KAŠUBŠTINA STEFANA FIKUSE

v porovnání s luzińskými texty pruského období

Vladislav Knoll

 

            Jedním z kašubských nářečí, která se nacházejí poněkud mimo hlavní literární proud, je nářečí existující kolem obce Luzino, vzdálené asi 10 km od jedné z kašubských metropolí - Wejherowa. Pod názvem luzinsko-wejherowské[1] je toto nářečí Lorentzem řazeno mezi tzv. nářečí severozápadní, spolu s nářečími Kabátků a jiných severokašubských obcí[2], které patřily až do roku 1945 k Německu. Mezi nářečí severní (u Lorentze severokašubská) je řadí jednak zbytky volného pohyblivého přízvuku (dnes již marginální) a větší frekvence typicky pomořských rysů (zejména denazalizace původního ę). Hlavním rysem severozápadních nářečí je přitom podle Lorentze diftongizace přízvučného o nesouvisející s labializací, která byla typická rovněž pro nářečí slovinská. Výzkumy AJK řadí nářečí luzinsko-wejherowská již mezi nářečí středokašubská, což souvisí s progresivnějším zánikem některých archaických rysů a přibližování (i z hlediska přízvuku) k nářečí západostředokašubskému.

            Na luzinské nářečí jako první upozornil Bronisch na okraji svého spisku o byláckém (severozápadním) nářečí[3], na nějž navázal samostatnou studií Nitsch, který se relativně podrobně věnuje luzińské fonetice a rámcově i morfologii, přičemž poukazuje i na jevy, jimiž se vyznačuje kašubština jako celek[4]. Nitsch ke své studii připojuje i několik krátkých textů, jedná se o lidové pověry a vyprávění a dvě delší pohádky[5]. Rozsáhlejší sbírku luzińsko-wejherowských textů zahrnují Lorentzovy Teksty pomorskie (1913), které zahrnují příběhy z každé vesnice, náležející danému nářečí. Na jevy tohoto nářečí je upozorňováno v Lorentzových dalších dílech jako Geschichte a Gramatyka Pomorska. Čtvrtý ročník časopisu Gryf (1912) obsahuje řadu pohádek z Gościcina, které je do této nářeční oblasti zařazováno. V těchto textech však zvláštní jevy tohoto dialektu bohužel obsaženy nejsou. Po druhé světové válce je současný stav luzińského nářečí porovnán s výše zmíněnými studiemi ve článku P. Smoczyńského[6] a o dvanáct let později je několik luzińských nahrávek rozebíráno ve stručné sbírce nářečních trextů Zuzanny Topolińské[7]. V roce 1999 Jerzy Treder uveřejňuje shrnující článek, který shrnuje dosavadní bádání nad luzińským nářečím, jehož výsledky jsou zahrnuty do encyklopedie Język kaszubski, vzniklé pod Trederovým vedením. Ačkoli v kašubské literatury známe více postav, které pocházejí z této nářeční oblasti[8], živé luzińské nářečí shledáváme pouze v díle Stefana Fikuse.

            Stefan Fikus (nar. 1920)[9] začal tvořit již během 2. světové války, kdy pracoval v zajateckém táboře v německé oblasti Uckermark. Píše básně i divadelní kusy, ale nejpřístupnější jsou jeho díla prozaická. V tisku debutoval povídkou Gôdka o rëbokach v roce 1961, což přibližně odpovídá období, během něhož bylo jeho nářečí zkoumáno P. Smoczyńským a Z. Topolińskou. Jeho fejetony a verše se objevovaly v prvních ročnících časopisu Pomerania. Na těchto fejetonech (1970/1, např. Moecni ledze, dále ML) je pozoruhodné, že jsou psány pravopisem, vymyšleným autorem tak, aby co nejvěrněji odrážel jeho nářečí, a proto tyto práce znázorňují mluvený jazyk nejvěrněji. Nejrozsáhlejším dílem a hlavním materiálem pro náplň této kapitoly je Fikusům autobiografický román Pojmeńczicë (dále Poj.), pojednávající o jeho životě v zajateckém táboře ve Schlepkowě a následně v civilu tamtéž na nucených pracech. Narozdíl od zmíněných fejetonů je v tomto románě znát určitá snaha o větší kultivovanost jazyka, která se projevuje větším vlivem spisovné polštiny a častým potlačováním nářečních rysů. Román je rozdělen do několika oddílů, kterou jsou vlastně takovými delšími sekvencemi z určitého úseku autorova nuceného pobytu. Nutno dodat, že lze zaznamenat často značné rozdíly v jazyce jednotlivých oddílů. První oddíl je k nářečí nejbenevolentnější, typická luzińská změna o > ie se zde vyskytuje téměř důsledně (riebota). Frekvence fonetických dialektismů v dalších kapitolách klesá, jsou používány značně rozkolísaně, stabilní je víceméně pouze ve shodě s tendencí zmíněné lingvisty zachování koncovky –e u neuter substantiv a l-participií (masłe, widzałe). Naopak v posledním oddílu se objevují některé spíše morfologické dialektismy, s nimiž jsme se v románě dosud nesetkali (např. l-participium rzucu, místo rzucył). Ve sbírkách Fikusových povídek vydaných v relativně nedávné době byl již jazyk bohužel normalizován a dialektální rozdíly tak byly obroušeny. Z těchto vydání lze tudíž vyčíst zejména některé jevy syntaktické.

kašubské-luzińské jevy

            Tradiční luzińský vokalizmus pracuje s osmi prostými vokály, dvěma nosovkami a dvěma dvojhláskami. Proti obecně kašubskému systému zde dodnes nedošlo k posunu kontinuanty á k ö (ô), takže v tomto smyslu se luzińsko-wejherowské nářečí podobá nářečí zaborskému nebo řadě polských nářečí (u Lorentze tråva)[10]. V poloze před ł přitom tento vokál původně přecházel v e (Lor. deu = dôł)[11]. Původní kašubské ë (Lorentz, Nitsch zapisují jako ə) vyslovované ve shodě s jinými kašubskými nářečími podobně jako německé ä se podle Smoczyńského pozorování vykazovalo jednak tendenci sbližování do e a jednak přibodobnění k å (u Fikuse v povídce Moecni lédze: bółe, chécz, wse = bëło, chëcz, wsë).  Typickým luzinským rysem byla diftongizace o po všech nepalatálních souhláskách (kromě velár a labiál – tam dvojhláska ue – ML smoek, u Lor. 31 muyře) v ie (např. Poj. riebic, riebota, diech, driega, diebrze – Lor. diebře, atd.). Podle výzkumu Smoczyńského tento jev byl zachován v jeho době hlavně u starší generace, přičemž i u ní se vyskytovaly dublety (Poj. též robic, robota, doch, droga), přičemž uprostřed slova tento jev již v jeho době zanikal. Analogickým jevem byla změna o > e po skupině tvořenou velárou či labiálou s polosamohláskou ł (Poj.42 włese stôwają mu na głewie), přičemž i zde je znát, že tento jev je na ústupu (Poj. 11 chłepską stopę, 55 robota na chłopa – Lor. 31 zuyti uószłoti wóz, trafił chłypa). Vzácně může dojít k jen k ústupu palatálního prvku (ML dié reboete). Podobná situace panovala v případě původního –o na konci slov, především v koncovkách adverbií[12] a u neuter substantiv a l-particií. Zde se vyskytovalo původně rovněž -ie (Lor. 31 čəstie, 32 tie), které ale mohlo ztratit palatální prvek. V Poj. nacházíme v koncovkách vždy e-ový element, střídají se však tvary končící na –ie nebo –e (Fik.Poj. 8 wielgié miaste, 35 barie stôré miastie), v případě zájmen to, co se objevují vedle sebe tři možné varianty (Fik.Poj. 83 ce jemu felô, 18 tie je diech spiéw, 42 co tam bëłe napisóné?), po ł nacházíme jednotně –e (Poj. 84 masłe, cëż félałe, nie bëłe cuchu).     becně lze tedy říci, že změna o > (i)e byla stabilnější v koncovkách[13], zatímco uprostřed slova mizela rychleji a to jednak vlivem sousedních kašubských nářečí, ale zejména spisovné polštiny. Dalšími významnými rozdíly, tentokrát z oblasti konsonantismu, vůči ostatním kašubským nářečím je zachování skupiny kt- a neuskutečnění afrikatizace ki/gi. Ačkoli kt- je u Fikuse obecně užívané (ktie/kto, nikt, ktëren), u Lor. i Nitsche zaznamenáváme obecněkašubské cht- (Lor. 34 chtie). Palatalizované k‘, g‘ jsou rovněž u Fikuse obecně rozšířeno, ačkoli Smoczyński i Lorentz zaznamenávaji průnik afrikát ze sousedních nářečí (drëdżi/drëgi).

            Z obecněkašubkých archaismů nacházíme v popisovaném nářečí hlavně změnu ę > i, která je u některých slov stabilní (Lor. vjicé, Fik. wicy, midzë, mitki též pisc), jindy kolísá (wikszosc, większiesc, większosc, Poj. 92 dzéwczęcem, 26 dzéwczętę), v jiných případech se na rozdíl od jiných severních nářečí nevyskytuje (Poj. 9 kuli kto mô wząc). Existují zde nestažené formy sloves stojec, bojec (např. Poj. w ti jizbie stôjałë sédemnôsce żelôznëch łóżk), naopak 1.sg. sloves aje-konjugace je na rozdíl od severovýchodních nářečí stažený (pamiãtóm). V ins. sing. mask. a neutr. převládá –ã, u Fikuse vlivem spisovné polštiny konstatujeme kolísání (za chléwem, 26 dzéwczëtę), u velárních kmenů dochází, jako v dialektech zaborských, k palatalizaci (Poj. 77 człewiekiem). Koncovka ins. pl. se na rozdíl od zpráv Lor. a Nitsche (-i, -ami, -omi) sjednotila v –ama, převládající opět na většině Kašub kromě severovýchodu. Víceméně pravopisnou záležitostí je tvar dativu plurálu, který se objevuje v kašubských mluvnicích v různých tvarech. Ve Fikusově románě se střídají koncovky –om a –óm (Niemcóm, lëdzom), přičemž v prvním a posledním oddíle převládá koncovka se zavřenějším vokálem, vprostřed díla, které je rovněž nejchudší na dialektální jevy, převládá koncovka –om. Časté jsou pro kašubštinu typické deminutivní tvary příslovcí (znówki, např. Poj. 8, 62, 100, nick 156).

Při tvorbě préterita se používá typ beze spony, objevuje se středokašubská asimilace typu szukele (Poj. 129), velmi vzácně se vyskytuje zaborský typ (Poj. 150 podanié do Berlina żem ju pisôł). Zcela běžné je adjektivní skloňování neuter substantiv typu kôzanié (např. Poj. 67 formulôrze do podpisaniégo, wedle żëwégo wëdarzeniégo, 30 jô żądóm dlô nich cepłégo jedzeniégo, 85 bez wikszégo wëjasnieniégo). Mezi severní rysy patří kontinuanta kvantity u slovesa mòc (např. móże, pomógalë). Zvláštními morfologickými rysy luzińského nářečí jednak genetiv zájmene kto/ktie kogu (Poj. 123, 138), 2.pl. imperativu aje-konjugace (Poj. gadita, pamiętita = gadôjta, pamiãtôjta) a především monoftongizované tvary maskulin l-participií i-konjugace a aje-konjugace (Lor. 32 uon ńy merku ńic, ale 31 gådeu). Tyto tvary jsou pravidelně ve Fikusových fejetonech (MJ jó poeznu, jéden poechoedzu), ve Fikusově románě se vyskytují dvakrát v posledním oddíle (181 rzucu, 205 wëzdrzu). Mimoto se tu vzácně objevují i diftongické tvary u aje-konjugace s pžechodem á > e (např. Poj. 23 osteł na jizbie).

německý vliv lexikální

        Podívejme se nyní konkrétně na kontaktové jevy, které se v existujících luzinských památkách objevují, přičemž můžeme porovnávat texty z počátku století s více než o padesát let mladším dílem Fikusovým. Stopy německého vlivu lexikálního, který nacházíme ve Fikusově románě, lze rozdělit do čtyř základních skupin. První skupinou, kterou se ale nebudeme zabývat, jsou německé výrazy a promluvy, které vyplývají ze skutečnosti, že se dílo odehrává v Německu během druhé světové války. Dále se jedná o stará dolnoněmecká slova, která se zpravidla vyskytují integrálně i ve starších textech a která zřídka bývají nahrazena slovanskými ekvivalenty. Následují novější výpůjčky ze spisovné němčiny, které jednak označují určité reálie z maloměstského života a jednak rovněž výrazy, které jsou sémanticky odlišené od svých slovanských ekvivatlentů. Jako čtvrtou skupinu můžeme chápat výrazy německého původu, které se shodují s polskými, ačkoli mohou být foneticky přizpůsobeny kašubštině nebo místní současné výslovnosti němčiny. Tato slova nemusí být převzata přímo z němčiny a tedy ve starších textech se mohou vyskytovat méně. Naopak v moderních textech je jejich přítomnost stabilní i vlivem spsiovného (polského) jazyka.

            Mezi slova první skupiny patří zejména několik základních sloves, jako zejména felac (dpr. fęle), které se používá ve stejných případech jako polské brakować (Lor. 35 Terě jěš felaj˛on dva, Poj. 14 jak będze nam cëż felałe, 26 municji zafélałe pol. zabrakło, 44 terô blós nama będą félałe piękné dzéwczęta), dále brëkowac (dpr. bruke, Lor. 45 uon jednéguy pariepka brəkuyvu, Poj. 30 më bë brëkowalë përzinkę worsztë ji sznapsu, 94 brëkowałe wicy swojich lëdzy, 108 móże brekowałë tego chłopa, choc on béł niepewny), používané ve významu polského potrzebować, sloveso lëdac (sdn. lîden, původně trpět, v kašubštině používané i ve významu německého mögen, např. Lor. 49 Ta macexa ńi muygua təx dzeci ńijak lədac, Poj. 106 dzys bë sę przedôł, choc sóm go nie lëdóm). V románě se navíc často objevuje sloveso sztridowac (npr. striede) ve významu hádat se (Poj. 166 Nie sztridujta sę). Zvláštní pozornost zasluhuje sloveso pasowac, které v Lorentzových textech i u Fikuse nabývá významu německého aufpassen (Lor. 42 Ale ti dzecə pasievalə, Poj. 167 pasowôł na to, że…), přičemž většinou se v nových kašubských textech objevuje tvar opasowac (dn. oppassen). Dodnes časté kašubské sloveso halac (dn. halen) se běžně vyskytuje v Lorentzových luzińských textech (Lor. 45 Jå halum, 52 Bié v las a hali mie jagót), u Fikuse je však plně nahrazeno slovesem przëniesc. Naopak před slovesem warac (sdn. waren), vyskytujícím se u Lorentze (Lor. 43 tie varauy třə dńi) je u Fikuse dáno přednost slovesu dérac (dpr. diere, např. Poj. 81 to bądze dérałe jesz barie długo, ale též Lor. 53 A tie ńy dirauy duuguy), u jiných autorů používané trwac se zde nevyskytuje. Z dalších užívaných sloves lze zmínit sloveso merkac (Lor. 45 Ale uon merku vnet, 103 nie dôł merkac na sobie), ze sloves existujících i v polštině uveďme rechowac (Poj. 90 na kogusz më mómë rechowac). Původní německá slovesa bývají opatřována příponami nebo jsou tvořena i deverbativní substantiva (Poj. 173 wërëknął na wojnę, Poj. 197 gotowi do rëknienié, 81 pôłnié wërëchtowac, 110 muszita sobie téż dzéwczęta naszafowac, 73 wëklarowôł oficérowi).

            Reálie, označované původně dolnoněmeckými slovy jsou v menšině (Poj. dana, něm. Tanne, Poj. szituz, čes. záchod), převládají pojmy ze spisovné němčiny, týkající se povolání (buchałter, 185 Franck béł szloserem), dopravních prostředků (cuch, fliger), dalších běžných věcí (Poj. giszeft – u Budzisze jészeft, giwera – něm. Gewehr, 36 człowiek za ladą, 125 rińtowé mięso – něm. Rindfleisch, 36 rozmajité zachë, 81 haubzacha – něm. Hauptsache), vyskytující se i ustálená spojení obsahující německé výrazy (např. Poj. 78 miec recht – též čes., 159 żëlë na knébel – čes. na hromádce, 146 prawô ręka je kaput), případně kalky (Lor. czəstie cviardé). Zajímavé je širší použití substantiva grëpa (něm. Gruppe), mimo původní význam se objevuje rovněž ve významu hromada (kaš. jinak (u)rzma, např. Poj. 36 grëpa smiéchu, 28 rzucył flińtę na grëpę ribnëch lëstów, 64 ni mô wszëtkich w grëpie – čes. nemá všech pět pohromadě), u Lor. i u Fikuse se výraz w grëpie používá ve významu spolu (kaš. též razã, wespół, Majk. w gromadze).  Mezi tzv. módními výrazy, které se dostaly do kašubštiny německým prostřednictvím vyniká u Fikuse (kromě 56 përzinkę z nima amuzérowôł) substantivum szasé (kaš. většinově szasëjô, rovněž sztrase), které je skloňováno adjektivně (Poj. 28 w stronę szaségo, 35 wjachalë na szasé, 18 szasém).

Ve Fikusovi nalézáme rovněž dublety, tvořené minimálně jedním německým slovem. Střídají se např. výrazy jiwer/kłopot (čes. potíž, 125 taki jiwer mógł szkodzëc na dzecko, 137 miôł przez Polôchów wielgié jiwrë, 163 jiwer ji tôkel, 179 bëlë w kłopoce), z nichž první je původu zadněpomořanského (německého) a druhé odkazuje na vliv polský. Snad částečně z důvodu tématiky románu se střídají výrazy ornąg/porządk (70 będze ornąg, 80 wszëtko je w ornągu). Slovo uleszpiégiel se střídá se slovem judôsz, přičemž prvé slovo výrazně převládá. Nejčastějším významem je darebák, lstivý, uhýbavý člověk (např. të jes richtich uleszpiégiel! 170 pewno jakis ulespiégiel, 143 jô tich rojbrów ji uleszpéglów móm dzes), ale vyskytuje se zde i použití v přeneseném významu ( např. 116 krącëlë sę jak uleszpiéglowie (při tanci)). Při vyjádření místa se u Fikuse střídají slova môl a plac, přičemž substantivum môl je použito spíše ve významu místa jakožto určitého bodu (33 na swojim môlu, 100 w pôłnié béł na môlu), naopak plac má spíše význam prostor (82 żebë blós w niebie tëlé placu kożdému ostałe, 83 tam bądzeta mia placu dosc do rozmiszlaniô). U příslovcí místa (vevnitř/venku) v Lorentzových textech převládají rën/ruten (41 puščəta mie rən, podobně u Budzisze), zatímco u Fikuse nalézáme obligátní bënë/buten (9 czëstie brzëdkô pogoda, że psa szkoda buten wënëkac, 36 wlézemë diech do bëna; 17 wstôwôł do bëna przed trapama), které podléhají skloňování.

Velmi časté jsou u Fikuse adverbiální partikule blós (objevuje se na úkor slovanského le, případně se mohou vyskytovat současně: le blós), často ve významu ilokučním (8 dze oni nas blós wiozą, 44 terô blós nama będą félałe piękné dzéwczęta), a ujišťovací partikule doch/diech (59 wiele powiedzec diech ni mogła; ale oni są diech dobrëma lëdzama, ve významu ilokučním: 51 nie gadôj diech głëpot), která nemá slovanský ekvivalent (v novějších textech se ne zcela shodně může použít przece). V románě chybí jinak častá kašubská intenzifikační partikule dëcht/dichtich , jejíž význam je pouze částečně nahrazen příslovcem barie/baro. Slovanský výraz vítězí rovněž v případě ujišťovacího adverbia a adjektiva pewno/pewny (Lor. ce peuńe bądze), které výrazně převládá nad v současné době oblíbenějším gwës/gwësny (něm. gewiss, Poj. to je gwësno prôwda), objevuje se i novoněmecké zycher, ale pouze v ustáleném spojení (7 zycher je zycher, též čes. sichr je sichr). Příslovce a přídavné jméno ful zcela nahrazuje možné varianty wiele/pełno/pôłno (Lor. 52 ful kuyš kuxóv, Poj. plac przed koscolem béł ful, 110 wszëtkiégo ful, 154 ful złoscë).

německý vliv morfosyntaktický

               V případně lexikálních kontaktních jevů v kašubštině jsme zaznamenali zachování základních německých výrazů především dolnoněmeckého původu, přičemž proti starším textům se u Fikuse objevila především slova označující aktuální reálie a objevuje se i změna distribuce některých výrazů. V případě vlivu morfosyntaktického lze spatřit mezi texty zpřed 1. světové války a texty vzniklými po 2. světové válce značné rozdíly. Obecně lze říci, že ve starších textech německý vliv zasahuje i slovosled a časové vztahy ve větě, v případě novějších textů Stefana Fikuse jsou tyto vlivy potlačeny, německý vliv je pak nepatrnější především ve vztazích mezi jednotlivými větnými členy.

Ve starých luzińských textech běžně nacházíme německý V2 slovosled, ačkoli jeho používání není absolutní (30 Jak uonə čəłə, že tə dzecə kuxi uurvalə, uonə šłə ruten, 31 məsləła, že uońi səti bələ). Nacházíme zde i souslednost časovou, která je patrná v případě, kdy je řídící sloveso v hlavní větě v préteritu. Rozlišujeme tedy následnost (Lor. 33 ti lədze gådalə, ze uon bə vnetką zdech), současnost (31 zmerka, že tə dzecə prejč bəłə) a předčasnost. Podobně nacházíme minulý čas i v případě nepřímé řeči (33 tə mie diech gadu, jå mia tə dviéře schuyvac). Mimo vynechání spojky lze v starších textech nalézt zájmeno ukazovací ve funkci zájmena vztažného (31 trafił chłypa, ten sąn pitu jeguy, 30 čarievnica…, tə jadła råd dzecə). Ve Fikusovi se tyto vztahy nevyskytují, kromě jednoho ukázkového případu předčasnosti v časové větě s použitím plusquamperfekta (167 Jak mielë ju wszëtkié żôle sobie powiedzóné, czëlë sę zarô jinyma, lżéjszima). Fikus zná kašubské perfektum (Jak przóde biwało 11 Cëż wa, judasze, môta wërobioné?), ale v románě Pojmeńczicë se vyskytuje pouze marginálně plusquamperfektum (z Ruskama miele ukłôd zrobioné). Zajímavé je z tohoto hlediska použití polského hovorového perfekta se shodou participia s objektem (160 to Niemcë mają wojnę przegróną).

Nejčastějšími morfosyntaktickými jevy německého vlivu, které nalézáme u Fikuse, je použití kalkové konstrukce s deverbativním substantivem uvozeným předložkou do (71 jakbë jesz bëłe cos do uretaniégo, 67 to bëłe nie do pomësleniégo, 32 to bëłe do rozmieniégo) a nesklonná adjektiva německého původu ve funkci přívlastkové (21 mô tam fejn córkę, ale 112 żëczimë fejnégo kawaléra, 45 kruzeraté czëstie blond włesë) nebo doplňku (19 zwónk béł punktlich; 31 bëlë barie sztram). Obzvláště frekventované je ve Fikusovi i starších textech adjektivum richtich, jež má kromě významu správný především i význam skutečný (80 mają terô richtich chłopów do riebotë, 111 wëstrojił sę jak richtich kawalér). U Fikuse naopak zcela chybí polovniční kalky německý sloves s odlučitelnou předponou (Lor. 32 jå je veznąn mət). Ve starších textech zcela běžné obligatorní vyjádření podmětu (např. 33 té tie začałe padac a tie padałe barzie) není u Fikuse závazné, i když se vyskytuje častěji než v polštině (176 tę są ful chorëch ji ranionëch żôłnierzów), marginálně se u Fikuse vyskytuje vazba to dô (65 jô nie wiém, że to jesz dô takich lëdzy w Európie, takich uleszpéglów). Shodně se staršími texty Fikus dává přednost pasivu před neosobními a reflexivními vazbami (145 o tim bëłe zgłoszoné Krukowi, 134 wojna z Rosëją je zaczętô, 33 ząb móże bëc rwóny), na rozdíl od starších textů jsou však pomocnými slovesy bëc a ostac a agens je vyjádřen předložkou przez místo tradičního od. Předložka od se rovněž u Fikuse střídá s předložkou niż u komparativů (170  wôżniéjszé ode mie?, 93 jedzenié czëstie jinszé niż w Schlepkowie), ve starší textech přitom alternuje od a jak. Posledními jevy, které bych na tomto místě zmínil je univerzální numerativum sztëk (52 osemnôsce sztëk dzecy, 116 dzesęc sztëk mogłe teńcowac) a marginální ohlasy německého slovosledu a složeného substantiva (62 bëlë blós od krów paseniégo, 109 rechujta na wicy tu bëcô).

polské vlivy

                        Polské vlivy je v kašubštině obecně těžko odhalit, protože hranice mezi tím, co je jen kašubské a tím, co je jen polské je dosti diskutabilní. Staré fonetické výpůjčky (Fik. cziężki, cziekawi) se vyskytují i ve starších textech. Ohledně slovní zásoby lze hovořit spíše o preferenci výrazů blízkého polštině či výrazu kašubštějšího: u Fikuse např. převažuje piękny před výrazem snôżi, které se vyskytuje jednou, na druhé traně místo trochę, které se vyskytuje u zaborských autorů, Fikus důsledně používá përznę/përzinkę, dále Fikus používá polské výpůjčky z latiny okazja, opinia (současná kaš. leżnosc, udba). Především je třeba si všímat některých syntaktických vazeb, které se ve starších textech prakticky nevyskytují. Jedná se jednak o nahrazení věty účelové infinitivem (8 rzeczą, żebë wstawac w ordnągu) a bezsponové vazby modálních výrazů (13 diebrze trzeba znac, 31 to doch tak nie wolno robic, 161 podeńc do nich nie bëłe wolno). Nejnápadnějším polským rysem je ovšem jednotné užívání adverbia prawie ve smyslu skoro (125 rzecze prawie z płaczem, 69 prawie wiedne krziwdzelë, 11 po chwilce téż czëc cziężkié kroki), zatímco kašubský význam tohoto příslovce odpovídá českému.

závěr

                Kašubština Stefana Fikusa představuje ojedinělý příklad zanikajícího kašubského nářečí autora, který tvoří v poválečném období. Mezi jeho jazykem a texty zapsanými v témže nářečí před první světovou válkou jsou jasné souvislosti, ale i předvídatelné rozdíly. Typické fonetické nářeční jevy v dílech Stefana Fikuse částečně ustoupiliy, z nemalé části na to přitom měla vliv určitá autorova autokorekce a konvenční pravopis (to neplatí pro jeho rané fejetony). Z německých vlivů je zachována řada lexikálních prvků, ale zaniká německý syntaktický vzorec, který je nahrazen vzorcem polským a to jednak ve vztazích hlavních vedlejších vět a jednak v používání jistých spisovných polských vazeb. Slovní zásoba se také posunula, německé názvy reálií jsou v románě Pojmeńczice částečně zachovány i snad z toho důvodu, že dějištěm románu je německojazyčné prostředí. Román je psán živým jazykem, který je ovlivněn soudobou jazykovou situací na Pomoří, nevyskytují se zde ještě neologismy, které naplno vtrhly do jazyka na přelomu 80.-90. let. Román je zajímavý právě skutečností, že je psán kašubsky a že rovněž všechny postavy románu mluví kašubsky a to ještě s luzinskými rysy. Převládajícím typem v tomto období je přitom polsky psaný román, jehož kašubské postavy používají svého kašubštiny.   

 

Studie a texty o luzińském nářečí

Bronisch, G., Kaschubische Dialektstudien. I Die Sprache der Bëlôcë, Archiv für Slavische Philologie 18 (1896) 321-408; 87-88, texty 66-70

Nitsch, K., Studia kaszubskie: Gwara luzińska, Materiały i Prace Komisji Językowej PAU, t. I, 1904, 221-273

Bajarz kaszubski, Bajki z Gryfa (1908-1912), Wejherowo Gdańsk 1925, 260-285 pohádky z Gościcina (Gryf IV, 1912)

Lorentz, F., Dyalekt luzińsko-wejherowski, Lorentz, F., Teksty pomorskie (kaszubskie) I, Kraków 1913, XVIII-XX, 30-69

Smoczyński, P., Zmiany językowe w Luzinie w ostatnich pięćdziesięciu latach, Rozprawy Komisji Językowej Łódzkiego Towarzystwa Naukowego III (1955), 77-85

Topolińska Z.: Teksty gwarowe centralnokaszubskie z komentarzem fonologicznym. in: Studia z Filologii Polskiej i Slowianskiej 7/1967, s. 87-125, 110-125

Treder, J., Z historii badań kaszubszczyzny. Gwara luzińska, Acta Cassubiana I, Gdańsk 1999, 277-294

Język kaszubski. Poradnik encyklopedyczny (red. J. Treder) Gdańsk, 2002, 68

 

Dílo Stefana Fikuse

Gôdka o rëbôkach, Kaszëbë V/14 (1961), 93

Wiatéjész sá?, Pomerania 1971/3, 90-92

Cjé z waji blós weriésce, Pomerania 1971/3, 92-93

Invazjo na Boere, Pomerania 1971/5, 72-75

Moecni lédze!, Pomerania 1972/2, 84-86

Fikus S., Pojmeńczicë, Gdańsk, 1981.

Jak to przóde biwało (1999) ë Tak téż biwało (2003).

povídky ve sbírce: Dërchôj królewiónkò (red. E. Przëczkòwsczi), Pelplin 1996

 



[1] Zahrnují přibližně západní část wejherowského okresu, u Bronische luzinsko-szynwaldské – tedy zahrnující i nářečí kolem obce Szynwald, které Lorentz počítá zvlášť.

[2] Lorentz Geschichte 1925 : 2, Gramatyka 1927 : 16

[3] Bronisch, G., Kaschubische Dialektstudien. I Die Sprache der Bëlôcë, Archiv für Slavische Philologie 18 (1896) 321-408; 87-88, texty 66-70

[4] Nitsch, K., Studia kaszubskie: Gwara luzińska, Materiały i Prace Komisji Językowej PAU, t. I, 1904, 221-273

[5] ukázky jsou zahrnuty i do jeho obecnějších prací jako Nitsch K.: Północno-polskie teksty gwarowe. Kraków 1955; Nitsch K.: Wybór polskich tekstów gwarowych. Warszawa 1960

[6] Smoczyński, P., Zmiany językowe w Luzinie w ostatnich pięćdziesięciu latach, Rozprawy Komisji Językowej Łódzkiego Towarzystwa Naukowego III (1955), 77-85

[7] Topolińska Z.: Teksty gwarowe centralnokaszubskie z komentarzem fonologicznym. in: Studia z Filologii Polskiej i Slowianskiej 7/1967, s. 87-125, 110-125

[8] Z Wejherowa je např. Leon Roppel, zajímavé je použití rozdílu mezi żarnowským a luzińským nářečích k vytvoření komického efektu v Budziszově povídce Żelezôk przed sądę (ve sbírce Zemja kaszëbskô, Gdańsk 1982, 31-35)

[9] Drzeżdon, J., Współczesna literatura kaszubska 1945-1980, Warszawa 1986, 196; Neureiter, F., Geschichte der kaschubischen Literatur, München 1991, 241-3

[10] V poválečném pravopise je ovšem i u textů z těchto oblastí o a ô rozlišováno.

[11] Lorentzův přepis zde bude předveden v typografických důvodů ve zjednodušené formě.

[12] v kašubštině je –o u adverbií preferováno

[13] srv. Top. 121: v době výzkumu byl v Luzině tento jev zachován převáýně jen v koncovce, Zelniewě ale ještě i vprostřed slova