašubského a velkopolského byla kvalita samohlásky určována třemi kritérii: původní kvantitou, umístěním přízvuku a hláskovým okolím. Baltoslovinský vokalický systém tak obsahuje čtyři přízvučné dvojhlásky (kontinuanty krátkých: ie/üø, kontunuanty dlouhých: åu/ọu), z nichž dvě přibližně odpovídají dvojhláskám velkopolským (åu/ou - uo). Tyto dvojhlásky se mohou monoftongizovat či měnit kvalitu před polosamohláskami a likvidami (např. krøj, górka, prøüda). Mezi kašubské jevy patří kašubské šva (ä) a zaokrouhlené vokály  ø/ö – ü.

[7] ve střední horní němčině a dolní franštině (> braniborština) existovaly ó > uo/üe, é > ie, později se vyvíjejí í > ai, ú > au, na severu v mecklembursko-pomořanských nářečích ó > au, é > ai.

[8] v polských dialektech a jižní kašubštině došlo k neutralizaci opozice o-ó/e-é před nosovkou

[9] kromě malopolských, varmińských a části mazovských dialektů však bylo na většině polsko-kašubského prostoru á zúženo až na ọ/u.

[10] V kašubštině jsou tedy primárně kontinuantami dlouhých samohlásek grafémy ô, é, i/y, ó, u, původní krátké vokály jsou zapisovány a, e, ë, o.

[11] Před nosovkami v kašiubštině včetně baltské slovinštiny přechází je kontinuantou á kvantitativní opozice vokálu o (pón, pọun). Úzké je kontinuantou á před nosovkou v celém západopolském prostoru.

[12] Ve východoslovanských jazycích jsou nejvíce znatelná v přízvukování skupiny TereT/ToroT/ToloT (koróva), v případě odlišného akcentuálního paradigmatu se může jednat o nový akut (koróľ, koroľá)

[13] Ve slovanských jazycích rozlišujeme tři původní akcentuální paradigmata: typ a se vyznačuje kolumnovým (stálým, neměnným v rámci paradigmatu) přízvukem na kořeni slova, typ b kolumnovým přízvukem na koncovce (oxytonický), typ c představuje přízvuk pohyblivý v rámci paradigmatu.

[14] V uzavřených slabikách je však ve slovinštině krátká.

[15] Peco, A., Osnovi akcentologije srpskohrvatskog jezika, Beograd 1985, 23-26

[16]v dolní lužické srbštině jsou původní kvantitativní rozdíly méně patrné, především v případě o/ó došlo ke smíšení, srv. Schuster-Šulc, H., Reflexe alter Längen im Niedersorbischen, Zeitschrift für Slawistik 3 (1958), 266

[17] ale krátké vokály před paroxytonem např.: lopata, malina, letěti (rus. lopáta, malína, letéť; sr. lòpata, màlina, lèteti)  (STANG 45)

[18] Illich-Svitych, V.M., Nominal Accentuation in Baltic and Slavic, Cambridge London 1979, 84

[19] Pod cirkumflexem je ve skupinách TorT, TolT, TreT ve východoslovanských jazycích přízvuk na prvním elementu (górod, gólos, béreg), v horní  lužické srbštině je ilustrativním příkladem slovo drjewo (rus. dérevo, srov. drêvo), črjewo, reflexe původních délek ve slovech hłós, hród, brjóh lze vysvětlit náhradním dloužením.

[20]v češtině, ale i jiných jazycích bylo či je možné najít výjimky – délky před jakoukoli oxytonou: stčes. zíma, řieka, kaš. rzéka. srv. Lamprecht, A., Šlosar, D., Bauer, J., Historická mluvnice češtiny, Praha 1986, 80

[21] srv. českou délku pod starým akutem dým, dýmu proti kašubskému náhradnímu dloužení dim, dëmù

[22] srv. Topolińska, Z., Zakres i chronologia tzw. wzdłużenia zastępczego w językach zachodniosłowiańskich, Přoinoški k serbskemu rěčespytej (red. H. Faßke, R. Lötzch), Budyšin 1968, 75-83;

Dunaj, B., Wzdłużenie zastępcze w języku polskim, Kraków 1966

[23] v kašubštině a lužické srbštině se rozšířila do všech paradigmat, v kašubštině je fakultativní u a-kmenů, v i-kmenech koncovka –ów převládá

[24] cirkumflexový charakter, srv. slovin. lîp.

[25] např. chłopom – o chłopach, kobietom – o kobietach, dzieciom – o dzieciach

[26] v mobilním (c) paradigmatu všechny tyto plurální koncovky přitahují přízvuk (mužéj, kostéj, kosťách, kosťám)

[27] STANG 39; tyto koncovky původních u-kmenů a i-kmenů přitahují přízvuk nejen v mobilním paradigmatu

[28] srv. čakavské (Novi) brimená, ramená, rus. gorodá, derev‘já

[29] Slovinské nářečí kašubštiny: Lorentz, F., Slovinzische Grammatik, S. Petersburg 1903, 230, 248.

[30] Topolińska, Z., Stosunki iloczaskowe polsko-pomorskie, Wrocław Warszawa Kraków 1964, 55

[31] STANG 101 vzniká cirkumflex: ml“ad > mlâdī, mlâdā, mlâdō, který se v západoslovanských jazycích projevuje krátkostí

[32]V kašubštině kromě kolísání délek nacházíme i kolísání přízvuku. V severní kašubštině nacházíme oxytona, často odpovídající oxytonům ukrajinským (starýj, malýj)

[33] srv. TOPOLIŃSKA 1964: 152

[34] v Malborku wiéść, niéść

[35] stčes. dlouhá nésl, móhl

[36] V kašubštině je mimoto délka i v přítomném čase: lézã, lézesz, v imp. krátký vokál: lezë.

[37] U sloves cëgnąc/sëgnąc se na severu rovněž vyskytuje vokální alternace.

[38] Koexistují tvary rozmiec, òmglec; infinitivy s koncovou dlouhou samohláskou mohou v severovýchodní kašubštině přitahovat přízvuk.

[39] TOPOLIŃSKA 68

[40] Garde, P., Histoire de l’Accentuation Slave I, Paris 1976, 157-62, STANG 107-113

[41] V některých kašubských infinitivech vidíme i/u na místě, kde bychom mohli čekat krátké responze.

[42] srv. BREZA – TREDER 132

[43] ale trzëmac – trzëm(ôj), trzimô – trzimôł.

[44] srv. Breza, E., Treder. J., Gramatyka kaszubska. Zarys popularny, Gdańsk, 1981, 42

[45] Patří mezi ně například preference ó/ě v zavřených slabikách (spolu s náhradním dloužením) zejména v horní lužické srbštině (např. bój, dóńć, trójka) a smíšení o/ó v dolní lužické srbštině.