Vladislav Knoll

"Koráby naše pak hnaly se střemhlav."

Přítomnost cestopisného žánru ve starořecké literatuře z hlediska vývoje individuality řeckého literárního cestovatele

Diplomová práce z řečtiny

Ústav řeckých a latinských studií

2005

vedoucí práce: Mgr. Sylva Fischerová, PhD.

OBSAH

 A/ ÚVOD

I. Předmluva

II. Cestopis

B/ Sledování vývoje literárního cestování 

I. Mytologický svět, epos

II. Mapa a cestovní zpráva 

III. Popisy válečných tažen 

IV. Popisy fiktivních cest a zemí

V. Role cesty v řeckém románě

C/ Otázka vzniku starověkého cestopisu

I. Vzájemné ovlivňování děl s cestopisnými rysy

II. Čtivost starořeckých cestopisných spisů a jejich další vývoj

III. Zprostředkovanost a zachování cestopisných děl

IV. Řecký literární cestovatel a jeho další život

D/ Závěr

LITERATURA

 

A/ ÚVOD

I. Předmluva

 

            Již v dávných dobách byl člověk fascinován dálkami. Doufal, že za hlubokými lesy, vysokými horami a bezednými moři nalezne lepší živobytí nebo odpovědi na otázky, které jej tížily. Proto hledal prostředky, s jejichž pomocí by mohl dohonit prchavý obzor. Z kůže divokých zvířat si ušil pohodlné boty, osedlal hbitého koně a postavil si rychlou loď z kmenů štíhlých borovic. Dostatečně či nedostatečně vybaven se vydal pln očekávání na svou dlouhou pou. Pokud se někdy vrátil zpátky, chtěli se od něj jeho blízcí dozvědět, co se mu podařilo nalézt a co během svého putování viděl a zažil. Tak si lidé začali předávat poznatky z cest mezi sebou, nejprve ústně jako poutavé příběhy, které se v průběhu let a věků vyvíjely a měnily, a posléze pomocí písma, které mohlo uchovat věrnější svědectví o skutečných událostech.

Podívejme se, jaké místo náleží cestopisným motivům ve starořeckém písemnictví. Pokusme se sledovat vývoj literárního cestování od počátků řecké literatury až na konec antiky. V tak obrovském rozmezí bylo písemně zpracováno mnoho cest, avšak jen pouhý zlomek těchto spisů se zachoval. Ohlasy ztracených příběhů jsou roztroušeny v rozsáhlejších knihách či souborech. Budeme-li se snažit o sebrání těchto kousků a jejich seřazení podle doby vzniku a povahy, budeme si moci učinit jasnější představu o povaze cestopisné tvorby ve starořecké literatuře.

Jedním z hlavních problémů, se kterým se v naší práci budeme muset střetnout, je charakteristika cestopisu jako literárního žánru. Nejprve se ale zastavme u samotného pojmu literární žánr, jehož definice bývají různé a často dosti mlhavé. Lze jej však chápat jako souhrn jistých výrazových vlastností (Hvišč 1979 s. 32), které jsou víceméně společné určité skupině literárních děl. Chápání a vymezení literárního žánru je navíc závislé na kulturně-historickém pozadí a značně proměnlivé (Pavličić 1983 s. 60-62). Literární žánr lze vymezovat vnitřně, v rámci určité hierarchie (Meyer 1999 s. 75), která může počítat se třemi principy literárního zobrazení, vymezovanými na základě vztahování se autora k látce, které představují lyrika, epika a drama. Vnější vymezení literárního žánru počítá s odlišením od jiných literárních pojmů.

Při určování literárního žánru je třeba zkoumat dané literární dílo podle určitých aspektů, abychom mohli najít takové prvky či vlastnosti, jimiž je dané dílo charakterizováno. Někteří badatelé uvažují o jistých žánrových signálech, na základě nichž lze dílo zařadit podle jeho prvních řádků (Meyer 1999 s. 82). My však nyní máme na mysli především vnější charakteristiky díla, které se projevují zejména formální podobou, tedy jistou základní strukturou, kompozicí či organizací, případně metrem (Wellek-Warren 1996 s. 330 a 333). Jiným aspektem, který lze poměrně snadno rozpoznat již například z názvu, a proto jej můžeme zařadit mezi vnější charakteristiky, je tématika, případně idea (Warren-Wallek 1996 s. 333, Hvišč 1979 s. 33) díla. Tak můžeme například rozeznat díla, zabývající se historií, mýty, přírodou a podobně. Je důležité si uvědomit primární nezávislost prvních dvou aspektů (forem) na onom třetím, tématickém (idea, motiv; Kožinov 1987 s. 107, Warren-Wallek 1996 s. 337). Libovolné téma může být v postatě oblečeno do jakékoli formy (např. traktát - próza proti didaktickému eposu), přestože v určitých epochách, a to můžeme názorně sledovat právě ve starověku, byly určité formě tradicí předepsány i určité motivy (srv. Hvišč 1979 s. 32).

Proti základní formě a motivu existují ale ještě další aspekty přístupu k literárnímu dílu, řekněme vnitřní (Warren-Wellek 1996 s. 330), které se ozřejmí až při pozorné četbě díla. Jedná se především o perspektivu samotného autora, jeho vztah k vlastnímu dílu, jeho ději a postavám a samozřejmě o jeho vazbu na čtenáře a komunikaci s ním (subjektivní a objektivní aspekty - Hvišč 1979 s. 32-33). S tím úzce souvisí i další aspekt, kterému budeme věnovat nemalou pozornost, literární výpověď autorova (Hvišč 1979 s. 33), jež záleží na jeho literárním, případně neliterárním záměru, se kterým přistupuje k psaní svého díla. Jde také o způsob, jakým chce autor čtenáři sdělit to, co má na srdci. Konkrétně se může snažit příjemce pobavit, k něčemu vyzvat nebo poučit pomocí vyprávění, alegorie či strohých faktů.

Posledním důležitým aspektem jsou již zmíněné kulturně-historické podmínky, závislost autora na nějakém literárním proudu, skupině či autoritě nebo jisté literární tradici a filosofickém ovzduší doby či třeba i politické situaci (Meyer 1999 s. 81). Jistým způsobem tento aspekt ovlivňuje všechny ostatní, a proto je samotné chápání a konkrétní či obecné vymezování žánru značně závislé právě na kulturně-historické konstelaci. I za stabilních podmínek je velmi složité definovat nějaký čistý žánr (Warren-Wellek 1996 s. 337), to jest takový, jehož vnější i vnitřní charakteristiky by se u několika děl shodovaly ve všech bodech, už proto, že každý člověk-autor je zcela jiný. Proto i samotná nápodoba či parodie určitého žánru může vyústit ve vznik žánru nového (Pavličić 1983 s. 60). Hodnoty, způsob nazírání na jednotlivá literární díla a tím i žánry se v čase a prostoru značně mění, takže díla podobných charakteristik mohou být v odlišných podmínkách vykládána zcela různě (Pavličić 1983 s. 60), podobně jako my dáváme určité nálepky spisům jiných epoch a kultur podle vlastních kritérií, která v době vzniku díla byla odlišná. I v rámci vývoje jedné kultury a literatury se žánry posouvají, mohou zanikat a vznikat určitým vzájemným ovlivňováním a mísením, které může být zapříčiněno například novým způsobem myšlení a reflexe (srv. Meyer 1999 s. 77, 81). Pro jednu epochu tak mohou být charakteristické žánry, které nahradily na literární scéně jiné žánry (Pavličić 1983 s. 60;  Kožinov 1987 s. 107), z nichž ale mohou jistým způsobem vycházet.

Samotný motiv putování nabýval v řecké literatuře nejrůznější podoby a stával se součástí děl mnoha forem a, lze-li to tak říci, i žánrů. Musíme totiž od začátku říci, že v samotném starověku žánr cestopis v našem slova smyslu vydělován nebyl. Neexistovalo širší společné chápání děl, která v sobě obsahovala cestopisné prvky. Chceme-li tedy hledat cestopis v dějinách starořecké literatury, musíme jej hledat podle našich současných kritérií. Naším úkolem je odtud pátrat po dílech, v nichž jsou cestopisné rysy bohatě zastoupeny. Porovnáním těchto děl na pozadí literárního vývoje se můžeme pokusit pochopit proces zrodu a utváření cestopisu v rámci těchto žánrů. Můžeme se tak dopátrat toho, jak byly jednotlivé vlastnosti cestopisu začleněny do jednotlivých žánrů a forem, a zároveň si uvědomit také tlak těchto forem na samotný popis putování. Budeme tak moci sledovat krystalizaci cestopisu v řecké antické literatuře a zamyslíme se i nad tím, lze-li hovořit o jeho osamostatnění se ve starořecké literatuře.

Kde ale budeme hledat cestopisné motivy konkrétně? Cesta je hlavní linií jednoho z nejstarších příběhů řecké literatury, který se zhmotnil v epické podobě Homérovy Odysseje, jež je ovšem sama o sobě jen jedním z mytických příběhů, které odrážejí putování v předhomérských dobách. V maloasijské Iónii pak sledujeme pokusy o vytvoření mapy světa na základě zkušeností řecké kolonizace. V tomto snažení pokračují další autoři ve formě periodů a následně periégésí. Zároveň se rozvíjejí periply, popisy plaveb podél pobřeží, často do neprobádaných oblastí, které mohou nabývat i literárnějšího rázu (např. cestovní zprávy). Jinou odnoží celého procesu jsou popisy válečných tažení, které sledují pohyb vojska v neznámém, nepřátelském území. Cesta a prostor hrají rovněž důležitou roli v řeckém románu.

Zaměřme se především na díla, ve kterých se skutečně setkáváme s určitým literárním popisem cesty, v němž jasně rozeznáváme hlavního protagonistu a průběh putování. Proto se nebudeme soustředit na díla, která se nezabývají cestou samou, ale jejím výsledkem, případně dalším zpracováním těchto výsledků. V některých dílech tedy můžeme sledovat zážitky hlavního hrdiny, kdežto v jiných hlavní hrdina vůbec nevystupuje.

            V ohnisku naší pozornosti tak stane i vývoj samotného hrdiny-cestovatele, který nás doprovází po blízkých či vzdálených krajích, popsaných v řecké literatuře. Výrazně silná pozice protagonisty je znatelná v eposu a románu, které si kladou za cíl právě popsat osudy hrdiny. Je však jasné, že v tomto případě se jedná o cesty v zásadě fiktivní. Osoba hlavního hrdiny bývá téměř potlačena v periplech, kde se často pozice obrací - původní cestovatel jako by sledoval naši současnou cestu a radil nám, jak si máme vést. Výjimku tvoří tzv. cestovní zprávy (většinou vlastně cestovní periply), ve kterých můžeme sledovat vyprávění mořeplavců, kteří však věnují pozornost také popisu krajiny. Podobně na nás působí i válečná tažení. Zcela opačnou tendenci představují periodoi, periégése a chórografie, které se staly hlavním zdrojem pro vznik zeměpisných spisů. Pozice hrdiny v utopiích a dalších imaginativních prózách je závislá na tradici, na niž chtěl autor těchto spisů navázat.


 

II. Cestopis

 

V samém úvodu naší práce by bylo vhodné nejprve ujasnit pojem cestopis a získat tak měřítko, podle něhož bychom byli s to lépe posuzovat předkládaná díla a pasáže. Není pochyb, že hlavním předmětem cestopisu je pozemní či námořní putování (výjimečně putování vesmírem) místy, která by mohla vzbudit zájem čtenářů. Často se jedná o cestu do pro čtenáře neznámých či méně známých krajin, přičemž se autor snaží o vytvoření co nejdůvěryhodnějšího dojmu na čtenáře (Walde 2001 s. 854, Guminskij 1987 s. 314).

Cestovatel uvádí ve svém díle vlastní vzpomínky či postřehy, které mají především povahu přírodopisnou, vyznačující se popisem neznámé krajiny a jejích pozoruhodných rostlin a živočichů, a národopisnou, představující čtenáři vzhled, kulturu a sociální poměry neznámých etnik. Další informace již odpovídají specializaci daného díla a jeho poslání, vybraného autorem (např. obchod, historie a stavební památky). Za důležitý aspekt při posuzování toho, co je či není cestopis, pokládám skutečnost, je-li spíše pojednána jedna určitá cesta či zkušenosti z více cest či dalších cestovatelů.

V jednotlivých dílech můžeme nalézt rysy autobiografické (Walde 2001 s. 854) a s nimi související poznámky, často technického rázu, o průběhu putování. Nezanedbatelným hlediskem, kterým se rovněž budeme podrobněji zabývat, je autorova snaha budit u čtenáře zdání věrohodnosti jeho popisu konkrétní cesty. Můžeme od sebe odlišit autory, kteří využívají putování pouze jako prostředek pro získávání odborných a objektivních znalostí[1], a ty, pro něž je sama cesta předmětem jejich zájmu. Dá se říci, že konflikt mezi těmito dvěma aspekty v rané fázi literárních dějin od sebe v konečném důsledku oddělil samotný cestopis jako literární žánr a zeměpis jakožto vědeckou disciplínu.

V cestopisech, ale i v dalších podobných dílech můžeme shledat určitý stupeň literární fikce, která se ovšem, jak bylo řečeno, snaží vytvořit určité zdání aspoň formální věrohodnosti, aby byl u čtenáře vzbuzen větší zájem o četbu. Některé mylné informace přitom nepocházejí od cestovatelů samotných, ale od nedůvěryhodných zdrojů, které mohly pravdivé zprávy zamlžovat i záměrně (Stewart 1978 s. 24). Samotný cestovatel však neměl možnost si tyto zprávy ověřit (týž, s. 2). Mnozí autoři se pak při psaní cestopisných spisů řídí i svými uměleckými ambicemi (Guminskij 1987 s. 314), kupříkladu při používání rétorických stylů. To na jedné straně zvyšuje popularitu takovýchto cestopisů, ale na druhou stranu již od nejstarších dob[2] snižuje důvěryhodnost popisů cest do dalekých zemí obecně a poškozuje tak na dlouhá staletí reputaci cestopisu[3]. Díky této reputaci, která je jinak pro vědeckou úlohu díla a pro jeho přežití zhoubná[4], však mohlo vzniknout další literární pokolení, které této situace využívá[5].

I z těchto důvodů bývají některé cestopisy oblečeny do mnoha různých literárních forem, které činí pro čtenáře četbu stravitelnější. Dostáváme se tak ovšem k problému oddělitelnosti cestopisu od jednotlivých forem a žánrů, jejichž jsou cestopisné pasáže součástí. Protože v antické době nalézáme cestopis převážně jako součást eposu, románu, historických a zeměpisných spisů (ve středověku navíc např. hagiografie), nacházíme zmínky o těchto spisech v literárních historiích pod hlavičkou těchto žánrů, z čehož vyplývá i pochybnost o existenci cestopisu jako samostatného žánru v antice vůbec (Walde 2001 s. 855). Je zajímavé uvést, že mezi příklady cestopisné tvorby v antice figurují zejména díla jako Odyssea, Pausániův Popis Řecka či Horatiovo Iter Brundisium[6]. V novější době je pak v rámci cestopisu vydělován např. cestopis poetický a samotný žánr se nachází často na pomezí eseje, dopisu, reportáže či memoárové literatury (Strelka 1985 s. 182). V moderní literatuře pak může být cesta chápána pouze jako kulisa pro zrcadlení vlastních zkušeností a pocitů (Strelka 1985 s. 171).

Závažným aspektem cestopisu a vůbec jedním z hledisek oddělování cestopisu od ostatních žánrů je osoba cestovatele, potažmo autora, což samozřejmě nemusí být jedna a tហosoba. Pro zvýšení dojmu autentičnosti však většinou tyto dvě osoby totožné bývají. M. Campbellová tak označuje za cestopis (travel literature) vyprávění v 1. či alespoň 2. osobě (kromě výše uvedených charakteristik; Campbell 1988 s. 5). To v praxi znamená výklad či vyprávění samotného cestovatele, který se čtenáři svěřuje se svými poznatky a zážitky, anebo ve druhém případě provádění čtenáře po popisovaných místech (typ průvodce). Spisy popisující cestu, dochované z antiky, pak vděčí za svou 3. osobu ve většině případů zprostředkování - nejedná se o vlastní spisy, ale jejich parafráze. Klasický cestopis ve vlastním smyslu slova by tedy měl obsahovat v nějaké formě  hrdinu-vypravěče (Guminskij 1987 s. 314).

Určujícím pro formu cestopisu je pak hledisko tohoto cestovatele, to jest jak vnímá a převádí do slov skutečnosti, se kterými se na své cestě setkává. Často totiž, zejména při objevných plavbách, musí čelit světu, pro jehož popsání mu chybí slovní zásoba, a přináší tak leckdy zkreslený či naivní pohled (Campbell 1988 s. 3), jehož mylné pochopení může být dalším zdrojem nedůvěry v cestovatelovu věrohodnost. Cestovatel se totiž musí vypořádat s cizím světem, na který nutně nahlíží jako nositel vlastní kulturní tradice, jež v něm často automaticky vytváří na věc určitý názor a je pro něj kritériem, podle nějž posuzuje neznámé (Guminskij 1987 s. 314). Vlastní hodnocení ovlivněné touto tradicí pak má za úkol zprostředkovat dříve neznámé zkušenosti a pozorování čtenáři, nositeli téže či podobné kulturní tradice, pomocí vyprávění či popisu.


 

B/ Sledování vývoje literárního cestování

I. Mytologický svět, epos

 

            Na prvním místě bychom se při našem sledování vývoje cestopisných motivů měli zastavit u řecké mytologie a žánrů, které z ní vycházejí, tedy především eposu[AK1]  a tragédie. Protože epos stojí na počátku řecké literatury, stojí také na počátku sledovatelné prehistorie evropského cestopisu. Jeho vliv na další slovesnou tvorbu je pak značný, a to jak z hlediska jazyka, tak i tématu. Mnohé další žánry, kterými se budeme zabývat, z něj svým způsobem čerpají a rozvíjejí některé jeho motivy. Mytologie a mytologické příběhy byly dobře známy a jejich motivy používány po celou antiku i v pozdějších dobách. Znalost homérských mýtů je tudíž předpokladem pro pochopení mnohých narážek i postupů také v řeckých spisech s cestopisnými motivy. Pozdější vědecká díla zeměpisná i historická se snaží s mytologií určitým způsobem vyrovnat.

             Z nepřeberného množství řeckých mýtů lze vybrat mnoho takových, jejichž hlavní dějovou linií nebo alespoň důležitou součástí je cesta. Pozdější autoři, kteří si většinou nedovolili brát tradici na lehkou váhu, se snažili místa, kde se tyto putovní mýty odehrávaly, zanést na mapu nebo jakkoli objasnit. Je známo, že i v moderní době byly tyto mýty inspirací pro řadu vědců, kteří se snažili aspoň některé jimi popsané skutečnosti potvrdit. Mezi cestami řeckých mytologických hrdinů nalézáme i cesty v rámci známého teritoria, to jest v okolí řeckých obcí, které lze relativně snadno sledovat. Setkáváme se však rovněž s cestami, které jsou takříkajíc objevné a jejichž chápání není u pozdějších autorů jednoznačné.

            Nesmíme však zapomenout ani na roli antické mytologie pro další rozvoj antického chápání světa, silně se odrážející například v historických či zeměpisných dílech. Jedná se o sledování cizího prostředí a kultury skrze vlastní tradici. Proto jsou v dílech, která se zabývají etnografickými otázkami, cizí bohové ztotožňováni s řeckými a cizí mýty přizpůsobovány uchu helénského čtenáře tím, že jsou jejich hrdinové zapojováni do řeckého mytologického systému.

Podívejme se nyní stručně na ty nejvýznamnější mytologické cestovatele, se kterými se setkáváme v podobě odkazů a poznámek v mnoha nejen zeměpisných dílech. Generačně nejstarší cestovatelkou je Íó, dcera prvního argejského krále Ínacha, do níž se zamiloval sám Zeus. Poté, co byla Diem před Hérou skryta do podoby krávy a následně vysvobozena Hermem z Héřiných spárů, byla královnou bohů štvána po celém světě až na Kavkaz, kde jí další cestu poradil připoutaný Prométheus, jak to vylíčil Aischylos ve své stejnojmenné tragédii. Po dlouhé a strastiplné cestě nabude Íó své lidské podoby v dolním Egyptě.

Cestovní je i osud argejského prince Persea, který se vydává pro hlavu Medúsy Gorgóny se zastávkami u stařen Grají a nymf. Nakonec se dostává do Aithiopie, kde zachrání Andromedu. Z barvitých osudů Théseových je známa především pěší cesta mladého hrdiny z Troizény do Athén, během níž podnikl řadu hrdinských činů. Bez podrobnějšího popisu zůstává v bájích Théseova výprava na Krétu. Při návratu z ní se zastavil, jak víme, na Naxu, kde zanechal princeznu Ariadnu.

Mnohem různorodější cesty vykonal Héraklés během plnění dvanácti úkolů mykénského krále Eurysthea. Všimněme si, že polovina z těchto úkolů (tedy prvních šest) byla vykonána na Peloponésu, přičemž při vykonávání každého z nich se hrdina posunoval více a více na západ až do Élidy. Větší pozornosti pozdějších spisovatelů a komentátorů se ovšem těší druhá polovina jeho prací, během nichž již slavný hrdina řeckou pevninu opouští. Sedmý úkol jej zavedl ještě na Krétu, ale již lokalizace osmého a devátého (Diomédovi koně a Géryónova stáda) právem mohla probouzet fantazii[7]. Desátým úkolem se Héraklés dostává do Malé Asie, kam bývají tradičně umisovány Amazonky. Předposlední úkol jej zavádí do podsvětí a poslední dle tradice do severní Afriky, kde mu Atlas přináší jablka ze zahrady Hesperidek.

Théseus i Héraklés se zúčastní i výpravy vedené dalším řeckým hrdinou, totiž Iásonem, o které hovoří helénistický epos Argonautika. Určité motivy tohoto cyklu, podle bájí o dvě generace staršího než trójská válka, se podle mínění badatelů (např. Heubeck-Hoekstra) staly součástí cest Odysseových. Poslední cesty řeckého bájesloví jsou spjaty již konkrétně s dobytím Tróje, po němž se achájští hrdinové strastiplně navracejí domů (toto se stalo motivem pro nedochované epické skladby nazývané obecně Nostoi). V Odysseji tak nacházíme například krátké vyprávění o návratu spartského krále Meneláa (Od.IV.78-112 atd.), který se podle svých slov osm let vracel přes Kypr, Foiníkii, Egypt, Aithiopii a Libyi. V prvních knihách Odysseje (tzv. Télemacheia) je skryto několik různě dlouhých vzpomínek na tuto cestu. Putováním, jímž se v této kapitole budeme zabývat nejvíce, je samozřejmě návrat Odyssea z Tróje na rodnou Ithaku, jak jej známe ze zpracování v Homérově Odysseji.

Jak je vidět v předcházejícím připomenutí, povaha a příčiny cest popisovaných v řecké mytologii byly různé. V zásadě zde ale nacházíme dva základní druhy cesty, objevující se obecně v eposech i v dalších dílech. Jedná se o hledání[8] a návrat. V případě princezny Íó lze hovořit o hledání sama sebe, hledání záchrany nebo jen o nekoordinovaném úprku, způsobeném fyzickou bolestí. Perseus, Iásón a Héraklés hledají různé předměty nebo bytosti, jejichž nalezením splňují zadaný úkol. Novou vlast hledá praotec Římanů Aeneas po útěku z Tróje. Tyto cesty jsou zpravidla vyvolány určitým příkazem výše postavené osoby či božstva, jemuž se hrdina musí podřídit. Podobně vznik pozdější cestopisné literatury je zapříčiněn nějakým příkazem či pověřením vykonat nějakou cestu. Hledání určitého předmětu je vlastně i hledáním určité země, kde se tento předmět nachází, a jedná se tak cíleně o cestu objevnou, jejíž ukončení ovšem není ohraničeno například omezeným množstvím zásob, ale výsledkem - nalezením.

Hledat lze ovšem nejen nějakou neznámou věc nebo novou zemi, ale i něco ztraceného. Ztracená může být například osoba, jako v Rámájaně, nebo i sama vlastní země. Tím se dostáváme k dalšímu častému mytologickému či přímo epickému motivu - návratu. V případě zmiňovaného Thésea se jedná o návrat do staré vlasti, otcovy země, kterou hrdina nikdy nepoznal. Návrat je v zásadě i druhou částí cyklu o Argonautech, v níž se Iásón společně s Médeiou snaží dostat do hrdinovy otčiny - Iólku. S tím souvisejí samozřejmě i návraty homérských hrdinů, kteří dlouho a zoufale hledají po všech mořích svoji vlast, kde se mezitím změnily poměry.

Jiným aspektem, který zde byl již předeslán, je reálnost prostředí. Většina mýtů měla ovšem několik variant, které se dále vyvíjely a byly zapsány relativně pozdě. V mýtech nacházíme místa reálná, tedy taková, o nichž se v tradici nepochybuje. Ta se nacházejí většinou na řecké pevnině (domovy řeckých hrdinů) nebo ve všeobecně známých krajích (např. Egypt). Na druhé straně máme oblasti mytologické, jejichž zasazení do reálného prostředí je sice dosti sporné, ale budící o to větší zájem. Hledání takovýchto bájných míst může být ostatně příčinou dalších cest, a tedy i vzniku literárních děl[9]. Tato bájná místa mohou být buď skutečně výplodem fantazie, ale i odrazem jakési skutečnosti. Zajímavý je pak přechod z reálného světa do mytického světa v některých bájeslovných cyklech.

Jak už bylo uvedeno výše, hrdina Héraklés provedl prvních šest úkolů na Peloponésu, podobně jako Théseova cesta vedla z Peloponnésu do Attiky. To vše se tedy odehrálo v místech, která lze snadno navštívit i dnes, kde Řekové mohli stanout v hrdinových šlépějích anebo vysvětlit vznik nějaké lidové tradice přítomností bájného hrdiny. Druhá polovina Héraklových skutků se však odehrává v méně reálném světě nebo dokonce v podsvětí. Perseus se v reálném světě téměř nepohybuje, cesta Íó, zpracovaná Aischylem, vede reálnými i ireálnými oblastmi. Především je nutné si uvědomit, že jakákoli lokalizace těchto míst, v nichž se mýty odehrávají, je vlastně již interpretací autora, který takový mýtus popisuje. V tom spočívá i základní rozdíl mezi zeměpisem homérovským a apollóniovským či vergiliovským[10]. V jejich eposech, které zpracovávají mytologickou látku, jsou bájná místa a země vlastně převedeny na mapu, včetně mnoha míst homérovských[11]. Jakýsi znatelný předěl mezi reálným a mytickým světem nalézáme v Odysseji. Zde jsou lodě po zastávce u Kikonů[12] odváty jakoby ze skutečného světa bouří u Malejského mysu (Od. IX.80-81). Tento mys byl ve starých dobách námořníky kvůli nepříznivým proudům a větrům velmi obávaný. Není proto divu, že z něho tradice učinila hranici mezi dvěma světy (Heubeck-Hoekstra II 1990 s. 4,17), za níž se otevírá prostor spekulacím a fantazii[13]. Druhým místem, které se v Odysseji nachází na pomezí světa mytického a skutečného, je ostrov Fajáků, na němž učiní Odysseus za svým předešlým dobrodružstvím pomyslnou tečku tím, že je celé zrekapituluje. Můžeme poznamenat, že na tento ostrov neodnesla Odyssea bouře, ale vítr Boreás seslaný Athénou (V.383 ff.).

Hlavní postavou eposu nebo mytologického vyprávění je samozřejmě hrdina, kolem kterého se veškerý příběh točí. Charakteristickými vlastnostmi takového hrdiny (nemáme samozřejmě na mysli Íó) bývá nadlidská síla a zpravidla úcta k bohům. Většina takovýchto hrdinů jsou válečníci božského či aspoň královského původu, kteří své síly mohou poměřovat s různými přirozenými i nadpřirozenými silami[14]. V řecké mytologii bývá rovněž časté, že tento hrdina se z jakéhokoli důvodu znelíbí nějakému z božstev, které jej pak pronásleduje a ztěžuje mu jeho úkoly či poslání. Samozřejmě je určitý rozdíl mezi hrdinou-cestovatelem a jinými hrdiny, kteří se příliš nepřemísují a které nacházíme hlavně uprostřed bitevní vřavy (hrdinové v Iliadě). Na druhé straně je jasné, že hrdina-cestovatel je přece jenom jiná postava než osobnosti pozdějších, reálných či fiktivních cestovatelů.

Hrdina je charakterizován svými hrdinskými činy, které bývají rovněž nadlidské. Je třeba rozlišovat činy v pravém slova smyslu, které hrdina vykoná víceméně plánovaně a v nichž se zpravidla jedná o zabití nějakého netvora nebo získání vzácného předmětu (zabití Chumbaby Gilgamešem a Enkiduem, Héraklovy úkoly, Iásonova krádež zlatého rouna, zabití Medúsy Perseem) od činů neplánovaných, které jsou mimo jiné charakteristické právě pro hrdinu-cestovatele. Jinak řečeno, hrdina-cestovatel musí překonat určité překážky, které na něho čekají během cesty.  S takovými překážkami se setkáváme například při Théseově cestě z Troizény do Athén nebo při Odysseově putování. U něj navíc překonání těchto překážek, na kterých mívají nezanedbatelný podíl sami bohové, určuje jeho další osud i směr další cesty[15]. Tím se také Odyssea přibližuje i literárnímu cestopisu jakožto takovému, ve kterém sice může jít o hledání čehokoli, ale hlavní důraz je kladen na samotnou cestu a vyrovnávání se s nástrahami, které nabízí. Všimněme si navíc, že například při popisování Héraklových úkolů nebývá kladen důraz na cestu, ale na samotný úkol. Vzdálená nebo ireálná lokalizace místa vykonání úkolu či místa, odkud má být přinesen nějaký vzácný předmět, má za úkol především podtrhnout nadlidskost úkolu a tím i zdůraznit hrdinovy kvality.

Zaměřme se konkrétněji na překážky, které musí hrdina během své cesty překonávat. Příkladem může sloužit cesta Odysseova, kterou lze v Homérově eposu sledovat. Zároveň pak budeme s to porovnat charakter mytické cesty s reálnějšími výpravami. První typ překážky, kterou musí Odysseus se svými druhy zdolávat, jsou potíže s domorodci. Do této skupiny patří pochopitelně už obrana před mstícími se Kikóny, návštěva Lótofágů nebo mnohem závažnější přistání na ostrově Kyklópů a Laistrygónů. Zvláště tyto dvě epizody, jak víme, značně snížily počet Odysseových druhů. Dalším typem překážek je setkání s božskými či polobožskými bytostmi, mezi něž náleží zejména Kirké, která však ve svém důsledku ani negativní roli nehraje. Dále je to proplouvání kolem Sirén a Skylly a Charybdy. S tím úzce souvisí i zcela určující a v eposu na bozích závislé překážky přírodní, mezi něž patří především vanutí různých větrů či bouře (tedy počasí), rozpoutané hlavně Poseidónem, které vlastně určují samotný směr putování a rozhodují o setkání s tvory nepřátelskými i přátelskými. Na druhé straně se Odysseus i jeho druhové setkávají s bytostmi, které jim chtějí pomoci, ukáží jim cestu nebo nemají vysloveně zápornou funkci. Mezi takové bytosti patří pochopitelně Aiolos a nakonec i Kirké a díky její radě i Teirésiás[16]. Funkce nymfy Kalypsó je analogická s úlohou Dídóny v Aeneidě a Hypsipyly v Argonautikách. Setkání s těmito postavami je jedna z nejt잚ích zkoušek pro hrdinu, který musí přehodnotit smysl svého cíle. Jinak tyto postavy nehrají v eposu výrazně negativní roli, spíše zdržují. To vše jsou vlastně aspekty, na jejichž vznik a jednání nemají hrdinové téměř žádný vliv a představují právě prvky, které posouvají děj a dávají celé cestě směr a spád.

Na druhé straně ovšem nalézáme tzv. lidský faktor, který s předešlými prvky pomáhá vytvářet stavbu mytologické cesty a tak ji do určité míry usměrňovat. Epos vlastně nenabízí hrdinům tak široké pole působnosti, ale nechává na protagonistech možnost samostatně se vypořádat s problémem. Častým faktorem, který ovlivňuje chod příběhu, jsou totiž Odysseovi druhové, přesně řečeno jejich omyly a chyby, na něž ovšem on musí nějak reagovat. Jde jednak o ošálení  Odysseových druhů v zemi Lótofágů (IX.84ff) a u Kirké (X.209 ff.) a dále o  prohru a záhubu, jako např. o ztrátu mužů v bitvě s Kikony (IX.39 ff.), ztrátu jedenácti lodí i s muži u Laistrygonů (X.100 ff.) a smrt Elpénórovu (X.560). Toto jsou stále ještě události, na jejichž uskutečnění Odysseovi muži valný vliv neměli. Setkáváme se však i se svévolnými činy Odysseových námořníků, které byly ovšem provedeny s vědomím bohů. Patří mezi ně rozvázání Aiolova měchu (X.29ff.) a pobití Héliových stád (XII.365). Důsledkem tohoto jednání je  prodloužení cesty a následná zhouba zbytku Odysseových druhů. Během konání obou těchto svévolných činů nebyl Odysseus přítomen nebo spal, takže jim nemohl zabránit. Ve vyprávění se setkáváme i s nespokojencem Eurylochem, který může být příčinou některých potíží.

Odysseova role tedy ve všech těchto případech příliš aktivní není. V mnoha chvílích však právě jeho pohotovost či další jeho charakteristické vlastnosti, jako například lstivost či odvaha, zachrání, co se dá. V konečném důsledku však pouze oddálí konec svých druhů. V Kyklópově jeskyni je to však jeho zvědavost, která uvede šest jeho druhů do spárů strašné smrti. V popisech reálných cest nalézáme, jak bude pojednáno později, prvky analogické mytologickým cestám. Shodné momenty nacházíme i v dalších mytologických eposech z pozdějších dob, které na homérskou tradici navazují.

Při četbě či poslechu epických písní nebo vyprávění mytologických příběhů cítíme onu hranici, která nás od těchto příběhů dělí. Nevnímáme je a hlavně v určitých dobách nebyly vnímány jako úplné pohádky, ale cosi, co má přece jenom nějaký skutečný základ, je však od nás vzdáleno nepřekonatelnou hradbou - tzv. epickou distancí (Bachtin 1975 s. 458), jejíž nejlepší ilustrací je Hésiodův hrdinský věk, jako předposlední z věků různých lidských pokolení. Přitom samotný epos dochází do historických dob již jako dokonalá forma, uchovávaná generacemi pěvců od nedozírných, bájných dob. Mytologické příběhy jsou součástí jakéhosi idealizovaného světa, který se pochopitelně během věků ústního podání různě obměňoval a jeho původní obraz se pokřivoval. Tyto písně a příběhy pak představují určitou pamě (Bachtin 1975 s. 462, Patzek 1992 s. 96, Havelock 1982 s. 87-95) na dobu dávno minulou, která přetrvala mnoho set let.

Snad by bylo vhodné ilustrovat tyto vývody názorně. Vznik homérských eposů je kladen do 8. století před Kristem, zatímco pád Tróje je podle tradice spojován s přelomem 13. a 12. století před Kristem[17]. To znamená, že mezi dobou zapsání eposů a odehráním určité historické skutečnosti, která jim byla předlohou, mohlo uplynout skoro 500 let. Je jasné, že pamě udržovaná pouze ústně původní historickou skutečnost poměrně zamlžila a během tolika staletí se do původního znění nastřádaly další prvky, reálie a představy. Základem těchto eposů pak byly zřejmě písně, oslavující současníky[18] a důležité dějinné události, které si zaslouží, aby zůstaly v paměti potomků[19]. Je jasné, že tyto skutečnosti byly značně zidealizovány a mohly být posléze promíchány s pozdějšími událostmi a skutečnostmi. Ale pamě se stále udržuje, snad i proto, že trójská válka měla být posledním velkým střetem dávné hrdinné doby (doby mykénské). Srovnejme například Píseň o Nibelunzích, která byla zapsána ve 12. století, ale jejím základem jsou vzpomínky na události z 5. století, nebo zřejmě největší epos vůbec, totiž kyrgyzský epos Manas, v němž je možné sledovat různé dějinné vrstvy minimálně od 9. století, přičemž epos byl zapisován od 2. poloviny 19. století[20].

Nás pak v té souvislosti zajímají především realita a autenticita Odysseova putování. Bylo by možné namítnout, že je tato otázka sama o sobě nesmyslná, protože jestli ne trójskou válku, pak Odysseovu cestu zcela určitě můžeme zařadit do světa pohádek. Můžeme se však snažit zamyslet i nad tím, jaké by mohlo být reálné jádro tohoto příběhu. Samozřejmě není pravděpodobné, že by toto vyprávění bylo odrazem nějaké určité cesty, ale řekněme, že by se mohlo jednat zčásti o odraz určitých geografických poznatků či zkušeností. Otázkou ovšem je, z jaké doby. U pozdějších autorů až dodnes nalézáme nesmírné množství lokalizací a interpretací Odysseových zastávek, ale podle samotných Homérových indícií (vítr, hvězdy) je patrné, že hrdinova cesta od Malejského mysu vedla na západ. Vzhledem k době zapsání eposů, která je kladena do 8. století, by to podle některých názorů (Finley J.H. 1978 s. 61) mohl být ohlas počátků kolonizace západního Středomoří, především italského pobřeží. Mimochodem, většina Odysseových příběhů se klade tradičně do Tyrrhénského a Iónského moře a roku 757 je založena Kýmé v oblasti, kam bývá umisována Kirké, Sirény a Sibylla v Aeneidě, a roku 734 Syrakúsy na Sicílii, kam byli již ve starých dobách kladeni Kyklópové (mj. Theokritos XI.7) či Héliova stáda. Úzký Messénský průliv tehdy znám byl a mohl by se tak teoreticky stát předlohou pro Skyllu a Charybdu. Této teorii ovšem překáží polemika, jestli nebyly některé epizody v Odysseji převzaty z Argonautik, jejichž geografie je u Apollónia ustálená a klade tak některá místa do východní Evropy. Je tedy rovněž možné, že jde pouze o soubor populárních motivů, které jsou pro aktuálnost[21] umístěny na západ. Otázkou rovněž zůstává, zda nemohou být cestopisné pasáže Odysseje ohlasem kolonizace fénické (Hennig I. 1936 s. 35, Amiotti 1988 s. 166-168), která se mohla dostat do řecké tradice díky vzájemným obchodním vztahům. V době Homérově již byly Féničanům břehy Ókeánu známy více než 400 let[22].

Na druhé straně bychom mohli připustit i to, že geografické údaje, podávané v Homérovi, jsou ještě staršího data, tedy z krize mykénského věku[23]. V tom případě by se teoreticky mohlo jednat i o vzpomínky na plavby západním směrem již v oné době. A právě se Sicílií a jižní Itálií byly styky mykénskými centry udržovány (Bouzek 1985 s. 47, 85, 160). Poněkud srozumitelnější jsou ale poznámky o plavbách do východního Středomoří, především do Egypta, který byl právě v době po zničení Tróje terčem nájezdů tzv. mořských národů[24]. Odyssea by také mohla sloužit jako svědectví, že příslušníci loupeživých mořských národů se skutečně z homérských hrdinů rekrutovali. Tak například Meneláos ve svém vyprávění popisuje ze své vlastní zkušenosti Egypt jako zlatý důl (Od. III.301) a sám Odysseus před pastýřem Eumaiem rozehrává svůj smyšlený příběh o organizování takové loupežné výpravy  (Od. XIV.245ff.). Jak však víme například z Hérodota, Řekové zasahovali do egyptských záležitostí i později.

V Odysseji rovněž nacházíme (XI.14ff.) zmínku o Odysseově plavbě ke vstupu do podsvětí, který se nacházel na břehu Ókeánu[25]. Položení vchodu do podsvětí právě tam má zdůrazňovat jeho nesmírnou vzdálenost (tj. že je na konci světa), vždy do vod Ókeánu bývala pokládána mnohá mytická místa. Teorie, že by tato informace znamenala ohlas nějaké cesty až na břeh Ókeánu do později zmiňované říše tartésské[26], je asi značně nepravděpodobná. V souvislosti s Ókeánem se Homér Odysseovými ústy zmiňuje i o národě, který tuto oblast obývá - o Kimmerijcích. Pozoruhodné je, že tento národ v době Homérově sídlil na severním pobřeží Černého moře[27]. Lid podobného názvu (Kimbrové) pak žil v severní Evropě[28]. To by mohlo naznačovat povědomí o existenci takovéhoto národa kdesi velice daleko a pěvecká tradice či Homér jej mohl zařadit právě do cesty Odysseovy.

Obecně by se dalo říci, že Odyssea obsahuje hlavně motivy legendární, které mohly putovat mezi jednotlivými cykly, ale snad by bylo možné tvrdit, že dílčí detaily ukazují na to, že se některé geografické poznatky v ní obsažené mohly zakládat na určité skutečnosti, ale i určitých topoi odrazu zkušeností řeckých mořeplavců i pirátů z různých období před Homérem. Cesta Odysseova by pak byla jakousi kompilací dle určitých kritérií srovnatelnou s kompilacemi, které byly populární hlavně ve středověku.

Nyní se podívejme na některé rysy Odysseje, které ji přibližují žánru cestopisu. Především je ale nutné připomenout, že samozřejmě nepočítáme s Odysseou celou, nýbrž téměř výhradně s pátým až jedenáctým zpěvem, případně s úryvky ze zpěvů jiných, které ale občas nenáleží k hlavnímu příběhu, tj. návratu Odyssea z Tróje na Ithaku. Typické pro Odysseu je také několik úhlů pohledu, z nichž nám je postupně předkládán sám příběh. Převážná část příběhu o Odysseově putování je vyprávěna v první osobě (9.-12. zpěv), tedy samotným Odysseem. Je to právě pasáž, která by v případě svého osamostatnění mohla být směle považována za přímého předchůdce moderního cestopisu. Odysseus se nám zde tedy představuje jako hrdina-cestovatel-vypravěč. Tato perspektiva dodává značnou plastičnost a živost celému příběhu, ale zároveň cítíme, že se od něho sám básník poněkud distancuje. Vyprávění totiž vlastně nepodává Múza ústy básníka, ale Odysseus sám, jehož vyvádí Homér na scénu a nechává jeho svědectví posluchači k posouzení[29]. Tím se ovšem zcela mění narativní plán díla, báseň přechází z er-formy do ich-formy. Mimoto představuje vlastně Odysseovo vyprávění jakési zastavení v dosavadním ději eposu, který se odehrává více méně v reálném čase po dobu čtyřiceti dní. Odysseus ve čtyřech zpěvech shrnuje na základě svých vzpomínek události několika let, při čemž uvádí samozřejmě pouze důležité nebo zajímavé události (Heubeck-Heukstra II. 1990 s. 3). Není to však poprvé ve světové literatuře, kdy se s cestovatelem-vypravěčem setkáváme. Nalézáme jej již v egyptské pohádce O trosečníkovi z doby Střední říše, to jest asi tisíc let před Homérem. Také zde hlavní postava rámcového příběhu vypráví o své zkušenosti jinému člověku.

            Podívejme se rovněž stručně na určité technické údaje, které nám Odysseus podává o své plavbě a které pak objevujeme v periplu i moderních cestopisech. Kromě samotných dobrodružství Odysseus ve svém vyprávění sděluje většinou počet dní, během nichž doplul se svými druhy z jednoho bodu do druhého. V rámci epického stylu můžeme dále dny pohodlně rozlišovat i podle formule Ămoj d' şrigšneia fŁnh ˇododŁktuloj 'Hčj, která se v Odysseji objevuje nesčetněkrát (III.491; IV.306; IV.431 a další). Odysseus se též zmiňuje o větrech, které jej pronásledovaly nebo pod kterými jeho lodě pluly[30], a popisuje zálivy a podmínky pro zakotvení lodi (X.87-90; IX.130-141). Samozřejmě se zmiňuje i o tom, kde se svými druhy sehnali pitnou vodu nebo něco k jídlu, což je informace typická pro periply. Mimo větrů se zde jako navigační prvek objevuje také astronomie[31]. Charakteristickým znakem všech cestopisů jsou etnografické a přírodopisné exkurzy, které v Odysseji též nechybí[32]. Charakteristika Kyklopů i Fajáků má ráz výrazně utopický, jsou to ideální společnosti, Kyklópové se například nemusí v podstatě o nic starat, ani o bohy, ačkoli bohové jim vše poskytují.

            Posledním zajímavým prvkem v Odysseji, o němž bychom se měli zmínit, je hledisko průvodce, tedy popis cesty pro 2. osobu, což je rovněž styl vyskytující se v periplech. V Odysseji objevujeme takto popis cesty z Aiaie do Ithaky, pronesený Kirkou (XII.37), která Odysseovi také radí, jak má v situacích, ve kterých se ocitne, reagovat (Sirény, Skylla a Charybda...). Něco podobného objevujeme též v Argonautikách, týkajících se vlastně i stejných oblastí - jedná se o radu Fíneovu (II.317-407). V obou případech následuje realizace cesty, která je drobně odlišná od navrženého postupu. O Odysseji tak můžeme říci, že je v ní obsaženo dost cestopisných prvků i prvků obsažených v dalších příbuzných žánrech. Zpěvy 9.-12. by přitom mohly být samy o sobě jako uzavřený celek za určitý druh fiktivního, literárního cestopisu pokládány.

            Zbývá nám ještě se stručně vyjádřit o pozdních eposech, které sice z Homérových děl čerpají, ale protože vznikly již v jiných kulturních podmínkách, nemohou sloužit jako autentický příklad díla, jež stojí na počátku řecké literatury a tím i cestopisného psaní. V předešlém textu již na ně bylo poukazováno, jde především o Argonautika v podání Apollónia Rhodského, případně můžeme vzít v potaz i díla římská, jako je Aeneida. Kromě toho, že tato díla nevznikla jako výsledek pěvecké tradice, si musíme uvědomit fakt, že vzhledem k době vzniku a poslání těchto eposů, které mají být mj. vzdělaneckou lahůdkou, autoři při popisech cest mytologických hrdinů používají již v jejich době dlouhé tradice periégésí, periplů i geografických spisů, případně se na místa, kde se jejich hrdinové pohybují, mohli podívat sami. Jinak samozřejmě mocně čerpají z Homéra, takže aspekty, které jsme zde rozebrali, jsou v těchto dílech obsaženy do jisté míry také.


 

II. Mapa a cestovní zpráva

 

Již jsme se zmínili o tom, že předpokládaný vznik homérských básní se klade do stejného období jako počátky řecké kolonizace. Zmínili jsme se i o názoru na odraz této skutečnosti v samotném Homérově díle. Historie a reálie byly v řeckém světě tradovány ještě na přelomu 8.-7. století (ale i později) v epickém rouše (vzpomeňme si také na Hésioda, případně na Choirila ze Samu) a  často v souvislosti s mytologií, pamětí na dobu, která skončila asi o 400 let dříve. Ale právě v době vzniku homérských děl, která bychom mohli považovat za jakousi rekapitulaci předchozích věků, dochází v řeckých dějinách k důležitým změnám, díky nimž se svět řeckému člověku začíná otevírat v dosud nevídané šíři. Zhruba o dvě století později pak dosáhnou řecký rozhled a zkušenosti v poznávání světa takové úrovně, že se objeví nutkavá snaha uvést tyto nové vědomosti v určitý řád a dále se snažit o jejich rozšiřování. V dějinách řecké literatury a myšlení se tak zintenzivňuje snaha o uchopení skutečného světa, ve kterém žijeme. Je ovšem pravda, že mytologická tradice a autorita eposu byla příliš silná, než aby bylo možno se od ní odloučit. Proto se autoři snaží s touto tradicí určitým způsobem vyrovnat, aniž by se jí ovšem chtěli zbavit.

Již v 6. století před Kristem tak v maloasijské Iónii vznikají díla pokoušející se  o znázornění a popis světa, která se stanou zárodkem pro vznik zeměpisu jako vědecké disciplíny a pro zrod dalších forem, ve kterých se setkáme s cestopisnými rysy. Považujeme-li pasáže z Odysseje již za určitý druh či přímý předstupeň fiktivního literárního cestopisu, pak právě v 6. století před Kristem můžeme začít sledovat počátek vývoje reálného popisu světa, a už formou mapy či popisu cesty. Brzy se pak tato tendence rozdělí na několik směrů, které se budou lišit perspektivou autora a jeho vztahem ke čtenáři. Směr, zakládající si co nejvíce na objektivnosti a nestrannosti svých poznatků, vyústí v helénistickém období v zeměpis jako vědeckou disciplínu, která se zároveň stane příjemcem a sběratelem všech popisů cest a zemí. Nás však zajímá především opačný vývoj, který představuje cestu a nové země ze subjektivního hlediska autora, který je podobně jako v Odysseji cestovatelem a vypravěčem.

Není náhodou, že iónská próza, která se snaží o co nejobjektivnější popsání stávajícího světa, vznikla právě v Mílétu, který byl v období řecké kolonizace jedním z nejúspěšnějších měst. Mílétští mořeplavci během svých cest kolonizovali zejména pobřeží Černého moře a měli tak možnost setkávat se s jinými kulturami a otevírat si čím dál tím více svůj zeměpisný i kulturní obzor. Obchodníci z jiných iónských měst, jako například Fókáje, operovali na západě. Jinými slovy, v době, kdy vznikají první kritické zeměpisné pokusy v řeckém písemnictví, je Helénům známo již takřka celé pobřeží Středozemního moře a díky úzkým vztahům iónských obcí s perskou říší i Malá Asie či další oblasti.

V centru naší pozornosti je nyní otázka, jakým způsobem jsou tyto zkušenosti zobrazeny v řeckých dílech té doby, jaké nové formy byly díky těmto poznatkům vytvořeny. Za příklad si vezměme zlomky z Hekataiova díla Peri/odoj th=j gh=j, které vzniklo pravděpodobně v poslední čtvrtině 6. století př. Kr. (Lanzilotta 1988 s. 29). Po  prvním prolistování toho, co se z díla zachovalo, je jasné, že se zde autor snaží o vytvoření mapy. Ano, podobné či přesněji rozšířenější mapy, jakou vytvořil již asi o půl století dříve Anaximandros. Snahou Hekataia a jiných iónských protogeografů  je vytvoření systému, uvedení v soulad dosavadních znalostí o světě. Podobně tuto snahu nacházíme i v paralelně se vyvíjející filosofii a historii. Zdrojem pro vykreslení či vypsání takové mapy jsou jednotlivé cesty různých mořeplavců, s nimiž autor diskutoval, spisovatelovy vlastní zkušenosti a samozřejmě tradice. Doba dospěla k potřebě tyto mnohé subjektivní zkušenosti a podání sloučit a uvést v harmonii, aby mohla dospět k objektivnímu výsledku - mapě, již lze dále doplňovat či ji používat. Kromě samotné touhy po umístění jednotlivých bodů vedle sebe a do souvislostí je patrná snaha o vytvoření celkové představy o povaze a tvaru známého světa.

Kromě této touhy po systematizaci do té doby shromážděných znalostí jsou mapy Hekataiova typu také pokusem o vyrovnání se s homérskou a mytologickou tradicí. Ta totiž již nabízí určitý názor a určité geografické představy. Iónská próza a díky jejímu vlivu i další spisy, zabývající se zobrazením světa, se snaží vytvořit nový pohled na mytologický zeměpis (např. Hecataeus fr.26). Jinými slovy, typické pro Hekataiovy geografické i historické snahy je směřování k věcnosti a pravdivosti[33]. Autor není ochoten zcela uvěřit tradiční mytologii a jejím obvyklým interpretacím. Přesto však nehodlá historičnost mýtů zcela zavrhnout a i základní představa o tvaru světa se v zásadě neliší od představ homérských. Homérova zeměpisná prestiž svoji pozici ještě udrží, ovšem význam iónské prózy zde tkví především ve snaze o usoustavnění a první kritický pohled na tradiční představy o světě. Hekataios a jemu podobní jsou tak první nám známí badatelé, kteří se snaží mytologický svět, jakkoli jeho zdroje se na skutečnosti zakládají či nikoli, zasadit do reálného světa, se kterým se seznámili během obchodních cest po Středomoří. V těchto dílech se vyskytují četné mytologické odbočky, které jsou přiřazeny k charakteristice zřetelně umístěných oblastí.

Pro Hekataiovo dílo je typická skutečnost, že autor se nesoustředí na jednu konkrétní cestu, ale shromažďuje poznatky z takovýchto cest a zakresluje je do mapy. Cestování je pro něj metodou výzkumu, díky němuž získává věcné a hodnotné informace, ale nemá zapotřebí se zabývat osobní stránkou věci[34]. Je přirozené, že před vznikem takového objektivního, kompilačního díla muselo existovat něco jako lodní deníky, a už napsané nebo jen přítomné v hlavách námořníků či samotného autora-cestovatele. Nejdříve se nám dostává do rukou nikoli popis reálné konkrétní cesty, ale již sekundární dílo, které je souhrnem zkušeností z jednotlivých cest. Otázkou zůstává, zdali můžeme uvažovat o existenci takových psaných lodních deníků (tedy přímých předchůdců periplů a cestovních zpráv), ze kterých by mohl kompilátor čerpat. Jde zde hlavně o to, jakým způsobem se mohla dochovat vzpomínka na některé starší cesty, o nichž se zmiňují někteří autoři rozsáhlejších spisů.

Podívejme se, jaké údaje Hekataios do své mapy (Hdt. V.36) vyznačuje, a vzpomeňme si v té souvislosti na údaje, které nám podává při popisu svých dobrodružství Odysseus. Nejprve je třeba zdůraznit, že Hekataiovo dílo se zabývalo popisem jednotlivých oblastí zmíněním místních národů a měst, u nichž mohla být dále připojena poznámka o zajímavých zvířatech či rostlinách zde se vyskytujících (např. 291-2, 296, 90), o povaze a obživě různých národů, jejich zvycích či náboženství (např. fr. 335, 337). Vidíme, že podobné údaje nacházíme vlastně již v Odysseji při popisu bájných národů, jež jsou rovněž připojeny jako různě dlouhé exkurzy vedle názvu lidu. Hekataios dále na svou mapu zakresloval i řeky a hory, které se nacházely v blízkosti sídel (Lanzillotta 1988 s. 27-31, Schnayder 1950 s. 49-51, Schmid-Stählin I.1 1929 s. 698). Nakolik byly v Hekataiově díle vyznačeny vzdálenosti, nemůžeme z dochovaných zlomků příliš určit, jsou-li však zmíněny, jsou udávány ve dnech (fr.332). Dobu plavby mezi jednotlivými body uvádí i Odysseus ve svém vyprávění a tyto časové údaje převládají ještě v Pseudo-Skylakovi.

Pro nás je podstatné, jaký měl tento typ děl vliv na další vývoj písemnictví, zabývajícího se cestováním. Postavíme-li totiž Odysseu (tedy hlavně 9.-12. zpěv) a iónskou geografickou prózu vedle sebe, můžeme konstatovat, že se jedná při velkém zjednodušení o dva směry s odlišnými ohnisky zájmu, formou a přístupem ke skutečnosti. Klademe je zde vedle sebe z toho důvodu, že představují symbolicky i dva následované zdroje inspirace, stojící vlastně před téměř vším ostatním známým řeckým písemnictvím. Protiklad homérského eposu a iónské prózy je protikladem fantastického obrazu, obohacovaného motivy z různých dob, a snahy o nalezení pravdy o tom, jak svět vypadá a funguje. Obě tyto strany jsou výsledkem zkušeností a vlastně i tradice. Epos obsahuje nánosy mnoha věků, a proto je dosti obtížné rozpoznat průběh události, která se stala předlohou pro nejstarší verzi díla. Iónská próza stojí na počátku směru, který se vůči tradici staví čelem a snaží se ji uvést v soulad s dalšími poznatky. Iónská próza se snaží vyrovnat nejen eposu, ale svojí formou a tématy i s tradicí lyrickou.

Viděli jsme, že cesta v Odysseji je zprostředkována očitým svědkem - cestovatelem-vypravěčem, který sděluje i veškeré okolnosti samotné cesty. V Periodu, napsaném Hekataiem, cestovatel chybí a téměř všechny odkazy na konkrétní cestování jsou potlačeny (snad kromě ojediněle uvedené doby trvání cesty). Hekataiova mapa byla vytvořena na základě několika cest (námořních i pozemních) a konkrétní údaje o nich byly autorem vypuštěny, protože nepodléhaly jeho zájmu. Přímými pokračovateli takových raných periodů jsou periégése[35] a geografické exkurzy Hérodotovy. Sám Hérodotos užívá Hekataiovy práce i jako zdroj faktografický (např. VI.137), ale dále rozvíjí jeho styl tím, že geografické exkurzy, tedy právě popisy jednotlivých krajin a zemí (s důrazem na tytéž aspekty jako Hekataios), vplétá do širšího historického rámce a nevytváří tak jako Hekataios a periégétové systematickou mapu světa, ačkoli abstrakcí jednotlivých pasáží jeho díla lze takovou mapu celkem přehledně sestavit. Přestože je jasné, že i Hérodotos popisované země navštívil, podobně jako Hekataios své poznatky, získané vlastní zkušeností či dotazováním se domorodců, představuje v co nejobecnější podobě, aby byl čtenáři ukázán komplexní pohled na celou oblast (např. Egypt II.6-10, Skythie  IV.99-110). Narozdíl od Hekataia však Hérodotos sám uvádí, že uvedené poznatky zjistil on sám během své cesty[36] nebo vyjadřuje důvěru tomu, kdo mu informace poskytl[37]. Můžeme se proto domnívat, že v Hérodotovi, narozdíl od periodů a periégésí, je cestovatel-vypravěč určitým způsobem obsažen (Campbell 1988 s. 5 - cestopis ve 3. osobě), i když oproti Odysseji aktivně nevstupuje do děje (Campbell 1988 s. 18). Řekněme, že nám vypravuje o tom, co on během své cesty zjistil[38].

Některé podobnosti s Hérodotem zaznamenáváme v Pausániově díle Perih/ghsij th=j (Ella/doj, kde autor určitým způsobem komunikuje se čtenářem[39], ačkoli se sám jako cestovatel neprojevuje (spíše jako spisovatel ve své pracovně), podobně jako v současných průvodcích. Pausániás ve svém díle nesleduje určitou cestu, ale snaží se čtenáři ukázat zajímavá místa. V centru jeho zájmu jsou umělecké památky a pověsti či příběhy k nim se vážící. V zásadě lze jeho rozsáhlý spis označit za soubor příběhů a historických vyprávění, které jsou svázány geograficko-kulturními souvislostmi. To je vlastně přesně obráceně, než jak to vidíme v Hérodotovi, kde jsou zeměpisné exkurzy vpleteny do historického rámce. V rámci zpřehlednění těchto souvislostí jsou představeny i celkové pohledy na jednotlivé oblasti. Autor se zde ukazuje jako průvodce, jenž čtenáři radí, kam se odkud lze dostat. Jako celek však Pausániovo dílo žádnou sledovatelnou cestu nezobrazuje, užívá postup ryze periégétický[40].

            Mimo periégésí[41] se ve starořecké literatuře objevují již zmiňovaná díla, jež nazýváme periply. Jejich zmínění má pro naši práci stěžejní význam. Oproti periégési se nezabývají celkovým popisem většího celku (nejedná se tedy o mapu), ale sledují plavbu lodi podél pobřeží. Podle odstupňované perspektivy autora můžeme periply rozdělit na tři skupiny, s jejichž analogickými protějšky jsme se již v této práci seznámili. Setkáváme se s periply, kde se sám autor nijak neprojevuje a dílo je prosto jakýchkoli narážek na nějakou konkrétní cestu. Takové spisy mohly vzniknout i kompilací na základě zkušeností (spisů) jiných autorů (podobně jako u Hekataia) či samotného spisovatele (např. Pseudo-Skylax[42], Markiános[43]). Ve druhém typu děl (Stadiasmos[44], Obeplutí Rudého moře[45]) je autorova osobnost přítomna podobně jako u Hérodota či spíše Pausánia - v některých situacích vstupuje do výkladu. Tyto periply jsou svým způsobem typickými průvodci a mohou být věnovány nějaké konkrétní osobě (atmosféra Stadiasmu: autor uděluje rady osobě, vydávající se na moře, o oblasti, již dobře zná). Spisovatel, který poučuje čtenáře o plavbě v určité oblasti podle vlastních zkušeností, se v díle projevuje ve vypjatých momentech, kdy chce čtenáře upozornit na nějakou závažnou okolnost, většinou nebezpečí, které skrývá některé z popisovaných míst. V těchto chvílích se pak obrací přímo na čtenáře (ve druhé osobě singuláru), aby tak zaujal jeho pozornost. Tyto periply jsou vlastně námořními průvodci (navigační periplús, periplús-průvodce). Poslední skupina děl, která mají vnější znaky periplu, jsou takzvané cestovní zprávy (či cestopisné periply; Hannón[46], Nearchos[47], Arriánovo Obeplutí Černého moře[48]), v nichž, podobně jako v Odysseji, objevujeme cestovatele-vypravěče. Autor je tudíž také hlavní postavou svého díla, která mimo své poznatky získané během cesty představuje a leckdy i zdůvodňuje své jednání v různých situacích.   

            Zdrojem rozdílů mezi těmito třemi skupinami děl s prvky periplu je  především záměr, ale i příčina napsání díla. Díla prvního typu se shodně s iónskou geografickou prózou a periégéty snaží podávat co nejobjektivnější informace a osobnost jakéhokoli cestovatele či konkrétní informace z cest jsou tu zcela zbytečné, nehledě na to, že podobná díla vznikají nejčastěji kompilací a již ve svém úvodu zdůrazňují, že mají v úmyslu hlavně poučit[49] (periply periégétické). Úkolem děl druhé skupiny, jako např. zmiňovaného Stadiasmu, je posloužit k praktickému účelu jakožto průvodce (cestovatel-průvodce) či příručka k plavbě (periply navigační). Autor si zde proto všímá aspektů, které v periégésích ani v periplech skylakovského typu nenalezneme, ale vyskytují se zcela samozřejmě v Odysseji, cestovních zprávách a námořních cestopisech z pozdějších staletí. Jedná se o zmínky o záležitostech, které mají úzký vztah k samotné plavbě a navigaci (námořnické rady: zejména podmínky pro přistávání, možnosti doplňování pitné vody a počasí). Tyto cenné poznatky, založené jistě na konkrétních zkušenostech autora-cestovatele, jsou však zobjektivizovány a z původního zážitku, který autor dává pouze tušit, je vytvořena stručná poučka či upozornění. Tato stručnost byla pravděpodobně volena kvůli účelnosti samotného díla - vzpomínky na původní plavbu byly zbaveny samotného vyprávění, aby se tak staly přehlednějšími pro užití. Vhodnou ilustrací tohoto postřehu je druhá redakce Arriánova periplu, z níž byly pasáže o Arriánově jednání a kulturních i jiných zážitcích během plavby vyřazeny či maximálně zkráceny, aby zbytečně nerozptylovaly pozornost čtenáře-uživatele[50].

            Cestovní zpráva (Reisebericht) je útvarem, který lze v jeho ryzí podobě bez zaváhání považovat za cestopis. Potíže, se kterými se tento žánr setkává ve starořecké literatuře, spočívají především ve fragmentárním nebo neúplném dochování většiny takových spisů. Co se týče zmíněných dochovaných cestovních zpráv, u každé z nich narážíme na určitý zádrhel, který ztěžuje její zařazení mezi zástupce starořeckých cestopisů. V případě periplu Hannónova je to pouze skutečnost, že se nejedná o originální dílo řecké, nýbrž o překlad kartháginského (fénického) nápisu. To nás nutí k úvaze, že se tudíž nejedná o cestopis vzniklý jako produkt řecké tradice, nýbrž o žánr importovaný. Nearchův periplús je pro změnu zachován pouze v parafrázi jako součást většího celku[51]. To v praxi znamená, že narozdíl od Hannóna nevypráví sám autor o své cestě (cestovatel-vypravěč), ale jakoby z doslechu (tedy po přečtení) Arriános (tedy ve třetí osobě a nikoli v první). V periplu Arriánově se zase střídají výpravnější pasáže popisující průběh cesty se stránkami, kde jsou pouze vyjmenovány orientační body se stručnými poznámkami stylizovanými obdobně, jak to nalézáme ve Stadiasmu. Dílo tak působí značně nerovnoměrně. Zařazení a charakter dalších děl, známých ze zlomků, zachovaných u různých autorů, jako například Pýtheova spisu O oceáně[52], je značně sporné z prostého důvodu, že nemáme možnost si ony spisy prohlédnout. Podle zmínek o Pýtheově spisu, obsažených především v jeho kritikovi Strabónovi, lze sice o zařazení díla O oceáně mezi cestovní zprávy uvažovat, ale nikoli je dostatečně obhájit. Stejně tak bychom se totiž mohli domnívat, že Pýtheova práce mohla být jen souborem poznatků, získaných během cesty, jak by ostatně nasvědčoval i název díla.

            Ještě jsme se zde podrobněji nezmínili o okolnostech vzniku cestovních zpráv.  Tato díla vznikala z určitého pověření, jejich iniciátory tedy nejsou primárně sami autoři těchto spisů, ale nadřazené osoby či instituce (kartháginský senát, Alexandr Veliký, císař Traján). Tyto služební cesty jsou v zásadě dvojího druhu: cesty objevné a inspekční. V případě cest objevných se snaží autor-cestovatel přehledně popsat, s čím novým a zajímavým se při cestě setkal a jakým obtížím musel čelit. Jedním z úkolů cesty je vlastně posouzení možného využití nového prostoru autoritou a tento aspekt je v cestovních zprávách zohledněn (přírodní podmínky, domorodci apod.). Během inspekční cesty (například dochovaná cesta Arriánova), vedoucí do oblasti známé, ale vzdálené, má pověřená osoba splnit určité poslání, vykonat určité předepsané úkoly (např. dohlédnout na vojenskou posádku). Cestovatelé jako důkaz o splnění úkolů (a jde o průzkum neznámého pobřeží či inspekci) přivezou autoritám nějaké dary z cest (např. kůže gorillích žen - Hanno 16) a především zprávu o vykonané cestě, která může být zveřejněna či zachována jako dokument o dané oblasti a pomůcka pro další výpravy, které se již snaží získané informace využívat.

            A jaké motivy a cestopisné prvky v cestovních zprávách nalézáme? Společné rysy cestovní zprávy a periégése jsou očividné. Je to určitý popis krajiny, zmínka o městech, obcích a dalších zeměpisných bodech, které jsou ale v cestovní zprávě (a částečně i v periplu-průvodci) představeny ve vztahu k autorovi nebo čtenáři. Nemusí se jednat o pouhou suchou informaci o poloze toho či onoho místa (i když ve všech periplech jsou uvedeny vzdálenosti mezi jednotlivými body, převážně ve stádiích), zejména v cestovních zprávách jsou určitá místa představena hlavně ve vztahu k cestovateli a jeho plavbě, a nikoli jen co se týče vzdálenosti od dalších míst. Ve všech třech typech periplů přitom lze rozlišovat místa, která nejsou dále komentována, buď protože nejsou zajímavá, nebo jsou dostatečně známá. Tato místa bývají v dílech pouze zmíněna, ve Stadiasmu ve smyslu tudy propluješ a v cestovních zprávách tudy jsme propluli nebo tady jsme byli. U jiných míst jsou ve všech těchto spisech přidány určité exkurzy různé délky, které se věnují záležitostem etnografickým, mytologickým, historickým, přírodovědným či jiným podle zájmu autora. Periply-průvodce tyto exkurzy omezují na minimum, aby zbytečně nerozptylovaly pozornost námořníka. V cestovních zprávách, jsou-li zmíněna některá mytologicky či historicky významná místa, chce autor vyjádřit, že na onom místě byl, a často taková zajímavá místa popisuje vlastníma očima, případně popis doprovází vlastním názorem[53]. Etnografické exkurzy bývají v cestovních periplech uvozeny vlastními zkušenostmi s domorodci, jejich jednáním, na němž se projeví jejich vlastnosti. Může následovat delší exkurz o zvycích a podobně (srv. Arr. Ind. 24, 28). Občas se můžeme setkat i s konfrontací cestovatele se zajímavými zvířaty, která jsou rovněž popsána skrze své jednání (velryba Arr. Ind. 30, Gorillai Han. 16).

            Protože dochované cestovní zprávy zachycují cesty námořní, setkáváme se v nich v hojné míře s pasážemi, které hovoří o plavbě podobně, jak jsme to viděli i v Odysseji. A to je právě další látka pro vyprávění, které odlišuje cestovní zprávy od ostatních příbuzných spisů. Mimo výše zmíněné konfrontace s lidmi, místy a zvířaty je hlavní náplní vyprávění v cestovních zprávách konfrontace s přírodními jevy a vyrovnání se se situacemi, které příroda nachystá. Z podobných popisů jednání cestovatelů vycházejí v dalších periplech námořnické rady. Mezi takové pasáže patří například líčení bouře (zvláště plasticky v Arr. Eux. 3-4, méně Arr. Ind. 23) a následná oprava lodí. Pro srovnání, v Obeplutí Rudého moře máme velmi podrobný popis vplouvání do přístavu Barygaza s mnoha upozorněními na nebezpečnost celé oblasti (42-46). Z toho je možné vyčíst i skutečnost, že sám autor měl na tomto místě určité problémy, k nimž se ale nepřiznává. Tak jsou v cestovních zprávách popsány i přistávací podmínky (vzpomeňme na Odysseu) a způsoby, jak se námořníci dostali k potravě či vodě[54]. Zajímavými vedlejšími, pro výpravu nesmírně důležitými postavami bývají v cestovních zprávách tlumočníci[55], kteří jsou v podstatě geograficko-kulturními průvodci. Od nich se totiž cestovatelé dovídají názvy míst, která míjejí (Han.13), různé místní zajímavosti nebo i báje, které se k jednotlivým místům (Arr. Ind. 31) váží. Dalo by se říci, že Kirké, Aiolos, Fíneás a další podobné postavy, které se objevují v eposech, mají funkci právě takových tlumočníků a průvodců, jaké nacházíme v cestovních zprávách. Poslední oblastí, která se v cestovních zprávách objevuje, je popis plnění zadaných úkolů, jako např. inspekce (např. Arr. Eux. 1-2,9,11).

            Antické cestovní zprávy byly uchovávány ze stejného důvodu jako ostatní periply - totiž aby mohly být dále používány jako zdroj informací a mohly tak sloužit i jako průvodce po popsaných končinách při znalosti a využití místních zvláštností. Otázka, proč se v těchto spisech setkáváme s cestovatelem-vypravěčem a v ostatních periplech nikoli, není nikterak obtížná. Vysvětlením je zřejmě úřednost cestovní zprávy (Arr. Eux. má navíc formu dopisu!), která spočívá v tom, že její autor se musí autoritě zodpovídat ze svého jednání. Přes zde vypsané formální rozdíly je tak účel cestovních zpráv i ostatních periplů v zásadě stejný - jejich úkolem je podat určitou informaci. Nemají tedy primárně sloužit pro zábavu či odpočinek, přestože právě se pro svou poutavost a věrohodnost zachovaly. Je jasné, že tvoří pouhý nepatrný zlomek (jako ostatně celá starověká literatura) původního množství podobných spisů, které byly psány pro různé příležitosti. Můžeme se rovněž domnívat, že i ve fénické literatuře bylo více takových zpráv, po nichž možná zůstaly některé ohlasy[56]. Za zachování toho malého množství spisů, které máme, přitom vděčíme zpravidla nějaké další autoritě, kterou tato díla natolik zaujala, že se postarala o jejich uchování.       

            Na základě dosud zmíněných aspektů můžeme znovu konstatovat, že cestovní zpráva se nám jeví jako nejvhodnější adept na označení starověký cestopis, ačkoli jeho přítomnost v dnes zachovaném starověkém dědictví je dosti nejednoznačná z důvodů, které byly připomenuty. Obecně však lze říci, že podobných spisů bylo ve starověku jistě mnohem více a formálně stály vlastně dosti blízko žánru, který dnes nazýváme cestopis. Nesmíme ale zapomínat, že v samotné antické tradici jsou tato díla řazena mezi periply (či někdy drobné zeměpisné spisy), protože zachovávají určitý základní motiv či model přítomný i v dalších dílech. Jedním z  prvků, jimiž se cestovní zpráva od ostatních periplů liší, je převládající narativní způsob předávání informací, zatímco v ostatních periplech se setkáváme s formou ryze deskriptivní. Dalším aspektem, kterým se cestovní zpráva vyznačuje, je přítomnost cestovatele-vypravěče a s tím související lidská a přímá perspektiva, která zvyšuje dynamičnost a věrohodnost celého vyprávění, i když samozřejmě ztěžuje jeho využití jako průvodce. Všimněme si podobnosti s epickými cestami, které si však nekladou za úkol podávat objektivní informace narativní formou. Tento rozdíl je podtržen formálními prostředky (hexametr proti próze, odlišná struktura).

            Další vývoj a literární využití periégésí a periplů směřuje neochvějně ke geografii. Všechny tyto spisy jsou totiž zároveň hlavními prameny pro geografii[57], jejíž moderní vývoj počítáme od Eratosthena (2. stol. př. Kr.). Je nabíledni, že přímějším předkem geografie je směr zahájený Anaximandrem a Hekataiem s jejich mapami. Mapa je totiž rovněž cílem geografie, která si ovšem bere na pomoc ještě astronomii a matematiku, aby mohla údaje, získané z periplů a periégésí (uvádějí přece i vzdálenosti), kriticky posoudit. Geografie se totiž snaží jejich poznatky uvést v soulad a vytvořit co nejobjektivnější a nejpřesnější obraz světa, oproštěný od jakýchkoli dalších poznámek (srv. Ptol. Geogr. I.2).


 

III. Popisy válečných tažení

 

            Při svém hledání cestopisných prvků nemůžeme pominout díla, která bývají obvykle řazena mezi spisy historické. Jedná se zpravidla o spisy, které se soustředí na skutky jedné osoby (biografie) nebo alespoň na určitou dějinnou epizodu. Kromě plaveb po moři, s nimiž jsme se setkávali doposud, lze cestovat též po suché zemi. Nejčastější podobou cesty po souši, která se ve starověké literatuře zachovala, je válečná výprava. Vliv některých takových výprav byl totiž značný nejen z hlediska mocenského nebo materiálního, ale rovněž kulturního a vědeckého. Cestování po souši či po moři se značně liší a z toho vyplývá i odlišné pojetí popisu takových cest. Ozbrojená výprava je rovněž jedním ze způsobů, jak objevovat nové země, i když se jedná o způsob poněkud drastický. Kromě samotných výbojných tažení (takových, jaké uskutečnili Alexandr Veliký či Caesar), během nichž jsou nové země přímo podmaňovány, se samozřejmě můžeme setkat s ozbrojenými výpravami do neznámých končin, vedenými s jiným záměrem. Při těchto výpravách se jejich účastníci s domorodci také utkávají, a to hlavně kvůli získávání zásob potravin[58]. Kromě toho se samozřejmě setkáváme ve starověké tradici i se zmínkami o nevojenských pěších cestách[59], o nichž se ale nezachovalo delší vyprávění, které bychom mohli analyzovat.

            Snad ještě více než u námořních plaveb se u pozemních cest setkáváme s problémem zprostředkovanosti. Popisy většiny výprav se nezachovaly z první ruky, ale můžeme si je přečíst až v pozdějším přepracování, kdy bývají již zasazeny do určitého širšího rámce nebo obohaceny o pozdější poznámky a poznatky. Pokud se rozhlédneme po nám známé starořecké literatuře a máme přitom na paměti zmíněné typy výprav, dospějeme asi k následujícímu výsledku. Dobyvatelské výpravy do vzdálených krajin jsou představeny již v Hérodotových Dějinách, kde se hovoří hlavně o taženích perských[60]. Jedná se však již o pozdější zpracování (v případě skythské výpravy asi o 90 let později), při němž Hérodotos užívá této výpravy jako rámcového příběhu pro uveřejnění dalších svých poznatků o zemi Skythů (i na základě vlastní cesty). Jak by vypadalo přímé vyprávění o této Dáreiově výpravě můžeme jen spekulovat. Podobná tažení pak jsou součástí dalších děl, která představují opět kompilací různých pramenů a svědectví[61]. Obecně lze říci, že v těchto případech je nám předkládána událost nepřímo zprostředkovaná (autora a událost dělí od sebe delší časový úsek, autor nemá s událostí nic společného) a navíc rozpuštěná v dalších souvislostech.

            Jakýmsi pomyslným druhým stupněm by mohlo být popsání výpravy-události, jíž samotný autor nebyl účasten, ale byl o ní zpraven od přímého účastníka. To je případ stručného popsání výpravy Aellia Galla do Šastné Arábie jeho přítelem Strabónem (XVI,4,22ff.). Ten však již s příběhem zachází poměrně volně, protože od sebe striktně odděluje popis samotné výpravy a poznatky, které během ní byly získány. Ty jsou doplněny o informace z jiných zdrojů. Nejcennější je pak samozřejmě vyprávění a zkušenosti samotného účastníka výpravy. V případě nejznámějšího antického válečného tažení, totiž Alexandrova, nám své vzpomínky na tuto jedinečnou událost nezachoval sám vojevůdce, ale lidé, kteří pod ním sloužili. Dobře víme, že Alexandr toto zaznamenání paměti na své činy neponechal náhodě a svěřil kronikářský úkol Kallisthenovi, kterého však posléze sám zahubil. Velice plodná alexandrovská tradice však vypučela z pera Kallisthenova napodobitele, který rovněž značně přispěl k tříbení fantazie o východních krajích[62]. Dalšími autory, kteří zanechali své vzpomínky na Alexandrův pokus o ovládnutí světa, jsou Ptolemaios I. a Aristobúlos. Jejich díla se sice nezachovala, ovšem posloužila jako hlavní pramen pro Arriánovo Tažení Alexandra Velikého. Sám Arriános považuje díla posledních dvou mužů za nejdůvěryhodnější zdroj mezi množstvím knih nevalné faktografické hodnoty, které byly v jeho dobách k dostání (Arr. Alex. 1).

            Nejautentičtějším je ovšem z našeho současného hlediska jistě Xenofontova Anabasis, nebo cesty, kterou popisuje, se autor rovněž sám zúčastnil, a dokonce je  jejím protagonistou. Předlouhá cesta, která je v Anabasi popisována, je navíc složena z několika etap, které se liší především charakterem putování. Aspekty, kterým Xenofón věnuje pozornost, se podobají těm, které objevujeme v periégésích, periplech i ve výše zmíněných popisech válečných tažení. Narozdíl od cestovních zpráv není Xenofontův spis psán v první osobě, nýbrž autor se snaží vytvořit zdání objektivity, ačkoli je čtenáři celkem jasné, že jsou události líčeny většinou z jeho perspektivy a jeho očima. Sama autorova osoba vystupuje v příběhu jako jedna z hlavních jednajících osob, označených vlastním jménem. Autor k této osobě připojuje rovněž vzpomínky z vlastního soukromého života (III,1). Podobně je líčeno dobývání Gallie jeho realizátorem C. Iuliem Caesarem. Zdání objektivity mělo dodat v obou případech věrohodnosti nejen samotnému popisu událostí, ale hlavně autorově interpretaci těchto událostí.

            Podle směru, charakteru a způsobu popisu putování můžeme cestu popisovanou v Anabasi rozdělit na tři základní etapy. První z nich zabírá první knihu díla, v níž se hovoří o tažení Kýrova vojska ze Sard až do Mezopotámie[63], druhá etapa představuje cestu žoldnéřů z Mezopotámie do Trapezúntu u Černého moře (2.-4. kniha) a třetí etapa cestu podél Černého moře (a částečně i po něm) zpátky na západ (5.-7. kniha). Zatímco první etapa je relativně klidně probíhající tažení silného vojska, často pouze stručně zmiňující města a vzdálenosti mezi nimi, ve druhé etapě musí hrdinové utíkat před pronásledovateli[64] a vzdorovat těžkým přírodním podmínkám (např. sníh IV.4.11). Ve třetí etapě výprava částečně cestuje i lodí, dokonce se rozděluje na několik skupin a většina bojů je vedena za účelem získání zásob potravin. 

            Dalo by se říci, že popis Kýrovy cesty do Mezopotámie připomíná svými proporcemi například Arriánův periplús, zejména poměrem mezi stručnými údaji o délce cesty a zmínkami o jejím průběhu. Ze společných prvků s periply a periégésemi jsou v Anabasi například údaje o vzdálenostech mezi jednotlivými městy či orientačními body, které bývají zde uváděny v parasangách či ve stádiích. Podobně jako v jiných dílech i tady může následovat stručná charakteristika měst, jejich polohy nebo dokonce celé oblasti (I.5.1-3), chybí-li delší exkurz o tom, co kolektivní hrdina-vojsko na daném místě prožil (např. I.2.17-18). Tyto prvky nalézáme samozřejmě i v dalších etapách, ale jsou jinak rozvrženy a navíc jsou zde charakteristiky krajin a jejich obyvatelstva představeny především v konfrontaci s řeckou výpravou. Autor ale svá pozorování shrnuje i do krátkých medailonků, které vkládá do samotného vyprávění[65].

Od výše zmíněných cest námořních se samozřejmě cesty pozemní liší i důrazem na odlišné aspekty. Protože se cestovatelé pohybují pěšky nebo nanejvýše na koních, představují pro ně nejzávažnější překážky řeky a málo schůdné horské oblasti. Přechodu těchto překážek je proto věnována při popisu pozemního putování obzvláštní pozornost. Je srovnatelná s popisem přístavů a jejich orientace v popisech cest námořních. Všechny tyto údaje jsou totiž nesmírně závažné pro případné opakování cesty. Řeky a horské oblasti jsou proto popsány nejpodrobněji, v Anabasi se zpravidla dozvíme i šířku toku nebo je pozorně vykreslena přírodní scenérie[66].

Podobně jako v periplech nacházíme i v Anabasi údaje o možnosti získání zásob. Přesněji řečeno, tyto údaje lze vyčíst přímo z vyprávění podobně jako v Nearchově periplu. Vzhledem k počtu cestovatelů není otázka proviantu snadno řešitelná a podobně jako ve zmiňované epizodě z Nearchova díla se Xenofontovi spolužoldnéři museli většinou uchýlit k rabování, tedy k boji s domorodci o potravu. Z toho vyplývá mimo jiné i zájem spisovatelův o vojenskou charakteristiku jednotlivých kmenů, totiž popis jejich zvyků a zejména zbraní (např. V.4.32-34). Zájem autorův může upoutat i samotné jídlo, které museli Řekové pozřít (V.4.27-29)[67]. Vzhledem k vojenské povaze cesty bývají navíc v díle zmíněny kupříkladu změny pochodové formace (např. III.4.24) nebo popisy samotných bojů  s domorodci či pronásledovateli (a samozřejmě i obětí a slavností). Ojediněle se mohou vyskytovat historické poznámky jako v periégésích (např. III.4.7).

Výše zmiňované prvky nacházíme také v popisech tažení Alexandra i jiných vojevůdců v historických dílech. Samotná válka, bitvy a dobývání zde mají ještě důležitější místo, protože představují hlavní smysl a náplň těchto tažení. V Anabasi je kromě bitvy u Kúnax (I.8-9) většina bojů obranných (před nepřáteli či hladem). V ryze válečných taženích bývá popisována celá strategie, okolnosti a postup boje (např. dobytí Tyru Arr. Alex. II.16-24). Přítomnost dalších exkurzů, které tvoří součást větších děl či pozdějších kompilací, nemusí vůbec záviset na poznatcích účastníků tažení. S Anabasí jsou tak srovnatelnější právě kvůli už zmiňované autenticitě spíše Zápisky o válce gallské[68], i když samozřejmě některé poznatky nemusí pocházet z konkrétní cesty, ale z dalších studií. To by ale pro cestopis nebylo na škodu. Autoři se totiž v takových případech snaží většinou co nejlépe dotvářet pro čtenáře portrét země a jejích obyvatel, s nimiž se seznámili během samotné cesty. 

Popisy vojenských tažení, jaké nacházíme v Anabasi a Tažení Alexandra Velikého, obsahují mnoho prvků přítomných v periplu. Původní účel takových děl byl podobný jako u cestovních zpráv. Autor, který se tažení či výpravy skutečně zúčastnil, chtěl nabídnout svůj pohled a svým způsobem obhájit uskutečnění a výsledky své výpravy. Prvky shodné s periégésí v cestovních zprávách a popisech vojenských tažení prozrazují i jisté ambice zeměpisné či etnografické. Mimo hlavní vojenský účel výpravy (v případě Xenofontova jde od druhé knihy hlavně o přežití a návrat domů) hrála určitou roli při vedení takových tažení i touha po poznání neznámých končin. Popisy přírodních scenérií, domorodých zvyků či jednání členů výpravy mají v podstatě význam informativní. Tyto údaje mohou jednak zvětšit věhlas cestovatele-dobyvatele, který se dokázal s tolika nebezpečími a překážkami vypořádat, ale hlavně poučit čtenáře, jak si počínat v podobných situacích, jak se pohybovat v uvedené oblasti a jednat s popisovanými kmeny. Z týchž důvodů jsou obdobné údaje uvedeny i v cestovních zprávách.

Jak už bylo předesláno, každý autor takových děl předpokládal určité jejich využití a kromě výše zmíněných aspektů historicko-vojenských jsou uvedená vojenská tažení i zdrojem pro samotnou geografii. Proč například zařadil Strabón popis Gallovy výpravy[69] do svého zeměpisného díla? Strabón oceňuje především její vědeckou, řekněme objevitelskou funkci. Vědomosti o obyvatelích jihozápadu Arabského poloostrova dokáže vytěžit z původního vypravování svého přítele a srovnat s informacemi z jiných zdrojů. I takové příběhy a jiné historické spisy jsou jedním z důležitých pramenů pro vykreslení mapy. Vždy z periplů může tvůrce mapy získat pouze informace o pobřeží, případně o blízké části vnitrozemí. Údaje o vnitrozemí lze najít právě ve svědectvích o válečných taženích a jiných pozemních cestách[70]. Úkolem geografa je pak (srv. Ptol. I.2) údaje, získané z periplů i pozemních cest, kriticky porovnat a posoudit vztahy mezi nimi. Výsledkem je mapa větší oblasti nebo dokonce světa.

Rozdíl mezi samotnými cestovateli a geografy, kteří jejich poznatky zpracovávají, nemusí být nijak propastný. Kromě spisovatelů, kteří popisují jednu konkrétní cestu, se můžeme setkat i s autory, kteří podnikli více cest či působili delší dobu v oblastech neznámých pro jejich krajany a nepopisují ve svých dílech každou cestu zvl᚝, nýbrž svých znalostí, získaných takovými cestami, využívají, podobně jako iónští prozaici, k vytvoření komplexnějšího obrazu jimi prozkoumaného kraje. Z antických autorů mezi takové patří například Ktésiás, který po roce 400 př. Kr. působil jako lékař Artaxerxův, a o století později Megasthenés, který působil jako vyslanec na dvoře krále Čandragupty[71]. Díla těchto autorů, pojednávající o Indii, se dochovala pouze ve výtazích (Fótiově a Arriánově), ale i z těch je patrné, že spisovatelé-cestovatelé své zkušenosti již dokázali náležitě zpracovat a seřadit jednotlivé poznatky (přírodopisné, etnografické atd.). Navíc například Ktésiás své čtenáře ujišuje, že podává zcela pravdivé (a)lhqe/stata) informace, jelikož to, co píše, viděl buď na vlastní oči nebo vyzvěděl přímo na místě (Phot.Bib. LXXII.49b.39-40, 50a.1-4).

Vrame se ale zpět k hrdinovi-cestovateli. V případě popisů válečných tažení lze často mluvit o hrdinovi v pravém slova smyslu. Vždy válečníky a dobyvateli byli už hrdinové mytičtí, z nichž někteří se rovněž vydali na dobyvatelsko-objevnou cestu (např. Dionýsos a zpracování jeho tažení Nonnem z Panopole). A právě s nimi se snaží historické osobnosti srovnávat. Samozřejmě je velký rozdíl v tom, je-li autorem díla samotná hlavní jednající osoba nebo jiná osoba přítomná popisovaným událostem, případně pokud se hlavní hrdina pokouší stylizovat do polohy nezávislého pozorovatele. S tím souvisí i důvody, proč bývají taková díla napsána. Jejich pohnutkou bývá právě povznesení a obhajoba činnosti dobyvatele, a už je provedena jím samým či jiným člověkem. Pohnutkou k podrobnému vypsání dobyvatelova života (a tedy i jeho případné cesty) cizí osobou, která se akce neúčastnila, může být obdiv k dobyvateli[72] nebo osobní vazba[73].

Pokud srovnáme popisy pozemních cest s jinými díly, se kterými jsme se dosud setkali, musíme konstatovat, že tyto cesty mají ve velké většině svého hlavního hrdinu. Vzhledem k faktu, že kvůli svému věhlasu se zachovala především tažení vojenská, je tento hrdina většinou zároveň válečník a dobyvatel, jehož osobnosti si spisovatel pozorně všímá. Narozdíl od cestovních zpráv však většinou tato díla nebývají napsána hlavními protagonisty nebo se snaží alespoň činit takový dojem. V popisech činů Alexandrových se autor, který se výpravy účastnil, skromně schovává ve stínu makedonského krále a snaží se tak potlačit co nejvíce své subjektivní hledisko. Snaha vytvořit zdání objektivního stanoviska tak, jak je patrné především u Xenofonta a Caesara, souvisí s touhou předvést svoji verzi skutečnosti jako nezpochybnitelnou historickou událost. Narozdíl od periplů tedy nebývá tato objektivizace skutečnosti spojená s výmazem jednajících postav. Objektivizované periply totiž nemají v centru svého zájmu události, ale zeměpisně-námořnické poznatky. Naopak v popisech válečných tažení jsou zeměpisné poznatky na místě druhém. S tím souvisí i tradiční škatulkování (v dějinách literatury) popisů tažení mezi spisy historické a periplů mezi spisy geografické. V cestovních zprávách bývají tyto dva aspekty (děj či události proti poznatkům) v relativní rovnováze, a proto bývají tyto spisy řazeny mezi díla historická i zeměpisná[74].

Samotné popisy konkrétních nevojenských pozemních cest se nezachovaly. Snad se současníkům nezdály být příliš důležité oproti vojenským výpravám, a proto jako takové nebyly ani sepsány. Pozemní cesty objevné však po zásluze mohly upoutat zájem geografů, kteří však maximálně stručně zmiňují jejich okolnosti a výsledky (zpravidla nám ale nabízejí i jméno cestovatele). V geografických dílech jsou tak citována vedle sebe jména periégétů a právě těchto pozemních cestovatelů. Napsali-li pozemní cestovatelé o své konkrétní cestě nějaký spis, nelze vyloučit ani potvrdit. Mnozí autoři však na základě svých cest vytvořili nové kompilační dílo, blízké či totožné s periégésí, v němž se sami snaží dávat jimi nahromaděné poznatky do souvislostí. Podle uspořádání díla a zájmu autora tak mohou vzniknout spisy zabývající se uměním (Pausániás), etnografií či přírodou (Ktésiás, Megasthenés). Zde však, jak už bylo poznamenáno, se postava autora-cestovatele dostává jaksi nad vyprávění (může nanejvýš ze svého pohledu komentovat či usměrňovat popis) a tím jakýkoli hlavní hrdina z knihy mizí.


 

IV. Popisy fiktivních cest a zemí

 

V předchozích dvou kapitolách jsme se seznámili s cestopisnými rysy děl popisujících putování, u nichž zpravidla nepochybujeme o jejich věrohodnosti. Bylo také rozebráno, které jevy nebo prostředky byly ke zvýšení zdání autenticity použity. Jistěže některé pasáže zmíněných děl nemusely být pravdivé, buď vinou neúmyslné chyby autora nebo jistého přehánění či zkreslování. Nyní bychom je měli zaměřit na díla, která popisují cesty, jež se neuskutečnily nebo vedou do zemí, jež v popisované podobě neexistovaly. Taková díla je ovšem třeba odlišit od eposů a mytických putování, která mohla vzniknout jakožto ohlas nějaké vzdálené skutečnosti a dlouhé tradice. Fiktivní popisy cest[75] zpravidla bývají výtvorem autorovy fantazie, která se však rozvíjí v závislosti na určitých impulzech, vyvolaných ve značné míře četbou výše zmiňovaných spisů. Popisy cest, formálně ovlivněné například periply, se mohou stát prostředkem pro vyjádření vlastních názorů na filosofická i společenská témata. Prostředky používané i v periplech nebo periégésích mohou posloužit také k satiře či kritice a zejména k umístění popisovaného místa aspoň přibližně na mapu.

Nyní přistupme již ke konkrétním dílům a základním tématům, jimiž se zabývají. Podobně jako při posuzování předchozích spisů se musíme především zamyslet nad převažujícími prvky jednotlivých děl, čímž získáme asi tři základní skupiny, které lze navíc dobře srovnávat se spisy, jež se zabývají skutečnými cestami. Na prvním místě bychom měli uvést utopii, tedy popis ideální společnosti, která se nachází v daleké zemi a jejímž popisem může autor formulovat svoji sociálně-politickou představu. V utopii tak, jinými slovy, převládá popis etnografických reálií a samotná cesta do oné vzdálené oblasti je buď zmíněna jen okrajově nebo vůbec. Naproti tomu se vždy dovídáme velice přibližnou polohu (zpravidla konec světa, jak praví Homér a Hésiodos: πείρατα γαίης) oné ideální země, případně i její zeměpisný popis. Na druhé straně existují rovněž díla, kde je převládajícím prvkem právě cesta, čímž se značně přibližují periplům a především cestovním zprávám. To ovšem neznamená, že bychom se v rámci zastávek nemohli rovněž setkat s utopickými reáliemi. Narozdíl od klasických utopií, kde je představen popis jediné země či jediné civilizace, jsme konfrontováni s řadou různých zemí, které mohou být napsány s odlišnou pečlivostí. Na třetí místo bychom mohli zařadit román, jemuž ale věnujeme samostatnou kapitolu. Ačkoli většina nám zachovaných románů se odehrává ve známých oblastech, víme i o takových, které podobně jako dvě předchozí skupiny balancují na hranici známého světa (Antónios Diogenés, méně známá Aithiopie v díle Héliodórově). V románech je kladen největší důraz na samotné jednající postavy.

Otázku, která je pro nás nyní obzvláště důležitá, představuje propojení zmiňovaných děl, popisujících fiktivní cesty a světy, s díly, o nichž jsme psali v předchozích kapitolách. Sledováním určitých jevů, obsažených ve starších dílech, budeme moci postihnout vývoj popisů neskutečných světů a uvědomit si prvky a topoi, které tyto popisy rozvíjejí. Univerzálním inspiračním zdrojem je bez diskuse homérský epos. Především Odyssea se stala přímým předchůdcem pozdějších popisů fiktivních cest, podobně jako další cykly o cestování řeckých hrdinů, o kterých již byla řeč. Pozdější autoři byli inspirováni nejen samotnými příběhy a postavami, které v nich vystupují, ale můžeme si všimnout, že leckteré bájné země popisované Homérem vystupují i v pozdějších spisech[76]. V samotném Homérovi však také nacházíme některé představy utopické, vázané k určitým vzdáleným místům (srv. již zmíněné exkurzy o Kyklópech a Fajácích). Již u Homéra se také objevuje představa o místech na konci světa. Na jednom z těchto konců Odysseus nahlíží do vchodu do podsvětí (Od. XI.14). Jak už bylo vzpomenuto výše, za přirozenou hranici obydleného světa byl ve starověku pokládán Ókeános, do něhož (vlastně na obvod Země) bývala zasazována většina utopických míst. Už v Odysseji se objevuje zmínka o Élysejských polích na konci světa (Od. IV.563-569) a Hésiodos se zmiňuje o podobných Ostrovech blažených (Opera et dies 167-8), kde žijí dávno zesnulí hrdinové (Maka/rwn nh=soi).

Také při vytváření periplů a periégésí se jejich autoři zpravidla dostávali k popisu oblastí, které se nacházely na hranici či již za hranicí známého světa. Informace o těchto neznámých krajích zaznamenávali s co největší pečlivostí[77], ačkoli byly většinou nepřímo zprostředkované a tím pádem zkreslené. Také Hérodotos ve svém díle mnohokrát zmiňuje obyvatele země na konci světa. Tato nejistota a zájem o daleká a neprobádaná místa zákonitě vyvolávaly fantazii. Ta mohla být rozvířena již nepřímými svědectvími o daných oblastech[78] či samotným autorem, který necítil takovou zodpovědnost při podávání informací, které stejně nebylo lze ověřit.

Obecně je možné říci, že se ve starověku vytvořil postupně určitý nepsaný seznam záhadných oblastí, ze kterých se staly svým způsobem topoi, k nimž se snažilo vyjádřit kriticky i tvůrčím způsobem mnoho spisovatelů ještě po celý středověk. Jedná se o oblasti na samém konci nebo za hranicemi známého světa, o nichž se šířilo stále více legend a vznikala tak určitá obava a nejistota (srv. Campbell 1988 s. 51 - tabu). Z klasických míst jsme se již dotkli Ókeánu, vodního živlu, který podle starých představ obklopoval veškerou obydlenou zemi a za jehož bránu byly od nejstarších dob pokládány zejména Héraklovy sloupy. Kdesi daleko za nimi se měly nacházet právě zmiňované Ostrovy blažených, vyznačující se především přírodní krásou a ideálním způsobem života jejich obyvatel. Není náhodou, že do těchto míst je i samotným Platónem lokalizována dávná civilizace Atlantidy (Critias 108e,2-4, Timaeus 24e, 5-7). Sem je také umístěna pevnina s Bojovným a Blaženým městem, o níž vypráví Sílénos v Theopompově příběhu (Aelianus: Varia historia III.18.8-9). Za Héraklovy sloupy (I.5) se vydává i Lúkiánův mořeplavec v Pravdivých příbězích[79]. V 1. století před Kristem[80] se objevuje zpráva o nalezení těchto ostrovů několika mořeplavci daleko v Atlantickém oceánu[81]. O úspěšné výpravě Jubově (roku 25 př. Kr., srv. Amiotti 1988 s. 176) na tyto ostrovy se zmiňuje Plinius (Naturalis historia VI.202-206)[82].

Dalším směrem, který byl pro starověkého člověka inspirativní, ale i obávaný, byl jih, dosažitelný a už plavbou podél západního či východního afrického pobřeží. Plavba v těchto končinách nebyla vůbec snadná, ale i tak se stala výzvou pro mnohé cestovatele, kteří se pokusili tímto směrem vydat (od zmínek o fénických pokusech o obeplutí Afriky, přes Hannóna k Eudoxovi z Kyziku, který se ze své cesty nikdy nevrátil). Tajemství skrytá na dalekém jihu byla inspirací již pro staré Egypany, kteří uskutečnili tímto směrem několik výprav[83] a vytvořili i pohádkový příběh O trosečníkovi (Střední říše), který si v ničem nezadá s epizodami s Odysseje. V podobné oblasti, kde se skrývala pro Egypany tajemná říše Punt (kladená do Somálska) jsou umisovány i utopické civilizace popisované v Posvátném nápise Euhémerově[84]  a ve Slunečních ostrovech Iambúlových (fantastická země je kladena čtyři měsíce plavby jižně od země Aithiopů). Zájem o tajemství jihu také podněcovala Sahara, zdánlivě neprostupná pouš, kterou se ale několika odvážlivcům údajně povedlo přejít[85].

Východ přitahoval Řeky také odedávna. Souvisí to i s určitými představami, jimž podobné nacházíme kupříkladu v období dobývání Ameriky Španěly (El Dorado). Představu o pohádkově bohatém východě však najdeme již v Bibli (země Ofir 1Kr 9,26 = 10,11). Objevují se svědectví o přebohaté západní zemi Tartéssu (Taršíš Ez. 27,12; Hdt. IV.152). Řekové však především vzhlíželi k mocné a bohaté Persii s nepředstavitelnými poklady, které byly jistě i jednou z motivací tažení Alexandra Makedonského. Po exploataci Persie se hranice známého světa posunuly k Indii, která budila nemalý zájem a pozornost (např. zmíněné spisy Krítiovy a Megasthenovy). Fantazii vyvolávaly i zprávy o velkém ostrově na jih od Indie, tj. Cejlonu (Taprobané), na nějž Plinius zasazuje ideální svět, který je srovnatelný s předchozími utopickými představami (Nat. his. VI.81-91). Podobně nejasné, ale o to více inspirující představy jistě vyvolávaly zmínky o zemích, nacházejících se ještě dále na východ (název pevniny Chrýsé je celkem ilustrativní, již Obeplutí Rudého moře se zmiňuje o jižní Číně...). Zajímavé je, že s podobnými pocity tou dobou zápasili i sami Číňané, kteří vyslali několik výprav pátrajících po tajemném, bohatém západě[86].

Předposledním směrem, který Řeky zaujal, je sever. Na dalekém severu byla podle legend sídla šastných Hyperborejců, navštěvovaných Apollónem. Snaží se je lokalizovat již Hekataios[87] a Hérodotos (IV.13,32-36) se zmiňuje o cestovateli Aristeovi, který se za nimi vydal. O Hyperborejcích napsal spis Hekataios z Abdér (3. stol. př. Kr.). Tento lid je shodně s jinými utopickými národy představován jako velmi mírumilovný a zbožný. Novou vlnu zájmu o severní kraje vyvolaly neuvěřitelné objevy Pýthea z Massílie (kolem roku 325 př. Kr.), který ve svém spise O oceánu popisoval mimo jiné dalekou severní zemi Thúlé. Thúlé (také Thyle, Ultima Thule) jako jedna z dalších pevnin na konci světa pak byla, až hluboko do středověku vzpomínána a hledána[88]. Podle nalezených papyrových zlomků posloužila i jako dějiště pro erotický román Antónia Diogena.

Další oblast, která byla ale pro starověkého člověka a vlastně i pro nás mnohem nedostižnější než zmíněné směry, představuje vesmír. Není zde místa pro popisování představ starých Řeků o povaze a vzezření vesmíru. Z našeho hlediska je tento prostor důležitý zejména kvůli již několikrát zmiňovaným Pravdivým příběhům, kde se loď s celou svojí posádkou vznese do kosmu (I.9) a nějakou dobu se pohybuje mezi planetami a hvězdami, kde, jak hrdina zjistí, panují více méně stejné poměry jako na zemi (nebe navštěvuje v jiném dílku i Lúkiánův Menippos).

Na posledním místě bychom se měli rovněž krátce zmínit o podsvětí. Do Hádu putovalo několik mytologických postav (mj. Orfeus, Héraklés, Théseus) a popisy této oblasti nacházíme rovněž v eposech (11. zpěv Odysseje, 6. zpěv Aeneidy) a jiných literárních dílech (např. Aristofanovy Žáby, Platónův Faidón či Lúkiánovy dialogy). Podsvětí se podle těchto představ nacházelo pod zemí či blízko středu země. Bylo sem možno vstoupit několika vstupy z povrchu (Odysseus vstupuje u Kimmerijců, Aeneás u Kúm). Hranice této říše tvoří podsvětní řeky (Styx, Kókytos, Acherón,  Pyriflegethón), které mohou vyvěrat na povrch, a jejími nedílnými součástmi jsou určitá místa (např. Tartaros, pramen Léthé) a postavy (Chárón, Hádés a Persefoné, soudci).

Předchozí přehled bychom mohli shrnout tak, že právě neprobádané oblasti a většinou určitá symbolická místa na konci světa byla živnou půdou prakticky pro všechny utopie. Při jejich popisu mohl autor hýřit fantazií, protože ohledně oněch míst panovala nejistota nebo dokonce obava z neznámého, často způsobená i některými klimatologickými či hydrologickými jevy, které ztěžovaly cestu do oněch oblastí[89]. Také dnes zbývá na Zemi několik míst (hluboká jezera, mořské hlubiny, nedostupné hory), která osazujeme fantastickými bytostmi, o jejichž existenci se i v současnosti lidé dokáží přít (sněžný muž, lochnesská příšera apod.). Dostatek prostoru pro bohatou fantazii nám však nyní, kdy máme již prakticky celou svou planetu zmapovánu, poskytuje především vesmír.

Jak už bylo výše poznamenáno, v onom nedostupném prostoru kdesi na konci světa obvykle autoři vytvořili jakýsi ideální svět, do něhož mohli přenést své společenské a teologické (euhémerismus) názory nebo také ukázat čtenáři některé obměněné či nové formy života (Iambúlos, Lúkiános). Novějším aspektem, který zaujal myslitele především v římské době, je idealizace přírodních národů, které žijí vně středomořské civilizace, a jejich nectností[90]. Proto mohli mít starověcí (ale i pozdější) námořníci při objevení neznámého národa, žijícího poklidně na nějakém vzdáleném a úrodném ostrově, pocit, že se jim podařilo najít Ostrovy blažených nebo jednu z utopických společností, popisovaných v námi zmíněných dílech.

Neuvěřitelné popisy vzdálených zemí a příhody cestovatelů, kteří se tam vydali, vyvolávaly zákonitě nedůvěru badatelů, kteří proto vedle zjevně nepravdivých výroků odsuzovali i spisy, jež podávaly informace pravdivé. Strabón se například o cestovatelích a jejich popisech vyjadřuje dosti příkře na mnoha místech svého díla[91]. Kvůli těmto soudům se mnoho spisů ocitlo na hranici věrohodnosti, což dalo vzniknout dalším dílům, která již tuto hranici překročila, ale formálně se v podstatě nelišila od děl pravdivějších. Jakousi svéráznou odpovědí (parodií, satirou) na rostoucí oblibu takových popisů cest, balancujících na mezi věrohodnosti a těžící ze zmiňované neověřitelnosti (přičemž autor čtenáře upozorňuje, že mu nemají věřit), jsou Lúkiánovy Pravdivé příběhy, kde se autor při udržení věrohodné formy pouští do dosti odvážných fantazií, které nám právem připomínají pozdější fantastické cesty Sindibádovy, Gulliverovy či Münchhausenovy (Barona Prášila). Sám autor v úvodu svého díla přiznává tento svůj záměr, uváděje příklady lidí, kteří vyprávěli o svých cestách s příliš bujnou představivostí: Ktésia, Iambúla a především Odyssea, jenž napovídal důvěřivým Fajákům samé nesmysly. V každém případě oceňuje (I.3) zábavnost takovýchto fantazií (ou)k a)terpnh=).

Nyní se podrobněji podíváme na formu a prvky, které sbližují spisy o fiktivních cestách a zemích s periply a periégésemi a umožňují jim tak získat aspoň základní zdání pravdivosti a serióznosti.  O samotné cestě se dozvídáme jenom u Iambúla a Lúkiána. Iambúlovo zjednodušené podání cesty na Sluneční ostrovy může být dáno především faktem, že se jedná o výtah z díla. Jeho cesta přes Arábii a Aithiopii až na Sluneční ostrovy (a zpátky přes Indii a Persii) se zmínkami o několika dobrodružstvích je pojednána dosti stručně. To je ovšem způsobeno i tím, že těžištěm Iambúlova spisu byl hlavně popis Slunečních ostrovů. Lúkiános zase podává cestu s přistáními v mnoha zemích (jako v Odysseji). Ve výtahu z Iambúla je uvedena pouze časová vzdálenost mezi pobřežím Aithiopie a cílem výpravy, Lúkiános uvádí pečlivě časové vzdálenosti mezi jednotlivými zastávkami a dobu, po jakou se námořníci na jednotlivých místech zdrželi. Dílčí vzdálenosti a vyměřování mohou být ve stádiích. Vzpomeňme si, že Odysseus a Hannón dávají přednost počítání ve dnech, Nearchos a Arriános počítají ve stádiích a dny jsou rezervovány především pro označení doby pobytu na jednom místě. Tyto dva druhy údajů jsou kombinovány i v Anabasi.

Lúkiános se zmiňuje, podobně jako autoři cestovních zpráv, o počasí, které ovlivňovalo jeho cestu[92]. Lúkiánovi námořníci také shánějí potravu a vodu, což se rovněž objevuje v cestovních zprávách. Největší pozornost je však obecně věnována popisu objevených krajin a zemí. V Euhémerovi, Hekataiovi z Abdér, Theopompovi a občas i v Lúkiánovi je nejdříve ukázána celková poloha země, objevuje se i její přibližná velikost a orientace. V Lúkiánovi a na dvou místech i v Iambúlovi (podobně jako např. v Odysseji) je možné vlastnosti domorodců posuzovat podle chování k cestovateli. Jinak jsou většinou popisy domorodců vypsány nezávisle. V Iambúlovi a Lúkiánovi jsou popsáni i fyzicky, jelikož se od našince poněkud liší (podobně v Hannónovi popis Gorillů). Jinak jsou domorodci charakterizováni svými zvyky a vlastnostmi. Iambúlos a Euhémeros hovoří o místním hospodářství a Euhémeros ještě speciálně o společenském rozvrstvení (jako v Platónově Atlantidě). Titíž autoři i s Hekataiem z Abdér se zmiňují o náboženských zvyklostech a původu obyvatelstva[93]. Iambúlos a Euhémeros pak také o způsobu oblékání domorodců.

Prakticky všechny tyto spisy hovoří o přírodě popisovaných zemí, jsou jmenovány hory a řeky a především zvláštní rostliny, které tam rostou, v Iambúlovi a Lúkiánovi jsou popsána i fantastická zvířata. Iambúlos navíc věnuje pozornost i potravě obyvatel Slunečních ostrovů. V Lúkiánovi se objevuje motiv přírody, která sama nabízí potravinářské produkty (sýrový ostrov, řeka vína). Většina těchto spisů se zmiňuje i o městech a stavbách, které však nebývají podrobněji popsány (leda snad v Iambúlovi). Celkově lze říci, že popisy fiktivních cest a zemí se věnují stejným aspektům jako periégése a periply, jejichž formou jsou samozřejmě ovlivněny. V případě Euhémerově by se dalo předpokládat bližší studium konkrétních periplů, zabývajících se tzv. Rudým mořem (naším Indickým oceánem), protože přírodní podmínky popsané v jeho spisu odpovídají dané oblasti. Vzhledem k utopickému charakteru většiny popisů se zvláště při popisu přírody setkáváme hlavně s užitkovými plodinami, které mohou dávat úrodu i několikrát ročně.

Ačkoli témata všech představených popisů fiktivních cest a zemí jsou dosti podobná a snaží se nám popsat neexistující svět pomocí víceméně týchž prostředků, liší se od sebe, stejně jako díla popisující reálný svět, zejména autorovou perspektivou, která je ovšem opět zkreslena nepřímým zachováním většiny děl. Nejvíce spisů obsahuje pouhý popis vzdálené země, k níž autor nemá prakticky žádný vztah. V těchto spisech se zpravidla objevuje i jakýsi vypravěč (který ale nemá s popisovanými skutečnostmi nic do činění), jímž může být buď autor sám (Hekataios z Abdér) nebo jiná osoba (Sílénos). Většinou se nedovídáme, odkud jsou podávané informace čerpány. Tyto spisy se tak podobají asi nejvíce etnografickým spisům (Agatharchidés, Tacitova Germania) a svým objektivním podáním informací periégési.

V Iambúlovi a Lúkiánovi je zato přítomen samotný cestovatel-vypravěč, který vykládá poznatky z autopsie - dílo má budit zdání, že dané informace pocházejí přímo od autora, který vše viděl na vlastní oči (jako v cestovních zprávách). Iambúlos se ovšem zmiňuje pouze o své cestě a návratu (také o okolnostech příjezdu a odjezdu, které tvoří úvod a závěr dílka), většina spisu však představuje etnografický a přírodopisný popis, do něhož již cestovatel vůbec nevstupuje. To se rovněž formálně podobá Megasthenovým a Krítiovým nepřímo zachovaným spisům o Indii (kteří byli také pranýřováni za nepravdivost sebraných informací). Jak už bylo řečeno, v těchto dílech autor během svého pobytu v daleké zemi určité informace nasbíral, aby je pak mohl roztřídit, přičemž je sám zbavil osobního nádechu.  Původní Iambúlovo dílo bylo jistě psáno v první osobě jednotného čísla, podobně jako cestovní zprávy.

Osobnější charakter má putování v Pravdivých příbězích, které se tak formálně nejvíce přibližuje cestovním zprávám. V zásadě se jedná o jakousi cestovní zprávu (typu periplús), skutečný ireálný cestopis, v němž autor nejen zdůrazňuje svou autopsii, ale také vypovídá o svých vlastních zážitcích, mezi něž kromě samotné plavby a setkání s domorodci, jak je známe z klasických cestovních zpráv, patří i účast ve vesmírné válce, jejíž průběh je popsán vzhledem k rozsahu díla celkem podrobně (I.13-20), a besedy s dávno zemřelými významnými osobnostmi na Ostrovech blažených (II.17-20). V Pravdivých příbězích se tak prolínají, jako v cestovních zprávách, ryze subjektivní momenty putování (zážitky) s technickými záležitostmi (proviant, počasí) a etnograficko-přírodopisnými poznámkami a pozorováními, které se nejčastěji ukazují v samotné konfrontaci s hrdinou-cestovatelem.

            Přes takové formální shody cestovních zpráv či dalších periplů a periégésí s popisy fiktivních cest a zemí se tyto dvě skupiny děl od sebe zásadně liší. Jedná se především o účel a okolnosti vzniku těchto děl, nepočítáme-li subjektivní či objektivní věrohodnost podávaných informací, která vlastně nemusí být jednoznačná nikde. Ačkoli se i fiktivní popisy snažily zmíněnými formálními prostředky vzbudit zdání své věrohodnosti, pohnutkou pro jejich vytvoření nebylo ošálení čtenáře[94]. Jak už bylo řečeno, forma periplu a periégése měla sloužit především jako prostředek k vyjádření vlastních názorů na společnost, k rozvoji vlastní fantazie, pro pobavení čtenáře či k vytvoření parodie na jiná díla. Narozdíl od periégése, periplu či historických spisů se nejedná o předvedení skutečnosti nebo svědectví, ale zpravidla určitého názoru.

            Rozdíly mezi oběma skupinami děl v subjektivní rovině jsou rovněž značné. Iambúlos popisem své cesty z vlasti na Sluneční ostrovy zdůrazňuje nedostupnost této ideální země. Podstatným aspektem popisu tohoto putování, který převládá především v Pravdivých příbězích, je dobrodružství, čímž se Iambúlos a Lúkiános blíží k románu, za nějž bývají jejich díla často také považována. V cestovních zprávách je ale také v určité míře dobrodružství přítomno, rozdíly ale spočívají v jeho příčině a poslání. Cestovní zprávy jsou totiž svého druhu oficiální dokumenty, jež by měly hovořit o skutečnostech, které se odehrály, v závislosti na tom, jakým způsobem autoři-cestovatelé splnili úkol, zadaný autoritou. Druhotně se tato díla stala zdrojem konkrétních a co nejpodloženějších informací. Dílo Iambúlovo či Lúkiánovo má především pobavit čtenáře (i v intelektuálním smyslu) a žádná objektivní fakta nepodává. Můžeme předpokládat, že v pravděpodobném bohatství řeckých spisů cestopisného rázu hranice mezi takovými díly, pojednávajícími o skutečných či neskutečných cestách a krajích, mohla být, podobně jako ve středověku, dost nejednoznačná. O tom ostatně svědčí například i zmiňovaná kritika Strabónova. 


 

V. Role cesty v řeckém románě

 

Při našem hledání cestopisných prvků ve starořecké literatuře nemůžeme pominout tzv. řecký román. Protože se jedná o problematiku značně širokou, která v celé své rozsáhlosti nespadá do sféry našeho zájmu, budeme se opět soustředit především na aspekt cesty a putování, jenž není v řeckém románě zanedbatelný. Nejprve se musíme pokusit o uchopení samotného pojmu řecký román. Názory na šíři této množiny totiž nejsou jednoznačné, ostatně i v této práci bylo už na tento fakt několikrát v různých souvislostech poukázáno.

Velice zjednodušeně lze román charakterizovat jako prozaické vyprávění, které si autor vymyslel (Kuch 1989 s. 23). Právě to odděluje román od historie, která se snaží vyprávět skutečné události. Chápeme-li však řecký román takto široce, je možné do něj zařadit množství značně odlišných skupin děl, která se od sebe vzájemně liší zejména svými inspiračními zdroji. Tak bývají řazeny mezi romány i utopie, o nichž bylo pojednáno v předchozí kapitole, charakterizované  jako utopické cestovní romány[95]. Jak jsme však již ukázali, v torzech těchto děl se téměř žádné vypravování (např. až na úvod a závěr Iambúlova díla) nevyskytuje. Dále bývají k těmto románům řazeny i Pravdivé příběhy (Johne 1989 s. 211, Holzberg 1986 s. 21-22). Inspiračním zdrojem těchto děl jsou zejména periply, periégése a jim příbuzné spisy.

Jinou skupinu děl, která bývá zařazována k antickému románu, představují romány historické a biografické (Bachtin 1975 s. 280ff., Holzberg 1986 s. 22-28). K takovým románům by pak měla být řazena díla, jež se nesnaží být věrnou historií či biografií, ale zacházejí s původními fakty velice volně nebo realitu do valné míry opouštějí, přidržujíce se pouze jména hlavního hrdiny a základních údajů z jeho života. Mezi taková díla je počítána Xenofontova Ku/rou paidei/a, román o Aisópovi (snad už z 6. stol. př. Kr.) a romány o Alexandru Velikém (Johne 1989 s. 224-6) a trójské válce. Od těchto historických románů pak vede relativně přímá cesta k románům dobrodružně-milostným[96]. Za jakýsi mezistupeň mezi historickým a milostným románem lze pokládat román o Nínovi ze 2. či 1. století př. Kr., kde je životopis historické osobnosti obohacen o stěžejní erotický motiv (podobně román o Sesonchosidovi ze 2. stol. n. l., Johne 1989 s. 219, Holzberg 1986 s. 22ff.). Hrdiny dalších románů, kterými se tato kapitola bude převážně zabývat, nejsou osobnosti historické, ale vymyšlený milenecký pár, který se sice s některými historickými osobnostmi může setkat, ale ty zde fungují jen jako určité typy postav. Ústřední dvojice prožívá všelijaká dobrodružství a strasti v širokém prostorovém a časovém rámci.

Jakousi svéráznou odpovědí na tyto milostné romány je tzv. román satirický, představený Petroniovým Satirikonem a Apuleiovým Zlatým oslem. Také v těchto románech se cestuje prostorem, v dochované části se Petroniovi hrdinové, sami představující parodii na řecký milostný pár, pohybují různým způsobem po Velkém Řecku. Apuleiův hrdina zatím putuje po světě v podobě osla a cílem jeho cesty, která je podobně nedobrovolná jako v řeckých románech (lupiči, otroctví), je vysvobození. V souvislosti s vloženou pohádkou o Amorovi a Psýché se vlastně jedná o cestu duchovní, na jejímž konci si hrdina zaslouží být zasvěcen do Ísidiných mystérií. Všimněme si, že je toto dílo vyprávěno v první osobě[97].

Ze zachovaných řeckých milostných románů můžeme plně analyzovat osudy pěti mileneckých párů, jimiž jsou Charitónovi Chaireiás a Kallirhoé (1./2. stol.), Longovi Dafnis a Chloé (kol. 200), Antheia a Habrokomés Xenofonta z Efesu (2. stol.), Leukippé a Kleitofón Achillea Tatia (2.stol.) a Héliodórova dvojice Theagenés a Charikleia (3./4.stol.).

V uvedených románech se nyní budeme snažit nalézt prvky, které je spojují s předchozími díly. Pokusíme se zamyslet nad tím, jakého charakteru je cestování v těchto dílech a jaký má v rámci románu smysl. Abychom mohli tuto otázku celkově posoudit, podívejme se nejprve, kam hrdinové-milenci cestují, jaké mívají tyto cesty pohnutky a jakým způsobem jsou tato putování popsána. K ději Longova Dafnida a Chloé se vyjádříme později, nebo se od ostatních významně liší. Zbylé romány se odehrávají ve východním Středomoří, případně v přilehlém vnitrozemí. Prakticky ve všech těchto románech nacházíme jakýsi uzavřený kruh. V rámci šastného konce se hrdinové opět vrátí do vlasti alespoň jednoho z nich. Nejvíce se cestuje v Xenofontovi z Efesu, na druhé místo bych zařadil román Charitónův.

Výchozími místy (ale nejsou to nutně místa, v nichž začíná vyprávění)  jsou u Héliodóra Delfy, u Charitóna Syrakúsy, u Xenofonta Efezského Efesos a u Achillea Tatia Tyros. Tato města nemusí být vlastí hrdinů, ale vždy je to místo, kde se hrdinové seznámí, zamilují do sebe (často při náboženské slavnosti - kromě Achillea Tatia) a mohou se i oženit (v Syrakúsách a Efesu). Syrakúsy a Efesos jsou v románech představeny jako samosprávné obce, jejichž občané osud mladých hrdinů spoluprožívají a mohou také pomoci při jejich hledání či rozhodnout o jejich sňatku. Děj Héliodórova románu se odehrává téměř výlučně v Egyptě a končí v Aithiopii (ostatní oblasti se objevují ve vyprávění důležitých postav příběhu). Téměř celé dílo Charitónovo se odehrává v Malé Asii, především v Mílétu, Babylónu a na pobřeží Foinikie. Ve Foinikii se odehrává také počátek románu Achillea Tatia. Dalšími oblastmi, v nichž se hrdinové této knihy pohybují, je egyptská delta a Efesos. Zcestovalá dvojice Anthea a Habrokomés se při svých strastiplných cestách ocitá mimo jiné ve Foiníkii, Sýrii, Kilíkii a rovněž v Egyptě a jižní Itálii. V Efesiakách je kromě putování dvou hlavních hrdinů podrobně sledována i cesta lupiče Hippothoa, jehož osudy se s osudy milenců těsně prolínají.

Důvodem k opuštění domova může být pro hrdiny společný útěk před rodinou (z Tyru a Delf), společná cesta vyvolaná věštbou (z Efesu) nebo únos piráty[98]. Piráti se vůbec objevují ve všech čtyřech románech. Mohou pronásledovat loď milenců z přístavu a na volném moři ji přepadnout (Xen. Ef. I.12, Hel. V.25, v rameni Nilu Ach. Tat.III.9). Jsou schopni přepadnout ztroskotavší posádku i na pevnině (Xen. Ef. II.11, Hel. V.6). Piráti mohou zajatého hrdinu prodat (Char. I.12-14, Xen. Ef. III.11), nebo o něj přijdou zásahem zástupce státní moci (Xen. Ef. II.13, Ach. Tat. III.13). Hrdinové sami mohou cestovat, jako otroci se svými pány (Xen. Ef. IV.3,  Hel.IX.12) nebo se svými novými partnery v domnění, že jejich původní partner již není naživu (Char. V.1, Ach. Tat. V.15-16). Jiným popudem k cestě je láska a žárlivost cizího člověka, který chce buď od sebe milence oddělit, nebo se domnívá, že jeden z hrdinů mu chce odloudit jeho životního partnera. V takových případech často dochází k prodeji nepohodlného hrdiny do otroctví (Char. III.7, Xen. Ef. III.11 a V.5). Další významnou motivací k uskutečnění cesty (která z předvedených příkladů nejvíce záleží na hrdinově vůli) je hledání partnera, při němž hrdina v první řadě pátrá po stopách, které by jej k jeho milovanému mohly dovést (Char. III.3, Xen. Ef. III.1, Hel. VI.11).

Pro román je charakteristická podřízenost hrdinů osudu nebo náhodě (Bachtin 1975 s. 241), jež jimi smýká po souši i po moři. Většina cest hrdinů tedy nevychází z jejich vlastního popudu, hrdinové před něčím prchají, jsou někým vlečeni nebo se navzájem hledají. Kromě svých živých pronásledovatelů nebo věznitelů (např. pirátů, vlivných osobností) může osud hrdinů ovlivňovat i příroda (např. bouře). Určitou jistotu však ve strastiplném putování představuje zpravidla jisté milencům nakloněné božstvo (např. Erós, Afrodité), které jako by občas hrdinům pomáhalo. Ne náhodou hrají proto v příběhu důležitou roli i návštěvy chrámů, v nichž se milenci mohou o sobě vzájemně nepřímo dovědět nebo se spolu setkat.

Setkání hrdinů nebo záchrana života jednoho z nich často závisí na správném načasování nějaké náhody, která dosavadní průběh vyprávění zvrátí (Bachtin 1975 s. 242-4). Některé zeměpisně plastické popisy cest s uvedením času plavby a míst, kudy hrdinové propluli[99], mohou poukazovat na inspiraci periply nebo znalost dané oblasti. Obecně ale samotný průběh plavby nebývá rozebírán, pokud není přerušen pirátským přepadením nebo bouří (Xen.Ef.III.11, Ach.Tat. III.1), po níž následuje ztroskotání, které většina posádky lodi nepřežije. Plastický popis bouře, mnohem dramatičtější než zmíněná pasហNearchova, je vylíčen právě v díle Achillea Tatia. Tento autor věnuje pozornost také samotnému vyplutí, u nějž přesně popisuje práci námořníků (II.32). Zároveň se autor vyžívá i v popisech zvláštních zvířat[100] a nevynechá ani širší exkurs o Nilu (IV.12). Achilleus Tatios si vůbec neobyčejně libuje v ekfrasi, o čemž svědčí rozsáhlé popisy uměleckých děl (srv. Hägg 1983 s. 66). Jedním takovým popisem ostatně začíná celý román. Jiný autor, který představuje několik přírodopisných exkursů, je Héliodóros. Také on se zmiňuje o vodě Nilu (II.18) i o pověstech k ní se vážících (IX.9-10) a kromě toho popisuje i krajinu v nilské deltě (I.5-6), kde začíná jeho román. Héliodóros a Achilleus Tatios nabízejí čtenáři i několik exkurzů etnografických, například popisy měst, jež mají souvislost s příběhem[101], nebo dokonce charakteristiky podivuhodných národů[102], které jsou podobné například exkursům z Anabase[103].

Ale jakou mají všechny tyto prvky právě v románě úlohu? Nemůže být přece stejná jako v předchozích dílech, jelikož východiska románu jsou jiná. Jaký smysl má vůbec v románě cestování a čím se jeho charakter liší od cestování v cestovních zprávách či podobných dílech? Uvedené důvody pro přemisování románových hrdinů, totiž zejména útěk, pronásledování, únos a hledání tvoří ve spojení s určitým načasováním jednotlivých událostí a zvratů napětí v mysli čtenáře, který se nemůže odtrhnout od stránek knihy ve snaze se dovědět, co bude následovat. To je charakteristické pro dobrodružnou četbu, při níž je čtenářova pozornost soustředěna na osudy a jednání hrdinů, v jejichž životě se kdykoli může cokoli změnit. Právě pro rozvinutí různých druhů dobrodružství je potřeba co nejvíce prostoru (Stark 1989 s. 87, Bachtin 1975 s. 248). Pouze v širokém prostoru mohou hrdinové prchat nebo být uneseni jeden daleko od druhého nebo se hrou osudu sobě opět z velkých dálek přiblížit. Čtenář nemůže prožívat dramatickou bouři, v níž je zničena loď s milenci, kteří pak ztroskotají na nevlídném pobřeží, nemá-li autor po ruce moře. Protože jde autorovi hlavně o to, aby co nejvíce pobavil čtenáře či jej vtáhl přímo do dobrodružného děje, je v zásadě jedno, v jaké oblasti se děj přesně odehrává (není tedy vlastně důležité, jedná-li se například konkrétně o moře Černé či Egejské)[104]. Hrdinové se často dostávají do neznámého a většinou jim nepřátelského světa, o němž se nám kromě názvu krajiny nebo země nedostane podrobnější informace. Země nebývá popisována jako celek, můžeme se dozvědět jen některé zajímavé detaily, které však mají na čtenáře zapůsobit podobně jako zvraty v osudech hrdinů - nečekaně[105]. Zmíněné popisy měst, krajin, zvířat či národů mohou být zajímavými exkurzy, které se k samotnému příběhu vlastně nevztahují, ale mohou pobavit čtenáře právě svou exotikou. Proto se v podstatě všechny tyto popisy soustřeďují na Egypt, případně Etiopii. Tyto země měly pro Helény, podobně jako ostatně pro nás, jakési zvláštní kouzlo. Vše spojené s Egyptem bylo tak trochu exotické, neznámé pro obyčejného člověka, obdařené tajemstvím[106]. Proto se všechny zmiňované romány Egypta v různé míře dotýkají. Exkurzy s ním spojené představují nějaké místní zvláštnosti (např. podivná zvířata), která by mohla čtenáře zaujmout (Bachtin 1975 s. 238)[107]

A jaký je románový hrdina ve srovnání s hrdiny, se kterými jsme se již setkali? Z předvedených děl právě v románě nacházíme nejvíce jednajících postav. Kromě dvou hlavních zde vystupuje i několik vedlejších postav, které mohou hrát v příběhu poměrně důležitou úlohu[108] a jejichž osudu bývá věnována značná pozornost leckdy se dovídáme o jejich životních osudech před vstupem do příběhu. Neobyčejnou pozorností věnovanou postavě se román přibližuje biograficko-historickým spisům, do nichž mohou spadat i námi zmiňované popisy válečných tažení (i v Anabasi se dovídáme více o životě protagonistů). V románě jsou ale postavy - lidé skutečně hlavním předmětem zájmu, kvůli nimž ustupují do pozadí, jak jsme uvedli před chvílí, objektivní fakta a informace. Zde je významný hlavně protagonista a zvraty jeho osudu, v historických biografiích jsou důležité i objektivní informace, které rovněž převažují v cestovních zprávách. Ve většině periplů, jak víme, protagonista mizí úplně.

V milostných románech, narozdíl od ideální cestovní zprávy, není hrdinou sám autor, ten se však v díle objevit může[109]. Většinou jsou však osudy hrdinů popisovány z perspektivy nezúčastněného pozorovatele, často je do takového příběhu vloženo vyprávění jednoho z hrdinů o jeho předchozím osudu. Tak například, podobně jako Odysseus na hostině u Fajáků, Kalasiris při besedě s Knemónem vypráví (II.-V. kniha Aithiopik) všechny osudy hlavních hrdinů, které se staly do té doby. Úvodní scéna románu je pak vysvětlena hrdinovi až po poměrně dlouhé době. V případě Achillea Tatia je dokonce celý román vyprávěním jednoho z milenců samému spisovateli. Celý román je v důsledku toho vlastně psán v první osobě jednotného čísla (srv. Stark 1989 s. 97ff.).

Cesta epického a románového hrdiny je určována především osudem, v případě eposu často za nitky tahají bohové. V podobném smyslu také v románě okolnosti dovádějí hrdiny do situace, kdy nemají na vybranou. Situace se samy vyhrocují nebo se pro ně vytvářejí vhodné podmínky[110]. Cesta v románě a eposu má mimoto i další shodné body, zvláště co se týče dobrodružství. Vzpomeňme si na ztroskotávání lodí, válčení[111], únosy a zajetí (srv. Bachtin 1975 s. 239). Některé z těchto prvků nacházíme i v popisech válečných tažení, zvláště v Anabasi je silný moment pronásledování. V biografiích ovlivňuje dění kolem sebe především sám hrdina. Do jisté míry svobodný je i cestovatel, který se rozhodne uskutečnit nějakou výpravu z vlastního popudu, jeho postup je ovlivňován hlavně počasím, proviantem a domorodci.

            V milostném románu, eposu, cestovních zprávách a jim odpovídajících popisech fiktivních cest (především Lúkiános) a zprávách o vojenském tažení se objevují podobné dobrodružně narativní pasáže. Mezi taková místa patří zejména boj s nepřáteli (a jsou to loupežníci či domorodci) a s přírodou (bouře, zima atp.). S obdobnou dramatičností jsou líčena například ztroskotání lodí v románech, cestovních zprávách a tušíme je i z jistých narážek v periplech (výše zmíněná pasហz Obeplutí Rudého moře). Zeměpisné poznatky, se kterými operují řecké romány, mají svůj původ právě v periplech a periégésích. Může zde být přítomen i aspekt předaleké země (Thúlé, Aithiopie), která v autorovi vzbuzuje fantazii.

Ve všech těchto dílech také vystupuje hlavní hrdina, v případě románu jsou přitom hrdinové dva. V románech a eposech je hrdinovým činům věnováno nejvíce pozornosti. V popisech válečných tažení je hrdinova postava velmi důležitá, ale rovněž je podstatné, kam se tento hrdina-vojevůdce dostal a co objevil. Menší zájem o hrdinu cítíme v Lúkiánovi a hlavně v Iambúlovi, v cestovních zprávách se hrdina-cestovatel-vypravěč soustředí především na věcné informace, o sobě píše hlavně v souvislosti se zvládáním předepsaných a naskytnuvších se úkolů a zdolaných nástrah. Ve zprávách o vojenských taženích a cestovních zprávách je hrdina zcela reálný, tyto spisy jsou svým způsobem historicko-geografické. Hrdinové ostatních děl jsou vymyšlení nebo je jejich skutečnost zprostředkována tradicí, kterou již nyní nejsme s to objektivně posoudit. Určitým poukazem na nezaručenost příběhů vyprávěných v románech a eposech je užití přímé řeči, to jest vyprávění jednoho z hrdinů. Autor v těchto případech nevypráví příběh sám, ale přivádí na scénu další osobu, která jej vypráví (podobně Odysseus u Fajáků). Sám autor se tak zbavuje úplné odpovědnosti za pravdivost popisovaných osudů. Tento stav nám mohou připomínat i nepřímo zprostředkovaná díla[112], která jsou rovněž takovým vyprávěním, za jehož plnou věrohodnost autor necítí zodpovědnost. V uvedeném případě (ale i v mnoha jiných) je však kniha zprostředkována ve formě řeči nepřímé. Můžeme zde také vzpomenout epické básníky, kteří vlastně nechávají místo sebe hovořit samotnou Músu, protože právě ona je skutečným autorem jejich poesie. Na druhé straně můžeme srovnat hrdiny, které autor nechá osobně vyprávět o jejich strastích a cestách, s posly v dramatech a samozřejmě s osobnostmi v historických dílech, jejichž proslov autor zaznamenává nebo si jej vymýšlí.

Osudy Longových milenců jsou vzhledem k ostatním značeně netypické, odehrávají se totiž na malém prostranství (ostrov Lesbos) v bukolickém prostředí. Cesta, kterou se hrdinové tohoto díla vydávají, není putováním dalekými a exotickými krajinami, ale je to pou objevování tajemství duševní a tělesné lásky. Hrdinové se od sebe vlastně neodloučí, což je pro ostatní milostné romány příznačné. Namísto dobrodružství (ačkoli to se zde rovněž vyskytuje) hrdinové postupně nabývají různých zkušeností a prožívají zklamání. V tomto románě je důležitou veličinou volně ubíhající čas, nezáleží tolik na přesném načasování jednotlivých okamžiků jako v románech dobrodružných. Konec románu a dosažení cíle cesty představuje svatba hrdinů a především jejich svatební noc (Holzberg 1986 s.111).


 

C/ Otázka vzniku starověkého cestopisu

I. Vzájemné ovlivňování děl s cestopisnými rysy

 

V předchozích pěti kapitolách jsme se věnovali hledání cestopisných prvků v dílech různých období a žánrů. Snažili jsme se porovnat jednotlivé žánry mezi sebou a mohli jsme si tak všimnout vzájemného ovlivňování těchto žánrů, jejich inovací nebo přesouvání těžiště jejich zájmu. Viděli jsme také rozdílný přístup k hlavní postavě, totiž cestovateli, který během literárního vývoje nabývá mnoha podob. Nyní se budeme snažit své poznatky náležitě uspořádat, abychom si mohli lépe představit, jak se rozvíjely vztahy mezi popsanými žánry.

Můžeme říci, že ve výše rozebraných dílech lze rozeznat dva základní inspirační zdroje pro pisatele. První z nich představuje vlastní autorovo poznávánískutečnosti, které pro naše potřeby můžeme rozlišit na poznatky, jež autor získá vlastním pozorováním, a zkušenosti, kterých nabude díky vlastním zážitkům nebo událostem, jichž byl svědkem. Na druhou stranu jsou všechna díla do jisté míry ovlivněna určitou tradicí, kterou autor poznává prostřednictvím poslechu či četby a která jeho dílo zásobuje formálně i faktograficky. Literární tradice se však musela teprve vytvořit, aby mohla ovlivňovat či udávat směr. Z toho vyplývá, že na počátku musela existovat nějaká vlastní zkušenost a poznatky, kterých nějaký dávný cestovatel nabyl tak, že uskutečnil nějakou cestu po moři či po souši.

Za počátek řecké literární tradice z cestopisného hlediska můžeme tedy považovat námořní cesty uskutečněné v období dávno před vznikem homérských eposů. Řada takových konkrétních zkušeností a poznatků z cest i ze způsobu plavby pak dala vzniknout příběhům o těchto plavbách, o jejichž zapsání v nejstarších dobách můžeme pouze spekulovat. Pravděpodobně však byly tradovány ústně, aby nakonec daly vzniknout vyprávění o cestách Odysseových (a samozřejmě o cestách Argonautů a návratech hrdinů z Tróje), které mohou být výsledkem nahromadění zkušeností ze skutečných cest. Vzpomínka na tyto cesty pak byla v průběhu času transformována a smíšena s jinými příběhy, které mohly být přiřazeny k nějaké původně historické osobnosti a osazeny vymyšlenými postavami nebo personifikacemi jistých přírodních jevů. Tak vznikaly cykly cestovních bájí, které se pak mohly spojovat či různě prolínat. Tento proces mytizace skutečných cest by mohl být snad viditelnější na příkladě cest Sindibádových, na jejichž počátku stály jistě skutečné cesty arabských, perských a snad i indických námořníků. Přesahy do na mapě vyhledatelných oblastí jsou v jednotlivých cestách slavného pohádkového mořeplavce dobře patrny[113].

            Můžeme tedy počítat s tím, že na počátku literární tradice, vedoucí postupně ke vzniku cestopisu v podobě, v jaké jej známe nyní, je znázornění plavby hrdiny Odyssea v epické formě. Vyprávění samotného Odyssea, pronesené na fajáckém dvoře, pojednává o putování dalekými zeměmi stejně jako o událostech, které je provázely. Jsou zde tedy přítomny popisy těchto zemí, jejich přírodních podmínek i obyvatel, spolu se zážitky samotného cestovatele, které jsou podávány v první osobě. Je tu také určitý děj, který je tvořen plavbou hrdiny mezi jednotlivými zeměmi, jeho pobytem v těchto zemích a zejména jeho jednáním. Vidíme, že východisko k dalšímu literárnímu vývoji dospělo nejpozději v 8. století před Kristem k formě, která obsahuje veškeré náležitosti, jež formálně cestopis jako takový má mít. Problémem je, že Odysseovo vyprávění představuje součást většího celku, totiž Odysseje, z níž Odysseovo putování zabírá nejvýše třetinu a cestování jiných hrdinů je popsáno útržkovitě. Samotná cestopisná část Odysseje navíc nevznikla na základě jedné skutečné cesty, čímž se stává toto dílo předobrazem hlavně cestopisů fiktivních nebo přímo pohádkových. Tak je konec konců Odyssea zapsána i v obecném povědomí.

            Konkrétní skutečná cesta byla vždy na samém počátku zrodu všech děl s cestopisnými rysy a nejinak tomu bylo i u zeměpisných spisů v šestém století a později (periégése). Jejich autoři se snažili eliminovat veškeré subjektivní prvky obsažené v původních vyprávěních jednotlivých námořníků, které vyzpovídali, a ve svých vlastních vzpomínkách na svá putování. Z těchto děl se tak vytrácí aspekt osobních zážitků a vlastně i sama osobnost cestovatele. To však vyplývá i ze samotné skutečnosti, že periégése nepopisují jedinou cestu, ale shromažďují poznatky z jednotlivých cest pro vytvoření obrazu známého světa. Jinými slovy, zatímco v případě Odysseje a popisů fiktivních cest příběhy a zkušenosti generací námořníků daly vzniknout jednomu novému cestopisnému příběhu, u periégétů tento proces doznal výsledku opačného. Cesty jednotlivých cestovatelů námořních i pozemních byly pospojovány a porovnány, aby bylo možné si představit celý obraz oblastí, kam byly doposud konány cesty. Zároveň tak vzniklá mapa ukazuje možnosti dalším objevům a expanzím. Jak vyplývá ze známého citátu z Hérodota (V.36), mapa již v této době pomáhala představit si aspoň přibližně rozsáhlost například právě perské říše nebo vzdálenost jednotlivých měst a národů od sebe. V takovém zobrazení není místa pro jednotlivé cestovatele - zmínky o nich by uživatele zbytečně rozptylovaly.

Ve stejnou dobu jako periégése vzniká rovněž historie. Zatímco v centru zájmu periégése stojí popis, který navíc obsahuje údaj o vzdálenosti vyjádřený dobou přechodu či plavby nebo délkovou mírou (to je vlastně nejsubjektivnější styčný bod všech popisovaných děl včetně Odysseje), historie se soustředí na děj. A stejně tak, jako se periégése zabývá sběrem poznatků z jednotlivých cest, historie se zabývá sběrem událostí a zkušeností, které pokládá do vzájemných souvislostí podobně, jako je kreslena mapa. Podobně jako lze Odysseovu či Iásonovu cestu chápat jako předchůdce cestopisu, je mytologie předchůdcem historie. Historie a zeměpis nejsou od sebe odděleny neprostupnou hranicí, nýbrž se mohou prolínat. V periégésích a periplech se mohou nacházet historické exkurzy a naopak. Spojení těchto dvou směrů je ostatně dosti zřetelné v Dějinách Hérodotových.

Je-li periégésis jakousi generalizací jednotlivých poznatků v celkový obraz - mapu, můžeme podobně chápat též historii jako sesbírání jednotlivých událostí pro vytvoření celkového obrazu vývoje určité obce či země. Zaměření pozornosti k jednotlivinám má v případě zeměpisných spisů za následek vznik periplu, v případě historie vznik spisů, zabývajících se kratším dějinným obdobím, historií určitého regionu[114] nebo jednou osobností (historická biografie). Periplús jakožto popis jedné cesty může sloužit jako stavební prvek periégése, podobně jako jsou popisy jednotlivých událostí cihlami ve výstavbě dějin.

Základním smyslem periplu je přitom sloužit jako průvodce pro námořníky na určité trase podél pobřeží. Proto také periplús obvykle obsahuje, narozdíl od jiných žánrů, námořnické rady a poznámky technického a navigačního rázu. V rámci periplů pak rozlišujeme podle perspektivy autora tři základní skupiny děl, které zároveň představují plynulé přechody mezi jinými žánry. Periply, kde se autor-cestovatel vůbec neobjevuje (nejstarší dochovaný je Pseudo-Skylax ze 4. stol. př. Kr.), jsou nejbližší periégésím. Je pro ně totiž charakteristický minimální počet námořnických poznámek. Člověku se téměř zdá, že autor nevykonal cestu sám a že při psaní díla dával přednost kompilaci na základě zkušeností více námořníků. Můžeme říci, že autor tohoto neosobního či periégétického periplu narozdíl od periégése zřejmě neshromažďoval informace o co nejvíce cestách a putováních, ale pouze o cestě jedním směrem, o jedné trase. Při popisu epických či fiktivních cest však mohlo více skutečných tras, přikrášlených fantazií, vytvořit trasu jednu. Periégésis dává trasy do vzájemných souvislostí.

Druhým typem periplu je cestovní zpráva, již se samotným periplem sbližuje základní schéma, totiž pohyb plavidla po určité trase s popisem navštívených míst a informacemi o cestě. Cestovní zpráva je svým způsobem bližší eposu a zejména historii. Společnou charakteristikou všech těchto tří směrů je děj, který se v Odysseji i v cestovní zprávě soustředí kolem hlavního hrdiny, jenž je sám vypravěčem. V cestovní zprávě tedy nacházíme poznatky a zážitky podané subjektivně z perspektivy hlavního hrdiny-vypravěče. Nejstarší úplněji dochovanou cestovní zprávou je fénický Hannónův periplús (5. stol.), z řeckých je to periplús Nearchův (po 324 př. Kr.). Cestovní zpráva vzhledem ke svému důrazu na děj bývá řazena, narozdíl od ostatních periplů, k historii.

Je otázkou, v jaké době se poprvé objevuje cestovní zpráva jako popis reálného putování. Od samotné cesty je blíž přece jen k cestovní zprávě než k periégési, která již předpokládá širší bádání a porovnávání. Cestovní zpráva má být co nejvěrnějším popisem cestovní události, je to dokument o uskutečnění dalekého putování, které zároveň může sloužit jako průvodce pro opakování cesty. Snad vznik cestovní zprávy souvisí s podobnými tendencemi v jí blízké historii. To by ale znamenalo, že při zpracovávání skutečných cest (respektive dějinných událostí) bylo v dějinách literatury skutečně nejprve používáno kompilace, aby bylo možno co nejrychleji si vytvořit představu o celkovém obraze světa (tedy dějin delšího období). Potom by teprve nastalo období specializace či podrobnějšího soustředění se na jednotliviny, to znamená na jednotlivé cesty či jednotlivé, v nedlouhém čase probíhající události a především na cestu či události vážící se k jednomu člověku. Na počátku 4. století př. Kr. přece také vzniká Xenofontova Anabasis, která je jakousi pozemní paralelou cestovní zprávy, přestože se tato díla liší perspektivou autora. V Anabasi je sice autor-cestovatel obsažen, ale není vypravěčem. Je však patrné, že je cesta líčena z jeho perspektivy (zejména ve druhé a třetí etapě).

Ještě větší pozornost soustředěnou na samotného člověka, jeho činy a charakter, inspirovanou jednak eposem, jednak scénami ze života filosofů či básníků, nalézáme v biografických spisech. Pro nás důležitá jsou díla 4. století př. Kr. jako Ku/rou paidei/a či vzpomínky na tažení Alexandra Velikého, v nichž je mocně přítomen i cestopisný motiv. V případě Alexandra se jedná o různě přesná, v originále nedochovaná vyprávění o cestě makedonského krále, psaná samotnými účastníky cesty, kteří ale nejsou hlavními hrdiny. Již Kýrú paideiá zachází se skutečnými událostmi velice volně zejména kvůli autorově záměru představit perského panovníka jako příklad ideálního vládce. Spisy Alexandrových druhů a jimi založená tradice dávají postupně vzniknout legendám, které oblékají hrdinu i jeho cestu do roucha fantastična.

V téže době, jako jiný zdroj fikce a fantazie v cestování, vzniká utopie, představená nejprve Platónovým popisem Atlantidy. Utopie se na podkladě zkušeností z periégésí či periplů pokouší ukázat autorovu představu o ideálním společenství. Etnografické a přírodopisné exkurzy, obsažené například již v Hérodotových Dějinách, se stávají předobrazem podobných popisů v utopiích, jejichž zdrojem však nejsou vlastní poznatky či zkušenosti, ale představivost nebo životní názor autorův. Pro námi zkoumanou část řecké literatury je charakteristická existence dvou určitých literárních typů, z nichž jeden popisuje skutečnost a druhý neskutečnost. Ve stejné době jako Platónovy dialogy vznikají Ktésiova Indika, která vycházejí z vlastních cest a poznatků autora. V utopiích, podobně jako ve spisech typu Ktésiových Indik (s předobrazem v Hérodotovi) bývá autorova přítomnost v samotném díle omezena na ujištění čtenáře o pravdivosti informací, které spisovatel-cestovatel sám viděl či slyšel z důvěryhodného zdroje. Tato díla jsou tedy snad ještě více než samotné periégése soustředěna na popis, mohou ale obsahovat i exkurzy historické, cesta však bývá z díla vyňata nebo zmíněna jen marginálně. Můžeme říci, že se zde autor specializuje na popis jednoho místa či oblasti s obzvláštním důrazem na etnografickou stránku. Mimoto může fantazie používat schéma periplu a nikoli periégése (Lúkianos).

Jednotlivé popisy cest tedy mohou být dále specializovány, mohou se kromě původního účelu soustředit na určité další otázky, které leží z jakýchkoli důvodů v zájmu autora. Kromě specializace na osud jedné postavy, jak jsme ukázali u vzniku biografie, nebo na popis jedné oblasti se mohou spisovatelé soustřeďovat také na určité další aspekty, především etnografické nebo architektonické. Zvýšený etnografický zájem je patrný v díle Agatharchidově[115], tradice zabývající se architekturou má svého nejstaršího známého zástupce v Apollantovi Pontském (Peri_ tw=n e)n Peloponnh/sw| pole/wn), avšak jejím největším výdobytkem je Pausániova periégésis. Námořní obchod je v centru zájmu autora spisu Obeplutí Rudého moře. Jak vidíme, tato díla většinou plně využívají formy i zkušeností periplů a periégésí, a proto je lze často k tomu či onomu žánru zařadit. Jejich výsadou je ovšem zdůrazňování určitého typu exkurzů. Narozdíl od utopií a děl Ktésiova typu se nezabývají jednou oblastí, kterou by zevrubně ze všech stran popsala, ale sledují určitou trasu nebo směr popisu. V těchto spisech autor nebývá přítomen, protože by mohl rozptylovat pozornost, potřebnou ke vstřebávání věcných informací obsažených v díle. Častá je proto forma průvodce, při níž se autor spíše obrací na čtenáře a sám na sebe v díle poukazuje pouze okrajově (byl jsem tam).

Zdokonalením periégése při jejím spojení s astronomií pro docílení větší přesnosti při vykreslování mapy vzniká samotná geografie (2. stol. př. Kr.). Tím se jednotlivé složky periégése vlastně rozdělují. Etnograficko-přírodopisné exkurzy, jak jsme viděli, dávají vzniknout zevrubným charakteristikám jednotlivých oblastí a zemí, při nichž se navíc popis může dále zužovat jen na určité aspekty. Zájem periégése o prostorové vztahy je rozvinutý v geografii. Vyměřování, obsažená v periplech a periégésích, jsou zpřesněna zavedením zeměpisné délky a šířky (Hipparchos z Níkáje). Účelem geografie je pak především vytvořit fyzickou představu o velikosti a tvarech Země. Dílo Strabónovo pak lze označit jako vrchol periégése neboli chórografie, přičemž geografickou představu o světě nám autor předestírá v úvodu svého díla.

Zdokonalením dosavadních typů periplu je periplús-průvodce ve vlastním slova smyslu. Ten bychom mohli považovat za nejryzejší typ periplu. Jeho rozvržení a bohatý aparát námořnických rad jej předurčuje skutečně k samotnému užití v terénu nebo při přípravě určité plavby (nejstarším zachovaným dílem je zřejmě Obeplutí Rudého moře). Zde, jak už bylo tolikrát zdůrazněno, autor čtenáře-uživatele naviguje a obrací se k němu ve 2. osobě singuláru. Je pravděpodobné, že tento typ periplu vznikl jako zdokonalení periégétického periplu i cestovní zprávy, protože v sobě spojuje přednosti jich obou, nutné ke snadné manipulaci se spisem v situacích, které si to vyžadují. Periégése a jí příbuzný typ periplu dal periplu-průvodci do vínku přiměřenou stručnost (až heslovitost) a přehlednost, která umožňuje snadnou orientaci uživatele v díle. Cestovní zprávy těmto spisům přinesly ony námořnické rady, které jsou ještě v cestovních zprávách součástí samotného vyprávění. V periplech-průvodcích jsou však vybrány ty nejdůležitější informace, které jsou zobecněny a přizpůsobeny co nejvíce pro užití čtenáře (navigace, obracení se přímo na čtenáře).

            Považujeme-li geografii za zdokonalení periégése pro vytvoření co nejkvalitnější mapy a periplús-průvodce za zdokonalení jiných forem periplu pro zlepšení námořní navigace, pak román lze vykládat jako modifikaci historické biografie s použitím prvků eposu, dramatu a cestovních zpráv za účelem pobavení čtenáře. Za nejstarší romány jsou totiž považovány fiktivní biografie historických osobností (Ku/rou paidei/a a především Román o Nínovi - 2/1. st. př.). V dobrodružném románě je přitom znatelný ještě větší důraz na děj na úkor popisu, který je pouhou kulisou. Dobrodružný děj je přitom posouván určitými typickými situacemi, které však nepotřebují zcela konkrétní prostorové zařazení a jež se objevují v uvedených žánrech. Sám autor ději románu přítomen nebývá, ale může se osobně setkat s některou z jednajících postav. Stejně jako v eposu či cestovních zprávách se zde objevuje vyprávění samotného hrdiny-cestovatele.

            Na základě představeného putování cestopisných prvků napříč řeckou antickou literaturou můžeme konstatovat, že pou vedoucí k cestopisu je charakterizována jednotlivými proměnami zejména periplu a periégése pod vlivem epické tradice v úzkém vztahu s historií. Krystalizace cestopisu v úzkém slova smyslu je ovlivňována různým poměrem či protikladem popisných a dějových (vyprávěcích) prvků. Vlivem téže epické tradice se nadále vytváří nezřetelná hranice mezi skutečností a fantazií v cestopisných popisech, jež ovlivní i nadále vývoj cestopisné literatury i názory na ni. Specializací a přizpůsobováním této literatury určitému účelu mohou vzniknout nové formy či vědecké disciplíny.


 

II. Čtivost starořeckých cestopisných spisů a jejich další vývoj

 

Poté co bylo nastíněno, z jakých zdrojů vycházely starořecké spisy s cestopisnými rysy, měli bychom nyní zvážit, které z předvedených forem a žánrů se staly natolik nosnými, aby mohly pokračovat v cestopisné tradici i v pozdějších dobách. Pouze pohledem z obou stran si budeme moci učinit přehlednou představu o vznikání cestopisu jako žánru již v období starověku. Jistě, cestopisné rysy jsme našli v mnoha dílech různého charakteru, ale leckde jsme spatřili jejich znatelný ústup či naopak rozvoj. Také jsme poznali mnoho možných směrů dalšího vývoje, tedy způsobů uchopení cestopisného tématu. Pro dostatečné prostudování našeho materiálu bychom si tudíž měli ujasnit, jestli byly starověké metody nadále produktivní a mohly ovlivnit další literární vývoj.

Stěžejní je v tomto případě záměr autorův. Autor totiž vyjadřuje distribucí jednotlivých prvků určení svého díla. V našem případě to může konkrétně znamenat položení důrazu na děj-vyprávění nebo popis-informace. Dále také záleží na tom, chce-li autor čtenáře spíše poučit nebo pobavit a jestli informace, které se snaží předkládat, hodnotí kriticky, vymýšlí si je či je čerpá z nedůvěryhodných zdrojů. Dílo také může být adresováno jedné konkrétní osobě nebo od začátku zamýšleno pro širší publikum. Může se také jednat o oficiální dokument nebo soukromou zprávu autora s literárními či vědeckými ambicemi. Všechny tyto aspekty nesporně determinují styl a charakter jednotlivých spisů a také vliv, který mají mít na další vývoj.

Objektivně-vědecké ambice autora, který má v úmyslu zpracovat cestopisnou látku, vedou ke vzniku periégétických (chórografických) a ve svém důsledku geografických spisů. Nástupci děl Strabóna, Mely a Plinia Staršího jsou tak zeměpisné příručky a encyklopedie (jimiž ale byla již jejich díla), v nichž si uživatel může nalézt dostatečně přesné informace o kterékoli známé zemi a nakreslit na jejím základě poměrně přesnou mapu či, zejména ve Strabónově případě, vytvořit přehledného průvodce po určité oblasti. I tito autoři ještě, věrni periégétickým tradicím, dávají ve svých dílech jistý prostor historickým či dokonce mytologickým odbočkám, které oživují jinak popisný a důkladný výklad. Již Klaudios Ptolemaios se soustředí především na matematicky důkladnou stránku věci. Jeho dílo neodborného čtenáře, až na některé pasáže z první. knihy obsahující svědectví o několika zajímavých expedicích, zaujmout nemůže. V geografických spisech tedy převažuje tendence informativní.

Zdá se, že na rozcestí literárních a vědeckých ambicí v historiografii a především zeměpisu stojí dílo Hérodotovo. Z našeho úhlu pohledu obsahuje četné popisy a informace, které nejsou kriticky zcela rozebrány a jsou provázány různými příběhy, jakoby historickými a mytologickými povídkami, které dosud budí zasloužený zájem čtenářů. Straní-li podle nás Strabón vědečtější, kritické linii, Ktésiás je dědicem Hérodotovy nekritičnosti. Strabón přitom, podobně jako Hérodotos i starší periégéti, sestavuje své dílo pomocí kompilace ve snaze shromáždit co nejvíce informací o celém světě, jistě s přihlédnutím k vlastním zkušenostem. U Ktésia jsou zato vlastní poznatky a zkušenosti na prvním místě a sám je ve svém díle zdůrazňuje. Celkový obraz popisované oblasti (Indie) přitom dobarvuje zprávami od nedůvěryhodných zdrojů nebo pomocí fantazie[116].

Chce-li Strabón svého čtenáře především informovat a jeho exkurzy mají dokreslovat čtenářovy představy o dané oblasti a její kultuře, Ktésiás hodlá čtenáře přímo omráčit neuvěřitelnou, Řekům prakticky neznámou zemí a kulturou. Předkládá mu komplexní obraz neobyčejného světa, který je tak daleko, že jsou jím předkládané informace de facto neověřitelné. Vždy tam v dáli může být a žít cokoli! Navíc autor čtenáře ujišuje, že ačkoli se tomu nechce věřit, je to tak, sám spisovatel je jedinečným svědkem popisovaných neskutečností. A právě to mohlo čtenáře při četbě podobného díla vzrušovat, totiž představa, že kdesi daleko může existovat něco, co si nedovedeme ani představit. K tomuto pocitu ještě přispívá balancování autora mezi skutečností a smyšlenkami. Jádro jeho vyprávění je totiž reálné, fakta a fikce se prolínají. Od této reality se vzdaluje utopie, jež se začíná vyvíjet ve stejné době. I ta, jak jsme si ukázali, se snaží připoutat své popisy aspoň tenkou nití k nějakému reálnému místu.  

Ktésiova či Megasthenova Indika jsou spisy v podstatě statické, to znamená, že nemůžeme sledovat pohyb autora. Země (Indie) je zde popisována celkově, kapitoly mohly být rozděleny i podle předmětu, jemuž se autor zrovna věnoval (zvířata, rostliny, lidé, počasí, vodstvo atd.). Jak už bylo zmíněno, oba autoři strávili jako vyslanci v této zemi několik let a na základě svých poznatků a dojmů své dílo napsali. Pro zaujetí čtenáře přitom stačil sám popis, autor se v díle jako postava vůbec neobjevuje, ačkoli Indie je nám představována jeho očima. Srovnáme-li Ktésiu s Agatharchidem, musíme poznamenat, že přestože ze zlomků díla O Rudém moři můžeme vyčíst, že dílo začíná charakteristikou moře a polemikou o vzniku jeho jména, autor se věnuje hlavně etnografii a místním zvláštnostem, přičemž posléze popisuje zemi každého kmene zvl᚝. Zde je tedy obsažena určitá dynamičnost, podobná té, kterou nacházíme v dílech periégétických (ovšem v tomto případě se hovoří o národech podél moře jako v periplu). Cestovatel, který v díle není osobně  přítomen (pouze jej tak říkajíc tušíme či je naším neviditelným průvodcem), popisuje co nejpodrobněji každou oblast zvl᚝, při čemž sleduje určitou trasu. Kdyby většina takových děl nebyla kompilacemi z mnoha jiných periplů a periégésí, bylo by možno cestovatelovu trasu nakreslit.

Jaký byl tedy vliv periégése  na pozdější dobu, máme-li na paměti především její rozvinuté formy v podobě díla Strabónova, Ktésiova a Agatharchidova? Připomínáme, že pro čtenáře se staly atraktivními zvláště popisy vzdálených zemí, jejich obyvatel a přírody, jimiž byl čtenář unesen, nebo mu pomáhaly dále rozvíjet jeho fantazii a navíc jej fascinovaly myšlenkou, že by to vše mohla být pravda. Zájem o podivná stvoření podobná zvířatům a lidem dal mimo jiné vzniknout paradoxografii, tedy spisům, v nichž byly z mnoha knih sesbírány zmínky právě o podivných lidech, bytostech, úkazech a o dalších místních zvláštnostech[117]. Pro nás je důležité, že podobné spisy nadále tříbily fantazii autorů i čtenářů také ve středověku.

Přímějšími a pro nás důležitějšími výsledky vývoje periégétické literatury jsou nejslavnější cestopisy středověku, mezi něž patří především kniha benátského cestovatele Marca Pola, tradičně nazývaná Milión (napsáno roku 1298). Styl tohoto díla je skutečně periégétický, cestovatel se jako postava v díle prakticky neobjevuje. Několikrát se o sobě ovšem zmiňuje, aby potvrdil, že v krajinách, o kterých vypráví, skutečně byl. Jinak se jeho dílo skládá většinou z mnoha medailónů, věnovaných různým zemím, které spolu sousedí a jimiž Marco Polo prošel. Autor se snaží čtenáře navigovat, uvádí polohu jednotlivých zemí, případně v jaké vzdálenosti od sebe se nacházejí. To nám může připomínat Pausánia, v jehož díle jsou rovněž popisovány jednotlivé řecké kraje postupně, jak na sebe navazují. Podobným způsobem je psáno i Obeplutí Rudého moře. Marco Polo má však mnoho společného právě s Ktésiou a Megasthenem. Všichni tito tři diplomaté žili po mnoho let na dvoře orientálního vladaře, u něhož mohli poznat nejen místní zvyky, ale i procestovat jistou část jejich říše a konečně také seznámit se s místními zeměpisnými poznatky. Tak věnuje Marco Polo prostor popisu poměrů na dvoře Kublaj-chána (II.1-23), podobně jako například Megasthenés rozebírá indický kastovní systém (Arr. Ind. 11-12). Marco Polo i Megasthenés se dověděli leccos i z historie země (např. Marco Polo I.52-53, Arr. Ind. 8-9). Je-li Marco Polo pravdomluvný při líčení oblastí, které skutečně navštívil (ačkoli i to se čtenáři v jeho době mohlo zdát neuvěřitelné), poněkud méně kritický může být v případě zemí, o kterých se pouze doslechl. Zde se mohou objevovat zprávy o bájných zvířatech, ke kterým patří pták ruth (III.119a-b), umísovaný do oblasti Madagaskaru (někam tam ostatně posazuje své Sluneční ostrovy Iambúlos) a známý rovněž z arabských pohádek (pták ruchch z druhého Sindibádova putování).

Cestopis tzv. Mandevilla (2. polovina XIV. stol.) v lecčems navazuje na Marca Pola a především na výše zmíněnou tradici paradoxografie, přímo na středověké spisy popisující zázraky východu. Podobně jako Marco Polo i autor Mandevillova cestopisu (lutyšský lékař Jean de Bourgoigne) tvrdí, že žil nějakou dobu na dvoře orientálního vladaře-sultána a mohl pak cestovat v jeho službách, při čemž zdůrazňuje pravdivost svých svědectví. Jak známo, skutečný autor spisu v popisovaných zemích nikdy nebyl a jeho dílo je kompilací z různých pramenů, jistě s notnou dávkou fantazie. Také Mandeville nám jakoby sám ukazuje cestu do vzdálených zemí, které čím jsou nedostupnější, tím neuvěřitelnější  bytosti je obývají. Tento spis se stejně jako Milión těšil ve středověku značné popularitě, jak dosvědčují i jeho časté překlady. Čím byla tato oblíbenost docílena? Zřejmě jako v antice spojením popisů atraktivních a neuvěřitelných zemí (pro křesany vděčný popis biblických míst a kraje na konci světa) s dalšími fantastickými vyprávěními, jimiž se Mandevillovo dílo jen hemží (srovnej 1.-4. knihu Hérodotovu)[118]. Trochu dále zachází dílo Mirabilia Jourdaina de Sévéraca (počátek XIV. století), které sice narozdíl od Mandevillova spisu je založeno na skutečných cestách spisovatelových, ale soustřeďuje se, by celkem střízlivě, výhradně na podivuhodnosti v jednotlivých zemích Orientu. Samotný motiv cesty je zde již prakticky opuštěn, autor podává spíše seznam zajímavostí, u nichž nanejvýše zdůrazňuje, že je sám spatřil (příklad paradoxografické tvorby).

Podívali jsme se stručně na jeden ze směrů vývoje starořeckých spisů s cestopisnými prvky, který čerpá především z tradic periégése. Uvedená díla, ačkoli je tradice za cestopisy bez výhrady považuje, formu cestopisů ve svém důsledku nemají. Důvodem pro tento názor je jednak charakter postavy autora-cestovatele, který v díle vlastně jako takový není obsažen, spíše po něm objevujeme tu a tam sporadické stopy[119], dále v celém díle převládá popis a nikoli děj. Vlastně se nedovídáme o zážitcích z konkrétní autorovy cesty, jsou pouze popsány země, kterými cestoval nebo o nichž se doslechl. Nacházíme-li v těchto spisech nějaký děj, pak obvykle jen ve vyprávěních, vložených do popisů (Marco Polo začíná vyprávěním o cestě svého otce a strýce). Ta se ale rovněž netýkají samotné cesty spisovatelovy.

Nyní se pokusme sledovat druhou vývojovou linii, která je spjata spíše s periplem a jejímž nejvýznamnějším představitelem je ve starořecké literatuře cestovní zpráva. Ačkoli jsou tato díla původně oficiálními dokumenty, určenými autoritě, na jejíž popud byly vyhotoveny, přece se mohly dočkat po svém zveřejnění také oblíbenosti u širšího publika. Oficiální charakter těchto spisů by měl být důvodem pro větší věrohodnost nabízených informací, s čímž souvisí i snaha o přesnost u technických údajů a poznámky o splnění dalších úkolů. Podobně jako u předchozích periégétických spisů se zde setkáváme s barvitými popisy cizích zemí a kultur, které samy o sobě mohly přivábit běžného čtenáře. Nejdůležitějším bodem, kterým se cestovní zpráva liší od ostatních příbuzných spisů, je však zdůraznění lidského prvku. Krajina, jak ji známe z Ktésia, Pausánia či Marca Pola, je spíše umně namalovaným obrazem, ale cestovní zpráva a pozdější díla, která se jí podobají, se mohou jevit jako rozehraná dramata, jejichž hlavním protagonistou je sám čtenář, vcíující se do role autora-vypravěče-hrdiny. Mlhavé dálky jsou v cestovní zprávě totiž osazeny postavami, které spolu komunikují a musí se vyrovnávat s nástrahami přírody a cizích lidí. Čtenář zde tedy může najít napětí a jistou dramatičnost. Navíc je zde ještě více patrná perspektiva autora, který pochází ze stejného kulturního prostředí jako čtenář. 

Je-li v Ktésiovi vymalován neznámý svět barvami srozumitelnějšími pro řeckého člověka, pak v Nearchovi může řecký čtenář pozorovat, jak osoba z jeho kulturní oblasti jedná. V cestovní zprávě se tak kromě popisné informace (jako na fotografii) nabízí ještě pohled na samotný průzkumnický proces, do něhož se čtenář podobně jako při četbě románu může vžít. Navíc, co se týče praktického použití těchto děl, čtenář se zde může mimo jiné osobně seznámit se způsobem orientace v popisovaném prostředí, a to na příkladech, nikoli obecně jako v jiných spisech. Pokud se čtenář bude chtít do popisovaných oblastí vypravit (a s touto možností cestovní zpráva počítá, proto uvádí tolik užitečných informací), je s to si ve své mysli mnohem plastičtěji než s pomocí jiných periplů či periégésí představit možné způsoby jednání v situacích, které v daném prostředí mohou vzniknout. Pokud se na cestovní zprávu podíváme komplexně, můžeme konstatovat, že čtenář se v ní sledováním leckdy napínavé cesty hlavního hrdiny může dovědět spoustu zajímavých či užitečných informací o zemích, které autor popisuje. Navíc čtenář bývá osobně přítomen procesu poznávání a objevování, čímž si k celé látce a problému vytváří vlastní vztah. 

Zatím jsme sledovali, které vlivy mohly působit na vznik cestovní zprávy. Nyní se pokusíme ukázat, jaká díla z pozdější doby se svou formou a schématem tomuto typu podobají, a už jí byla přímo ovlivněna či nikoli. Z výše uvedených charakteristik cestovní zprávy vyplývá, že stojí nejblíže skutečnosti, protože v ideálním případě obsahuje přímé vyprávění cestovatele o zážitcích a poznatcích týkajících se jeho cesty. Právě tato bezprostřednost vyprávění, která může být osobní zpovědí i obranou před světem i jednotlivcem, předurčuje tento typ ke značnému rozšíření. Cestovní zprávy, které máme ze starověku zachovány, popisují putování námořní, což může být ale způsobeno fragmentárním dochováním staré literatury vůbec. Děj námořních cestovních zpráv se však také odehrává v přístavech, pobřežních městech a leckdy rovněž v hlubším vnitrozemí. Cesty popsané v pozdějších dobách mohou být samozřejmě vedeny po pevnině nebo po souši a po moři. Hrdinové však řeší při svém putování pozemním i námořním podobné problémy (zásoby, konfrontace s domorodci. Ve všech případech je věnována dostatečná pozornost přírodním scenériím a zajímavostem, architektuře a lidem (zvyky, vzezření).

Na základě dochovaných děl můžeme uvažovat o rozdělení do dvou základních směrů, jimiž se vývoj formy cestovní zprávy ubíral. Tyto dvě tendence mají k sobě podobný vztah jako člověk a jeho odraz v zrcadle. Jedná se o vyprávění o skutečné cestě a o putování fantastické, které může být buď pouhým odleskem či transformací skutečnosti (pomluva, místní pověsti) nebo čirou fantazií. Jednoznačným zástupcem druhé tendence ve starověku jsou Lúkiánovy Pravdivé příběhy, které, jak jsme již ukázali, se formálně shodují s cestovními zprávami (mj. přímé vyprávění v první osobě). Na díla, která pokračují v této tradici (vedoucí přímo z Odysseova vyprávění) nebo užívají stejné formy, jsme již poukázali (např. Sindibád, Gulliver a další). Zde ustupuje do pozadí praktický a poučný motiv spisu a poskytuje místo fantazii a větším a komplikovanějším dobrodružstvím, která nemusí být ničím omezena. Tato díla se tak otevírají širšímu okruhu čtenářů nebo dokonce jiné kategorii čtenářstva, která neklade vysoké nároky na pravdivost a spíše se chce nechat bavit a vzrušovat fantastickými cestami a tvory, se kterými se autor údajně setkal. Tento druh literatury se stal bezpochyby jedním ze zdrojů moderní vědecko-fantastické literatury, popisující cesty do vzdálených a neznámých světů třeba i za hranicemi sluneční soustavy.

Přímá vyprávění o skutečných cestách, omezíme-li se pouze na naši kulturní oblast ovlivněnou antickým dědictvím, můžeme rozdělit na cesty obchodní, náboženské (pou na svatá místa křesanství a islámu), politické (případně diplomatické, inspekční) a ryze objevné (či objevně-dobyvatelské, později vědecké expedice).  Objevné je přitom každé putování, a již jen pro samotného cestovatele nebo pro určitou zemi či kulturu. Uvedené cíle jsou často vhodným prostředkem nebo záminkou pro objevné putování. Ze starořeckých pramenů můžeme Hannónovu a Nearchovu cestu označit za ryze objevné putování (v případě Hannónově ale jistě s obchodním a u Nearcha s dobyvatelským podtextem) a Arriánovo za inspekční.

Cestopisy (a můžeme tohoto slova užít zcela oprávněně v diskusi o cestovních zprávách a pozdějších příbuzných dílech) od starověku po naši dobu mohou nabývat mnoha různých forem, které jsou opět určovány záměrem autora a dedikací jeho díla. Tyto spisy mohou být psány jako oficiální zprávy, určené konkrétní osobě či  autoritám, nebo jako poučný či dokonce zábavný spis pro širší veřejnost. Již to klade určitý nárok na styl, jakým je kniha napsána. V případě oficiálního dokumentu se autor snaží vysvětlit a obhájit své činy vykonané podle určitého nařízení, soustředí se proto na podávání konkrétních, někdy i technických informací. Spisy určené pro širší poučení či pobavení mohou mít větší literární ambice a tak se již téměř přibližují románu. Takové cestopisy mívají například formu dopisu (Arriánův periplús), deníku či pamětí.

Jako příklady náboženských poutí můžeme uvést Itinerarium Egeriae (konec 4. stol.) nebo o tisíc let mladší Putování k svatému hrobu Jana Hasištejnského z Lobkovic a první knihu Ibn-Batúttova cestopisu. Autor se zde snaží svým souvěrcům zprostředkovat své vlastní objevování Svaté země, přičemž klade důraz na místa známá z Bible či Koránu a popisuje s nadšením vlastní zkušenosti z oblastí, které byly jemu a jeho souvěrcům známy z vypravování a četby. Popisuje také setkání a komunikaci s místními obyvateli, která je samozřejmě zcela jiného rázu než v případě polovojenských výprav, o kterých jsme rozprávěli. Autor těchto děl není povinen učinit dané putování z cizího podnětu, ale dělá tak z vlastní vůle a z touhy po vlastní očistě. Tato díla byla ve své době velice populární také z toho důvodu, že mohla dát čtenáři pocit, že on sám kráčí po svatých místech. Zřejmě proto tyto cestopisy popisují podrobně nejen samotnou zemi, ale i veškeré úkony cestovatelovy a další postřehy, které by se případně mohly hodit dalšímu poutníkovi.

Cestovatel-obchodník mohl nabýt u domorodců díky svému poslání značné důvěry a mohl tak být sám provázen do míst, kam by jinému člověku nebyl dovolen přístup. Mezi takové cestopisy patří například většina díla největšího středověkého cestovatele ibn Batútta nebo Choždenije za tri morja tverského kupce Afanasije Nikitina. Zatímco ibn Batúttovo vyprávění je dosti podrobné a až románové při použití přímých řečí a popsání všech možných epizod, Nikitinovo putování nám může vzdáleně připomínat např. Arriánův periplús, který je svým způsobem strohý. V obou dílech například často nacházíme prostý výčet míst navštívených cestovatelem pouze s udáním vzdálenosti (v Nikitinovi ve dnech), i popisy jsou stručnější. Zabírá-li většinu Obeplutí Černého moře pouhý výčet, znamená to, že autor neshledával v daných místech nic zajímavého a především nic důležitého pro své poslání. Podobně Afanasij Nikitin, který jmenovitě věnuje spis svým krajanům, popisuje hlavně skutečnosti, které jej zaujaly. Jako Arriános představuje své inspekční povinnosti, Afanasij se zase zmiňuje o svých obchodních transakcích. 

Cesty diplomatického charakteru (například paměti Václava Šaška z Bířkova) již nedávají svému vykonavateli tolik volnosti, ale jedná-li se o cestu do skutečně vzdálených oblastí, umožňují autorovi nejen poučit své krajany o neznámých zemích, ale i blíže je seznámit s politickými poměry v dané oblasti. V případě Jiříkova poselstva se dovídáme i mnoho epizod i anekdot, týkajících se samotné výpravy, cestopis má takříkajíc více jednajících postav. To je přesným opakem Miliónu, kde jednající postava chybí. Jakousi střední cestu představuje cestopis Oldřicha z Pordenone, jenž se vydal na cestu ani ne 20 let po vzniku Miliónu téměř po stopách svého předchůdce. Autor-cestovatel je zde jednoznačně přítomen, přibližuje nám své přesuny a pobyty na různých místech, ale jinak vystupuje hlavně jako pozorovatel, v kontaktu s prostředím či domorodci jej zastihneme málokdy[120].

Cesty, na jejichž základě byly tyto cestopisy sepsány, mohly být samozřejmě zpracovány i jiným způsobem. Záleželo samozřejmě na tom, chtěl-li autor položit důraz na informace a poznatky, nebo na své vlastní zkušenosti. O případech, kdy dal přednost informacím, jsme již hovořili (diplomatická cesta Marca Pola). Dále mohl autor na základě své konkrétní cesty předvést komplexnější geografický přehled (obchodní cesty Kosmy Indikopleuta)[121]. Zde jsme se soustředili na primární popisy cest, kde autor spojuje své zážitky s poznatky, přičemž z díla může vzniknout také napínavá četba blížící se autobiografickému románu. 

Jisté analogie s našimi cestovními zprávami nacházíme zejména v popisech dobyvatelsko-objevných výprav, které mají své uplatnění zejména v období velkých námořních objevů, nejprve ve službách kastilských vladařů. Jako příklad takových děl uveďme dopisy Kryštofa Kolumba[122] a Hernána Cortése. Porovnáme-li starověké cestovní zprávy s těmito spisy, všimneme si hned na počátku první shody, která je určující pro další rysy těchto děl. Všichni uvedení muži jsou odpovědní určité autoritě, Nearchos Alexandru Velikému, Arriános Trajánovi, Hannón kartháginskému senátu, Kolumbus Katolickým veličenstvům a Cortés Karlu I. (V.). Arriánův spis O Černém moři má rovněž formu dopisu, podobně jako zprávy Kolumbovy a Cortésovy. Cestovatel obhajuje svou činnost před vladařem a popisuje mu vzdálené země, které jsou nebo brzy budou pod jeho vládou. Jeho cesta sleduje určitý mocenský zájem a má otevřít dané území další exploataci. Autoři se snaží poskytnout přesné údaje týkající se samotné cesty a v rámci vyprávění se obracejí nebo poukazují na autoritu, jíž jsou odpovědní. Panovník tak může vlastně znovu probrat a objevovat cestovatelovu cestu a udělat si přesný obrázek o tom, jak se co událo a jestli autor-cestovatel v klíčových momentech postupoval správně. Základním rozdílem těchto modernějších dopisů oproti starověkým cestovním zprávám jsou pasáže, které se nevěnují samotnému cestování, a rovněž poznámky o současné činnosti a dalším postupu. Dopisy Kolumbovy a Cortésovy totiž nejsou závěrečnými zprávami o vykonané výpravě a zprávami o dosavadní činnosti a objevech.

Zajímavým dílem, které jako by navazovalo na tradici navigačních periplů, je spis arabského obchodníka Sulajmána (napsáno r. 851), který představuje nejstarší známé arabské cestopisné dílo. První část jeho spisu silně připomíná o 800 let mladší Peri/plouj )Eru/qraj qala/sshj a popisuje jednotlivé země a přístavy na cestě do Číny (část cesty je tedy oběma dílům společná). Oba spisy obsahují námořnické rady a zmiňují výrobky a suroviny, které jsou pro jednotlivá místa typické[123]. K tomu náleží samozřejmě i exkurzy týkající se domorodců. Druhá část Sulajmánova spisu se zabývá již detailnějším popisem poměrů v Indii a Číně, přičemž nejdříve se, jako Marco Polo, věnuje jednotlivým oblastem a poté uvádí zajímavosti v porovnání s arabskou kulturou. 

Biograficko-historická linie má své pokračovatele ve středověkých hagiografiích, které mohou obsahovat rovněž cestopisné prvky. Jedná se především o popisy osudů putujících misionářů[124]. Zajímavou kapitolou světové literatury jsou pak islandské a irské ságy, které v sobě mohou spojovat rysy biografické, cestopisné a historické či mytologické. Severské cestopisné ságy o Gróňanech (Grænlendinga saga, 12.stol.) a Eriku Rudém (Eiríks saga Rauða, 13.stol.), které se částečně kryjí, přinášejí víceméně hodnověrně vyhlížející svědectví o celém procesu objevování neznámých zemí na západě. Je probráno více výprav (dohromady pět) a jsou zde vykresleny důležité momenty včetně dialogů mezi postavami, jejich běžných starostí a konfliktů s domorodci.

Podstatnější je pro nás nyní poukázat na irské cestopisné ságy, mezi nimiž vynikají putování Brana (Immram Brain, 8.stol.), Máela Dúina (Immram curaig Maíle Dúin, 9.stol., srv. Knott-Murphy 1966 s. 113) a sv. Brendana (Brennaina), jehož cesta se díky mnohým překladům a verzím dostala do širokého evropského povědomí (Navigatio Sancti Brendani abbatis). Maél Dúinovo putování se nápadně podobá mýtům o Odysseovi či Argonautech (a mimochodem nám svým způsobem může připomínat také Malého prince) a sestává z živě podaných epizod, pojednávajících o přistání hrdinů na podivuhodných ostrovech oceánu, obývaných zvláštními lidmi či bytostmi (připomínající postavy z Odysseie), se kterými se cestovatelé většinou snaží navázat kontakt. Brendanovo hledání ideální Země světcům zaslíbené, která se skrývá daleko v oceánu, zase připomíná řecké představy o Ostrovech blažených, nacházejících se v témž prostoru. I díky Brendanovi podobné představy přežívaly nadále a bylo na ně poukazováno především v období velkých námořních objevů[125].

Periply a periégése mohly inspirovat také ryze umělecké či básnické popisy cest, které nacházíme mj. v římské literatuře. Kromě Horatiovy satiry I.5, v níž autor s humorem popisuje cestu z Říma do Brundisia, můžeme zmínit Ausoniovu Mosellu, která se podobá dílu Anaplús Bosporú Dionýsia z Byzantia (2.stol.n.l.). Oba autoři chtěli svým čtenářům představit krásné scénérie a místa, která míjeli při proplouvání danou oblastí. Umělecké ztvárnění cesty má samozřejmě své pokračovatele i v pozdější době, postupem času cestopisné prvky vstupovaly do dalších a nových forem. V takových případech je cesta látkou, kterou lze libovolně umělecky rozvinout.

Všechna tato díla mají se svými starořeckými předobrazy nebo analogiemi společné základní schéma, cestopisné prvky a také přítomnost autora-cestovatele v samotném díle. Často můžeme porovnávat popisy stejných území a kultur, viděných vždy z úhlu pohledu cestovatele, který chce znalosti o těchto oblastech zprostředkovat lidem své kultury. Středověké nebo i novověké cesty bývaly ovlivňovány také názory, získanými z antických autorů, mnoho pozdějších cestovatelů bylo zaujato četbou antických cestopisných a zeměpisných spisů a poznámkami či odkazy o dalekých cestách, uvedenými ve velkých zeměpisných dílech. Středověká a mladší díla pomáhala potvrzovat či revidovat poznatky získané ve starověku, a také ona se stala předlohami pro mapy, které zase ovlivňovaly další postup zeměpisného povědomí.

Úkolem této kapitoly však hlavně bylo zdůraznit pozici děl s cestopisnými rysy, vzniklých zejména z periégésí a periplů v rámci starověké literatury, ale i literárního vývoje vůbec. Je pravda, že originálních starověkých děl se zachovalo velice málo, ale různé narážky a analogie v pozdějším vývoji mohou připomenout původní bohatství. Díla, která se našim spisům tolik podobají, jsou beze vší pochybnosti zvána cestopisy, a tudíž i ona starověká díla toto označení bezesporu zasluhují. Jsou-li v období starověku poněkud odsunuta na okraj nebo často přiřazena k jiným žánrům, jejich středověcí bratři či potomci ve své době získávají značné rozšíření a pevné místo na literární scéně, na níž se rozvíjejí do dnešní doby.       


 

III. Zprostředkovanost a zachování cestopisných děl

 

Významnou otázkou týkající se cestopisu obecně je přenesení skutečnosti, v tomto případě zkušeností a poznatků, z reálného putování do literárního díla. Již z předchozích vývodů je dobře patrné, že výsledky tohoto procesu mohou být velmi různorodé a záleží přitom na mnoha okolnostech. Mnohé rovněž ovlivňuje samotné zachování těchto děl. Kdybychom měli po ruce veškerá díla, která byla ve starověku na cestopisná témata napsána, možná by tato práce i její vývody byly odlišné.

Nyní se pokusíme shrnout některé postřehy z předchozích kapitol týkající se vztahu autora, cestovatele a výsledného spisu. Nejprve vyjděme z předpokladu, že je autor totožný s cestovatelem nebo za něj chce být alespoň pokládán. Autor-cestovatel zpracovává svou cestu s přihlédnutím k zamýšlenému účelu svého díla a k potenciálnímu čtenáři, přičemž klade důraz na aspekty popisné nebo dějové. Přílišné literární ambice autorovy (s důrazem na pobavení či ohromení čtenáře) mohou dát vzniknout fikci, třeba i obohacením původního základu zkušeností ze  skutečné cesty (ale ne nutně své) či pobytu ve vzdálené zemi. Literární ambice také mohou znamenat přiklonění se k dějovému aspektu cestování, ale ne vždy (rozvinutí periégétického modelu). Silné ambice vědecké vedou autora k linii periégétické, která se soustřeďuje na popisná fakta, jež pomáhají posilovat zeměpisné vědomí o jeho kulturní oblasti (směrem ke geografii), autor se snaží čtenáře především vzdělávat. Bezprostředně užitkové ambice, kvůli nimž klade autor-cestovatel důraz na informace nutné k dalšímu použití jím objevené či vyzkoušené trasy, umožňují vznik navigačních spisů-průvodců.

V těchto případech se tedy autor-cestovatel snaží čtenáře pobavit, poučit nebo mu poradit. Samozřejmě v konkrétních dílech se mohou tyto principy prolínat, čtenář může být spisovatelem poučen zábavnou formou, přičemž si z autorových osudů nebo poznámek může vybrat leckdy užitečné rady. V určitých případech autor-cestovatel musí z různých důvodů zaujmout vůči čtenáři jisté stanovisko, například obhájit postup svůj nebo výpravy, jíž byl členem. To je vlastně jednou z podmínek vzniku cestovní zprávy jako takové nebo svědectví o pozemních taženích a expedicích. Proto je v těchto dílech významný prvek dějový a jsou zde v určité míře představeny i další zmíněné aspekty.

Z toho všeho vyplývá, že autor-cestovatel nesděluje všechny údaje a zkušenosti o výpravě, jíž se zúčastnil. Své zkušenosti a zážitky zpracovává určitým způsobem, závislým na vlastním uvážení a na okolnostech, některé skutečnosti úmyslně přetváří nebo přizpůsobuje svému záměru. Je tudíž otázkou, nakolik se ve výsledném díle zrcadlí skutečná původní cesta autorova. Cestovní zprávy, a už se původně zabývaly cestováním námořním nebo pozemním, se nejvíce blíží tomu, co se skutečně během určitého putování odehrálo. Zde však platí , co jsme uvedli před chvílí: autor zaujímá ke čtenáři určité stanovisko, snaží se obhájit smysl svého putování a jeho průběh. Pochopitelně tedy vynechává události, které se netýkají samotného poslání cesty (což je nejvíce patrné v Arriánově Periplu Černého moře), a může upravovat líčení některých nepříznivých skutečností. Ve všech podobných dílech je dále velice důležitý aspekt časového odstupu (lze však hovořit rovněž o jakémsi osobním odstupu - o cestě referuje řadový člen výpravy, který se v samotném líčení neobjevuje). Jde především o to, byla-li zpráva napsána bezprostředně po skončení expedice a pouze na základě materiálu (poznatky a zkušenosti), pořízeného během expedice, nebo až po dlouhé době s použitím druhotných pramenů a se zkresleným pohledem na celou událost (paměti). Lze však předpokládat, že právě cestovní zprávy nebo nejspíše jejich první redakce musely vzniknout na základě čerstvých zkušeností z vykonané výpravy, protože se autor musel okamžitě zodpovídat autoritě nebo například z politických důvodů sdělit a obhájit postup svůj či expedice, jíž byl členem.

V dílech, která postrádají dějový prvek, je rekonstrukce původní cesty či výpravy autora-cestovatele poněkud složitější nebo leckdy nemožná. Lépe lze o originální cestě uvažovat u navigačních spisů, v nichž autor nesděluje své zkušenosti za sebe samotného, ale na jejich základě formuluje rady pro čtenáře-uživatele, kteří se vydají v jeho stopách. Pokud tedy nacházíme v takových dílech například podrobné popisy hledání zdroje vody či potravy, můžeme uvažovat o tom, že se tudy také autor sám vydal. Upozorňuje-li autor dostatečně vehementně na místní záludnosti (počasí, proudy, útesy), můžeme z toho vyvodit, že autor sám měl v tom směru nějaké problémy. Samozřejmě ale nelze zapomínat na případy, kdy autor neznal danou oblast z jedné cesty, ale výsledné dílo vzniklo na základě zkušeností z více cest, vedených dokonce i různými směry. Některé údaje nemusí pocházet od samotného autora. Z těchto důvodů je konec konců nejobtížněji rekonstruovatelná původní cesta autorů periégésí a jim příbuzných periplů. Zvláště v tomto případě byl totiž často autorem výsledného díla kompilátor nebo vědec, který sám na popisovaných místech nikdy nebyl nebo navštívil pouze některá. Dílo je tak složené z poznatků jiných autorů, často anonymních cestovatelů.        

Díla či spíše syžety se mohly dále vyvíjet a přizpůsobovat se potřebám jiné skupiny čtenářů, než které byl původní spis určen. Sám autor-cestovatel jistě často jednal tak, že se po zveřejnění či odevzdání (autoritě) první verze svého cestopisného spisu, vzniklého na základě vzpomínek bezprostředně po návratu z výpravy, pustil do rozsáhlé redakce svého díla s pomocí dalších pramenů, případně se vrátil k témuž tématu po letech s novým pohledem na věc. Pro názornost můžeme uvést dva zajímavé příklady, které ukazují právě přechod díla k jinému typu. Tak Arriánova cestovní zpráva byla přepracována v 6. století po Kristu neznámým autorem v námořního průvodce, přičemž tento druhý autor vypustil vyprávěcí pasáže nebo momenty obsahující úřední záležitosti. Podle potřeby také toto dílo drobně aktualizoval (mj. vzdálenosti ve stadiích přepočítal na míle). Dedikace císaři Trajánovi a Arriánův podpis však zůstaly zachovány (úcta k uznávanému spisovateli pomohla dílo rozšířit mezi čtenáře). Nově vzniklé dílo tak mohlo sloužit přehledněji než nevyvážený originál pro navigaci při plavbě podél pobřeží Černého moře. Jiný příklad, mnohem komplexnější, představuje vývoj syžetu Alexandrova tažení. Na počátku stojí zprávy očitých svědků, následuje mytizace celého vyprávění, vznik Alexandrových biografií, které byly ve středověku v různých zemích upravovány (např. česká Alexandreida). Namísto původní potřeby informovat, poučit a obhájit převážila nakonec koncepce pobavení a fascinace, později doplněná o moralizující prvky obecné či konkrétní, zrcadlící situaci země, v níž byla redakce vypracována. Do dalších redakcí či zpracování tak zasahovala i fantazie nebo další potřeby redaktora[126].

Není-li osoba autorova totožná s cestovatelem, autor se snaží zprostředkovávat cestu jiné osoby, pokouší se vytvořit kompilaci na základě zpráv z různých cest nebo si látku svého díla jednoduše vymýšlí. V případě fiktivních cest jsme již zmiňovali, že jejich vzniku napomáhá kromě autorovy fantazie, která může být formována životním či filosofickým názorem, určitá tradice, s níž se chce autor vyrovnat, a už navázáním na ni nebo jejím napadením. Zpracovává-li autor výsledky mnoha různých cest, má často spíše vědecké než literární ambice, protože se nesnaží nabídnout čtenáři zábavu nebo napětí, ale především poučení a informace. Porovnáváním výsledků různých expedic nachází souvislosti mezi zmiňovanými místy, na jejichž základě může zhotovit mapu nebo zdokonalit navigaci pro příští cestovatele, kteří se jím popisovanou oblastí budou pohybovat.

Nyní se podívejme na případy, kdy autor ve svém spise zpracovává cestu, kterou vykonal někdo jiný. Především bychom se měli zamyslet nad otázkami, proč autor cizí dílo nebo zmínky o něm zachovává a jakým způsobem čtenáři takovou zprávu zprostředkuje. Motivací pro zachování jakékoli vzpomínky je především zájem na jejím přetrvání, který může v našem případě vyplývat z vědeckých (zeměpisné či historické informace) nebo také literárních kvalit původní zprávy. Tyto kvality nebo zajímavé prvky, které se v určitém svědectví vyskytují, také mohou mimo jiné určovat úplnost či torzovitost výsledného sdělení.

Kde nacházíme svědectví o dochovaných cestách? Nejčastěji je to v dílech geografů či chórografů, kteří je zmiňují mezi svými prameny nebo je podrobují určité kritice, která může mít značný vliv na přetrvání původního díla. Proto nejčastějšími zdroji informací o expedicích a dalších výpravách jsou rozsáhlé spisy vytvořené Hérodotem, Strabónem, Marinem z Tyru (z něhož vydatně čerpá Klaudios Ptolemaios) a Pliniem Starším. Otázkou ovšem zůstává, odkud tito velikáni čerpali. Podíl svědectví, která vyslechli přímo od zdroje, je jistě mizivý. To znamená, že většina těchto cest byla kdesi popsána, existovaly nějaké poznámky z cest, oficiální cestovní zprávy nebo svědectví u dalších autorů. Můžeme se oprávněně domnívat, že pokud byla určitá výprava či expedice vykonána na rozkaz nebo s požehnáním úřadů či panovníka, nějaká oficiální zpráva musela být vypracována. Snad existoval i nějaký archiv, v němž byly takové zprávy například v Římě uchovávány, a mohly být tedy využity vědci či vlivnými zájemci.

Zmínky o cestě nebo cestovatelích obsažené v jiných spisech jsou bezpříznakové nebo kritické. Autor se o vykonané cestě zmiňoval jako o příkladu dosažení toho či onoho zeměpisného bodu nebo, jak to nacházíme v Pliniově díle, při zmínce o nějaké zajímavé jednotlivině, např. jantaru[127]. Některé poznámky o cestách mohou být značně kritické, většinou v případech, kdy autor sice vypovídá o zprávách o nějaké daleké cestě, ale nevěří jejich obsahu. Tak například Strabón odsuzuje smyšlenky Pýtheovy (IV.201), týkající se poznatků o moři severně od Británie a polární záři, Ptolemaios tlumočí již Marinovu skepsi nad popisy Číny  podávanými západními kupci, používajícími Hedvábnou cestu (I.11). Tato kritika či nedůvěra sice mohla na jedné straně přispět k zapomenutí díla, odmítnutého předními autoritami, na druhé straně i díky těmto kritickým zmínkám se dochovala aspoň povědomí o existenci popisů různých cest a expedicí. Navíc zjevná nedůvěryhodnost mohla napomoci zachování díla, pokud bylo schopno méně náročného čtenáře nadchnout či pobavit.

Více než pouhou zmínku či citaci nám nedochovaného díla, které ovšem v autorově době ještě nemuselo být tak složité získat, představuje epitomé. Díky několika málo výtahům z cestopisných děl zachovaných ve starověku se můžeme vůbec pokoušet vytvářet nějaké závěry o starověké cestopisné literatuře. Ve formě epitomé si totiž dílo můžeme přečíst vlastně celé, i když nikoli v originální podobě napsané autorem-cestovatelem. Musíme nadto počítat s určitou revizí dalšího autora, který mohl některé pasáže vypustit a některé údaje přidat z jiných zdrojů. Ve formě komentovaných epitomé se kupříkladu zachovaly spisy Nearchův a Megasthenův, které byly zahrnuty do Arriánových Indik. Autor skoro oůl tisíciletí mladší než jeho prameny podává vyprávění cestovatelů v nepřímé řeči, čímž vlastně odstraňuje pravděpodobný původní punc bezprostřednosti vyprávění očitého svědka. Podobně jsou zachovány rovněž i obsahy některých zde zmiňovaných děl díky vytrvalému úsilí Diodóra Sicilského a patriarchy Fótia s jeho žáky.

Zajímavým počinem podobného rázu je pak přebásnění pro nás dnes neznámého řeckého periplu složeného asi v 6. století před Kristem. Nutno podotknout, že jeho realizátor Avienus přeložil i řeckou Dionýsiovu periégési ze 2. století po Kristu, která nám byla zachována rovněž v řeckém originále (Descriptio orbis). Avienus navíc vpletl do původního periplu, jehož autorem byl pro nás anonymní massilijský námořník[128], také svědectví kartháginského mořeplavce Himilkóna. Díky překladu se mimochodem dochoval též periplús samotného Hannóna, původně vytesaný v Melkartově chrámu v Karthágu. Jeho řecká verze je však pravděpodobně poněkud zkrácena[129].    

Na závěr kapitoly zrekapitulujme příčiny zachování antických cestopisných děl. Pokud pomineme samotnou Týché, která je však samozřejmě v konečném důsledku rozhodující a bez jejíhož přičinění bychom nemuseli vědět třeba vůbec nic, můžeme konstatovat, že základním popudem k přetrvání jakéhokoli díla je zájem o něj. Takový zájem, jenž pomohl dílo zachovat dalším pokolením čtenářů, byl motivován určitými kvalitami daného díla. Druhy tohoto zájmu opět vyplývají z příčin, kvůli nimž autor dané dílo vůbec napsal. Proto se zachovala díla, která byla používána jako užitečný průvodce, a mořeplavci si je proto nechávali opisovat. Díla, která poskytovala mnoho zajímavých informací, mohla být zachována jakožto literárně zajímavé dílo, které čtenáře pobaví, informuje či fascinuje nebo řidčeji jako pramen zeměpisného či historického poznání (případně dílo mohlo získat statut učebnice, jako spis Dionýsia Periégéta). Taková díla však byla většinou rozpuštěna ve velkých kompilacích, které je používaly jako pramen. Důležitým aspektem konečně je i jméno významné osobnosti, které s dílem souviselo, ačkoli tato osobnost nemusela být autorem. Touto osobností mohla být významná postava dějin (Alexandr) nebo epitomátor díla, kterého mohl spis zaujmout z výše uvedených důvodů.      


 

IV. Řecký literární cestovatel a jeho další život1

 

Chceme-li hovořit o řeckém literárním cestovateli, je třeba nejprve připomenout, v jakých dílech někoho takového vůbec nacházíme a jaké povahy tato postava vlastně je. Dosud jsme se setkali se čtyřmi různými možnostmi. Někde není zmínka o žádném cestovateli, spis je spíše sbírkou faktů, jinde cestovatel popisuje to, co viděl, aniž by do děje nějak sám zasahoval, jen připomíná, že zde byl. Ve třetím případě je vlastně cestovatelem sám čtenář, který je spisovatelem navigován. Dalo by se říci, že autor-cestovatel vlastně kontroluje postup cestovatele-čtenáře či cestovatele-uživatele. Jedná se o cestování ve druhé osobě, které jsme zmiňovali v úvodu. Ze zdánlivé přítomnosti obou stran v díle (tedy autora-průvodce a čtenáře-cestovatele, a už virtuálního či skutečného) však vyplývá, že samotný spis žádného hrdinu nemá, nebo žádná ze stran se v díle ve skutečnosti jako živá postava neobjeví. Jasnou představu o tomto fenoménu si lze učinit četbou současného turistického průvodce, kde může být tento vztah čtenáře k autorovi vyjádřen rovněž výkladem v první osobě plurálu budoucího času (evokace společné cesty)[130].

 Poslední a pro nás nejvýznamnější případ zahrnuje díla, v nichž se cestovatel nachází jako jednající postava. V některých spisech může stát samozřejmě autor nad dějem a sledovat pohyb cestující osoby, která je hlavní postavou díla, a přichází do styku i s jinými postavami (er-forma). Tu ve starověku  nacházíme v popisech válečných tažení (historická biografie, cesta skutečná) nebo v románech (cesta neskutečná), později například v severských či irských cestopisných ságách. Ve speciálním případě se autor-cestovatel sice v díle objevuje, ale hovoří o sobě ve třetí osobě (Anabasis). Cestovatel, který sám vypráví o svém putování (ich-forma), se nachází především v 9.-12. zpěvu Odysseje (mytická cesta), v cestovních zprávách (skutečná cesta) a ve fiktivních cestopisech (Pravdivé příběhy, částečně Iambúlos - vymyšlená cesta). Podobné pasáže jsme nalezli i v románech (Kalasiridovo vyprávění v Aithiopikách, vyprávění Kleitofontovo v Achilleovi Tatiovi). Dále můžeme rozlišit pozici cestovatele v příběhu. Hlavním hrdinou může být osoba, která putuje po světě osamocená, často po souši i po moři. Taková postava nemá svůj vlastní dopravní prostředek, často nemá ani jistý cíl své cesty, způsob i směr cestování značně ovlivňují okolnosti (putování Iambúlovo, Sindibádovo, Gulliverovo a Odysseovo po ztroskotání jeho plavidla). Do této skupiny také patří pozdější misionářské a náboženské poutě (zde však může mít hlavní hrdina souputníka) a některé obchodní cesty (Choždenije za tri morja, cesty arabských obchodníků). V řeckém románě jsou takoví osamocení hrdinové dva. Je-li vypravěčem sám autor, užívá většinou první osoby singuláru, plurál se objevuje v případě, pokud jej zrovna někdo doprovází (Egeria například chodí ve skupině).

Na druhé straně stojí objevné expedice a výpravy politického rázu, včetně vojenského tažení. Hlavním hrdinou je zde tedy vlastně celé mužstvo (vojsko) či posádka lodi, z nichž nejdůležitější postavou bývá vojevůdce, respektive kapitán. Z hlediska perspektivy samotného díla musíme rozlišovat případy, kdy je pisatelem spisu sám vůdce výpravy (Hannón, Nearchos, Arriános, Kolumbus, Cortés) nebo člen posádky či mužstva, v některých případech oficiálně pověřený zaznamenáním událostí (např. Václav Šašek z Bířkova, Antonio Pigafetta[131], Kallisthenés). V obou případech je kolektivním hlavním hrdinou mužstvo (vyprávění v první osobě čísla množného), přičemž perspektiva vůdce výpravy, jenž v obou případech představuje hlavní osobu díla, bývá jednou vyjadřována v ich-formě a podruhé v er-formě. V případě námořní výpravy loď nebo flotila poskytuje expedici určité zázemí, výprava je přesně hierarchicky organizována, podobně jako vojsko. Členství ve skupině poutníků je nezávazné, jednotlivé osoby jsou vedeny stejným cílem, ale nejsou si podřízeni jako kapitán a jeho muži.

Pokud se podíváme podrobněji na hlavního kapitána Odyssea, protagonisty cestovních zpráv a Pravdivých příběhů, můžeme konstatovat, že tyto postavy jsou vůdci převážně objevných expedic[132]. Hannón se přímo o sobě v dochované verzi svého díla nezmiňuje (kromě titulu), hrdinou je pouze posádka, v ostatních případech vypravěč-kapitán občas z davu vystupuje, často aby vydal určitý rozkaz, nechal něco vykonat podle svého uvážení[133]. V Arriánovi (Obeplutí Černého moře) a Nearchovi vypravěč může na sebe poukázat v případě, kdy vyjádří svůj názor na to, co viděl[134]. Rovněž bývá zmíňováno citové rozpoložení hrdiny či celého mužstva[135]. Rozsáhlejší informace o vnitřním životě a pocitech cestovatele se dovídáme spíše v novější době. Vzpomeňme si však kupříkladu na bědování Odysseovo (XIII.200-216), který nepoznal, že se nachází na svém rodném ostrově, a srovnejme je s beznadějí tverského kupce, který neví, jak se dostane z Indie domů (Nikitin 1980 s. 69). Tyto citové výlevy jsou mimo jiné projevem samoty cestovatele.

V Odysseji a Nearchovi (a rovněž v Pravdivých příbězích) jsou obsaženy i přímé řeči, rozhovory hrdiny s domorodci nebo s některým z jeho mužů. Zajímavé je, že rozhovory Nearcha s Alexandrem a Archiou (34.9-12) před počátkem expedice a během setkání s Alexandrovým vojskem v Karmánii Arriános zprostředkovává v řeči přímé, ale komunikace na moři či na přilehlém pobřeží je předvedena v řeči nepřímé (např. hádka s Onésikritem 32.9-11). To by mohlo znamenat, že posledně zmiňované pasáže jsou převyprávěny přímo z Nearchova původního spisu, kdežto epizody o jmenování Nearcha admirálem a jeho setkání s králem jsou přidány a dopracovány Arriánem na základě jiných pramenů.

Základní činností, kterou kromě samotné plavby posádka a s ní i její velitel vykonávají, je samotné pozorování krajiny, zvířat, rostlin a domorodců, které míjejí. A právě toto pozorování je často hlavním důvodem jejich cesty nebo také jejím hlavním přínosem. Takové pozorování může být v díle přímo vyjádřeno[136], čímž se vlastně stvrzuje věrohodnost uvedené informace, protože ji vidělo tolik lidí na vlastní oči[137]. Ostatně některá díla, popisující vzdálené země, se omezují pouze na podobné shrnující konstatování, které není jako v cestovních zprávách a příbuzných spisech spojeno s dějem a aktuálním prožitkem. Kromě samotného pozorování však cestovatel získává informace pro výslednou knihu také prostřednictvím komunikace s domorodci, především s tlumočníky, kteří jsou zároveň průvodci po oblasti, jíž se cestovatel vydává. Tito tlumočníci či průvodci nazývají před cestovateli navštívená místa jménem a poučují je o dalších lokalitách, která již samotní cestovatelé na vlastní oči vidět nemohli, nebo jim vyprávějí místní pověsti a historii (např. Lorelei Perského zálivu v Nearchově periplu). Takové postavy jsou obsaženy již v epose. Zde dokonce radí cestovatelům, kudy se mají vydat (cestopisné pasáže ve druhé osobě).

Jedním ze základních rysů, jímž se cestopis liší od jiných spisů souvisejících se zeměpisem, jsou zážitky cestovatelů. Je to tedy právě děj, vyprávění, které sbližuje skutečného cestovatele, jenž dokonce mohl dílo sám napsat, s románovými postavami. Zážitky postav vymyšlených a skutečných mohou být přitom velmi podobné nebo dokonce stejné. Vzpomeňme si na topos bouře (nebo obecně boj s přírodou), která se objevuje několikrát v Odysseji, v románech, ale také například v Arriánovi. Ve všech uvedených dílech také objevujeme střety cestovatelů s domorodci. Od nich se může posádka snažit získat potraviny nebo s nimi může válčit z jiných důvodů (ve válečných taženích). Cestovatelé se střetávají také s různými zvířaty (např. s Nearchovou a Lúkiánovou velrybou).

Pokud srovnáme tyto charakteristiky cestovatele s románovým hrdinou, můžeme zopakovat, že románový hrdina se téměř nevěnuje pozorování, lépe řečeno, pozorování není jeho záměrem. Zeměpisné exkurzy, které se mohou v románech vyskytovat, totiž nepocházejí od románového hrdiny, ale od autora, který chtěl román tímto způsobem obohatit o pár zajímavostí. Hlavní náplní života románového hrdiny jsou totiž zážitky a dobrodružství, což mimo jiné souvisí i s faktem, že necestuje dobrovolně. Absence vlastních zážitků (nepočítáme-li možné historické či mytologické exkurzy) je naopak typická pro periégése a obecně pro spisy zeměpisné. Z toho, co zde bylo řečeno, tedy vyplývá, že cestovatel a tím i samotný cestopis se nachází mezi těmito extrémy a spojuje v sobě charakteristiky obou směrů.

Všimněme si, že podobné charakteristiky cestovatele nalézáme také v Xenofontově Anabasi, kde sice o své osobě autor hovoří v er-formě, ale jinak se představuje (hlavně od 3. knihy) jako téměř nejdůležitější osoba výpravy, která radí ostatním či s nimi komunikuje. Hlavním hrdinou je však bezesporu v celém díle vojsko, jehož vedení a způsob cestování se v průběhu cesty mění. Pozorování provedené samotným autorem je zde rovněž živě vylíčeno, zážitky kolektivního hrdiny jsou předvedeny velmi barvitě. V jiných popisech válečných tažení, jaké lze najít rovněž v mnoha historických dílech (v Arriánově spisu o Alexandrově tažení, ale i v Caesarových Zápiscích), samotný velitel jakožto hlavní hrdina vojsko značně převyšuje[138]. To vyplývá rovněž z faktu, že vyprávění je nepřímé, vliv na to má i úcta spisovatele k vojevůdci[139].

Cestovní zprávy vznikaly vlastně až po návratu z expedice, představují tedy de facto vzpomínky. Autor-cestovatel hovoří o událostech s tím, že sám již ví, jak se udály, a může ze svých vzpomínek vybírat právě to, co považuje za zajímavé, užitečné nebo důležité. Vyprávění probíhá v minulém čase (srv. průvodce, kde je užíván rozkazovací způsob či nověji budoucí čas), autor při psaní podstupuje proces vzpomínání, jistě většinou s pomocí svých poznámek nebo dalších pramenů, jimiž chce své dílo obohatit. Mimo své poznámky a pozorování se cestovatel většinou také snaží fakta, která ve svém díle představuje, náležitě vysvětlit a leckdy se obrací rovněž na samotného čtenáře (v dopisech - např. Arriánovo Obeplutí Černého moře). Přes formální podobnost zaznamenáváme zcela jiný proces v případě fiktivních cestopisů. V Pravdivých příbězích autor sice také jakoby vzpomíná na uskutečněnou cestu, sám ale ve skutečnosti během psaní celý příběh vytváří.

Pro jakéhokoli cestovatele je typické jeho nahlížení a pozorování nového, neznámého světa z pohledu jeho vlastního kulturního zázemí. Samy cestopisy jsou určeny obyvatelům jedné kulturní oblasti, kteří mohou reagovat na některé narážky, nebo jim je možné jisté skutečnosti přiblížit pouze v porovnání se skutečnostmi nacházejícími se v jejich zemi. Navíc v jazyce cestovatele nemusí být dostatečné prostředky pro vyjádření cizí skutečnosti. S tím souvisí známé ztotožňování cizích božstev s bohy řeckými (interpretatio graeca) nebo naopak pozdější striktní rozdělování křesanů (respektive muslimů) a nevěřících, často bez hlubší snahy o pochopení místní mentality. Z rozdílu kultur mohou během cesty vznikat také konflikty. Cestovatelé se často dopouští loupení a vražd kvůli svým základním lidským potřebám, z jejich perspektivy se jedná o běžný a v podstatě nevyhnutelný postup, v očích domorodců se však stávají nepřáteli a škůdci, proti nimž je třeba se bránit (např. časté scény z Anabase). Navíc kromě své vlastní perspektivy cestovatelé často přejímají i perspektivu svých průvodců nebo tlumočníků, kteří je s neznámou krajinou seznamují. To je také často zdrojem zkreslenosti informací, jelikož ty mohou být závislé mimo jiné na úrovni vztahů mezi domorodými kmeny[140].

Všechny tyto charakteristiky nalézáme také u neantických cestovatelů a nebylo by proto vůbec složité rozebrat podobným způsobem kteroukoli hlavní postavu ze současného cestopisu. Právě v dnešní produkci je velice zřetelný onen poslední aspekt kulturní perspektivy. Autoři objevují vzdálená místa, o nichž si dnes můžeme leccos přečíst i v základních zeměpisných příručkách, pro své krajany, snaží se jim nabídnout srovnání s jejich způsobem života, což je důvodem, proč má stále smysl cestovat a zanechávat o svém putování zprávy. Většina objevů zeměpisně-etnografických, a starověké či pozdější, nejsou vlastně objevy v pravém slova smyslu, je to rozšíření vědění své vlastní kultury. Vždy podobně jako Evropané dramaticky objevovali Čínu či Ameriku, obyvatelé těchto oblastí mohli prožívat neméně napínavé příběhy při svém objevování Evropy.


 

D/ Závěr

 

Nyní by bylo vhodné rekapitulovat závěry, ke kterým jsme během našeho zkoumání došli. Vrame se proto opět na začátek, kdy jsme vyšli z obecných charakteristik žánru a žánru cestopisného. Společným jmenovatelem děl, kterými jsme se zabývali, bylo téma cesty. Jednalo se o různé popisy cest, které jsme nalezli v rozličných antických žánrech a formách. Většina děl byla prozaická, ale nemohli jsme se vyhnout ani eposu, psanému v hexametru. Rozvržení a kompozice děl byly rovněž dosti odlišné. Především jsme shledali různý podíl vlastní cestopisné látky v rámci jednotlivých děl. Mohli jsme tak od sebe hned na počátku odlišit díla, v nichž představují cestopisné pasáže jednu ze složek a nikoli jediné hlavní téma, například epos, historii a román. Z označení takových děl totiž a priori nevyplývá, že by měly cestopisné prvky obsahovat, protože se docela dobře mohou obejít i bez nich. Mohli jsme však konstatovat, že v určitých eposech, řeckém milostném románě nebo popisech válečných tažení má motiv cesty nezanedbatelnou úlohu. Jiná díla jsou zcela zaměřena na popis nějaké cesty nebo trasy (periplús) a věnují se proto převážně systematickému výkladu o jejím průběhu. Obecně můžeme konstatovat, že pro nazvání díla cestopisem musí být cestopisná tématika v díle převažující, a nikoli pouze částečně přítomná.

Obsahem cestopisného tématu je pak popis určitého putování, k němuž neodmyslitelně patří cestovatelovy postřehy (poznatky), týkající se zejména údajů přírodopisných (krajina, fauna a flóra) a národopisných. Pro cestopis je pak typické spojení těchto údajů dějem, tedy vlastním vyprávěním, které obsahuje mimo tyto údaje také vlastní zážitky cestovatelovy. Cestopis je proto žánrem, který obsahuje jednak popis a jednak samotný děj, do něhož je tento popis vložen. Literární vývoj děl soustředěných na popis směřoval od periégése ke statické utopii a geografii, tendence zdůrazňující děj vyústila v román a další ryze narativní formy. 

Pro pochopení rozebíraných děl bylo důležité si uvědomit záměr autorův, který definuje jeho vztah ke čtenáři. Tak jsme mohli rozdělit popisovaná díla na tři velké skupiny spisů, jimiž chce spisovatel svého čtenáře poučit, pobavit nebo mu poradit. Ačkoli se tyto principy mohou překrývat, přesto jsme viděli, že vždy je jeden z principů převažující. Dokonce jsme byli s to postavit paralelně vedle sebe formálně shodná díla, která se od sebe lišila pouze záměrem, přičemž jedna se snažila čtenáři představit pravdivé informace a jiná jej nadchnout fantazií a dobrodružstvím. Zaujala nás však především díla, která usilovala různým způsobem o spojení všech tří principů, ačkoli tak často hazardovala se svou věrohodností. Právě cestopis by měl obsahovat rovnoměrně všechny tři principy. V románě je totiž silnější složka pobavení, v periégétických a zeměpisných spisech poučení a radami se zabývají převážně průvodce. Cestopis by měl čtenáře poučit nebo se alespoň snažit vytvořit takový dojem (fiktivní cestopisy) čtivou narativní formou, přičemž díky své struktuře předpokládá využití nabízených informací čtenářem. Otázka, jíž jsme se v této práci věnovali celkem důkladně, je perspektiva autora. Především jsme se soustředili na skutečnost, je-li osoba cestovatele vůbec v díle obsažena a jaký je její vztah ke spisovateli, případně ke čtenáři. Nejtypičtější pro cestopisný žánr je vypravování o cestě v první osobě, přičemž v ideálním případě je autor zároveň cestovatelem.

Svou cestu napříč řeckou literární tradicí jsme zahájili cestami mytickými, které lze považovat za vzpomínky na cestování a události doby archaické a mykénské. Mezi nejvýznamnější mytologické cykly, v nichž se cestuje, patří cyklus o Argonautech (jeho stará forma se však nedochovala) a Nostoi. Odysseovo vyprávění o strastiplném návratu do vlasti zachycuje několik zpěvů homérské Odysseje, které obsahují v zásadě všechny cestopisné prvky, jež objevujeme v dalších dílech. Proto lze tyto pasáže Odysseje považovat za předchůdce pozdějších, především fiktivních cestopisů. Mimoto se v Odysseji objevují také místa, kde jedna z postav vysvětluje hrdinovi cestu podobně, jak to nacházíme v pozdějších dílech navigačních a ve svém důsledku i v moderních průvodcích. Zachovaly se rovněž některé další starověké cestopisné eposy, jako např. helénistická Argonautika či Vergiliova Aeneida. Jejich autoři však svá díla píší již se znalostmi různých interpretací homérského zeměpisu a umisují mytické hrdiny do geografického rámce své doby. Kulturně-literární dosah homérského eposu je obrovský, jeho následovníky či paralely k němu nacházíme ve fiktivních cestopisech všech epoch, například v irských cestopisných ságách.

Odpovědí na epickou tradici je vytváření map v Iónii na základě poznatků z reálných putování, uskutečněných v rámci řecké kolonizace. Periégétové (např. Hekataios) se snaží co nejlépe popsat současný  svět a pokoušejí se mimo jiné o zanesení mytologického světa na mapu. Periégétická tradice vytvořila rovněž díla, ve kterých se autoři snaží o pozvednutí důvěryhodnosti poskytovaných informací zdůrazňováním svého přímého svědectví (Hérodotos), nebo specializované průvodce (Pausániás). Další vývoj periégésí směřoval buď k posílení kartografických ambicí spisovatele, které vyústily ve vznik geografie, nebo čerpal z atraktivity vzdálených regionů a mohl se tak ve svém popisu dostat až na hranici skutečnosti a fantazie (Ktésiás). Právě tato tendence dala vzniknout ještě ve starověku utopiím, které zhusta sloužily k vyjádření společenských, filosofických či teologických názorů spisovatele, a paradoxografické literatuře, na niž částečně navázaly oblíbené středověké cestopisy Marca Pola a tzv. Mandevilla. 

Ztvárněním putování po jedné námořní trase se stal periplús, který mohl popisovat tuto trasu na základě různých zdrojů a bez přítomnosti hrdiny-cestovatele (periégétický periplús - např. Pseudo-Skylax) nebo vyprávět o zážitcích a poznatcích samotného cestovatele a jeho mužů v průběhu jednoho určitého putování (cestovní zpráva). Přizpůsobením těchto děl pro praktické využití při navigaci lodi vznikl navigační periplús (či periplús-průvodce, např. Stadiasmos), který zachoval strohost a stručnost periplů periégétických a vyprávění cestovních zpráv přetvořil v námořnické rady. Na tradici cestovních zpráv navázaly středověké a novověké cestopisy, které mohou pojednávat, podobně jako většinou nedochované starověké zprávy, o cestách námořních i pozemních, obchodních, inspekčních, diplomatických, objevných či nábožensky motivovaných. Vznikaly a stále vznikají vyprávění o cestách do neskutečných oblastí, která mohou vycházet z epických tradic nebo z touhy po vyrovnání se s bílými místy na mapě (např. Gulliverovy cesty).

Cestopisné rysy jsme zaznamenali rovněž v historiografii. Můžeme je nalézt především v historických dílech zabývajících se kratšími dějinnými obdobími nebo dokonce jednou osobností. Obzvláště často objevujeme popisy putování, většinou spolu s přírodopisnými a národopisnými exkurzy (jako v periplech a periégésích), v dílech pojednávajících o vojenských taženích do méně známých či neznámých končin. Autory takových spisů mohou být sami vojevůdci (např. Caesar), účastníci pochodu (např. Kalllisthenés) či historici, kteří informují o událostech na základě studia pramenů (např. Polýbios). Podrobněji jsme se zabývali Xenofontovou Anabasí, sestávající ze třech cestovních etap, z nichž především druhé dvě se formálně značně podobají cestovním zprávám.. Žánr historické biografie má nepochybný vliv také na pozdější cestopisy a jeho protipólem je román. Jako přechod mezi historickou biografií a románem lze chápat historické romány (např. Kýrovo vychování, Román o Alexandrovi). V řeckém románu dobrodružném má putování významnou úlohu, samotný popis cesty se však soustředí na osudy hlavních hrdinů na úkor dalších poznámek a exkurzů cestopisného rázu, které se v dobrodružném románě mohou vyskytovat pouze pro dokreslení exotičnosti scény. Následovníky řeckého románu jsou romány latinské, pozdější hagiografie a další narativní díla.

Pokud jsme všechny výše uvedené charakteristiky cestopisu nalezli v některém ze zkoumaných děl starořecké literatury, můžeme konstatovat, že cestopis jako žánr v antické literatuře existoval. Tuto skutečnost nám bohatě potvrzuje především srovnávání antických děl s pozdějšími spisy, jimž označení cestopis nebývá upíráno. Mimoto to dokazuje, že starověk byl i ve vývoji cestopisu jedním z inspiračních a formálních zdrojů pro pozdější literární vývoj. Navíc je z naší práce patrné, že námi zkoumaná doba byla časem hledání a zkoušení různých forem a vlastně krystalizací jednotlivých směrů, které daly ve svém důsledku základ moderním vědeckým studiím, zeměpisným příručkám, průvodcům, narativní fikci i samotnému cestopisu.

Za zástupce cestopisu ve starořecké literatuře můžeme tedy považovat především cestovní zprávy (Hannónova, Nearchova, Arriánova), které původně představují vlastní vyprávění autora o určité vykonané cestě. Dochované cestovní zprávy mají formu periplu, to ovšem neznamená, že by ve starověku nemohl existovat i cestopis popisující cestu pozemní. Tomu se velice blíží Xenofontova Anabasis. Proti těmto dílům můžeme postavit fiktivní cestopis Lúkiánův (Pravdivé příběhy) a mytologický cestopis, který je součástí eposu (Odysseovo vypravování). Tato díla či pasáže fingují bezprostřední svědectví cestovatele o vykonané cestě, ve skutečnosti však nebyly napsány podle zkušeností z jediné plavby, ale jsou ohlasem mnoha různých plaveb nebo, jako v případě Lúkiána, reálných cestopisů. Jejich další literární vliv je obrovský.

Ke skepsi stran existence cestopisu jako starověkého literárního žánru ovšem může vést zlomkovitost či nepřímé zachování starověkých cestopisných děl a částečně z toho vyplývající zařazení cestopisných pasáží v rámci větších celků či žánrů. Vždy Hannón je volným překladem z fénického originálu, z Nearchova spisu se zachovala epitomé a Arriánův spis má relativně málo dějových pasáží. Anabasis se snaží navodit dojem objektivního historického díla. Kvůli těmto problémům bývají starověká cestopisná díla řazena mezi různé žánry a tím vlastně od sebe uměle oddělována. Není však důvod se domnívat, že by byl dosah cestopisných děl ve starořecké literatuře tak marginální, jak by se snad na první pohled mohlo zdát. Vždy ve všech žánrech zaznamenáváme hluboké literární ztráty, jejichž velikost si sotva můžeme představit. Naopak musíme děkovat náhodě a dalším okolnostem, že nám dovolily alespoň částečně se seznámit s antickou cestopisnou produkcí.

Ohlasy bohatství této produkce a její poznatky pomalu dláždily cestu všeobecnému poznání obydleného světa. Vlivy antických cestopisných děl a jejich témat vidíme také v jiných žánrech a především v dalším vývoji, který do jisté míry poskytuje analogii k situaci starověké. Ve starověku však často nemůžeme na základě pouhé zmínky nedochované dílo přesně zařadit. Nevíme, jednalo-li se o cestovní zprávu nebo jiný typ periplu, který obsahoval pouze popisná fakta. Můžeme se ale domnívat, že právě cestovní zpráva nepředstavovala ojedinělý jev, ale její vyhotovení bylo pro leckteré pisatele povinností, podobně jako v pozdějších staletích. Cestovní zpráva se tedy stala přímým předobrazem středověkých a novověkých cestopisů, popisujících skutečné cesty. Otevřeme-li dnes jakoukoli současnou knihu tohoto žánru, brzy si všimneme týchž formálních prvků a podobných situací, které se vyskytují již v dílech vzniklých dávno před naším letopočtem.


 

LITERATURA

 

Prameny

a/ antická díla

Jacoby F.: Fragmenta Historicorum Graecorum I. Berlin 1923, II. Berlin 1930

Müller K.: Geographi Graeci Minores (GGM) I, II, Paris 1855-61

Hirschig W.A.: Erotici scriptores. Paris 1856

Paradoxographorum Graecorum reliquiae. Milano 1965

Agatharchidés: in: Photius: Bibliothèque VII. (ed. René Henry). Paris 1974, s. 133-189 (250)

Achille Tatius: Le roman de Leucippé et Clitophon (ed. Garnaud). Paris 1991

 

Antonii Diogenis De incredibilibus quae ultra Thulem insulam sunt. in: Erotici scriptores, s. 507-512

Antónios Diogenés: Neuvěřitelné příběhy, jež se udály za ostrovem Thulé. in: Dobrodružství lásky. Řecký román I. Praha 2001, s. 285-6

Arrian: Der Alexanderzug/Indische Geschichte I. - II. Berlin 1985

Arrien: Périple du Pont-Euxin (red. A. Silberman). Paris 1995

Arrianus: Periplus Ponti Euxini. in: GGM I, s. 370-401

Avienus.: Ora Maritima (Ed.Schulter)-Barcelona/Berlin 1955. GGM II., s. 177-200

Caesar, C. Iulius: Bellum Gallicum (red. O. Seel). Leipzig 1968

Caesar, C. Iulius: Zápisky o válce gallské. in: Válečné paměti. Praha 1972, s. 29-296

Euhémeros. in: Diodori Bibliotheca historica (red. F. Vogel) Leipzig 1890, s. 60-69 (V.41-46)

Euhémeros: Posvátný nápis. in: Dobrodružství lásky. Řecký román I. Praha 2001, s. 271-6

Hanno: Periplus. in: GGM I., s. 1-14

Hekataios z Abdér. O Hyperborejcích. in: Dobrodružství lásky. Řecký román I. Praha 2001, s. 277-9

Hecataeus: Fragmenta. in: Jacoby: Fragmenta Historicorum Graecorum I. Berlin 1923, s. 1-47

Heliodori Aethiopicorum libri X. in: Erotici scriptores s. 225-412

Heliodor: Opowieœć etiopska o Theagenesie i Chariklei. Poznań 2000

Herodotus: Historiae (red. H.B. Rosén) I. Leipzig-Stuttgart 1987, II. Leipzig 1997

Gerodot: Istorija. Leningrad 1972 (překlad s podrobným rejstříkem)

Hésiode: Théogonie. Les travaux et les jours. Le bouclier (red. P. Mazon). Paris 1992

Hésiodos: Železný věk. Praha 1976

Homerus: Odyssea (red. A. Ludwick) I-II. Stuttgart-Leipzig 1998

Homér: Odysseia. Praha 1967

Charitonis De Chaerea et Callirrhoe in: Erotici scriptores s. 415-503

Charitón: O věrné lásce Chairea a Kallirhoy. Praha 1967

Iambúlos. in: Diodori Bibliotheca historica (red. F. Vogel) Leipzig 1888, s. 257-266 (II. 55-60)

Iambúlos: Sluneční ostrovy. in: Dobrodružství lásky. Řecký román I. Praha 2001, s. 279-285

Ctésias: in. Photius: Bibliothèque I. (ed. René Henry). Paris 1959, s. 133-147

Live, T.: Histoire Romaine IV (red. J. Bayet). Paris 1946

Livius, T. IV. Praha 1974 

Longi pastoralium libri IV. in: Erotici scriptores s. 131-179

Longos: Pastýřské příběhy Dafnida a Chloe. Praha 1945

Lucianus: )Alhqou=j i(stori/aj A, B . in: Opera II.1 (red. C. Jacobitz). Leipzig 1913

Lúkiános: Pravdivé příběhy. in: Lúkiános: Pravdivé výmysly. Praha 1983

Marcianus: Periplus Maris Exteri. in: GGM I. s. 515ff.

Pausaniae Descriptio Graeciae (red. L. Dindorf) Paris 1845

Pausániás: Cesta po Řecku I. Praha 1973, II. Praha 1974

La Périple de la Mer Érythrée (red. H. Frisk). Göteborg Paris 1966

Plinius: Naturkunde III./IV. Darmstadt 1988

Pline l’Ancien: Histoire naturelle, livre V.  Paris 1960, livre VI. Paris 1980, livre XXXVII. Paris 1972

Polybe: Histoires III. (red. J. Foucault). Paris 1971

Pomponii Melae De chorographia libri III. (red. G. Ranstrand) Göteborg 1971

Pomponius Mela: O položenii zemli. In: Antičnaja geografija (red. M.S. Bodnarskij). Moskva 1953, s. 178-237

Pseudo-Arrianus: in: Diller, A., The Tradition of the Minor Greek Geographers, Lancaster 1952, s. 102-146

Pseudo-Callisthenes: Historia Alexandri Magni (red. W. Kroll) Berlin 1926

Pseudo-Skylax: Periplus. in: GGM I., s. 15-96

Ptolemaeus, Claudius: Geographia I.1.2 (red. K. Müller). Paris 1883-1901

Ptolemaios K.: Rukovodstvo po geografii I. in: Antičnaja geografija (red. M.S. Bodnarskij). Moskva 1953, s. 286-318

Stadiasmos Maris Magni. GGM I., s. 427-514

Strabonis Geographica I-II. (red. F. Spordone) Roma 1963

Strabon: Geografija v semnadcati knigach. Moskva 2004 

Tacitus, P. Cornelius: Libri qui supersunt (red. K. Halm). Leipzig 1877

Tacitus, P. Cornelius: Z dějin císařského Říma. Praha 1976

Theopompos. in: Claudii Aeliani Varia historia. Epistolae. Fragmenta (red. R. Hercher). Leipzig 1866, s. 47-49 (III.18)

Theopompos: O městech Zbožném a Bojovném. in: Dobrodružství lásky. Řecký román I. Praha 2001, s. 269-270

Virgile: Énéide I (red. H. Goeltzer) Paris 1948, II (red. R. Durand) Paris 1948

Vergilius: Aeneis. Praha Svoboda 1970

Xenofón: Expeditio Cyri (red. C. Hude). Leipzig Teubner 1972

Xenophon: Ephesiaca. in: Erotici scriptores s. 27-127

Xenofón z Efesu: Efeské příběhy. in: Dobrodružství lásky. Řecký román I. Praha 2001, s. 181-246

 

b/ neantická díla

Alexandreida (red. Václav Vážný). Praha 1963 (vydání staročeské verze z přelomu 13. a 14. století)

Cestopis tzv. Mandevilla, Praha 1963 (český překlad z počátku 15. století)

Colón C.: Textos y documentos completos. Madrid 1997

Cortés H.: Dopisy. Praha 2000

Bičurin N.J.: Sobranie svedenij o narodach, obitavšich v drevnije vremena v Srednej Azii II. Moskva-Leningrad 1950 (výbor z překladů čínských kronik)

Ferrand G.: Voyage du marchande arabe Sulaymân en Inde et en Chine. Paris 1922 (překlad arabského originálu)

Hasištejnský z Lobkovic J.: Putování ke svatému hrobu. Praha 1907

Itinerarium Egeriae - Putování Egeriino (red. M. Hejtmanová) České Budějovice 1999

Journal de bord de Saint Brendan (red. R.Y. Creston). Paris 1957 (překlad latinského originálu)

Cosmas Indicopleustes: Topographia Christiana (red. B. de Montfaucon). in: Patrologiae cursus completus - Series Graeca 88 (red. J.P. Migne). Paris 1864

Nikitin, A.: Choždenije za tri morja. Moskva 1980

O vse vidavšem. in: Poezija i proza drevnego Vostoka. Moskva 1973, s. 166-220 (překlad akkadského originálu)

Polo, M.: Milion. Praha 1950 (český překlad z počátku 15. století)

Sévérac, J.C. de: Les merveilles de l’Asie. Paris 1925 (překlad latinského originálu)

Sindbad-morechod. Moskva 1986 (překlad arabského originálu)

Skazka poterpevšego korablekrušenije. in: Poezija i proza drevnego Vostoka. Moskva 1973, s. 33-38 (překlad staroegyptského originálu)

Šašek z Bířkova V.: Deník o jízdě a putování pana Lva z Rožmitálu a z Blatné z Čech až na konec světa. Praha 1974

Viaggio del Beato Odorico da Pordenone. Milano 1931 (překlad latinského originálu)

 

Sekundární literatura

Amiotti G.: Le Isole Fortunate. in: Geografia e storiografia nel mondo classico (red. Marta Sordi). Milano 1988, s. 166-177

Antičnaja geografija (red. M.S. Bodnarskij). Moskva 1953

Aujac G.: Claude Ptolémée-astronome, astrologue, géographe. Paris 1993

Bachtin M.M.: Voprosy literatury i estetiki. Moskva 1975

Bejker Dž.: Istorija geografičeskich otkrytij i issledovanij. Moskva 1950

Berger H.: Geschichte der wissenschaftlichen Erdkunde der Griechen I.-IV. Leipzig 1887

Bichler R.: Herodotos Welt. Berlin 2001

Bouzek J.: The Aegean, Anatolia and Europe: Cultural interrelations in the 2nd millenium B.C. Praha 1985

Burian J.: Periplus. in: Der Neue Pauly 9. Stuttgart-Weimar 2000, s. 586

Campbell M.B.: The Witness and the Other World, Ithaca  London 1988

Carpenter R.: Folktale, fiction and saga in Homeric Epics. Berkeley 1974

Cary M., Warmington E.H.: The Ancient Explorers. New York 1929

Cassidy V.F.: The voyage of an island. in: Speculum XXXVIII/4 (1963), s. 595-602

Casson L.: Ships and Seamanship in the Ancient World, Princeton 1971

Casson L.:The sea route to India, Periplus maris Erythrei. in: Classical Quaterly XXXIV/1984, s. 473-9

Cirkin J.B.: Pervyje grečeskije plavanija v Atlantičeskom okeane. in: Vestnik drevnej istoriii 98/1966, s. 116-28

Diller A.: The Tradition of the Minor Greek Geographers. Lancaster 1952

Dovatur A.I., Kallistov D.P., Šišova I.A.: Narody našej strany v Istorii Gerodota. Moskva 1982

Easterling P.E., Knox B.: The Cambridge History of Classical Greek Literature. Cambridge 1987

Finley M.I.: The World of Odysseus. New York 1959

Finley J.H.: Homer’s Odyssey. Cambridge - London 1978

Fradkin N.G.: Obraz zemli. Moskva 1974

Fritz K. von: Griechische Geschichtsschreibung. Berlin 1967

Gardiner-Garden J.: Eudoxos, Skylax and the Syrmatani. In: Eranos 1988/LXXXVI, s. 31-42

Gärtner H.A.: Markianos. in: Der Neue Pauly 7. Stuttgart - Weimar 1999, s. 916-917

Gozzoli S.: Etnografia e politica in Agatarchide. in: Athanaeum 1978/LVI. s. 54-79

Gregorio L. di: Apista hyper Thúlén di Antonio Diogene. In: Aevum 1968/XVII, s. 199-211

Guminskij V.M.: Putešestvije. in: Literaturnyj enciklopedičnyj slovar’. Moskva 1987, s. 314-315

Hägg T.: The Novel in Antiquity. Berkeley 1983

Havelock E.A.: Preface to Plato. Cambridge - London 1982

Hennig R.: Die Geographie des homerischen Epos. Leipzig - Berlin 1934

Hennig R.: Terrae Incognitae I.,II. Leiden 1936,1937

Heubeck A., Hoekstra A.: A Commentary on Homers Odyssey I,II. Oxford 1990

Holzberg N.: Der antike Roman. München  - Zürich 1986

Horák B.: Dějiny zeměpisu I., Praha 1954

Hvišč J.: Problémy literárnej genológie. Bratislava 1979

Chalizev V.J. Meletinskij J.M.: Epos. in: Literaturnyj enciklopedičnyj slovar’. Moskva 1987. s. 513-515

Istorija vsemirnoj literatury I. (red. I.S. Braginskij) Moskva 1983, II. (red. Ch.G. Korogly, A.D. Michajlov) Moskva 1984

Johne R.: Zur Figurencharakteristik im antiken Roman. In: Kuch H. a kol.: Der antike Roman. Berlin 1989, s. 150-177

Kirk G.S.: The songs of Homer. Cambridge 1962

Knott E., Murphy G.: Early Irish Literature. London 1966

Kožinov V.V.: Žanr. in: Literaturnyj enciklopedičnyj slovar’. Moskva 1987, s.166-167

Krausová N.: Rozprávač a románové kategórie. Bratislava 1972

Kretschmer K.: Geschichte der Geographie, Berlin - Leipzig 1912

Kuch H. a kol.: Der antike Roman, Berlin 1989 

Lanzilotta E.: Geografia e storia da Ecateo a Tucidide. in: Geografia e storiografia nel mondo classico (red. Marta Sordi). Milano 1988, s. 19-31

Le monde du roman grec (red. M.-F. Baslez, P. Hoffman, M. Trédé). Paris 1992

Lesky A.: Geschichte der griechischen Literatur. Bern - München 1963

Ludvíkovský J.: Řecký román dobrodružný, Praha 1925

Maslova N.M.: Putevoj očerk: problemy žanra. Moskva 1980

Meyer H.: Literární žánr. in: Úvod do literární vědy. Praha 1999

Müller R.J.: Überlegungen zur Hiera Anagraphe des Euhemeros von Messene. in: Hermes 1993/121 (3), s. 276-300

Nordeskiöld A.E.:  Periplus. Stockholm 1897

Olshausen E.: Stadiasmos. in: Der Neue Pauly 11. Stuttgart - Weimar 2001, s. 886

Patzek B.: Homer und Mykene. München 1992

Pavličić P.: Književna genologija. Zagreb 1983

Peretti A.: Dati storici e distanze marine nel Periplo di Scilace. in: Studi classici e orientali 37/1987, s.13-137

Peretti A.: Teopompo e Pseudo-Scilace. in: Studi classici e orientali 12/1964, s. 16-80

Petrů E.: Vzrušující skutečnost. Ostrava 1984

Pokora T.: Čína a antický svět. in: Listy Filologické 1964/87

Ramin J.: Le Périple d’Hannon. in: Latomus 1976/XXXV, s. 791-804

Rečnik književnih termina (red. D. Živković). Beograd 1985

Scarcella A.: La struttura del romanzo di Senofonte Efeso. in: La struttura della fabulazione antica. Genoa 1979, s. 91-113

Shaw I.: Dějiny starověkého Egypta. Praha 2003 (překlad anglického originálu)

Schmidt W.: Geschichte der griechischen Literatur. München 1912

Schmidt W., Stählin O.: Griechische Literaturgeschichte I.1. München 1929; I.2 München 1959

Schnayder J.: De periegetarum Graecorum Reliquiis. ŁódŸ 1950

Sinko T.: Literatura grecka I. Kraków 1931, II. Kraków 1947

Stanzel, F.K.: Theorie des Erzählens. Göttingen 1995

Stark I.: Strukturen des griechischen Abenteuer- und Liebesromans. in: Kuch H. a kol.: Der antike Roman. Berlin 1989, s. 82-106

Stewart W.E.: Die Reisebeschreibung und ihre Theorie im Deutschland des 18. Jahrhunderts. Bonn 1978

Strelka J.: Der literarische Reisebericht. in: Prosakunst ohne Erzählen (red. Klaus Weissenberger) Tübingen 1985, s. 169-184

Štaž I.V.: Gomerovskij epos. Moskva 1975

Tomson Dž.O.: Istorija drevnej geografii. Moskva 1953 (překlad anglického originálu)

Todorov C.: Poetika na prozata. Sofija 1985

Treu K.: Der Realitätsgehalt des antiken Romans. in: Kuch H. a kol.: Der antike Roman, Berlin 1989, s. 178-197

Walde Ch.: Reiseliteratur. in:  Der Neue Pauly 10, Stuttgart - Weimar 2001, s. 854-5

Warmington E.H.: The commerce between the Roman Empire and India. Cambridge 1928

Wathelet P.: Les Troyens d’Iliade. Paris 1989

Wellek R., Warren, A.: Teorie literatury. Olomouc 1996

Zangger E.: Ein neuer Kampf um Troia. München 1994

 

Internetové odkazy

Ausonius: Mosella:  http://www.fh-augsburg.de/~harsch/Chronologia/Lspost04/Ausonius/aus_mose.html

Carpiniho Historie Mongolů (překlad): http://www.hist.msu.ru/ER/Etext/carpini.htm

Irské cestopisné ságy (překlady) : http://www.lamp.ac.uk/celtic/AlphaCata.htm

Islandské ságy (originál a překlad): http://norse.net.ru/ http://www.snerpa.is/net/

Obeplutí Rudého moře (překlad): http://www.earth-history.com/India/periplus.htm

Rubrukův cestopis (překlad): http://www.pereplet.ru/gorm/chrons/rubruk.htm

Západ podle Hou-han-šu (překlad): http://depts.washington.edu/uwch/silkroad/texts/hhshu/hou_han_shu.html

 

Poznámka:

Další publikace, jednorázově zmíněné v poznámkách k hlavnímu textu, nejsou zahrnuty v seznamu literatury. 

 


 

[1] Journey as a method of research; Campbell 1988 s. 15.

[2] Např. plošná kritika Strabónova 1.2.23 a 2.1.9 či Gelliova: Noctes Atticae 9,4.

[3] Topos: Reisender als Lügner; Stewart 1978 s. 23.

[4] Důkazem je ztráta či zlomkovitost řady cenných děl.

[5] Např. Lúkiános či tzv. Mandevillův cestopis.

[6] Cuddon, J.A.: A Dictionary of Literary Terms and Literary Theory, Blackwell Oxford 1998, s. 937.

[7] Např. Vergilius se zmiňuje o jeho cestě přes Itálii (Aeneis VIII.200-267).

[8] Epos poiskov - Chelizev, Meletinskij 1987 s. 513-515.

[9] Vzpomeňme si na středověké hledání křesanské říše krále Jana v Asii.

[10] Apollónios Rhodský a Vergilius sami o sobě znali Homérův zeměpis i jeho interpretace.

[11] Např. : setkání homérových Achájů a Vergiliových Trójanů na Sicílii-ostrově Kyklópů; Aen. III.590ff.

[12] Zmíněni v katalogu trójských spojenců v Íliadě (III.846-7).

[13] Bouří u Malejského mysu začalo mimochodem i Meneláovo putování (Od. III.287).

[14] Kravcov N.: Epos, v: Timofejev L.I., Turajev S.V.: Slovar’ literaturovedčeskich terminov. Moskva 1974, s. 476, Štaž 1975 s. 88ff.

[15] Později se znovu podrobně pozastavíme u románu, kde jsou takovéto překážky téměř základním kamenem vyprávění.

[16] V Argonautikách má takovou funkci např. také Fíneás.

[17] Marmor Parium 1209, Eratosthenés 1184.

[18] Patzek 1992 s. 78-84; srovnej zpěv Démodokův Od.VIII.73ff.

[19] Bachtin 1975 s. 462; v Íliadě IX.530ff. se vypráví např. o dávné válce o Kalydón nebo prvním pádu Tróje za Láomedonta  V, 640ff.

[20] Bernštam A.N.: Epocha vozniknovenija kirgizskogo eposa Manas. in: Manas. Geroičeskij epos kirgizskogo naroda. Frunze 1968, s. 148-176.

[21] Aktualizace ústně předávaných eposů je přece běžná.

[22] Roku 1100 byla založena fénická kolonie Gadir (Cádiz) za Héraklovými sloupy, pravděpodobně ještě před vznikem homérských básní Féničané prozkoumávali západní pobřeží Afriky.

[23] Viz např. Milani, C.: Geografia micenea e geografia del Catalogo dei navi. in: Geografia e storiografia nel mondo classico (red. Marta Sordi). Milano 1988, s. 3-18.

[24] Zničili mj. také chettitskou říši a v jejich seznamu se podle odborníků označení Řeků skrývat může.

[25] To souvisí s představou, že Ókeános obklopuje celou zemi a je tak zároveň její hranicí, jak je to ukázáno již při popisu Achilleova štítu v Iliadě (XVIII.402).

[26] Féničané tuto oblast v době Homérově již znali.

[27] V první polovině 7. století vpadli do Malé Asie, jak nám o tom vypráví Hérodotos (IV.11 a I.15).

[28] Roku 101 př.Kr. byli odraženi z Itálie C. Mariem.

[29] Todorov (1985 s. 39) se zmiňuje o tom, že jsou v Odysseji vlastně dva Odysseové, jeden dobrodružství prožívá a jeden je vypráví.

[30] Severní či severovýchodní Boreás je hnal od Malejského mysu (IX.8) či jinde, západní Zefyros od Aiolova ostrova k Ithace (X.25).

[31] V.271-277: Kalypsina rada jak doplout na východ na Ithaku; XII.3-4: návrat ze vstupu do Hádu ke Kirké.

[32] Např. popis způsobu života Kyklópů IX.107-129, zmínky o Fajácích VIII.555-563, VII.201-203, Laistrygonech X.82-86 a zemi Kimmerijců XI.14-19, zmiňované popisy zálivů a průlivů se Skyllou a Charybdou XII.234-260; viz též Finley J.H. 1978 s. 57.

[33] Viz Hecataeus fr.1: `Ekata‹oj Milťsioj ďde muqe‹tai tŁde grŁfw, éj moi doke‹ ˘lhqša enai. Oƒ gŚr `Ellťnwn lŇgoi pollo… te kaˆ gelo‹oi, ćj ™moˆ fa…nontai, e„s…n.

[34] Campbell 1988 s. 15:  journey - method of research - respectable source, but not a subject whose human nature should be emphasized.

[35] Jednou z nejstarších známých periégésí je např. Nymfodórovo Obeplutí Sicílie ze III.stol. př.Kr., dochována je především periégése Pseudo-Skymna z Chiu (4. stol. př.Kr.) a Dionýsia Periégéta (2. stol. n.l.), používaná ještě v byzantských dobách jako učebnice zeměpisu. Na tradici periégésí navazují pozdější chórografie.

[36] Např. Hdt. II.99: Mšcri mn toÚtou Ôyij te ™mž kaˆ gnčmh kaˆ ƒstor…h taŕta lšgousŁ ™sti,..

[37] Např. Hdt II.12: TŚ perˆ A‡gupton đn kaˆ to‹si lšgousi aŮtŚ pe…qomai kaˆ aŮtŐj oŰtw kŁrta dokšw enai,...

[38] Srv. analogické typy periplů - Stadiasmos a Obeplutí Rudého moře.

[39] Většinou pomocí participií ve třetí osobě; např. I.1.1.5; I.2.2.1; I.2.4.1 atp.

[40] Chórografický: postup podle oblastí s charakteristikou každé z nich.

[41] Periégése bývají nazývány v rané době také periody (Hekatáiův spis), později jako chórografie (srv. rozdíly mezi geografií a chórografií u Klaudia Ptolemaia I.1 a dílo Pomponia Mely De chorographia).

[42] Skylax z Karyandy je Hérodotem (IV.44) zmiňován jako Dáreiův admirál, který se plavil od Indu do Mezopotámie. Spis zachovaný pod jeho jménem pochází zřejmě z let 338-335 (Peretti 1987 s. 14 ff.) a popisuje země kolem Středozemního a Černého moře. Nejzajímavější jsou závěrečné pasáže o životě a zvycích černošských obyvatel západního afrického pobřeží (112).

[43] Markiános z Hérakleje je autorem dvou knih Obeplutí vnějšího moře  (Peri/plouj th=j e)/cw qala/sshj) z přelomu čtvrtého a pátého století po Kristu (Gärtner 1999, s. 916). První kniha popisuje pobřeží západní i východní pobřeží Rudého moře, obeplutí Arabského poloostrova a Persie až do Indie a jižní Číny. Druhá kniha je věnována obeplutí atlantického pobřeží Hispánie, Gallie, Germánie až po Sarmatii (tedy do Baltského moře). V díle se zvl᚝ popisují i ostrovy (Taprobané-Ceylon, Británie). Markiános se rovněž ujal vydání děl Menippa z Pergamu a Artemidóra z Efesu.

[44] Původní podoba anonymního spisu Stadiasmo_j h)/toi Peri/plouj th=j mega/lhj qala/sshj pochází pravděpodobně ze 3. století po Kristu. Dílo bylo zřejmě ve středověku přepracováno (Olshausen 2001, s. 886). Podle předmluvy k samotnému dílu můžeme usuzovat, že původně mohl sledovat postup autora od Alexandrie podél pobřeží Afriky až k Héraklovým sloupům a poté z Alexandrie zase na východ podél pobřeží Asie po Dioskúriádu u Pontu a od Bosporu podél evropského pobřeží po Héraklovy sloupy.

[45] Peri/plouj th=j )Eruqra=j qala/sshj býval přisuzováno Arriánovi, jedná se ale nejspíš o dílo nějakého obchodníka z 1. století (Burian 2000, s. 586). Dílo zahrnuje plavbu od egyptského přístavu Myos Hormos a Bereníké nejprve podél afrického pobřeží (1-18) až k ostrovu Menúthiás (Zanzibar) a posléze od přístavu Bereníké podél asijského pobřeží přes přední Indii s ostrovem Taprobané (Ceylon) až k ostrovu Chrýsé (Sumatra?) a zemi This (východní pobřeží zadní Indie, možná Čína).

[46] Hannónův periplús pochází pravděpodobně z 1. poloviny 5. století (snad nedlouho před rokem 450 př. Kr.). Jedná se o překlad původní fénické zprávy o cestě podél západního pobřeží Afriky až do Guinejského zálivu, která byla původně zapsána na Melkartově chrámu v Karthágu (srv. Tomson 1953 s. 117ff., Ramin 1976 s. 117ff., Ramin 1976 s. 802ff.).

[47] Nearchos byl admirálem Alexandra Velikého. Od října roku 325 př. Kr. do ledna roku 324 př. Kr. (Tomson 1953 s. 198) vykonal plavbu od Indu Perským zálivem do Sús. O své cestě napsal spis Para/plouj th=j  )Indikh=j , který ve zkrácené podobě zachoval Arriános ve svém díle )Indika/ (18-42).

[48] Peri/plouj Po/ntou Eu)cei/nou bývá připisován Arriánovi z Nikomédeie v Bithýnii (95-175, autor populární Alexandrovy anabáze, spisu Indika a dalších, zlomkovitě dochovaných historických, strategických a jiných spisů). Spis byl napsán podle inspekční plavby, uskutečněné kolem roku 131/2 autorem ve funkci legáta císaře Hadriána v Kappadokii (Silberman 1995 s. IX).

[49] Markiános (I.1.1-13) při zmínce o svém vydání Artemidórova zeměpisného spisu uvádí, že chce, aby nic nechybělo k dokonalému vyjasnění pro ty, kteří se zabývají touto odnoží zeměpisu. I autor Stadiasmu například v úvodu píše, že si přeje, aby se jeho čtenář (bratr) v tomto oboru poučil (o(/pwj e)(/mpeiroj e)/sh|), a zároveň doufá, že jeho četba bude prospěšná každému (qšlwn pŁntaj ˘nqrčpouj çfele‹n).

[50] Druhá verze Arriánova Obeplutí Černého moře, která zachovává i věnování císaři Hadriánovi, je zřejmě dílem neznámého byzantského autora z 6. století. Jeho hlavním pramenem byl mimo periplús skutečného Arriána ještě periplús Menippův (z něho čerpal i sám Arriános) a Pseudo-Skylakův (Diller 1952 s. 102, 107). Velké části spisu jsou opsány v anonymním podání periplu doslova. Dílo je však koncipováno zcela jinak. Výchozím a konečným bodem je chrám Dia Úrijského na Bosporu. Původní Arriánův spis je rozdělen na tři na sebe nenavazující etapy, výchozím bodem je Trapezús.

[51] Totiž Arriánovách Indik, viz pozn. 30.

[52] Pýtheás z Massílie uskutečnil kolem r. 320 př. Kr. cestu na sever, při níž obeplul Británii a dostal se na dosud neuspokojivě identifikovaný ostrov Thúlé (Shetlandy, Norsko?) a následně k pobřeží Jutského poloostrova (srv. Tomson 1953 s. 210).  Zlomky z jeho nedochovaného spisu Peri_ w)keanou/  nám zachovali především Strabón (I.63, II). 104. II.114.5, IV.201) a Plinius Starší (Nat. his. II.99, IV.104., XXXVII.11).

[53] Srv. epizodu v muzeu ve Fásidě, Arr.Eux. 9.

[54] Srv. zoufalé dobytí města: Arr.Ind.28.

[55] )Ermhnei=j, např. Lixité-berbeři v Hannónovi a Gadrósijec Hydrakés v Nearchovi - Arr.Ind.27.

[56] Kromě založení kolonií ve Středozemí nalézáme u antických autorů zmínky o fénických plavbách podél západního pobřeží Afriky a objevení vzdálených Šastných ostrovů (Madeira?, např. Diodor. V.19). Hérodotos se zmiňuje o fénických pokusech o obeplutí Afriky (Hdt. 4.42-43), mj. za vlády Nekóna II. (610-595 př.Kr.) a později se dovídáme o plavbě Karthágince Himilkóna, vrstevníka Hannónova, na Oestrimidy (Bretaň, Plin. Nat. his. II.169, Avien. Ora 117-29; 313-19; 406-15).

[57] Ke vzniku geografie jistě ve valné míře přispělo shrnutí výsledků dosavadní periégétické kartografie, provedené Aristotelovým žákem Dikaiarchem ve 2. polovině 4. století př. Kr. (Peri/odoj th=j gh=j), jenž se mimo jiné jako první známý badatel zabýval výškou hor. Dějiny astronomicko-matematické tradice, podílející se na vzniku geografie, můžeme sledovat až k Thalétovi a chaldejským astronomům. Vzniku geografie však bezprostředně předchází teorie Aristotelovy (Peri_ ou)ranou=) a Aristarcha ze Samu. Spojením těchto dvou tradic vznikají Γεωγραφικά Eratosthenova (vrstevník Aristarchův), která nacházejí svého hlavního kritika v astronomovi Hipparchovi, který vytváří tabulky pro určování zeměpisné šířky a délky. Geografickými měřeními se zabývá rovněž Poseidónios z Apameje a samozřejmě Strabón z Amaseje, kteří věnují nebývalou pozornost periégétickému popisu jednotlivých oblastí z přírodopisného a hlavně etnografického hlediska. Kolem poloviny 2. století vytváří Kratés z Malu první známý globus, který rozvíjí Parmenidovu teorii o obydlených pásmech. Shrnutí antického geografického vědomí podává dílo Marinovo ((H tou= gewgrafikou= pi/nakoj diorqw/sij) a Ptolemaiovo (Gewgrafikh_ u(fh/ghsij), které si klade za úkol nakreslit co nejpřesnější mapu celého světa (srv. Horák 1954 s. 42-65).

[58] Vzpomeňme si na Nearchovo dobývá rybojedského města Arr.Ind. 28.

[59] Jedno z nejstarších svědectví o pěší objevné výpravě nacházíme u Hérodota (IV.13-16), který zmiňuje osobnost polomytického Aristea z Prokonnésu, jenž se vydal až k dalekým Issedónům (na území dnešního Ruska či Kazachstánu?) a po návratu složil o této cestě epos Arimaspea (podle mytického národa na dalekém severu). O dalších výpravách bude pojednáno dále.

[60] Obzvláště pro nás může být zajímavá výprava skythská ze čtvrté knihy.

[61] Srovnejme i Hannibalovo tažení z Hispánie do Itálie, podané Polybiem (III.36 ff., třetí kniha končí bitvou u Cann). Pro nás je zajímavé, že podrobný popis Hannibalovy výpravy je uveden geografickým exkurzem, pojednávajícím nejprve o celkovém uspořádání světa a posléze o oblastech, jimiž bude Hannibal procházet.

[62] Příběhy, tradované o tažení Alexandra Makedonského do Indie, daly vzniknout asi ve 2.-1. stol. př. Kr. fiktivní korespondenci mezi Alexandrem, jeho matkou, Aristotelem a Dáreiem a záznamům Alexandrových rozhovorů s gymnosofisty.  Tak vzniká jakýsi román v dopisech (novel in letters), který je asi ve 3. století po Kr. v Egyptě začleněn do tzv. Pseudo-Kallisthenova Románu o Alexandrovi. Autor, který se podepsal jménem Alexandrova dějepisce, užíval při své práci rovněž dílo Arriánovo a spis Curtia Rufa (1.stol. po Kr.). Výsledná kniha, která učiní z historické události fantastický příběh o výpravě na konec světa, se dočkala již v raně byzantském období mnoha recenzí a překladů do arménštiny, syrštiny a střední perštiny. Perská tradice nalezla své místo ve Firdausího monumentální Knize králů a později v Nizámího (†1209) poémě Iskandar-náme. Román se dočkal verzí v orientálních i evropských jazycích V Evropě si získal věhlas epos Gualtera Castellionského (12.st.) a francouzská redakce, napsaná dvanáctislabičným veršem (alexandrínem). V dějinách naší literatury má Alexandreida rovněž pevné místo (přelom 13.-14.stol.). Látka se přizpůsobovala místnímu prostředí, ve středověku byl v Alexandrovi spatřován především ideál rytíře a panovníka (srv. Johne 1989 s. 224-6, Hägg 1983 s. 125-147).

[63] Kniha končí smrtí Kýrovou v bitvě u Kúnax.

[64] 2.-3. kniha: Peršané v čele s Tísafernem, domorodé kmeny ve čtvrté knize.

[65] Např. arménská vesnice IV.5.25-27, o zemi Taochů IV.7.15-17.

[66] Např. řeky II.5, IV.3, III.4.7-12 přeprava přes údolí.

[67] Také v Nearchovi je komentována chu jídel, nabízených domorodci (26.7), nebo jsou popisovány jejich zbraně (24.3).

[68] Např. exkurzy o Británii a Britech V.12-14, Gallech VI.13-20, Germánii a Germánech VI.21-28.

[69] Asi roku 25 př. Kr. Augustus vyslal do Šastné Arábie, vyhlášené svým bohatstvím, vojsko vedené Aeliem Gallem, výprava však zkrachovala kvůli nepřipravenosti Římanů na místní prostředí. Vina byla Gallem kladena na nabatejského správce Syllaia, který prý vojsko vedl těmi nevyprahlejšími a nejneschůdnějšími oblastmi (Strab. XVI.4.22-26, XI.5.12, srv. Hennig I. 1936, s. 246).

[70] Jako příklad lze uvést snahy římských vojevůdců o pronikání do středoevropského prostoru, odehrávající se především kolem přelomu našeho letopočtu (výpravy Drusovy, Tiberiovy, Germanikovy a L. Domitia Ahenobarba). Takové cesty pomohly vytvořit Římanům a dnes alespoň základní představu o střední Evropě té doby a staly se tak východisky pro vznik tak cenných děl, jako je Tacitova Germania.

[71] Později také vyslanec Déimachos u Allitrochada neboli Bindusáry (Strab.II.1.9).

[72] Např. popisy Hannibalova tažení v Polybiovi (3.kniha) či Liviovi (21. kniha), Germanikova tažení v 1. knize Tacitových Annálů a různých zpracování života Alexandra Velikého.

[73] Např. zmíněná Gallova výprava, Tacitův Životopis Agricoly.

[74] Na zmínku o Nearchově spise lze narazit spíše v historii i pro velkou vazbu děje i autora na tažení Alexandrovo.

[75] Reisefabulistik, Hägg 1983 s. 117-118: žánr.

[76] I cestovatel v Lúkiánových Pravdivých příbězích navštíví např. Ógygii (II.35), Vergilius nechá přistát Aenea u ostrova Kyklopů (III.655).

[77] Např. země západních Aithiopů v Pseudo-Skylakovi 112.

[78] Odraz kmenových sporů, urážek, místních legend, srv. Stewart s. 26.

[79] Ostrovy blažených navštíví (II.6ff.), v závěru díla se zmiňuje i o pevnině, jež leží naproti té naší.

[80] Asi v roce 82, viz Amiotti 1988 s. 172.

[81] Plutarchus: Sertorius 8.2 - následuje i jejich utopický popis.

[82] Na základě těchto popisů jsou nalezené ostrovy ztotožňovány s Madeirou či Kanárskými ostrovy.

[83] Egypané udržovali obchodní styky s Puntem již v období Staré říše (Chenuova výprava). Z Puntu se dováželo mimo jiné ebenové dřevo, slonovina a drahé kovy. Obchodní cesty daly vzniknout pohádce O trosečníkovi. Nejznámějším putováním do těchto končin je výprava zorganizovaná královnou Hatšepsut (přelom 16. a 15. stol. př.Kr.) a zapsaná na nápise v chrámu v Der-el-Bahrí. Egypané se ale snažili proniknout k jihu i po souši. Svědčí o tom Chirchúfův nápis z doby faraona Pepiho II. (2278-2184 př.Kr.), který přináší svědectví o čtyřech výpravách za Assuán a dovozu tančících trpaslíků na egyptský dvůr (srv. Shaw 2003 s. 338-40).

[84] Euhémeros z Messény sepsal uvedený spis kolem roku 300 př. Kr. Ve svém díle se zmiňuje o tom, že v jeho době uctívaní bohové kdysi byli obyčejnými lidmi (tzv. euhémerismus - srv. Müller s. 276ff.). Mimochodem, polohou a popisovanou vegetací - hlavně kadidlovníkem - se jeho Svatý ostrov pozoruhodně shoduje se Sokotrou-Dioskoridou, popisovanou v Per. Eryth. 30.

[85] Hérodotos (II.32-3) podává zprávu o Nasamónských, kteří se po překonání Sahary dostali k velké řece s krokodýly (Niger?, asi 1. pol. 5. stol.). Více zpráv však máme o pokusech římských. Kolem let 24-22 př. Kr. C. Petronius bojuje v Aithiopii (Strab XVII.1.54), kolem roku 20 př. Kr. dobývá prokonsul Balbus pouštní Garamu (Plin. V.35-7) a na přelomu letopočtů se uskuteční dvě významné saharské výpravy Septimia Flacca a Iulia Materna (Ptol. I.8.4).

[86] Prvním čínským průnikem na západ byly cesty velitele císařské palácové stráže Čang-Čchiena (Zhang Qian) do okolí Fergany. S pomocí místních kmenů se mu nakonec podařilo přemoci Huny (Siongnu/Xiongnu), kteří ovládali přístup do střední Asie a otevřít kolem roku 115 př.Kr. tzv. Hedvábnou cestu (S’Ma Čchien/Si Ma Qian 123; srv. Hennig I. 1936 s. 200ff.). Zároveň vypravil posly do Indie a Parthie, kteří mu přinesli zajímavé zprávy o těchto zemích a o bohaté říši na západě (Ta-čchin/Da Qin). Císař Wu poslal ještě do konce 2. stol. př. Kr. do střední Asie dvě vojenské výpravy, kterým se podařilo dobýt Ferganu. Výpravu na západ vyslal o 200 let později generál Pan-čou (Ban Chao). Jeho vyslanec Kan-jing (Gan Ying) se dostal roku 97/8 po Kr. pravděpodobně až do Mezopotámie, od další cesty do Ta-čchin jej odradila rada domorodců, aby se na západ vydal po moři (3 měsíce kolem Arabského poloostrova; Fan-je/Fan Ye: Kronika pozdní Chan/Hou Han Shu 88, 118; Hennig I. 1936 s. 329ff.). Z dalších zpráv o západě jmenujme vyprávění  poselstva ta-čchinského císaře An-tuna (An Dun), které roku 166 navštívilo chanský dvůr (Hou Han Shu 118, Hennig I. 1936 s. 360ff., Bičurin 1950 s. 215-239).

[87] Hecataeus Fr.18b 1-2,24: u pramenů Istru.

[88] Viz Cassidy 1963 s. 597-602

[89] Tak bývají vysvětlovány i z pověstí známé Symplegády či Skylla a Charybda,.

[90] Idealizaci života národů žijících stranou civilizace cítíme z Tacitovy Germanie a z Agatharchidova spisu O Rudém moři. Polýbios naopak poukazuje na hrubost keltských mravů (IV.73.7). Vzpomeňme si v této souvislosti na názory z Hippokratova Peri_ a)e/rwn, u(da/twn, to/pwn, podle nichž jsou vlastnosti jednotlivých národů závislé na prostředí, v němž žijí (příkladem jsou zde Skythové; srv. Gozzoli 1978 s. 65).

[91] Např. I.2.23 ˘lazën dž pŠj Đ plŁnhn aŘtoŕ dihgoÚmenoj, II.1.9 “Apantej mn to…nun oƒ perˆ tÁj 'IndikÁj grŁyantej ćj ™pˆ tŐ polÝ yeudolŇgoi gegŇnasi.

[92] Je zajímavé například srovnat bouři u Malejského mysu v Odysseji a bouři v Pravdivých příbězích I.6, která rovněž zahnala námořníky od Héraklových sloupů do neznámého světa. Vichr v I.9 navíc vynesl loď z povrchu Země do vesmíru.

[93] )Arxaiologi/a - srv. Nearchovo vyprávění o původu Rybojedů.

[94] V úvodu k Pravdivým příběhům Lúkiános uvádí, že o irealitě Iambúlova vyprávění stejně nikdo nepochybuje, a jeho vlastnímu příběhu také není třeba vůbec věřit.

[95] Utopische Reiseromane: Kuch 1989 s. 52, Treu 1989 s. 111, utopische Reiseberichte: Holzberg 1986 s. 20, ale Hägg 1983 s. 117: žánr.

[96] Bachtin 1975: avantjurnyj roman ispytanija s. 237.

[97] Cílem Lúkiánova Lúkia je sice také zbavení se oslí podoby, avšak po jeho dosažení neshledáváme, že by se hrdina duchovně očistil, dílko je především vtipným vyprávěním.

[98] Únos zdánlivě zemřelé Kallirhoé z hrobky v Syrakúsách - podobně i v  Xen. Ef. III.8.

[99] Např. Kalasiridovo vyprávění, zabírající většinu Hel.V., Xen.Ef.I.11-12.

[100] Např. popisy  fénixe III.25, hrocha IV.2-3, slona IV.4 či krokodýla IV.12.

[101] Např. Sidón: Ach.Tat. I.1, Alexandrie: Ach.Tat.V.1, Syéné: Hel.IX.22, Meroé X.4-5.

[102] Troglodyti: Hel. VIII.16, lidé ze Skořicové země Hel. IX.19.

[103] Způsob boje, zbraně, oblečení; srv. Stark s. 87-91.

[104] Bachtin 1975 s. 250: abstraktní extensivnost.

[105] Bachtin 1975 251-3: abstraktně-cizí svět.

[106] Například scéna s čarodějnicí, oživující svého syna (Hel. VI.14).

[107] Egypt má navíc nezastupitelné místo v řecké dějepisné tradici.

[108] Např. Dionýsios, Hippothoos, Kalasiris, Melité.

[109] Longos, Achilleus Tatios - zcela na začátku při stejné příležitosti, popisu uměleckého díla.

[110] Spánek Odysseův ve strategických momentech jistě nebyl náhodný, ze ztráty vzniká hledání apod.

[111] Na mnoha místech se objevují boje pirátů s vojáky, případně mezistátní konflikty - např. Etiopie proti Egyptu, revoltující Egypt proti perskému králi.

[112] Například právě dva spisy včleněné do Arriánových Indik, totiž periplús Nearchův a Indika Megasthenova.

[113] Podobně můžeme s různým úspěchem hledat skutečnost v irských cestopisných ságách (Immrama), které však vznikly na základě reálných plaveb po Atlantickém oceáně. Irové dosáhli ještě před Vikingy Islandu a podle některých názorů i severoamerického pobřeží. Svědectví o těchto plavbách se však jen hemží postavami podobnými Kyklópům, Laistrygonům nebo Kirce.

 

[114] Jako příklady spisů, zabývajících se historií jedné oblasti, případně kratšího období, můžeme uvést Persika/ Dionýsia z Mílétu, Choirila ze Samu či Charóna z Lampsaku, )Iwnika/ Panyassidova či Ludiaka/ Xantha ze Sard. Archeologií se zabývala např. díla Simónida z Amorgu (Kolofw=noj kti/sij) či Kadma z Mílétu (Kti/sij Milh/tou kai_ th=j o(/lhj )Iwni/aj). Máme též zachována jména autorů dějin jednotlivých řeckých krajů (Sinko II. 1947 s. 162-3). Všimněme si pak především kontrastu prvních čtyř knih Hérodotových, které se zabývají dějinami různých kultur, a zbytku díla, věnujícího se již podrobně řecko-perským válkám.

[115] Agatharchidés z Knidu byl sekretářem významného ptolemáiského politika Hérakleida Lemba. Je autorem nedochovaných historických děl o Asii (10 knih) a Evropě (49 knih; viz Phot. Bib. 213,171a). My jej však známe jako autora spisu Peri_ )Eru/qraj qala/sshj, sepsaného pravděpodobně mezi lety 145-132 př. Kr., jenž se věnuje popisu života a zvykům národů obývajících západní pobřeží Rudého moře. Z pěti knih se dochovaly Fótiovy výtahy z první a páté knihy  (Phot.Bib. 250; srv. Gozzoli 1978 s. 59-64).

[116] Ktésiás hovoří ve svém díla například o strašných příšerách jako např. o martichoře, humanoidovi s ocasem škorpióna a obrovským žihadlem (45b.31), podivných lidech s psími hlavami (Kalu/strioi, 47b.19) nebo s osmi prsty na rukou i nohou (49b.30 ff.). Tyto podivní tvorové se pak objevují v mnoha pozdějších spisech.

[117] O místních zvláštnostech a pozoruhodnostech (qauma/sia kai_ para/doca) se zmiňují již staří periégétové. Sběrem paradoxů se pak zabývá Kallimachos (Suda: Kallimachos 21) a jeho žák Filostefanos z Kyrény, který řadí zajímavosti geograficky. Z pozdějších sbírek vyniká Antigonova (Istori/wn para/docwn sunagwgh/, pseudoaristotelovský spis Peri_ qaumasi/wn a)kousma/twn (asi 1. stol. př. Kr.), Peri_ qaumaci/wn Flegóna z Tralleí (2. stol. n.l.) a Fysiologos (kol. r. 200) (srv. Schnayder 1950 s. 21-27).

[118] V této souvislosti je příznačná poznámka Marignoliho, který se při svých cestách marně snažil na tradičních místech ony podivné národy i živočichy nalézt a něco o nich zjistit, takže nakonec v ně přestal věřit (Jan Marignola: Kronika česká. in: Kroniky doby Karla IV. Praha  Svoboda 1987, s. 454).

[119] Autor se představuje hlavně v úvodu, případně závěru, a připomíná se na několika málo místech v textu. Můžeme jej proto chápat jako neviditelného průvodce.

[120] Ale XXV.7: zajímavá výměna názorů s buddhistou.

[121] Kosmas ale ojediněle nabízí i osobní vzpomínky ze svých cest (II.30: e)qewrou=men...).

[122] Jeho Deník byl upraven Bartolomeem Las Casas, přítelem Kolumbova syna Diega.

[123] Sulajmán věnuje pozornost i rybám, které v  mořích žijí a které mohou námořníci spotřebovávat.

[124] Za mnohé můžeme uvést životopisy Oty z Bamberka či sv. Vojtěcha, popisující cesty na Pomoří či do Prus.

[125] Na středověkých mapách bývala uprostřed Atlantického oceánu vyznačována Země sv. Brendana nebo dokonce i vikingský Helluland, Markland a Vínland.

[126] Viz např. vztahy národních mytologií k Alexandrovi a dalším antickým osobnostem a událostem v polských středověkých kronikách.

[127] Putování římského vojáka na baltské pobřeží po jantarové stezce (Plin. Nat. his. XXXVII,45).

[128] Neztotožňujeme-li jej s Euthymenem, jenž se ve stejné době plavil po podobné trase jako pozdější Hannón, Hennig I. 1936 s. 68.

[129] Horák 1954 s. 22, Arr. Ind. 43.11-12 obsahuje informaci navíc.

[130] Nabízí se srovnání s Hésiodovými Pracemi a dny, kdy se básník obrací na svého bratra a radí mu (rovněž ve druhé osobě).

[131] Napsal zprávu o Magalhãesově cestě kolem světa.

[132] Odysseus je ovšem nedobrovolným objevitelem, Arriános zase koná hlavně inspekci.

[133] Např. Od.IX.100: κελόμην, Arr.Ind. 21.12 e)kteixi/zei.

[134] Arr.Eux.2.2 dokei= moi, 9.2 moi e)fa/nh, Arr.Ind.31.9 e)cele/gxei.

[135] Obava, smutek, např. Arr.Ind.21.12. δείσας, Od.IX.306 στενάχοντες.

[136] Např. Arr.Ind. 27.2.7: ei}don, Arr.Eux. 1.2.1,11.5.5 katei/domen, Luc.Ver. 1.31.2 ei)/domen.

[137] Vzpomeňme si na zdůrazňování přímého svědectví v díle Hérodotově, Ktésiově a dalších. Hérodotos například ve svém díle bohatě čerpal ze svědectví očitých svědků historických událostí i návštěvníků neznámých krajin. Sám vychází i z vlastních zkušeností, nejvíce věří tomu, co viděl na vlastní oči. Jeho dílo historié je pak vlastně souhrnem toho, co se mu různým způsobem podařilo vypátrat. 

[138] Pohyb Alexandra znamená pohyb vojska pod vedením Alexandrovým, narozdíl od cestovních zpráv se zde řidčeji výslovně zmiňuje vojsko, pokud ano, pak následujícím způsobem: Alexandr s vojskem.

[139] Občas se vojevůdce snaží sám obhájit svou činnost.

[140] Afrika je např. Hannónovi představována Lixity-berbery, při přejímání vědomostí o nenavštívených zemích od domorodých etnik cestovatel či badatel přejímá i jejich názor na ně - Hérodotovy informace o Skythii atd.


PAGE \# "'Stránka: '#'
'"   [AK1]