P O P I S  A E N E O V A  Š T Í T U

VE VERGILIOVĚ AENEIDĚ

Vladislav Knoll, 3. roč. řečtina-latina

A

Již podle názvu tohoto příspěvku by se nezasvěceným mohlo zdát, že popis Aeneova štítu v Aeneidě (VIII, 626-731) je jakousi napodobeninou zdánlivě podobné Homérovy pasáže z Íliady (XVIII, 478-607). Ano, jedná se jistě o reminiscenci na daný Homérův text, ale obsah a účel této epizody je zcela jiný. Vnějším rozdílem obou scén je už jen to, že Achillův štít vzniká Héfaistovýma rukama právě před našima očima, kdežto štít Aeneův je nám představen už jako hotový výrobek. Situace, v jaké hrdina svoji zbrusu novou zbroj dostane, je také odlišná. Achilleus přece přišel o své nádherné brnění i veškeré příslušenství kvůli svému příteli Patroklovi, který se s ní vydal do boje a po jeho smrti se všech těchto předmětů zmocnil Hektór. Aeneas pak získává svou zbroj po návštěvě u krále Euandra a Etrusků, se kterými jednal o spojenectví po té, co se Héra postarala o rozpoutání bojů mezi Trójany a domorodci.

Jak už jsem předznamenal, obsah popisu je jiný. Homér nám na Héfaistově výtvoru ukazuje obraz tehdejšího světa, popis prací, války a jiných typických scén, zatímco Vergilius nám ilustruje příští dějiny Aeneových potomků. Mimochodem, v Aeneidě se nachází ještě další místa, kde jsou věštěny další děje římského národa, vždy vrcholící Augustem /Caesarem. Poprvé se tento motiv vyskytuje již v 1. knize (256-296). Je to odpověď samotného Iova na Venušiny obavy o osud jejího syna při mocné bouři. Iuppiter dceru uklidňuje s tím, že Aeneas nejen, že bouři přečká, ale navíc bude jeho rod vládnout světu a po mnoha letech se pomstí Řekům za dobytí Tróje a dobude všechna ta slavná města, jejichž králové pokořili jejich původní vlast (I.283-285). Zlatým věkem pak bude vláda právě potomka Aeneova syna Iula.

Druhým místem, kde se mluví o římských dějinách, je vyprávění Aeneova otce Anchísa v podsvětí (VI. 756-853). Zde je podrobněji vylíčen osud Aeneových potomků do založení Říma a poté se pozornost soustředí hlavně na Augusta a vypočítávají se země, které dobude, nebo bude mít v úmyslu si podrobit. Anchísés totiž v podsvětí postavy, o nichž mluví, zároveň ukazuje, protože ty už tam čekají, až nastane jejich chvíle. Jsou ukazováni i další významní římští mužové a opět se tu objevuje motiv pomsty Trójanů dobytím Argu a Mykén. Vraťme se ale k našemu štítu.

Vergilius nás nenechává na pochybách, že to, co je zde popisováno, není nějaký výčet dějin, nebo vyprávění, ale skutečně jen popis uměleckého předmětu, toho, co Aeneas právě na vlastní oči vidí. Jako by si prstem ukazoval, jsou zde na začátku určité pasáže užita rozličná ukazovací příslovce (illic, hinc, hic), ale i poznámky o poloze následujícího výjevu. (haud procul inde, nec procul hinc). Že nejde popis živých dějů a postav ale pouze uměleckých děl, která mají skutečnost zobrazovat, je podtrženo udržovanou statičností každého obrazu a poznámkami, z jakého kovu je vlastně ta která postava nebo předmět vyhotoven.

B

Jak už jsem poznamenal, popis štítu je řazen vlastně jako krátký popis dějin římského státu, který začíná epizodou s vlčicí, která kojila Romula a Rema a končí detailním popisem bitvy u Aktia a Caesarovým (Augustovým) triumfem. Vlastně jsou zde vylíčeny, nebo aspoň zmíněny okamžiky, kdy se římská společnost ocitla v největším ohrožení: nedostatek žen, který vyvolal únos Sabinek a následnou válku, konflikt s Albou Longou, obléhání Říma etruským králem Porsennou, dobytí Říma Gally. Jsou krátce zmíněny i dvě osoby z pozdní republiky: Catilina a Cato, kteří snad mají symbolizovat vnitřní rozbroje. Poslední velkou překážkou k trvalému míru a klidu byla tedy z tohoto pohledu bitva u Aktia. Zajímavé, že zde není ani slova o Hannibalovi. Nyní si ale rozeberme celý Vergiliův text detailněji. Čtyři verše (626-629) tvoří jakýsi malý úvod k popisu Aeneova štínu a je zde zmiňován pod přízviskem (ignipotens) Héfaistos (tedy Vulcanus), který následně popisované děje dobře zná díky svým věšteckým schopnostem (haud vatum ignarus). Uvádí, že na štítu zobrazí války, které povede rod Askániův, tedy potomci Aeneovi, který se na štít zrovna dívá. Dále (630-634) je popsán obraz vlčice, která v jeskyni kojí dva malé chlapce, Romula a Rema. Výjev může symbolizovat sepětí Římanů s bohem války Martem, jemuž je jeskyně zasvěcena. Navíc ani tito malí chlapci, předkové Římanů, nemají pražádný strach (impavidi) z jinak nebezpečného zvířete. Tyto verše by se tedy mohly vykládat jako jakési vysvětlení, jak je možné, že se Římanům podařilo vyhrát v tolika válkách - tedy že sami od své podstaty jsou zocelení vlčím mlékem a navíc jsou to potomci boha války (obě dvojčata byla jeho syny).

Únos Sabinek (635-641) rozpoutal první důležitější válku ještě za vlády Romulovy, která, jak víme z Livia (I.9...), byla skončena samotnými unesenými Sabinkami. To zde zmíněno není, ale objevuje se tu zmínka rozpoutání války Romula s Tatiem a opětné uzavření mírové smlouvy (popis obřadu), která znamenala spojení římského a sabinského národa pod Romulem a Tatiem jako spoluvládci.

Další výjev na Aeneově štítě (642-645) znázorňuje smrt albského diktátora Mettia Fuffetia (zde Mettus). Ten inicioval (Liv. I.22-28) zápas Horatiů a Curatiů o budoucnost obou měst, tedy které město má vládnout kterému. Jak víme, římští Horatiové v tomto boji vyhráli a Mettius to na oko přijal. Zradil ovšem Římany ve válce proti Vejanům a Fidejským tím, že jim včas nepřišel na pomoc a byl za to popraven způsobem, který je nám zde ukazován - byl roztrhán vozy.

V dalších verších (646-651) se objevuje vejský vládce Porsenna, který po vyhnání Tarquinia Superba nutil Římany, aby svého panovníka přijali zpět. Zmiňovány jsou dva významné hrdinské činy Římanů, které rozhněvaly Porsennu. Nejprve se zde objevuje jméno hrdiny Horatia Cocla (Liv. II.10), který, aby zastavil Etrusky, strhl most přes Tiber, a sám se vrhl v plné zbroji do řeky a podařilo se mu přeplavat na druhou stranu. O verš níže čteme o statečné Cloelii (Liv. II.13), která také překonala řeku, aby vysvobodila zajatce z tábora Porsennova. Byla ale chycena, ale etruský vládce byl tak dojat její statečností, že jí dovolil si několik zajatců s sebou vzít; ona si vybrala děti.

Další důležitý záchvěv (652-662) v římských dějinách je útok galského náčelníka Brenna (Liv. V.39-49) na Řím, jehož se kromě tarpejské skály (její jméno Liv.I.2). zmocnil. Na štítě byla znázorněna právě ona slavná scéna, kdy kapitolské husy svým kejháním zachránily Řím tím, že vzbudily římskou posádku právě ve chvíli, kdy se Galové sápali na skálu. Je to podle Vergiliova popisu poslední národ, který byl jen krok od podrobení si římského národa, ale místo toho byl sám pohlcen Římem (viz dále).

Následuje několik veršů (663-666) o Saliích a Lupercích, které vlastně příliš nezapadají do dosavadního kontextu. Podle mne by ale mohly upozorňovat na to, že právě tato bratrstva a obřady, které byly prováděny v Římě v hrdinských dobách, Augustus, k němuž celá pasáž o štítu směřuje, opět obnovil. Je to také náhlý obraz míru uprostřed tolika válečných výjevů, možná takový malý odpočinek čtenáře, aby mohl načerpat energii ke čtení další náročné části.

Další čtyři a půl verše (666-670) nám ukazují obraz z podsvětí, kde se jako velký hříšník objevuje Catilina a proti němu naopak spravedlivý Cato. Zdá se, že jsme se v této části po všech válkách s vnějším nepřítelem dostali do období občanských nepokojů. Catilina je spravedlivě trestán za to, že se odvážil (roku 63) pozvednout zbraň proti samotné vlasti. Možná je to upozornění, patřící M. Antoniovi, který učinil totéž, s podtextovou poznámkou, že takto skončil i M. Antonius a skončí tak všichni, kteří se odváží něčeho podobného.

Cato (jedná se snad o Catona Utického, který spáchal sebevraždu po prohrané bitvě u Thapsu roku 46) je zde asi zmiňován proto, že přestože se odvážil postavit Caesarovi, nikdo nezpochybňuje jeho bezúhonnost. Ale jinak je dost zvláštní, proč by se zde tato postava vůbec objevovala. Jinak by se ale také mohlo uvažovat i o Catonu Censoriovi (†149), i když by to nebylo chronologicky příliš logické. Tím bychom se myšlenkovými pochody mohli dostat až ke zničení Karthága, dalšího velkého nepřítele, který tu není vůbec zmiňován, k němuž Cato Censorius tolikrát vyzýval.

C

A konečně se dostáváme k událostem z 2. září 31, tedy ke konečnému střetnutí Caesara Octaviana, který má representovat to pravé římanství, potvrzené tradicí, která zde byla vylíčena, a M. Antoniem, který se celé této hrdinské historie vzdal a bojuje pod vlajkou Egypta proti své vlastní otčině.

Vergilius si se čtenářem tak trochu hraje, baví se přenášením pozornosti ze zcela klidových scén do největšího dramatu. Ve verších (671-674) nám tak ukazuje veselou scénu uprostřed moře, kde se stříbrní delfíni honí ve vlnách. Zde se má čtenář a snad i básník nadechnout. Nebo se možná Vergilius pokoušel čtenáře pokračováním jednoduše polekat. Další tři verše (675-677) nás ihned uvedou přímo do středu dění, k Leukatskému mysu, kde jsou na obou stranách připraveny dvě mocné flotily (M. Antonius měl prý 500 lodí a Octavianus 400; na všech bylo asi 300 000 mužů). Jako by se kamera, která byla prve zaměřena na zmiňované delfíny, náhle přiblížila - delfíni jsou stále vidět, ale už ne v klidném prostředí, ale uprostřed chystající se bitvy.

Nejprve se nám představuje strana Augustova (v této době samozřejmě ještě Augustem nebyl). Tento (678-684) je doprovázen římskými bohy, penáty, senátem a národem římským. Stojí při něm i Italové, kteří jsou vlastně shrnutím všech těch národů, kteří s Římem v předešlých výjevech bojovali. Řím je tedy postupně pod sebou sjednotil a v této souvislosti by mohl být předešlý přehled válek brán i jako seznam nejdůležitějších národů, které sice původně téměř Řím zdolaly, ale samy se staly jeho součástí a v rozhodném posledním boji stanuly po jeho boku. Augustus je v této pasáži zároveň ztotožňován se samotným Aeneem, jehož je vlastně potomkem, například shodnou vazbou stans celsa in puppi, která se v souvislosti s Aeneem objevuje už v X.161. Při Augustovi v podobě hvězdy stojí i jeho velký otec Caesar a samozřejmě starý přítel Agrippa, kterému mimochodem Augustus vděčil za úspěch většiny svých válek, a který se ještě před touto bitvou postaral o znemožnění zásobování Antoniových vojsk. Tento Agrippa má na skráních věnec ozdobený lodními zobci (corona rostrata), který od Octaviana obdržel roku 36 za definitivní porážku Sex. Pompeia, jenž ovládal Tyrrhénské moře s ostrovy. Tato poznámka možná ukazuje, že Antonius nemá šanci, protože Agrippa má s námořním bojem nemalé zkušenosti.

Proti Augustovi a jeho přátelům stojí M. Antonius (685-688), za nímž nečekají Římané, nebo nějaký organisovaný stát, ale přichází ope barbarica, čili s jakýmsi neforemným, pestrým, barbarským stádem. Je zde představen jako jakýsi východní vládce, s titulaturou (victor ab Aurorae populis et litore rubro), která nepostrádá ironii a naráží zřejmě na Antoniovu povedenou parthskou výpravu z roku 36, kterou oficiálně představil jako velké vítězství. Doprovází ho navíc, tady si Vergilius až odplivne (nefas), jeho Aegyptia coniunx, která básníkovi nestojí ani za to, aby ji označil jménem (je to samozřejmě Kleopatra, jejíž jméno ale ani dále nepadne). Na první pohled je tedy zřetelné, kde je správná strana, proti hrdinným junákům Augustovi a Agripovi, kteří hrdě pozorují situaci z kapitánského můstku, se žene nějaká divošská horda, vedená změkčilým Antoniem (Orient byl synonymem pohodlí, rozmařilosti).

Následuje popis vlastní bitvy (689-713), která je od počátku představena jako Gigantomachia. Nejdříve se rozjedou lodě s hroty, přirovnávané ke skalnatým Kykladským ostrovům. Není to pouze boj Egypta a Říma, Východu a Západu, M. Antonia a Octaviana,. Je to boj samotných bohů egyptských (východních) a římských (tedy řecko-římských). Za egyptské bohy je zde představen Anúbis, odpovídající asi řeckému Merkurovi (což ale tady není důležité), který je za ostatní ještě zesměšněn. Ukazuje se, že východní bohové jsou různé štěkající a jiné potvory (monstra; latrator), o nichž je z římského hlediska trapné i hovořit, kdežto římští bohové jsou nelítostní, stateční a neporazitelní bojovníci (anthropomorfní). Objevuje se tu matka Aeneova Venuše, i otec zakladatele Říma, Mars (Mavors).

Vítězství Římanů nad Východem je také vítězstvích Rozumu nad Chaosem, což se ukazuje už v popisu bojujících stran i zde. Objevuje se i Apollón Aktijský, který prý měl hlavní podíl na římském vítězství a jehož kult se v okolí po bitvě rozšířil (v nedaleké Nikopoli mu byl zasvěcen chrám a hry). Jen jeho luku se všechny ty pronárody na Antoniově straně lekly a utekly. Jak víme, utekl sám M. Antonius, zatímco jeho vojsko ještě bojovalo. Jeho vojevůdce Canigius na něj ještě týden čekal, ale pak přidal k Octavianovi.

Královna (tedy Kleopatra) bývá v této pasáži přirovnávána k dalším dvěma ženským hrdinkám Aeneidy, které zešílely a zemřely: k Didoně (shodný verš pallentem morte futura) a Amatě. Je zde předestřen i samotný způsob Kleopatřiny smrti (necdum etiam geminos a tergo respisit anguis) - zabila se 12. srpna příštího roku, při vstupu Octaviana (s nímž se jí nepodařilo dohodnout) do Egypta, právě tím, že se nechala uštknout hady. M. Antonius zemřel skoro o dva týdny dříve v jejím náručí. V posledních verších této části, je znázorněna porážka, tedy útěk do Egypta (maerentus Nilus), kde, jak víme, byla celá akce opět označena za vítězství.

Závěr úryvku je samozřejmě triumf, který je vrcholem všech předešlých dějů. Byl slaven 13-15. srpna roku 29 a byl dokonce trojitý: za válku v Illyrii (35-33), bitvu u Aktia a dobytí Alexandrie (srpen 30). Již po válce se Sex. Pompeiem (36) Caesar Octavianus slavnostně římskému národu slíbil, že už nebudou žádné občanské války - i z tohoto důvodu musela být válka s M. Antoniem presentována jako válka s Egyptem. Octavianus stane u chrámu Apollónova, který, jak už jsme řekli, byl hlavním pomocníkem budoucího principa. Čteme zde seznam různých národů, které se přišly Caesarovi poklonit, od Afriky, přes Východ (Gelones, Dahae) po sever (Morini, Rhenus bicornis). Nyní tedy měl nastat ráj na zemi, završení předlouhého boje Římanů o vlastní existenci, dokud se nakonec nestali pány světa.

Tato scéna je ale zajímavá i z jiného hlediska. Najednou totiž Vergilius jakoby zapomíná, že to celé je jen popis uměleckého předmětu, a předvádí nám zcela živou, přítomnou triumfální scénu. Také by člověka mohlo napadnout, že po určité době, kterou jsme strávili prohlížením toho nádherného štítu, jsme zvedli zrak a vrátili se do současnosti. Zjistíme, že se nacházíme právě uprostřed triumfálního reje, slyšíme všechen ten potlesk, jásot a pozorujeme průvody národů, které přišly vzdát Octavianovi hold. Také by se mohlo zdát, že byl Aeneas natolik unesen představami, navozenými prohlížením si štítu, že měl nyní velmi reálný pocit, že se to vše odehrává právě před jeho očima, že je osobně svědkem slavnostního završení hrdinských dějů jeho rodu.

Popis štítu je uzavřen. Vergilius ukázal pár stěžejních událostí římských dějin a jejich vyvrcholení. Pasáž je uzavřena poznámkou, že Aeneas to vše vlastně nemohl pochopit, ale přesto jej to naplňuje jakýmsi příjemným a trochu pyšným pocitem. Aeneas se vydává do boje proti Turnovi s příslibem, že nemůže prohrát, protože jinak by se všechny ty další činy nikdy nemohly odehrát (vždyť to tvrdí bohové). Nebo je to velká výzva Aeneovi, že právě má ve svých rukou osud, on teď, v nastávajícím boji, musí rozhodnout, stanou-li se jeho potomci vládci světa.

Základní literatura
Conington, Nettleship: Vergils Aeneid III, London 1875
Stabryła, S. - Wergiliusz - Świat poetycki, Warszawa 1987
Livius - Römische Geschichte I, Leipzig 1884