Česko-lužický seminář (4)

 

Stručné porovnání (lužicko)srbského, polabského a pomořanského jazykového areálu

Vladislav Knoll

 

vymezení oblastí

Máme před sebou tři na sebe původně navazující jazykové areály v rámci západní větve slovanských jazyků. Dialekty a nářečí pomořanské, polabské a řekněme srbské (neboť původní rozsah užívání těchto nářečí se neomezoval pouze na oblast Lužice) mají kromě samotných jazykových shod i velice podobnou historii a osud. Většina z nich podlehla dlouholeté germanizaci a z celkem rozsáhlého území dnes nacházíme na lingvistické mapě pouze malé ostrůvky, kde se tyto západoslovanské jazyky zachovaly - jedná se o nářečí lužickosrbská a kašubská. Ta zůstávají dodnes prakticky na periférii původních jazykových oblastí.

Hranicí slovanského osídlení ještě v X. století byla přibližně dnešní německá města Kiel, Hamburg, Lüneburg a Magdeburg. Slované se vyskytovali i daleko za řekou Sálou. Jižní hranicí srbského osídlení pak byla vzhledem k českým kmenům kromě Krušných hor přibližně řeka Ploučnice a vzhledem ke kmenům polským řeka Bobra (pol. Bóbr) a Hvizda (pol. Kwisa) . Hranice s areálem polabským probíhala rámcově od dnešního Frankfurtu nad Odrou jižně od Berlína k Zerbstu a ústí Sály do Labe. Hranice polabsko-pomořanská probíhala někde v oblasti řeky Dolenice (n. Tollense) a Ukry (n. Uecker). Ostrov Rujána a přilehlá oblast (Tribsees) se většinou přiřazuje k jazykové oblasti pomořanské. Za hranici pomořansko-polskou se tradičně považuje řeka Noteć, dolní Visla dělila pomořanské kmeny od kmenů baltských (pruských).

Srbský jazykový areál bývá podle toku Labe dělen na západní a východní (zejména lužická srbština), přičemž o tzv. západní srbštině jsou naše znalosti velice ohraničené, protože je můžeme odvozovat pouze z rozboru vlastních jmen, případně několika glos ze 12. století. Co se týče východní srbštiny, zde je výzkum mnohem jednodušší. Kromě spisovného lužickosrbského jazyka a živých nářečí můžeme čerpat i některé znalosti o dnes již mrtvých nářečích dolnolužické srbštiny, jako je např. nářečí východní, kterým je napsán překlad Nového Zákona Mikławše Jakubicy (1548), a nářečí storkowské (jihovýchodně od Berlína), jímž je psáno Enchiridion Vandalicum (1610) Andrea Tharaea, v němž jsou ale zmíněna i jiné dialekty.

Většinu znalostí o polabském jazykovém areálu můžeme čerpat rovněž pouze z rozboru vlastních jmen z kronik. Jakékoli dělení na nářeční skupiny (tradičně podle politického vlivu na lutické a obodritské) je ryze hypotetické. Do poloviny 18. století však bylo živé nářečí dřevanské[1] v okrese Lüchow na západ od Lüneburku, které máme popsáno pomocí několika slovníků místních nadšenců z přelomu 17. a 18. století (hlavně Christian Hennig, Jan Parum Schulze) a několika velice krátkých textů, které nám však nedovolují si učinit dostatečnou představu o mluvnici a skladbě.

Nářečí pomořanská můžeme dělit, opět jen kvůli našim příliš skromným znalostem, na dvě velké větve, západní a východní, s hranicí kdesi v oblasti Sławna, jež odpovídá i původní hranici západních a východních pomořanských knížectví. Určité zvláštnosti vykazovalo nářečí ránské (na Rujáně). Z východopomořanských nářečí se nám zachovaly zbytky slovinských nářečí (používaných tzv. Slovinci, evangelickými Kašuby) mezi jezery Gardno a Łebsko (popsána zejména Aleksandrem Hilferdingem a Friedrichem Lorentzem) a dodnes většina ostatních nářečí kašubských. Přechodem mezi slovinským i a archaickými severokašubskými nářečími bylo nářečí Kabátků mezi Cecenowem a Głowczycemi. Samotná kašubská nářečí, zejména pak nářečí jižní, byla ze všech pomořanských dialektů nejbližší polštině a i v současné době plynule přecházejí do sousedních kociewských (levý břeh dolní Visly), borowiackých (východní část Tucholských Borů severně od Bydhoště) a krajeńských (na staré hranici pomořansko-velkopolské) nářečí polského jazyka.

lechické rysy

Polabské a pomořanské dialekty lze spolu s polskými řadit ke skupině lechické, pro niž je jedním z nejtypičtějších rysů změna původního praslovanského ě na a před samohláskami předojazyčnými tvrdými (las, wiatr). Musíme ale připomenout, že tento jev nebyl neznámý ani pro nářečí severovýchodní Lužice (mužakovská a žarovská), kde ovšem k této změně nedošlo po retnicích (las, ale wětr)[2]. V lužickosrbských nářečích se zase setkáváme se změnou původního e před povětšinou tvrdými souhláskami (śopły, ćopły). Analogickým případem se nám může zdát například vývoj v ruštině, kde dochází k podobnému jevu v přízvučné pozici (тёплый).

přízvuk

Přízvuk se klade v dnešních lužickosrbských nářečích, podobně jako v češtině a jižní kašubštině, na první slabiku slova. Zbytek kašubské jazykové oblasti se vyznačuje volným přízvukem, který se předpokládá podle pozice redukovaných samohlásek i pro dřevanské nářečí (zde: zobó - žába, ale nügə - noha). Zejména ve středokašubských nářečích se pak dá hovořit spíše o přízvuku volném, ale nepohyblivém, který tedy například v rámci paradigmatu zůstává stále na stejné slabice (např. czarownica - čarodějnice, bez czarownic; czerownik – vedoucí, bez czerownika).

nosovky

V lechických nářečích se dodnes zachovaly nosové samohlásky, které však oproti původnímu stavu změnily svoji kvalitu. Původní slovanské õ se tak v polabsko-pomořanské oblasti změnilo na nosové ã (Dambowe, Gamba) a téže změně bylo podrobeno i hlavně před souhláskami předojazyčnými tvrdými (Suante). V ostatních případech se zachovalo. V pomořanských nářečích se však toto přibližně na počátku XIV. století zúžuje v nosové (Vinzslaus). Dodnes živým svědectvím tohoto vývoje jsou pro nás kupříkladu severokašubská slova pińc, dzewińc (5,9). Poslední fází tohoto pomořanského vývoje byla denazalizace tohoto (např. dnešní severokašubské: wicy, midzë - více, mezi).[3]

Kašubské ã se mezitím rozrůznilo podle délky - krátká nosovka si svoji kvalitu podržela, ale dlouhá nosovka se změnila v úzké õ, velmi se blížící ũ. Podobná samohláska vznikla pravděpodobně i v nářečí dřevanském z praslovanského õ po tvrdých souhláskách a z před souhláskou předojazyčnou tvrdou (jõdro). Tentýž zvuk byl jistě i blízký jedné z fází vývoje původní české a lužickosrbské nosovky ještě v IX. století (Lunsizi)[4]. Jeho denazalizací vzniklo dnešní u ve většině slovanských jazycích. Velice zajímavý je také příklad slovinského a kabátského nářečí, kde bylo ono kašubské úzké õ podrobeno diftongizaci (v Klukách se vyslovovalo např. loũka) až nakonec tento vývoj denazalizací dospěl prakticky ke stejnému výsledku jako v českých nářečích (louka, mouka).

Denazalizace v lužickosrbských nářečích dospěla k více odlišným výsledkům - ‘a v nářečích hornolužických (mjaso - srovnej vývoj ve východoslovanských jazycích, ale knjez) a ě v nářečích dolnosrbských (měso). Překvapivý je vývoj této nosovky ve východodolnosrbských nářečích  - u před souhláskami předojazyčnými tvrdými (mjuso, juzyk).

jery

Jery v silné pozici se rovněž v jednotlivých částech popisovaných areálů rozvíjely různě. V pomořanských nářečích se na místě jerů se setkáváme s palatalizovaným nebo nepalatalizovaným e, obdobně jako v polských nářečích (wies, wesz, dzéń). Trochu odlišný byl vývoj v nářečích slovinských a kabátkovských, kde se setkáváme i s dvojhláskami (vjes, vejš, dzejn). Jihopolabská nářečí, včetně dialektu dřevanského, došla spolu s nářečími severozápadní Lužice k podobnému výsledku jako srbochorvatština (vas, vås / vjas, baz)[5]. Polsko-pomořanské e místo tvrdého jeru znají zbylá dolnosrbská nářečí (weš), ‘e za měkký jer je vlastní areálu hornolužickému (wjes). Vývoj tvrdého jeru v o, podobně jako v jazycích východoslovanských a makedonském, potkáváme v hornolužických nářečích (woš, moch), ale i ve většině zaniklých západosrbských nářečích.

sonanty

Téměř na celém studovaném prostoru se změnily původní smíšené sonanty l/ł na (połny, dołhi, Dolgie, Dolgen, polk, Wolkow), podobně jako ve východoslovanských jazycích. V kašubštině navíc dochází k dalšímu vývoji tohoto na ôł (pôłny). V nářečích severozápadní Lužice a dřevanském dialektu docházíme k výsledku (pałny - paunë, wałma)[6], což je vlastně forma analogická s kašubským tvarem, kde se přece ô vyvinulo z á. V nářečích severovýchodní Lužice a jižní kašubštině nalézáme skupinu jako v polštině, v ostatních lužickosrbských nářečích lze nalézt rovněž tvary s ‘el (wjelk). Po dentálách převažuje v dolní lužické srbštině a kašubštině skupina łu (dłujki, długi), především v jižních a středních kašubských nářečích slyšíme i tvary jako wilk, které jsou vlastně další vývojovou fází lužickosrbského wjelk.

Vývoj sonant r a r’ před předojazyčnými tvrdými byl na celém studovaném prostoru ar (carny - czarny, gardło)[7], kromě nářečí hornolužickosrbských (or: hordło) a mužakowských (gěrdło).[8] Měkká sonanta r’ se změnila v ‘er (wjerch),  eventuálně později v ir (wirch), pouze v dřevanském nářečí máme opět ar (varch). Společným rysem polabsko-pomořanským je palatalizace souhlásky před ztvrdlou sonantou r’ (ťordə -  cwiardi)

Pro všechny studované jazyky je typická proteze v-, která v lužické srbštině a kašubštině má obouretný charakter (w-). V kašubštině se navíc tento rys smísil s tzv. labializací (òkò, wòda). Pro lužickosrbská nářečí je obecně typické zachování obouretné výslovnosti v, jak to nacházíme velice ojediněle i v některých českých nářečích. Obouretné w před souhláskami se kromě nářečí východočeských a slovenských vyskytuje i ve nářečí slovinském (pröwda).

metateze likvid

Skupina TroT vládne v lužickosrbském prostoru (wróna, krowa), stejně jako v polštině. Na severu však nacházíme skupinu TarT (gard)[9], tedy vlastně TorT v dřevanském nářečí (vorno, korvo). Východopomořanská nářečí obsahují slova s oběma skupinami (TarT i TroT), přestože TroT je častější, TarT se vyskytuje především v severních nářečích. Lze říci, že v kašubštině se TarT nachází hlavně v určitých slovech, přičemž i příbuzné slovo může obsahovat již TroT (parmiń - paprsek, charna - potrava , karwińc, ale převažující: krowa). Skupina TelT došla na většině studovaného prostoru k výsledku TloT (mloko, młoc) nebo TlěT (mlěć).

vývoj ď/ť

Afrikatizace původních ď/ť se nedotkla polabských a západopomořanských nářečí (Tesslaf, proti východopomořanskému Zesslaf). Tyto souhlásky zde zřejmě ztvrdly, což ale jinak nemůžeme posoudit vzhledem k charakteru zápisu polabských a západopomořanských vlastních jmen. V dřevanském nářečí se však s ď/ť setkáváme. Zde jsou ale výsledkem palatalizace k/g v určitých posicích (ťün - kůň, ďöra - hora). Původní ď nacházíme pouze před o (< a, např. ďolü - srovnej polské działo). Vývoj nových afrikát (c’, dz’) však v lužické srbštině nepokračoval v témž směru. V lužické srbštině a polštině tyto afrikáty zůstaly palatalizovány a navíc se dále vyvíjely (dźěći - źiśi), kdežto v kašubštině ztvrdly (dzecë), stejně jako v nářečích východoslovenských a částečně západoslovenských.

další hláskové rozdíly

Afrikáta dz, vzniklá z praslovanského *dj se, jak víme v lužické srbštině a češtině zjednodušila v prosté z (mjeza). Podobnou tendenci sledujeme i v kašubštině, kde sice stále ještě převažuje dz (např. na nodze), ale máme tu již řadu slov s pouhým z (zwòn, zwãk, cëzy). Ve slovinských nářečích byl tento proces ukončen (na noze).[10] Ř vzniklo pouze ve východopomořanských nářečích[11], v lužickosrbské oblasti se se vzdáleně podobnou tendencí setkáváme pouze po k/p/t (přeco - pśecej). Dvojí l rozlišujeme na celém studovaném prostoru kromě slovinského a byláckého (tj. severovýchodního) nářečí kašubštiny. V dřevanském dialektu existovala oposice l/ľ (ľotü - kaš. lato). Ve zbylých kašubských nářečích a lužické srbštině se ł vyslovuje jako obouretné w. Oposice i/y nefunguje v pomořanských nářečích (podobně jako v češtině a slovenštině), v dřevanském nářečí byly obě samohlásky diftongizovány (laiska - čes. liška, boit - čes. být). Podobnou tendenci známe z českých nářečí (bejt, mlejn)[12]. Typicky kašubským rysem je tzv. kašubské šva: ë na místě původních i/y/u. Analogický je vývoj nářečí hanáckých (han. rêba, kaš. rëba). V dřevanském nářečí se vyskytoval jev, známý z polské dialektologie jako mazurzenie (zenə, cornə, sist - čes. žena, černý, šest). Podobnou tendenci spatřujeme i ve změně dolnolužickosrbského č c (cas).

mluvnice

Duál je ještě živý v lužickosrbských nářečích, byl i v dřevanštině, z níž ale nemáme mnoho příkladů (jista - hornolužickosrbsky staj - 3.pl. ind.praes. od boit/być). Duál byl aktivně znám i slovinskému nářečí, ale některé tvary, jako kupříkladu lokál substantiv byl nahrazen tvary množného čísla. Také v kašubštině se ještě používají některé duálové tvary. Zajímavé je používání některých duálových tvarů zájmen a sloves místo plurálových forem (najô chëcz proti naszô chëcz, wa robita proti wë robice)[13]. Duálové tvary v lužické srbštině a slovinském nářečí jsou dosti podobné, zejména v hornolužické srbštině je však charakteristickým rysem tohoto čísla j (rukomaj - v dolnolužické srbštině jen u sloves), genitiv duálu a plurálu zde mají stejný tvar (rukow).

Přítomnost jednoduchých minulých časů (aorist a imperfektum), zachovaných hlavně v hornolužické srbštině, lze dokázat skrovnými příklady i v dřevanském nářečí (mes, bas, rici - hornolužickosrbsky měješe, běše, rjekny), ale častější již zřejmě byly časy složené beze spony, podobně jako v kašubštině a východoslovanských jazycích (jo dol - jô dôł). Zajímavou podobností je dativ siguláru u maskulin v dolní lužické srbštině a baltské slovinštině (karloju - chlüöpöjü). Pro celý studovaný prostor jsou typické nestažené tvary některých sloves (znaje -  znoje).

slovní zásoba

V uvedených třech jazykových areálech nalézáme i některá slova, která jsou jim společná a nevyskytují se v jiných oblastech, častější jsou samozřejmě lexikální shody mezi dvěma z uvedených třech areálů. Takovýmito všeobecně společnými slovy jsou například jastry - jostrai - jatšy (Velikonoce) a wiodro - vedrü - wjedro (počasí). Všude se také používá např. slovo cerk‘i - cårťüv - cerkwja - cyrkej, jen v kašubštině se dává přednost slovu kòscół. Mezi společná slova polabštiny a pomořanštiny (tedy dřevanštiny a kašubštiny)patří např. tocaikə - toczk (krtek), jaunac - juńc (mladý býk), chornə - charna (píce, srovnej srbochorv. hrana), vistaraića - wieszczerzëca (ještěrka). V baltoslovinštině a dřevanštině je shodné slovo düörnica - dvårnaića (jizba), které přešlo i do místních dolnoněmeckých nářečí (Dornitz). V dolnolužické srbštině nacházíme stejná slova jako v dřevanštině, např. groniś - gornt (mluvit), gojc - ďüjek (lékař)[14], wjaža - vizə (dům). Existují i shodná slova v kašubštině a hlavně dolnolužické srbštině, např. kôłp - kołp (labuť), pòtrôwnica - potšawnica (lesní jahoda), nawòżeny -  nawožeń - nawoženja (ženich). Kromě toho jsou kašubštině a lužické srbštině společné tvary jako pòj! - pój! (pojď!) nebo przińc - přińć (ale baltoslovinsky přic). Hlavně dolnolužické srbštině a baltské slovinštině jsou společná slůvka jako ga (když), ako - akö (jako), teliko - telko (tolik), podobná je spojka až/e(i)ž.

 

Srovnáváním pomořanského, polabského a lužickosrbského areálu se můžeme pokoušet pochopit a rekonstruovat severozápadní část západoslovanského jazykové kontinua, které se začínalo rozpadat v období vrcholného středověku, ale jehož vnitřní vztahy a vazby dodnes nejsou zcela zpřetrhány. Studiem komplexního systému živých jazyků a fragmentů zaniklých nářečí této oblasti se můžeme pokusit doplnit naše chybějící znalosti o obrovském středoevropském prostoru, kde se v průběhu několika staletí hovořilo slovanským jazykem, a uvědomit si tak i jeho vztahy k našemu jazyku mateřskému. Úkolem tohoto stručného článku bylo poukázat na základní společné a rozdílné vývojové rysy této oblasti a vzbudit tak ve čtenáři větší zájem o hlubší jazykové souvislosti západoslovanského prostoru. Ve stati nebyl pojednán veledůležitý společný aspekt slovanských nářečí popisované oblasti, totiž síla německého vlivu, prorůstající do slovní zásoby, syntaxe a mluvnice jednotlivých jazyků, která na většině daného území přispěla k postupnému rozpuštění se slovanských nářečí v místních západogermánských dialektech.

 

Základní literatura:

Dejna, K. 1993. Dialekty polskie. Wrocław-Warszawa-Kraków.

Eichler, E. 1965. Studien zur Frühgeschischte slawischen Mundarten zwischen Saale und Neiße, Berlin.

Handke, K. 1974. O niektórych leksykalnych paralelach kaszubsko-łużyckich. in: Slavia Occidentalis 31. s. 35-45

Jeżowa, M. 1961. Dawne słowiańskie dialekty Meklemburgii w świetle nazw miejscowych i osobowych cz.1 Fonetyka. Wrocław-Warszawa-Kraków.

Lehr-Spławiński, T. 1929. Gramatyka połabska Lwów

Lehr-Spławiński, T. 1934. O narzeczach nadbałtyckich. in: Kaszubi, kultura i język. Toruń. s. 251-302.

Lehr-Spławiński, T., Polański, K. 1962-. Słownik etymologiczny języka Drzewian połabskich. Wrocław

Lorentz F. 1925. Geschichte der pomoranischen Sprache Berlin-Leipzig

Lorentz F. 1958-1962. Gramatyka pomorska Wrocław – Warszawa – Kraków

Лoрeнтц Ф. 1905-1906. O пoмeрeльскoм {дрeвнe-кaшубскoм} языкe дo пoлoвины XУ-oгo стoлeтия. C. Петербург.

Lorentz F. 1903. Slovinzische Grammatik. St.Petersburg.

Lorentz, F. 1912. Zarys akcentuacyi północno-kaszubskiej. in: Gryf 4, s. 61-72.

Majowa, J. 1978: Kaszuby i obszary dialektów sąsiednich jako tereny dawnych oddziaływań językowych bieguna zachodnio- i wschodniolechickiego. In: Studia z filologii Polskiej i Słowiańskiej XVII, s. 145-181.

Nitsch, K. 1903. Stosunki pokrewieństwa języków lechickich. In: Materiały i prace komisji językowej Akademii umiejętności w Krakowie.

Popowska-Taborska, H. (red.) 1976. Atlas językowy kaszubszczyzny i dialektów sąsiednich XIII. Wrocław-Warszawa-Kraków-Gdańsk.

Popowska-Taborska, H. 1980. Kaszubszyzna.Warszawa.

Olesch, R. 1983-. Thesaurus linguae Drevaenopolabicae. Köln.

Popowska-Taborska, H.; Boryś, W. 1996. Leksyka kaszubska na tle słowiańskim. Warszawa.

Rzetelska-Peleszko, E.; Duma, J. 1996. Językowa przyszłość Pomorza Zachodniego na podstawie nazw miejscowych. Warszawa.

Schleicher, A. 1871. Laut- und Formenlehre der polabischen Sprache. St. Petersburg.

Schuster-Šewc, H. 2000. Das Sorbische im slawischen Kontext. Budyšin.

Sobierajski, Z. 1968. Związki językowe łużycko-słowińskie. Beiträge zur sorbischen Sprachwissenschaft. Bautzen. s. 52-63.

Sorbisches Sprachatlas 14. 1993. Budyšin.

Супрун A.E. 1987. Пoлябский язык. Минск.

Topolińska, Z. 1974.  A historical Phonology of the Kashubian Dialects of Polish. The Hague – Paris. Zieniukowa, J (red.). 1997. Obraz językowy słowiańskiego Pomorza i Łużyc – pogranicza i kontakty językowe. Warszawa.

 

 

 



[1] Respektive drevanské, používané potomky kmene Drevanů (dodnes se oblasti říká Drawehn).

[2] Schuster (2000) 189.

[3] Lorentz (1925) 55-6.

[4] Schuster (2000) 32.

[5] Schuster (2000) 60.

[6] Schuster (2000) 60.

[7] Dřevanské tvary s or (cornë) jsou samozřejmě ovlivněny typickou dřevanskou změnou a > o; v dolní lužické srbštině jsou také běžné palatalizované tvary s ‘ar (gjardło).

[8] Sorbisches Sprachatlas 14 (1993) 126.

[9] Srovnej gótské gards, německé Garten.

[10] Lorentz (1903) 134.

[11] Лoрeнтц (1905-6) 103.

[12] Často bývá poukazováno na paralelní vývoj v německých nářečích (mîn hûs > mein Haus, čes. mýt/múka > mejt/mouka).

[13] Tento jev se vyskytuje v řadě polských nářečí. Mimo slovanské jazyky jej nalézáme v bavorských nářečích:  eß - enk (něm. ihr - ihnen) a moderní islandštině  (við/þið - okkar/ykkar).

[14] Schuster (2000) 60.