ANOTACE DISERTAČNÍ PRÁCE

        projekt: VSTŘEBÁVÁNÍ NĚMECKÉHO VLIVU A JEHO KONFRONTACE S PŮSOBENÍM POLŠTINY V KAŠUBŠTINĚ

 

Základním tématem mé disertační práce je diachronický pohled na přítomnost kontaktních jevů v kašubštině v jeho literárním období[1], což zahrnuje ve své podstatě časové rozmezí asi 150 let, přičemž období, které lze zkoumat podrobněji (vzhledem k většímu počtu počtu textů) zahrnuje asi 100 let. Během tohoto relativně krátkého časového úseku došlo v kašubštině k pozvolným změnám jednak jazykovým (progrese určitých fonetických a morfologických procesů, zánik některých nářečí)[2]a jednak náhlým změnám sociolingvistickým, které vyplynuly z výsledků obou světových válek, a které právě v případě kašubštiny měly podstatný vliv na další vývoj jazyka. Účelem mého studia je pak mj. zjistit, nakolik se právě tyto vnější společenské změny do vývoje kašubštiny odrazily, do jaké míry a jakým způsobem. Hlavním bodem mého zájmu je přitom přetrvávání německého vlivu v kašubštině i po odtržení kašubských mluvčích od jejich původních německy mluvících sousedů a následný nástup polštiny. 

Základním studijním materiálem, jsou kašubské, především literární texty, vzniklé ve vymezeném období, s přihlédnutím k existujícím sbírkám nářečních textů. Lze namítnout, že právě literární tvorba se může vyznačovat řadou charakteristik, které ji a priori oddalují od skutečně mluveného jazyka, často dochází k jazykové stylizaci, jazyk psaný se od jazyka mluveného liší, navíc některé žánry (zejména poezie) jsou pro podobnou analýzu poněkud problematické. Mimoto nemáme mnoho totožných textů, které by se nezávisle na sobě vyskytovaly v různých obdobích a na nichž by bylo možné přehledně sledovat jazykový vývoj[3]. Na druhé straně v kašubštině pro dané období prakticky jiné doklady nejsou, civilním písemným jazykem je nejdříve němčina  a posléze polština. Existující práce na téma jazykových kontaktů jsou synchronního rázu a jejich základem je dodnes především sto let starý korpus Lorentzův a jeho současníků. Moji práci z tohoto důvodu lze tedy označit (a často to tak i sám na Kašubech prezentuji) jako diachronní studium přítomnosti kontaktních jevů v literární kašubštině. Význam mé práce se tak posouvá trochu do jiné roviny a jedná se tím pádem zároveň i o příspěvek k probíhající diskusi o podobě tvořící se spisovné kašubštiny.

            V úvodu své práce postihuji základní reálie kašubsky mluvícího prostoru v bádaném období, tj. základní skutečnosti, vyplývající ze změny kašubské trojjazyčnosti až čtyřjazyčnosti[4] v kašubskou dvojjazyčnost (kašubština – domácí prostředí, později škola; polština – ostatní komunikační sféry). Z důvodu přehlednosti výstupů mého bádání jsou v úvodu rovněž stručně charakterizovány hlavní rysy a tendence samotné kašubštiny během uvedeného období spolu s jejím dialektálním rozdělením, jehož vyjasnění má pro další práci stěžejní význam[5]. K tomu je připojena charakteristika zde do roku 1945 přítomných dialektů dolnoněmeckých[6], jakož i dialektů polštiny, které s kašubštinou sousedí[7].  

Cílem charakteristiky jazykové situace na Kašubech je především snaha o identifikaci jevů, které můžeme v kašubštině nalézt. V případě německých dialektů je jednou z otázek, které si kladu, ústup dolnoněmeckých výrazů z kašubštiny a jejich nahrazení výrazy spisovně německými či polskými, případně snaha o vyjasnění některých morfosyntaktických zvláštností, které nelze vysvětlit ze spisovné němčiny ani polštiny. Bohužel, právě v případě zmíněných německých nářečí je existující literatura poněkud omezena především v případě zadní pomořanštiny daného regionu, v případě gdaňské němčiny kromě studií Mitzkových zůstává pro mne hlavním pramenem gdaňská Mundartdichtung, zachovaná v článcích gdaňských novin v období svobodného města a sborníky nářečních vyprávění. Význam studia hraničních polských dialektů (existuje bohatá literatura a zejména v případě kociewštiny i regionální nářeční literatura) tkví jednak v jejich vlivu zejména na jihokašubské, zaborské dialekty, jejichž mluvčí napsali některá zásadní díla kašubské písemnosti, a jednak v podobnosti jejich vývoje (a přítomnosti kontaktních jevů) v bádaném období.

Druhý oddíl mé práce se snaží definovat základní východiska a předmět samotného bádání, totiž jevy, které jsou v průběhu studia sledovány. V tomto oddílu se zabývám především vlivem německým, ale mou ambicí, která však ještě nenašla uspokojivého naplnění, je se pokusit zároveň definovat, které jevy jsou ještě kašubské a které lze považovat za polské[8] Zabývám se přitom jevy jednak lexikálními, které jsou nejzřetelnější, a jednak morfosyntaktickými, které jsou často obtížněji identifikovatelné. Východiskem pro stanovení zkoumaných jevů je jednak odborná literatura[9] a jednak sbírky textů, jejichž materiál byl pořízen zejména v pruském období kašubských dějin (hl. Hilferding, Bronisch, Rudnicki, Lorentz, 1. série časopisu Gryf).

Základními otázkami, které si kladu na poli lexikálním jsou:

-         které německé výrazy jsou v kašubském jazyce ve zkoumeném období stabilně přítomny?

-     v jaké podobě se německé výrazy v kašubštině vyskytují – které dolnoněmecké výrazy přetrvávají, které výrazy se vyskytují ve více podobách?

-         existují stylistické rozdíly v užití německého nebo polského/kašubského výrazu?

-         jakými výrazy je původní německé slovo nahrazeno v mladších textech

-         můžeme hovořit o návratu některých německých výrazů po roce 1989?

-         které kalky se v kašubštině dodnes používají, které již ne?

-         jaké je morfologické zapojení těchto výrazů a jak se mění v průběhu zkoumaného období

Na poli morfologickém se snažím sledovat zejména následující jevy:

-         používání kašubského perfekta a plusquamperfekta, došlo k morfologickému, sémantickému či stylistickému posunu?

-         aktuálnost používání kašubského Vorgangspassivu 

-         obligatornost vyjádření podmětu v kašubské výpovědi (včetně neosobních vazeb a dále přítomnost spony v některých z těchto vazeb)

-         syntax podřadného souvětí (slovosled V2, časová souslednost, konjunktiv)

-         předložkové vazby, užití spojek (např. als = jak, předložkovost pádů, inf. +zu)

Vlastní tělo disertační práce pak tvoří analýza textů, které jsou k dispozici pro dané období. Texty, které lze tedy v daném období zkoumat jsou zejména literární a publicistická díla a dále, v menší míře sbírky nářečních textů. Při analýze tohoto vzorku je nutné brát v úvahu několik zásadních skutečností:

-         většina dialektologických sběrů pochází z pruského období a zahrnuje rovněž nářečí, které nyní již neexistují

-         kašubští literáti tvořili v různých dialektech, přičemž jižní dialekty jsou více ovlivněny polštinou a severní obsahují více německých vlivů

-         žánrová a stylová distribuce distribuce děl psaných v určitých dialektech a stím související žánrová a stylová distribuce kontaktních jevů.

-         obtížná analýza poezie, především z hlediska morfosyntaxe

-         jazyková stylizace – řada autorů se snaží o širší srozumitelnost svého jazyka, a proto se nechává ovlivňovat i jinými nářečími a napodobuje literární vzory

Samotný jazykově-literární vývoj kašubštiny je pro účely této práce rozdělen na čtyři úseky, jimž se věnují jednotlivé oddíly. Na počátku stojí dvě osamělé postavy (Ceynowa a Derdowski), jejichž jazyk se radikálně liší, ale přesto je v obou případech ovlivněn především polštinou. Obsahem prvního oddílu je tedy snaha o porovnání jazyka těchto osobností s mluveným jazykem dialektologických sbírek téhož období při respektování nářečí obou literátů. U Ceynowy je přitom nutno rozlišovat texty, které pocházejí z Ceynowova sběru etnografického materiálu včetně  textů převzatých z Hilferdinga, a vlastní, většinou polemické či naučné texty, které Ceynowa psal svým spisovným jazykem. Výhodou studia Derdowského a Ceynowových textů je, že je jejich jazyku věnována nadprůměrná pozornost mezi badateli, dále menší Ceynowova díla jsou vydávána v posledních letech, Derdowského Pan Czorlińsci je dosažitelný ve více vydáních. Žánr, jemuž se Derdowski věnuje, ačkoli se jedná o poezii (humoristický epos, ovlivněný četbou Fritze Reutera), předpokládá živější jazyk než například pozdější hrdinský epos Heykeho, a proto do určité míry může být reprezentativní pro dané období. Syntaktické germanismy jsou u obou autorů spíše vzácností (mimo textů, převzatých Ceynowovou z úst lidu), ale především Derdowského jazyk obsahuje řadu běžně používaných lexikálních germanizmů, které jsou povětšinou aktuální dodnes.

Po těchto úvodních epizodách, které dávají předznamenávat dva základní směry další kašubské tvorby, nastává období, které bych symbolicky ohraničil vydáním Majkowského humoristického eposu Jak w Koscérznie (1899) a posmrtným vydáním stěžejního kašubského románu téhož autora Żëcé i przigodë Rémusa (1939). V tomto období lze zaznamenat čtyři základní literárně-jazykové směry, které si vyžadují samostatnou pozornost. Generace Mladokašubů jazykově navazuje na Derdowského (hlavní činitelé používají zaborského dialektu), jejich tvorba, podobně jako u Ceynowy spočívá jednak ve sběru lidových pohádek[10], ze začátku rovněž zejména v jihokašubském nářečí, a jednak především v básnické tvorbě, která, jak jsem již uvedl, je pro analýzu problematická a například důkladný rozbor Sędzického díla přinesl především poznatky lexikálního charakteru, syntaktické jevy z němčiny jsou minimální. Je nutno si však uvědomit, že tito autoři prožili celé mládí a počátek dospělosti ještě během dominance němčiny, jejich jazyk ovšem poznamenává jednak jejich jihokašubský původ a jednak určitá snaha o čistotu jazyka. Vyvrcholením této generace je samotný Rémus, jehož jazyk byl již z různých stran zkoumán, jedná se o jeden ze vzorů tzv. literární kašubštiny, i když je zřetelný jeho jihokašubský základ.

Jakýmsi ideovým nástupcem Mladokašubů je generace časopisu Zrzesz, jejíž představitelé se narodili již na počátku 20. století, jejich především publicistická (Zrzesz kaszëbskô vycházela v letech 1937-38 kompletně v kašubštině) a básnická činnost stojí na základě západostředokašubského dialektu. Jazyk skupiny časopisu Zrzesz je charakteristický svým purismem[11], jejich publicistický jazyk navazuje na tradici polskou, z hlediska jazykového je proto nejzajímavější série fejetonů Guczów Mack gôdô, přesahující i do poválečného období, která se z děl uvedené generace nejvíce přibližuje mluvenému jazyku. S oběma generacemi souvisí i dva tvůrci, kteří se svou tvorbou a jazykem mírně vymykají a kteří si zaslouží zpracování v samostatných kapitolách. Jde jednak o jazyk Leona Heykeho z generace Mladokašubů, jehož základem je lesácké nářečí (na hranici středního a severního dialektu, podobně jako dnešní Bolesław Bork), ale pro jehož dílo je rovněž charakteristický zmíněný purismus. Z hlediska jazykového, ale hlavně literárního je velice zajímavý jeho hrdinský epos Dobrogost a Miłosława – úvaha o jeho ovlivnění homérskou Íliadou včetně formálních prostředků jako např. homérská přirovnání, by mohla být inspirací pro zajímavý článek mimo samotnou disertační práci. Druhým solitérem, generačně i jazykově se blížící generaci Zrzesze, je Bernard Sychta, který je v meziválečném období především dramatikem – dialogy těchto dramat se snaží používat běžný jazyk středokašubské vesnice.

Pravým pokladem pro studium německého vlivu na kašubštinu je dílo severokašubských prozaiků, tvořících prakticky nezávisle od zmíněných literárních skupin. Z nich vyčnívá především korpus Alojze Budzisze, generačně odpovídajícího Mladokašubům a nářečně Ceynowovi. Do očí bijící je v jeho povídkách, živých obrazech z kašubské vesnice, syntax – častý slovosled typu V2, perfektum a dalších syntaktické kalky, jazyk svým stylem připomíná příběhy ze sbírky Lorentzovy a obsahuje prakticky všechny jevy, obsažené v Piotrowského slovinské syntaxi.  Povídky byly vydávány časopisecky, ale v roce 1982 dosáhly souborného vydání.

Skupina kolem časopisu Klëka, ač rovněž severokašubská, patří jazykově vlastně do dalšího období – za jakési předznamenání jazykové situace poválečné bych považoval Ropplovu sbírku povídek Na jantôrowim brzegu (1939). Jazyk těchto autorů (rovněž převládá próza) se zdá být kdesi na půl cesty mezi generací Zrzesze i Budziszem – základ je sice severokašubský, ale jinak jsem zde zaznamenal zatím více polského vlivu především v oblasti syntaxe i lexika než u paralelních generací.     

Oddíl věnovaný kašubštině v období PLR se jednak snaží z dostupných odborných zdrojů (Sychtův slovník, obsahující celé fráze a krátké příběhy), AJK, mluvnice, dialektologické sbírky (vše 60.-70. léta) porovnat stav kašubštiny v této době v opozici ke stavu, patrném na základě materiálů z počátku 20. století. Hlavní platformou kašubsky píšících autorů se od konce 60. let stává časopis Pomerania (jinak psaný polsky), souhrnnější představu o kašubské literatuře podávají tři základní básnické antologie. V této době z jazykového hlediska odlišuji hlavní proud, který směřuje k víceméně jednotné (i graficky) podobě kašubštiny a na druhé straně z tohoto proudu se jazykově vymykající osobnosti, mezi nimiž věnuji zvláštní pozornost dílu (především románu Pojmeńczice) Stefana Fikuse (specifické luzińské nářečí) a především byláckému dialektu Jana Drzeżdżona, který navazuje na severokašubskou prozaickou tradici[12].

Asi od 80. let můžeme pozorovat v kašubské literární tvorbě nástup autorů, kteří se kvalitně naučili až v dospělosti a to většinou samostudiem. Od této doby tak narůstá v literatuře vliv literárních vzorů (především meziválečných generací – Mladokašubů a především skupiny kolem Zrzesze). Určitým obratem se stává změna režimu v roce 1989, v kašubské literárně-jazykové historii za určité mezníky považuji vydání časopisu Tatczëzna (1990) a vstup kašubštiny do školství (1991), čímž přichází ke slovu nová generace tvůrců[13]. Tato generace se hlásí především ke generaci Zrzesze (v 80. a 90. letech byly mj. vydány rozsáhlé slovníky Labudy a Trepczika, jejich díla jsou moderně zhudebňována). Jazyk této nové generace může vykazovat puristické tendece, dále může docházet k návratu některých slov a syntaktických jevů, které se v předchozím období nebyly preferovány. V této době se také intenzivně hovoří o literární, normalizované kašubštině (ta ale zůstává stále nepříliš vyhraněným pojmem), což má za následek mimo jiné vydávání knih velkých kašubských autorů v normalizované verzi, která je charakterizována použitím nového (1996), jednotného pravopisu, a jednak obroušením dialektálních rozdílů (aby bylo dílo přístupno všem). Mezi problémy při studiu současného období kašubských literárně-jazykových dějin, tedy patří často přílišná stylizace, v některých případech i pozvolné odtržení se od skutečně mluveného jazyka. Na druhé straně však nalézáme i nyní řadu autorů, jejichž jazyk lze chápat jako odraz jazyka mluveného a jako takový obsahuje řadu jevů, které jsou hlavním předmětem zájmu mého studia (např. J. Szutenberg, R. Drzeżdżon).

Cílem mého bádání a tedy i závěrečným oddílem mé práce tedy bude analýzou podložená představa o vývoji kontaktních jevů především v literární kašubštině za posledních sto let. V průběhu svého dosavadního studia jsem provedl analýzu řady kašubských děl a textů a základní tendence již tedy jsem s to uchopit. Určitá práce přede mnou na tomto poli však ještě zbývá. Během svého bádání jsem se rovněž několikrát musel vrátit zpět, abych se podíval na již probraný materiál z nového pohledu, navíc v průběhu mého studia vyšly nové studie, které by měly být vzaty v potaz Za účelem dokončení své práce dále plánuji další výjezd do německých a polských studoven.  

 

 



[1] nezabývám se tedy tzv. slovinskou literaturou, která představuje polsky psanou, zejména evangelickou překladovou  literaturou s kašubskými rysy v období 16.-18. století

[2]jde například o ustálení podoby dnešního vokalismu, pozvolný zánik pohyblivého přízvuku, zánik duálu, v případě zmizení nářečí se jedná o řadu nářečí severozápadních a slovinštinu.

[3] Co se týče v této souvislosti v různých kulturách zmiňovaných překladů Bible, v kašubštině lze srovnávat pouze úryvky z evangelických spisů 16.-18.stol. (což ale ještě není skutečná kašubština) s překlady 90. let (Gołąbk, Grucza, Sykora). Zajímavějšími referenčními texty by mohly být různým způsobem převyprávěné klasické kašubské pohádky (A. Hilferding > F. Ceynowa > F. Lorentz > Gryf > L. Heyke > A. Dominik > J. Ceynowa > ojediněle časopisecky vydané pohádky po r. 1989) – toto téma vůbec skýtá velký prostor pro badatelskou realizaci, jak z hlediska jazykového, tak literárního.

[4]kašubština v domácí sféře, dolní němčina ve sféře sousedské, němčina na úřadech, ve škole, ve vojsku, polština v kostele, marginálně ve školství

[5] moje dělení vychází, stejně jako u řady současných autorů z prací Lorentzových (zejména Teksty kaszubskie a Gramatyka pomorska), revidované výsledky výzkumů AJK (Atlas językowy kaszubszczyzny i dialektów sąsiednich).

[6]v oblasti Kašub jde o dvě velké skupiny východodolnoněmeckých dialektů – o různá nářečí zadněpomořská (blízká mecklenburským), která měla vliv především na jihozápadní a severozápadní kašubštinu, a dialekt východopruský, který byl hovorovým jazykem Gdańska a kašubského pobřeží

[7]kromě spisovné polštiny totiž nelze pominout v kašubštině vliv sousedních nářečí krajniackých, borowiackých (velkopolská) a nářečí kociewského (kujavská podskupina), který je patrný především v tzv. nářečí zaborských (vlastních jihokašubských).

[8] jakýmisi viditelnými reprezentanty těchto úvah jsou slova, jejichž význam se v polštině a kašubštině zřetelně liší. Kupř. u slova prawie jsem v té souvislosti zatím zaznamenal, že u autorů, tvořících hlavně v období PLR, se jeho významy (kaš. právě, pol. vlastně) mohou střídat, u některých autorů (S. Fikus) jsem význam právě prakticky nezaznamenal.

[9] v případě lexika se jedná o nejstarší velké slovníky Ramułta a Lorentze a zejména o specializovaný Hinzův slovník z Lorentze vycházející, v případě morfosyntaxe je mi východiskem literatura existující především ke slovinskému dialektu (např. Piotrowski) a další zmínky v gramatických a syntaktických studiích (Treder, Breza, Popowska-Taborska, Wosiak-Śliwa ad.)

[10] Majkowski je mimochodem jen o šest let mladší než Lorentz

[11] odpovídá tomu i slovanská tématika článků a prací, za příklad jazykové vytříbenosti, až vyumělkovanosti je považován J. Rompski

[12] Pozoruji zachování většiny kontaktních jevů (mohu zde upozornit na časté užívání neosobní vazby to dô), ale znatelný ústup germánské syntaxe vedlejších vět.

[13] spolu s jejich mladšími nástupci kolem časopisu Odroda, od 1999, hovoříme o hnutí Karno młodëch, z něhož vzešlo současná literární skupina Zymk