Kašubský přízvuk a perspektivy jeho vývoje

Vladislav Knoll, FF UK

 

Kašubský přízvuk je v rámci slovanských jazyků zajímavým fenoménem, který právem láká pozornost jazykovědců, kteří v něm nacházejí široké pole působnosti pro srovnávání s jinými slovanskými jazyky jak z hlediska systémového, tak z hlediska evolučního. Přízvuk kašubštiny pak lze charakterizovat třemi základními tezemi, které se mohou stát východiskem k dalšímu bádání:

        kašubština jako soubor příbuzných nářečí zná několik typů přízvuků

        kašubština je jediným živým západoslovanským jazykem, který zná volný přízvuk, jenž z větší části navazuje na přízvuk praslovanský

        v kašubštině lze v reálném a dokumentovatelném čase sledovat postupnou změnu charakteru přízvuku.

Práce, které se kašubským přízvukem zabývají, lze základně rozdělit na dvě skupiny – ty, které se soustředí na popis akcentu a jeho zákonitostí v rámci samotné kašubštiny či jednotlivých nářečí a ty, které hledají jeho souvislosti v rámci slovanských jazyků. Práce z první skupiny zahrnují jednak zevrubné analýzy aktuálního stavu, jako je studie Bronischova o byláckém dialektu[1], stěžejní studie Lehra-Spławińského[2], kapitoly o akcentu v gramatikách Lorentzových[3] a výsledky terénních bádání souvisejících s tvorbou díla Atlas językowy kaszubszyzny i dialektów sąsiednich (AJK)[4]. Otázka akcentu je rámcově nastíněna v dalších kašubských gramatikách[5]. V případě typologického a historického bádání v širších slavistických souvislostech je brán za základ nikoli živý jazyk, ale archetypální akcentové systémy, popsané v Lorentzových a Bronischových pracích[6]. Menší zájem o přízvuk v populárnějších studiích je způsoben právě zmíněnými faktory, tj. rozdrobeností kašubských nářečí a akcentových systémů, jejich rychlá evoluce a v poslední době snad i snaha o normativizaci kašubštiny.

Dalších zdrojů pro studium aktuálního stavu a vývoje kašubského akcentu mimo samotný živý jazyk a zmíněných prací není mnoho. Ačkoli je přízvuk v řadě nářečí důležitou složkou, v písmu není označován[7] a jeho fonologické rozlišovací jsou marginální. Přízvuk je označován pouze v dialektologických zápisech (hlavně u Rudnického, Lorentze, Nitsche, Topolińské), objevuje se v Sychtově (v případě, není-li paroxytonický) a Lorentzově slovníku a v konverzační příručce Rozmówki kaszubskie[8]. Obecně se však přízvuk ve slovnících ani gramatikách neobjevuje.

základní charakteristika

Dědicem praslovanského melodického přízvuku v kašubštině není pouze samotný volný, dynamický přízvuk, ale rovněž kontinuanty dlouhých a krátkách vokálů, které jako ve většině polských dialektů změnili svou kvantitu na kvalitu, a to pravděpodobně průběhu 16. a 17. století[9]. Některé kvantitativní rozdíly byly pozorovány ještě na sklonku 19. stoletípředevším na Helu[10]. V současné době můžeme kašubštinu podle přízvuku rozdělit na tři základní oblasti, které bývají většinou ztotožňovány i s hlavními dialektálními skupinami. Severní nářečí (oblast A) znají přízvuk volný a  pohyblivý. V rámci oblasti A bychom mohli rozlišit tři další akcentuální podoblasti, jejichž plocha se stále změnšuje. Podoblast A1 bychom mohli omezit na poloostrov Hel a jeho velmi omezené zázemí, v němž se zachovalo nejvíce archaismů (charakteristická oxytonická slovesa). Podoblast A2 by zahrnovala přibližně severovýchodní kašubská nářečí na sever od Redy (ještě v Lehrově době by bylo možno počítat i většinu severozápadních nářečí), charakteristická zachováním některých oxytonických forem. Podoblast A3 by zahrnovala zbytek oblasti A s výskytem zbytků pohyblivého paradigmatu. Jeho jižní hranicí je svazek izoglos probíhající kolem dnešní hranice mezi okresem Wejherowo a Kartuzy, přičemž se jeho poloha v průběhu času pomalu posouvá na sever. Ve středokašubských nářečích (oblast B) převládl přízvuk volný, ale nepohyblivý (tzv. kolumnový), jehož jižní hranicí je tzv. Lehrova linie, probíhající velmi přibližně po linii Sulęczyno-Kartuzy-Gdańsk, při čemž v nářečích středokašubských již převládá přízvuk iniciální, který je typický pro nářečí jihokašubská (oblast C), do jejichž zaborských nářečí z jihovýchodu proniká polský přízvuk paroxytonický.

Kašubský přízvuk je dynamický a především na severu kašubského teritoria výrazně silový. Jeho vlivem může dojít právě v severních nářečích k redukci nepřízvučných samohlásek. Tento jev se týká zejména trojslabičných slov s iniciálním přízvukem  (chałpa, kòszla, kòbla), přičemž jej můžeme nalézt i v jazyce kašubské poezie[11]. Kvalitativní změny způsobené přízvukem jsou menšího rozsahu a byly typické především pro dnes již téměř vymřelé severozápadní kašubské dialekty[12]. Ve slovinském dialektu bylo tedy možny slyšet různé kvalitativní kontinuanty původně dlouhých a krátkých samohlásek pod přízvukem a mimo přízvuk.

substantiva  

Nejvíce pozornosti při zkoumání kašubského akcentu vyvolává přízvukování podstatných jmen, a to zejména pohyb přízvuku v rámci paradigmatu ve srovnání se systémy fungujícími v dalších slovanských jazycích. Ve slovanských jazycích známe tři obecné přízvukovací typy, přičemž typ a) zahrnuje podstatná jména, zachovávající kolumnový přízvuk na kmeni (původní akutový typ), typ b) zahrnující substantiva s kolumnovým akcentem na koncovce (původní neakutový typ) a c) substantiva s pohyblivým přízvukem. V kašubštině přitom lze hovořit o jedné společné rodině kolumnově akcentovaných slov, které jsou z větší části nástupci původního typu a) a b) s přechodem některých slov k pohyblivému typu, přičemž přízvuk se zde udržuje na poslední kmenové slabice, např. kôzanié, bògactwò, rëba, bik (v této souvislosti vyčnívají maskulina se souhláskovým kmenem, např. kòrzéń, v nichž může dojít k pohybu přízvuku ke konci slova, např. nom.pl. kòrzenia). Zároveň se druhotně vydělují nová oxytona (v nom. sg.), vzniklá derivací (typ bùdink, wòzyk[13]), kontrakcí (stažené ja-kmeny typu ceniô, rolô) nebo vznikem nové samohlásky při kumulaci souhlásek (grzëmòt, brewia). Zatímco derivační typ je v kašubštině (A,B) poměrně rozšířen[14], kontrakční typ se omezuje na podoblast A1-2. Co se týče nom. a akuzativu singuláru substantiv, nenacházíme v kašubštině v kolumnovém ani pohyblivém paradigmatu jiné typy oxyton, jelikož  se zde přízvuk, podobně jako ve štokavštině a jihoslovanské slovinštině z koncovky přesouvá o slabiku dopředu (żona-żonã, štok. žéna-žénu, slovin. žéna-žéno proti rus. жена'жену'; kaš. owa-głowã, štok. gláva-glâvu, slovin. gláva-glávo, rus. голова' – го'лову).

Převažující typ původního pohyblivého paradigmatu v kašubštině je charakterizován přesunem přízvuku v gen., dat., lok. a ins. pl. (a gen. du. - u) o jednu slabiku dozadu (např. brzegów, brzegóm, brzegach, brzegami; nom. lësëca: lësëców, lësëcóm, lësëcach, lësëcami)[15]. U substantiv mužského rodu přitom dochází k takovému přesunu rovněž v lok. sg. (je-li koncovka –u, např. w lasu, wieczoru)[16], u feminin v ins.sg. a u neuter v nom. a ak. pl. (jezoro-jezora, srv. о'зеро–озёра). V nom. sg. se přízvuk vyskytuje na kmenové slabice u slov s jednoslabičným kmenem a na předposlední kmenové slabice u slov s kmenem víceslabičným. Ve zmíněných pádech se tedy přízvuk přesouvá v případě jednoslabičných kmenů na koncovku (v ins.pl. dokonce na -ami)[17] a u víceslabičných kmenů na poslední kmenovou slabiku (u nich se může přízvuk posunout i v dat.sg. mask. karczmarzowi nebo v lok. sg. fem. pòwiescy).

U substantiv s jednoslabičným kmenem byl již začátkem století (Lorentz, Bronisch) zachováno toto paradigma v kompletní podobě jen v severozápadních nářečích (kromě luzinsko-wejherowských), na Helu existoval přízvuk na koncovce pouze v lok. sg. mask., ins. sg. fem. a gen. pl. (též lëdzy) a du. Dodnes se ještě v některých oblastech udržuje u jednoslabičných oxytonický přízvuk v lok. sg. mask. (nejrozšířenější je přitom w domù). U substantiv s víceslabičným kmenem se pohyblivé paradigma ještě do jisté míry udržuje (typ karczmôrz, czarownica)[18]. Bližší starému akcentuálnímu paradigmatu jsou feminina s víceslabičným kmenem, mající přízvuk na poslední kmenové slabice (typ sobòta, macocha), které typologicky souvisí s původními oxytony (rus. голова'). V tomto typu se totiž přesouvá přízvuk v ak. sg. a nom. a ak. pl. dopředu (srv. sobòtãго'лову, sobòtë – го'ловы)[19]. Toto paradigma je zachováno spíše marginálně (Gościcino) a převládá ustálení přízvuku na první nebo předposlední slabice (sobòta, macocha). Velmi vzácně (A2) mohlo dojít ke smíšení tohoto typu s předchozím předchozími paradigmaty (sobòta – sobòtã – sobòtą – sobò). Kolísavým paradigmatem jsou neutra souhláskové deklinace (typ celã, remiã). Přízvuk může zůstat iniciální, přesouvat s první slabiky na následující  ve většině pádů (celã – celëca) nebo pouze v plurálu (celãtu – celãtóm, hlavně B, slovinština). Obecně lze konstatovat opět určitou neustálenost.

            Porovnáme-li si kašubská a původní slovanská přízvuková paradigmata (ve východoslovanských jazycích a čakavštině změna polohy, ve štokavštině změna kvality), musíme konstatovat některé shody, ale rovněž i některé kašubské inovace. Co se týče nepohyblivých paradigmat, vzhledem k posunu přízvuku se v kašubštině původní slovanský typ a (rus. např. původní akuty ли'па, рак, боло'то) a b (rus. стопа', стол, молоко') sloučil v jeden. K analogickému vyrovnání došlo i ve slovinštině (lípa, ràk - ráka, bláto; sêstra, stòl – stôla, mléko), kde se typ b omezuje na substantiva obsahující neurčitý vokál (məglà). Kašubský sekundární typ b je zúžen jen na –ja- kmeny, které se však akcentují na příponě nebo poslední kmenové slabice (ne tedy na koncovce jako u klasického typu b). K posunu přízvuku došlo rovněž ve štokavštině, ale původní rozdíly se odrážejí v kvalitě přízvuku (l“ipa, r“ak, bl“ato; novoakutové st“opa, cirkumflexní stô(l), původně oxytonické mléko). Akcentuální paradigma a a b je rozlišováno ve východoslovanských jazycích a čakavštině (čak. l“ipa, č“as; žen“a, kr“ov). Ve většině východoslovanských jazyků přitom u typu b došlo většinou k sekundárním posunům přízvuku a smíšením oxytonického a mobilního paradigmatu, např. u ruského typu жена', лист, окно' došlo k zachování oxytonického paradigmatu v singuláru a generalizaci přízvuku na kořeni v plurálu (жена' – жену'; жёны). U jazyků, schopných rozlišit kvalitu přízvuku, dochází u typu a ke změně původního akutu na cirkumflex v gen.pl. (štok. lîp), ve slovinštině i v ins. sing. (lîpo)

U pohyblivých paradigmat a-kmenů je markantní změnou přesun přízvuku o jednu nebo dvě dopředu v nom. sg. (můžeme rozlišit typ I. gòdzëna, II. robòta), u víceslabičných kmenů i v ostatních pádech. Zatímco v ruštině a čakavštině se v singuláru udržuje oxytonický přízvuk ve všech pádech kromě akuzativu[20], v kašubštině se (u jednoslabičných slov; u víceslabičných dochází k posunu přízvuku ke koncovce) vyskytoval pouze v instrumentálu (marginálně lokál)[21], patrně též pod vlivem kontrakce (rus. руко'й, rãką - czarowni). Ve štokavštině dochází ke změně kvality přízvuku v dat., ak. a vok. singuláru (gláva – glâvi – glâvu – glâvo). V plurálu je kašubský přízvuk až na 3. slabice od konce v nom. a ak. (gòdzënë, robòtë). V ostatních pádech se přízvuk posouvá ke koncovce (u jednoslabičných oxytonický), ve štokavštině se mění kvalita (ру'ки – рука'м – рука'ми; rãczi – rãkóm – rãkami/czarownicë – czarownicóm - czarownicama; štok. rûke - rúkama). V ruštině se tento přízvukový typ mohl dále rozvinout k uniformizaci iniciálního přízvuku v plurálu (např. земля' – зе'млю – зе'мли – зе'млям, kaš. zemia – zemiã - zemiezemióm).

U o-kmenů se v singuláru poloha ani povaha přízvuku nemění, k tomu dochází pouze při přivzetí koncovky z u-kmenové deklinace (rus. в гне'ве – в лесу', kaš. w lese / w lasu), může dojít ke kolísání v dativu (karczmarzowi / karczmarzowi). Pro singulár i-kmenů je charakteristická stabilita přízvuku s výjimkou lok.sg. (štok. nôć – nòći, rus. ночи' ale по'вести). V kašubštině se toto paradigma v přízvuku neliší od a-kmenů (rus. со'лью, štok. sőlju, kaš. solą).

V plurálu všech deklinací se oba kašubské paradigmatické typy (I a II) shodují s původním všeslovanským mobilním paradigmatem. Iniciální přízvuk je vyhrazen pro nom. a ak. pl.,  v ostatních pádech se přízvuk přesouvá ke konci (rus. но'чи – ноче'й, kaš. nocë – noców, štok. nőći – nòćī). Ve štokavském sjednoceném tvaru pro dat., lok. ins. pl. (příp. gen.) dochází ke kolísání přízvuku, často ve prospěch analogie s nom./ak.pl. (gradóvā / gr˝adōvā, gradòvima / gr˝adovima). Kašubskou inovací je v ins. pl. přízvuk na poslední slabice koncovky u jednoslabičných kmenů (wòzami, lëdzmi – rus. людьми’).  K přesunu přízvuku v nom. ak. pl. dochází u neuter (kaš. jezoro – pl. jezora, štok. j˝ezero – j˝ezera / jezèra), v ruštině i u některých maskulin (typ го'род – города'). S tímto souvisí i skloňování souhláskových neuter, která se v ruštině přízvukují stejně jako neutra o-kmenová (вре'мя, вре'мени, времена', времён), což se týká i štokavštiny (vr˝eme – pl. vremèna), toto rozdělení přízvuku v paradigmatu na singulár a plurál nacházíme i v některých kašubských nářečích (typ celã), u jiných substantiv se přesun může týkat jen nom. ak. plurálu (remiã – remiona - remion), což připomíná zmíněnou štokavštinu, kde takto dochází k rozlišení gen. sg. a nom./ak. pl.  

Jak je patrné z předchozích řádků, distribuce jednotlivých akcentuálních paradigmat se s ostatními slovanskými jazyky shoduje pouze částečně – slova, která mají např. v ruštině pohyblivé paradigma, je v kašubštině mít nemusela a naopak (např. коро'вой – krową). V literatuře se rozebírá rozdělení jednotlivých paradigmat podle použitých přípon, které však rovněž neplatí absolutně. Jak již bylo řečeno, oxytony jsou maskulina s příponami –c/k/ik (u poslední záleží na nářečí), paroxytony  bývají neutra s příponami –stwò, -adło, -ko, maskulina a-kmenů. Z pohyblivé deklinace je typ II častý u feminin s příponou –ota (ale niedzela)[22], I. typ (v nom. sg. (pro)paroxytonický) je častý u maskulin s příponami –ôk, -ôcz,- ôt, ôl, ôrz, u neuter prosté –o (na rozdíl od –é) a –iszcze u feminin –i(z)na. Připona –ica kolísala mezi I a II a přiklonila se k I .

Pohyblivost paradigmat je na ústupu a rozšíření mobility není v současné době teritoriálně ani lexikálně rovnoměrné. Pohyblivá deklinace se může udržovat u substantiv s víceslabičným kmenem, především v případě maskulin nelze nepřipomenout souvislost s pohybem paroxytonického přízvuku v polštině (karczmarz - karczmarzów). Ve středokašubských nářečích lze ohlas pohyblivého paradigmatu spatřovat nanejvýše v ustálené poloze přízvuku. Jedno- a dvouslabičná substantiva si ponechávají v celém paradigmatu přízvuk iniciální. Troj-  a víceslabičná substantiva se dělí na ta, která si udržují stálý přízvuk na poslední kmenové slabice[23] a na ta, která mají přízvuk na předposlední slabice kmene (většinou iniciální), přičemž jejich distribuce může být i kolísavá i kvůli vlivu polštiny.

adjektiva

Kašubská přídavná jména, na rozdíl od podstatných zachovala (jen A1, A2) rozdíl mezi přízvukovými paradigmaty a (stôri, stôrégò) a b (sëchi, sëché), přičemž pohyblivé paradigma se nezachovalo. Podobně jako u substantiv, distribuce paradigmat nemusí odpovídat ostatním slovanským jazykům, častěji se však shoduje se stavem ukrajinským (kaš. cwjardi, ukr. твердий, kaš. slabi, ukr. слабий). Z adjektiv odvozených (A1) bývají  oxytony některá přídavná jména typu drzewiany, kòscany (rus. дертевянный, ale костянной), adjektiva s příponou -ki (mitczi, ukr. м'який) a –iji (bòżi). Oblast s přízvukem na koncovce má tendenci se zmenšovat, ačkoli je vhodné poznamenat, že polské paroxytonické paradigma se v poloze přízvuk shoduje v některých tvarech s kašubským typem a, ale jindy s b (stary, starego, starym), takže na rozdíl od substantiv neodpovídá ani jednomu ze stávajících typů. K ustálení přízvuku ve složeném skloňování došlo i ve štokavštině, kde je v opozici s neustáleným přízvukováním deklinace jmenné. Komparativy adjektiv se přízvukují na poslední kmenové slabice (bògatszi) a superlativy (A) mohou být přízvukovány na předponě (nôlepszi, štok. nâjbolji). Převládající tendencí ve skloňování adjektiv je ovšem přízvukování všech tvarů na poslední kmenové slabice.

pronomina a numeralia

Přízvukování číslovek a zájmen ve většině souvisí s přízvukováním předešlých slovních druhů. Převládá přízvukování na poslední kmenové slabice, ale vyskytuje se několik výjimek, které znají (A1-A2) i přízvuk na koncovce. Z číslovek se v duálu s pohyblivým gen.du. skloňovalo òba (òbùch, srv. rus. о'ба, обо'их), paradigma b se vyskytuje u řadových číslovek drëdżi, trzecy (ukr. другий, третій). Podobně jsou v nom. sg. oxytonická zájmena jaczi, chtërny, taczi, sami  (ukr. який, котрий, такий, самий), se substantivní flexí se shoduje ins. osobních zájmen z tobą, ze sobą. Druhotnými oxytony jsou složená zájmena typu bëlëchto, jaczile, u nichž je přízvukován druhý člen (ale nico)

adverbia

            Většina příslovcí je přízvukováno na poslední kmenové slabice. Výjimku tvoří příslovce odvozená z přídavných jmen, které mají přízvuk iniciální (zwëczajno, ùbògò). Existuje rovněž určitá skupina jednoduchých příslovcí, které mají oxytonický přízvuk (především wczerô, rus. вчера', kaš.piechti, rus. пешко'м, slin. tamò, složené dotąd). Oxytoničnost je však typická především pro komparativa, které určitou roli mohlo hrát stažení koncovky části těchto příslovcí, čímž se přízvuk mohl generalizovat na další slova (wicy, barżi)[24]. V oblasti výskytu těchto oxyton (A1, A2) lze nalézt rovněž fonologickou diferenciaci závislou na přízvuku (positiv adjektiva chùtczi, komparativ adverbia chùtczi). V superlativu, podobně jako u adjektiv se přízvuk přesouvá na předponu nô-.

slovesa

            Přízvukování sloves se v kašubštině generalizovalo v jeden typ (oblast A), pro nějž je typické zachování přízvuku na poslední kmenové slabice (piszemë), který se však v 1.sg. préz. ind. (bùdëjã – bùdëjesz) a ve 2.sg.imp. (trzepiecë, wërozmiej, nie, ale niesëta)[25] přesouvá na první slabiku a ve femininním l-participiu na příponu (prosëła, ale prosył), čímž vzhledem k odpadání koncového –ła  druhotně může vzniknout i tvar přízvukovaný oxytonicky (cygnął – cygnã, gôdôł - gôda). V ruštině existují v přítomném času tři typy sloves – slovesa se stálým přízvukem na kořeni (ви'деть – ви'жу – ви'дишь, заме'тить – заме'чу – заме'тишь), slovesa oxytonická (лежа'ть – лежу' – лежи'шь) a slovesa s přízvukem recesivním – v infinitivu, 1.sg. a imp. je přízvuk oxytonický (писа'ть – пишу' – пиши'), ale v ostatních osobách prézentu se přízvuk přesunul dopřed (пи'шешь). U je-kmenů, u nichž před příponou předchází samohláska, se může přízvuk přesunout na ni (уме'ю).V bulharštině první a třetí typ splynuly v jeden (ви'ждам – ви'диш, пи'ша – пи'шеш), rozlišuje se však typ oxytonický (лежа' – лежи'ш). Významnou vlastností kašubštiny je právě jednoznačná iniciálnost přízvuku v 1.sg. préz.ind. a v 2.sg. imperativu, která je zvláště patrná u víceslabičných sloves. S tím souvisí skutečnost, že u kašubských sloves může být přízvuk i na předponě, což v ruštině platí pouze u vy- (napisac – napiszã : написа'ть – напишу'; wëdostac, rozprzëdac).

            Podobně jako u substantiv se však i zde setkáváme se sekundárními oxytony a to dosud zejména v severokašubských nářečích. Jde jednak o slovesa typu grzëmiec (grzëmi, rus. греми'т) a drëżec (drëżi, rus. дрожи'т), u nichž v kašubštině došlo ke vzniku vsuvné samohlásky (pol. grzmieć  - grzmi). Jinou skupinou jsou slovesa s oxytonickým infinitivem (A2), jehož koncovka obsahuje dlouhou samohlásku, případně se jedná o odvozeniny slovesa jic (jął) (òbléc, ùmrzéc, wëjic - vyjmout, ale wëjic - vyjít), přičemž opět mohou odpovídat ruským oxytonům (обле'чь, умере'ть).

            Rozdíl v přízvukování jednotlivých tvarů l-participia v podobné míře jako v kašubštině (přízvuk není oxytonický) nacházíme ve slovinštině (hválil – hvalîla, čèsal – česâla), oxytonezi nacházíme v čakavštině (r“odil – rodil“a). V ruštině je v těchto případech přízvuk stabilní (хвали'л, хвали'ла). Odlišnosti se však vyskytují v některých, především krátkých slovesech, kde má tvar ženského rodu přízvuk na koncovce a ostatní tvary na tématickém vokálu (брала' – брал – бра'ли, взяла' – взял – взя'ли)

Participia préterita a prézenta mají přízvuk na příponě (czëtóny, czëtący), v ruštině je tomu tak např. u tvarů чита'ющий, переведённый.

perspekivy kašubského přízvuku

Je bez diskuze, že systém kašubského pohyblivého přízvuku, který je už sám výsledkem delšího vývoje a zjednodušování, je stále více na ústupu. Boj je přitom v současné době veden především o přízvukování proparoxytonické – tedy u trojslabičných slov o přízvuk iniciální. Mobilní jmenné paradigma a oxytona jsou přitom v nejbližší době zřejmě odsunuty k zániku, který souvisí také s úpadkem znalosti samotného jazyka a jeho nepředáváním dalším pokolením. Setrvání oxytonického přízvuku je proto pravděpodobné spíše u slov, v nichž se poloha kryje s polštinou (zejména typ bùdink – budinkù, budynek, budynku).  Možné další směřování kašubského přízvuku je přitom v zásadě dvojí. Jednou z cest je generalizace jihokašubského přízvuku iniciálního, který se u slov dvojslabičných shoduje s polštinou, u trojslabičných má jednotný přízvuk, avšak u víceslabičných se již nabízí prostor pro vytvoření vedlejšího, paroxytonického přízvuku, který ostatně skrze spisovnou polštinu i dialekty do nářečí silně zasahuje. Druhou cestou je pod vlivem především spisovné polštiny, převládající ve většině společenských sfér, přechod k přízvuku paroxytonickému, který by se projevil ústupem přízvuku u víceslabičných slov a tvarů. Středokašubský kolumnový přízvuk funguje díky síle akcentu, který dokáže udržet ictus na stejném místě v celém paradigmatu. Především u trojslabičných slov (hlavně feminina a neutra) však dochází k diferenciaci dvou skupin slov se stejným počtem slabik, které se však liší polohou přízvuku. Příslušnost výrazu k paroxytonické či proparoxytonické skupině se však může lišit podle oblastí, přičemž všeobecnější diferenciace je dána především příponami. Otázkou pak je, do jaké míry zůstane po další vývoj jazyka toto rozdělení stabilní při stále přítomnosti polského přízvuku na penultimě.

Kašubská akcentologie, jak ji známe především z archaických nářečí a takřka sto let starých zápisů a prací jednoznačeně vychází z akcentologie obecněslovanské. Její vývoj byl určován rovněž vnějšími vlivy sousedních a prestižnějších jazyků. Kromě jednotlivin napříč slovními druhy lze řadu archaických rysů nalézt především v mobilním paradigmatu substantiv, které lze přímo srovnávat s aktuálními mobilními paradigmaty jiných slovanských jazyků. Kromě těchto rysů se však objevily v kašubštině i další inovace (způsobené např. kontrakcí), které daly vzniknout novým oxytonům, případně novému iniciálnímu přízvuku ve slovesných tvarech.  Mimo tyto jevy však došlo k určitému smíšení jednotlivých typů – především v případě mobilního paradigmatu I a II a nemobilního paradigmatu, adjektivních oxyton a paroxyton. 

Obecně pak nutno konstatovat, že kašubština z akcentuálního hlediska představuje v rámci slovanských jazyků ojedinělý případ, který lze navíc zkoumat nejen synchronicky, ale především diachronicky a vertikálně, protože jeho systém je vzhledem k nářeční rozdrobenosti, nedokončené normativizaci a přetrvávající sociolingvistické situaci téměř nespoutaným živým organismem.



[1] Bronisch, G., Die Heisternester Accentuation, 1896, 17-49

[2] Lehr-Spławiński, T., Studia nad akcentem pomorskim, Materiały i Prace Komisji Językowej VI B (1913), 359-450

[3] Slovinzische Grammatik 1903 : 167-222, Geschichte der kaschubischen (pomoranischen) Sprache 1925 : 92-105, Gramatyka Pomorska 1927 : 598-654, Gryf  4(1912), 61-72 – stručná popularizační studie

[4] Korytkowska, M., Stan akcentu w gwarach kaszubskich, AJK XV, 15-42; Topolińska, Z., Aktualny stan akcentu kaszubskiego, Slavia 27 (1956), 381-95; Korytkowska, M., Zasięgi zjawisk akcentowych na Kaszubach w świetle materiałów AJK, Studia z filologii poslkiej i słowiańskiej 18 (1979), 133-139

[5] Ceynowa, F., Zarés do grammatikj kašébsko-słovjnskjè mòvé, 1879, 10-13;

Breza, E., Treder. J., Gramatyka kaszubska. Zarys popularny, Gdańsk, 1981, 19-21;

Gòłąbk, E., Wskôzë kaszëbsczégò pisënkù, Gduńsk 1997, 23-25

[6] Kuryłowicz, J., Akcentuacja słowińska (pomorska), Rocznik sławistyczny XVII (1952), 1-18;

Kuryłowicz, J., Uwagi o akcencie kaszubskim, Slavia Occidentalis XX (1960), 71-77

Bogatyrev, K.: Akcentuacija severolechitskich govorov s istoričeskoj točki zrenija. München 1995.

a rovněž např. Stang, Ch., Slavonic Accentuation, Oslo 1957

Garde, P., Histoire de l’accentuation slave I, Paris 1976

[7] F. Lorentz ovšem pro kašubský pravopis označování přízvuku navrhl. Podle jeho vzoru bude v tomto článku zobrazován kašubský přízvuk rovněž podržením přízvučné samohlásky. srv. Kamińska, E., Pałkowska, J., Z historii badań nad gwarami kaszubskimi, Rocznik Gdański 15-16 (1956-7), 383

[8] Gołąbk, E., Rozmówki kaszubskie, Gdynia 1992, zde však jde pouze o středokašubský dialekt, součástí je i stručná Cybulského gramatická příloha, kde je přízvuk rovněž označován

[9] Tzn. zřejmě později než v polských dialektech (kolem přelomu 15. a 16. století), ale alespoň po vznik kašubského šva (do poloviny 17. stol.), srv. Topolińska, Z., A historical Phonology of the Kashubian Dialects of Polish, The Hague 1974, 72

[10] Je třeba rozlišovat jednak kvantitativní rozdíl mezi přízvučnou a nepřízvučnou slabikou, který lze slyšet dodnes, a jednak určité  odlišnosti ve výslovnosti přízvučných u a i  v okrajových oblastech kašubského teritoria (např. vjiskac - vjīščą) srv. Bronisch, G., Die Sprache der Bëlöcë, Leipzig 1896, 11; Stieber, Z., Zagadnienie iloczasu kaszubskiego, Świat językowy Słowian, Warszawa 1974, 417-422

[11] Trepczyk 1994 : 493, u Zrzesziňců lze nalézt tvary zelszcze (Rompski), wësko, jezro (S. Bieszk)

[12] jde především o diftongizaci přízvučného o, např. kabátkovsky kruova, luzińsky krieva.

[13] ve slovinštině však byl u slova vozík přízvuk na kořeni.

[14] především typ bùdink, zřejmě i díky skutečnosti, že přízvuk je vlastně na stejné slabice jako v polštině – v zaborštině budinek

[15] srv. Lorentz 1925 : 94, Kuryłowicz 1960 : 74

[16] rovněž ruština má tendenci přízvukovat lokální koncovku singuláru pocházející z původních u- a i- kmenů, u některých substantiv akcentuálního typu a) (např. в раю', на ветру', kontrast в своём ви'де proti име'ть в виду'), srv. Stang 1957 : 15; Редькин, В.А., Акцентология современного русского литературного языка, Москва 1971, 15

[17] srv. rus. костьми'

[18] k posunu přízvuku marginálně může dojít i v jiných pádech: např. ò gòdzënie (Częstkowo)

[19] u kašubského głowa by vzhledem k posunu přízvuku z koncovky nebyly tyto změny patrné

[20] Kromě nového akcentuálního typu борозда' – борозду', v němž došlo k uniformizaci přízvuku v singuláru.

 

[22] ale v ruštině nepohyblivé: robóta – robótu (a), krasotá – krasotú (b)

[23] zhledem k různé délce pádových koncovek nelze obecně hovořit o paroxytonismu (např. nôdzeja - nôdzejama) nebo oxytonismu (bùdink - bùdinkama)

[24] v ruštině se generalizoval paroxytonický přízvuk: вы'ше, бо'льше, деше'вле

[25] v nářečích nerozlišujících e/ë může přízvuk fonologicky rozlišit různé mluvnické tvary, např. piszeta (ind.), piszëta (imp.)