LIDOVÍ PĚVCI STŘEDNÍ ASIE

O’RTA OSIYONING XALQ BAXSHILARI


 

Vladislav Knoll



 
 Dombyramdy qolga alsam,
Ajnalama köz salsam,
Agyl-tegil žyr keler...
Když dombru do ruky si vezmu,
když na okolí okem hodím,
Jako potok píseň teče…
  Žambyl

Byl to člověk hluboce zamilovaný. A byl zamilován, jak jsem cítil, ne prostě do druhého člověka; byla to jakási jiná, obrovská láska k životu, k zemi. Ano, on skrýval tuto lásku v sobě, ve svojí hudbě, on žil touto hudbou.
   Čingiz Ajtmatov - Džamilja

Pěvci


Daleko ve stepích Střední Asie se dodnes ozývají hlasy lidových pěvců. Zpívají o slavných činech dávných bohatýrů, vyzpívávají se o svém životě, o své rodině a o lásce k nekonečné stepi. Jako chromý Danijar otvírají své srdce skrze své písně. Stejně jako před skoro třemi tisíci lety chodí po kraji, navštěvují pohřby, svatby, hostiny, zúčastňují se pěveckých klání a téměř veškerou svoji ústní tvorbu doprovázejí na hudební nástroj. U Homéra je umění Démodokovo na dvoře krále Alkinoa  a Fémiovo na Ithace bráno jako boží dar.
 Pěvci se těší velké vážnosti, ve Střední Asii je dodnes zvykem, že se samo slovo pěvec stává součástí jména (něco jako titul), např. jméno karakalpackého básníka: Kurbanbaj-žyrau. Označení lidového pěvce není ve všech končinách středoasijských stepí stejné. Uzbekové říkají svým zpěvákům bachši (baxshi; stejně tak i v Turkmenistánu), které je obdobné řeckému označení rapsódos. Čestným označením výborného umělce je u Uzbeků šair (shair), který musel být schopen tvořit vlastní písně a odpovídá řeckému aoidos. Kirgizové rovněž stejně jako Řekové rozlišují pěvce, který pouze interpretuje části známých eposů (yrčy) a samostatného skladatele (džomokču). Široce rozprostraněným označením lidového pěvce je akyn, které užívají Turkmenové, Kirgizové, Karakalpaci i Kazaši (aqyn). Zvláštním kazašským a karakalpackým označením je slovo žyrau (aoidos) nebo  žyršy (rapsódos), které je odvozeno od samotného slova píseň - žyr. Jiná pojmenování jsou odvozena přímo od označení eposu, ve kterém se specializují, např. kirgizský manasči (pěvec eposu Manas).
  Nástroje středoasijské se liší od v Řecku používané čtyřstrunné formingy nebo později lyry či kithary. Akynové používají většinou strunný nástroj s úzkou ozvučnou skříní. Tento nástroj má velmi dlouhý krk a dvě či více strun. Kazaši mají tedy svoji dombru (dombyra), Uzbekové svůj dumbrak nebo tanbur, Kirgizové svůj komuz. Zvláštním nástrojem pak je kazašský kobyz, u něhož se k rozechvívání strun užívá smyčce a poloha při hraní je podobná poloze kontrabasové.

Vzdělání


Stát se váženým lidovým pěvcem si žádá zvláštní výuku a velké předpoklady. Adept na hrdé označení pěvce musí stále dávat pozor, mít dobrý hudební sluch a výbornou paměť. Budoucí zpěváci se učí samozřejmě u známých umělců, kteří si na svém vyučování velmi zakládají, neboť tím zajišťují pokračování svého umění a další život svých nebo tradičních písní a eposů. V Uzbekistánu žije žák u svého učitele (ustoz) dva až tři roky. Vyučovaní se neplatí, ale žák musí svému učiteli pomáhat s hospodařením, musí tedy dělat obyčejné rolnické práce. Je třeba si uvědomit, že ani pěvci nepocházejí z nějakých privilegovaných vrstev, často jsou to původem prostí rolníci či řemeslníci. Vzpomeňme si v této souvislosti na Hésioda, který se také zabýval jak hospodařením na poli, tak zpěvem.
Žák se neučí nijak zvláštním způsobem, ale jednoduše posloucháním. Doprovází tedy všude svého učitele a snaží se si zapamatovat jeho písně. Předpokládá to značné žákovy schopnosti, hlavním jeho cílem je se vcítit do rytmu a hudby svého učitele. Musí si zažít metrum, způsob rýmování (to neplatí v Řecku) a melodii. To je základem pro veškeré jeho další vyučování, žák musí verši rozumět, cítit ho. Tím se totiž staví půda pro samotné naučení se jednotlivých písní a eposů. Je to brána k improvizaci a k vlastní skladatelské činnosti. Zkušení pěvci pak dokáží zopakovat jen jednou slyšenou píseň pouze díky své paměti a citu.
Řečtí pěvci používali hexametr, metrum o šesti stopách, které je značně vnitřně ohebné. Turkotatarské národy používají velké množství různých meter, u kterých ale samo střídání se krátké nebo dlouhé slabiky nemá zvláštní význam. Důležitější je počet slabik, který u formy zvané kazašsky žyr, kirgizsky yr a tatarsky jyr kolísá mezi 7-8. V lyrických pasážích se vyskytuje i verš jedenáctislabičný. Počet slabik tedy záleží často na spádu děje a náladě samotného pěvce.
Pomalu si žák začíná pro sebe zpívat  a opakovat části písní či eposů, které slyšel u svého učitele. Aby si pak mohl zapamatovat větší kusy či dokonce celý epos, musí znát určitou základní linii děje, který se v tomto epose odehrává. Musí se naučit určité slovní obraty a klišé, charakteristická epiteta hlavních hrdinů: o ženách například u Uzbeků gul (kvítek či gul yuzli (tvář- růže), aj (měsíc), o mužích nar (velbloud), shir (lev), bey (pán)…(potom tedy se lze setkat např. s Khakim-nar, u Homéra takto např. polymétés Odysseus).
Konečným stadiem výuky je jakási závěrečná zkouška, na kterou si musí žák připravit provedení celého eposu (dastanu). Tato zkouška je veřejná a žák tedy musí dokázat své schopnosti před širokým publikem. Podaří-li se mu v této zkoušce uspokojivě obstát, dokáže-li  předvést celou píseň bez jakékoli závažnější chyby, která by narušila dojem z celého díla, získává v Uzbekistánu titul bachši. A nyní již s tímto hrdým a váženým titulem se může vydat na cestu mezi aily a vyprávět neskutečné příběhy z dávných i nynějších časů.

Poslání


Znalost číst a psát přišla do podvědomí prostého obyvatelstva Střední Asie poměrně pozdě, definitivně až v tomto století. Přesto je ale možné, že se nám zachovala fantastická díla, jejichž počátky patří do hlubokého středověku. Zachovala se tudíž kompletně ústní tradicí. Aby se mohla celá stará historie přenést pouze v této velmi jemné a abstraktní schránce, bylo nutné ji pro cestu dlouhými staletími náležitě upravit. Aby byl jeden člověk schopen si zapamatovat co největší množství informací, bylo nutno tyto zprávy obléci do hávu poezie a hudby. Právě totiž pomocí vcítěného rytmu a rýmu a určité melodie bylo možné si tak dlouhé pasáže zapamatovat.
Všechny ty písně a eposy se nám samozřejmě nezachovaly v přímé a čisté podobě. Přes ty dlouhé věky se velmi změnily a již jen pomocí moderního bádání lze přibližně určit, jaká část eposu je z jaké doby. Patrně největší epos na světě, kirgizský Manas, ve svých asi pěti stech tisících veršů zahrnuje smíchané období historie a reálií asi jednoho tisíce let. Velký pochod na Čínu, při němž přes vítězství svého vojska batyr umírá, je možno spojit s událostmi z 10. století, kdy právě turkotatarské kmeny Střední Asie s Čínou bojovali. Drobnější boje s Kalmyky, kteří jsou jakýmsi univerzálním nepřítelem většiny hrdinů středoasijských eposů, se odehrávají asi v 15. -16. století. Přestože jádro eposu pochází již z dob před přijetím islámu, je zřejmé, že narážky na jakékoli pohanské kulty během staletí zcela vymizely. A nakonec každé pokolení pěvců si samozřejmě do svého provedení přidalo něco ze své vlastní reality. Tak se může stát, že v některých variantách tohoto eposu již Manas užívá revolveru.
Podobně si můžeme představit situaci i v Homérových eposech. Počítá se s tím, že základním zdrojem pro tyto příběhy byla doba mykénská. Obecně se události kolem Trojské války zařazují k přelomu 13. a 12. století před Kristem. Homér sám pak bývá zařazován asi do doby 9.-8. století před Kristem. Je tu tedy asi 400 let, které se jistě odrazily v Homérově díle. Je tedy jasné, že Ilias a Odysseia jsou výsledkem práce mnohých pěvců během oněch čtyř set let. Každý pěvec si jistě mohl lecco do svého kousku přidat ze své vlastní doby. To jsou totiž ony železné předměty v době bronzové či střelná zbraň v době raného středověku. Katalog hrdinů, o kterém se také vedou různé spory, může být stejně tak sestaven z různých dob, i když mnozí se z něho snaží vyjmout zeměpis mykénské doby. Takových případů se v Homérovi, stejně jako v dastanech dá nalézt spoustu. Všechna tato díla tedy pojednávají o jakési dávné a bájné době (Hésiodos přece vyděluje zvláštní dobu hérojskou), o níž již zůstává v čase lidových vypravěčů jen jakási velmi zkreslená představa.
Dobu, přes kterou byly homérské eposy udržovány pouze v ústním období, nazýváme obdobím temna. To však neplatí o době zachovávání středoasijských dastanů. Nemáme sice zprávy přímo od Kazachů nebo Kirgizů, ale jistě od okolních národů. Toto tisíciletí pro nás tedy není žádnou dobou temna, naopak můžeme zprávy, zachované v eposech srovnávat s prameny psanými v perštině nebo nějakým tatarským dialektem. Je zajímavé, že se nám ústní tradicí zachovala i díla, která známe i jako psaná, konkrétně jde o některé pasáže z Šáh-náme. Stejně jako archeologické vykopávky v Pylu, Mykénách či Tróji mohou i právě naše písemné prameny gramotných národů potvrdit či upřesnit zprávy podané generacemi potulných pěvců. Právě tak se například ospravedlňuje pověst o prvním dobytí Tróje Héraklem, která i podle archeologických vykopávek proběhla dvě generace před Trójskou válkou.
Důležitou otázkou také je, jak mohou takové eposy vlastně vzniknout. Nezdá se příliš pravděpodobné, že by jediným autorem Iliady a Odyssey byl pouze jeden člověk. Jaká byla tedy Homérova úloha, pokud nějaký Homér vůbec existoval? Stejně jako v případě Manase i jiných eposů se mohlo původně jednat o sérii  písní, provozovanou různými pěvci (manasči), které se točili kolem jedné postavy. Tyto písně pak mohly být poté sebrány postupně v jeden celek, buď se mohly na sebe postupně nabalovat (vždyť jednotlivé úplné varianty Manase mohou mít třeba jen dvě stě tisíc veršů) nebo mohly být jedním člověkem sebrány a sepsány dohromady (třeba právě Homérem). Jeden pěvec tak mohl prostě předvést celý svůj zkušenostmi získaný repertoár, samozřejmě náležitě seřazený. Takové příklady nejen v době moderní máme, může jím být Snorri Sturluson (zemřel 1241) nebo sběratelé z minulého století jako E. Lönnrot (Kalevala) či F. R. Kreutzwald (Kalevipoeg). A podobným příkladem mohou být veškeří sběratelé lidových pohádek, kteří i je mohli přeměnit v epos (A. Pumpurs).
Samy eposy se mohou samozřejmě dále vyvíjet, často genealogickým způsobem. A příkladem nám nemusí sloužit jen Manas, na něhož navazují příběhy jeho syna Semeteje a vnuka Sejteka, ale zejména cyklus Čtyřicet bohatýrů, který vypráví i o předcích a potomcích mytického krále Idige. Tak mohou narůstat další a další epizody k původnímu dílu, které jednoduše odpovídají, jak to bylo předtím, anebo jak to bylo dál. Postavy se totiž stávají tak populárními, že posluchači si sami žádají pokračování. Tak třeba Alpamyšův syn Jadgar, v eposu o svém otci malý chlapec, se brzy stává hlavním hrdinou dalšího dastanu.
Je také důležité si uvědomit, že samozřejmě každý pěvec zpívá podle sebe a spoustu epizod si vymyslí a spoustu jich zapomene. Je tedy jasné, že ani Homérovy eposy nezahrnují veškerou písňovou produkci, týkající se Odyssea a Trójské války. Je totiž otázkou, z jakých pramenů (tedy pěvců) sestavovatel eposu čerpá. Pěvec totiž, jak bude pojednáno v příští kapitole, přizpůsobuje příběh svému auditoriu. Od věci také není braní v potaz cizích vlivů do eposů, vlivů okolních kultur, které můžeme jasněji vidět jak ve středoasijských eposech (vlivy perské; na území dnešních turkotatarských států vznikly mnohé skvosty perské literatury), tak i například v Hésiodovi (chetitsko-churritské).
Důležitým aspektem u středoasijských eposů je také místní rozrůznění. Vzhledem k jejich stáří se jim totiž podařilo se dostat do slovesnosti národů i na obou stranách Kaspického moře i hluboko ve východoevropských stepích. Příkladem může sloužit například Alpamyš (uzbecky Alpomish, kazašsky a karakalpacky Alpomys, tatarsky Alpamša, baškirsky Alpamyša, altajsky Alyp-Manaš) nebo Körogly, který se uchytil i u neturkotatarských národů, jmenovitě u Ázerbajdžánců, Turkmenů, Uzbeků, Kazachů, Karakalpaků, Turků, Arabů, Gruzínů, Kurdů a Tádžiků. Příběhy v jednotlivých národní redakcích se samozřejmě již dosti liší, jsou přizpůsobeny místním podmínkám, odehrávají se často již v místním prostředí. U posledně jmenovaného eposu se rozlišují dvě základní varianty, v západní se obraz Köroglyho jeví jako muže, který v čele svých přátel bojuje proti panovníkově zvůli, ve východní variantě se Görogly (turkmensky) stává osvíceným panovníkem.
Tradice samozřejmě pokračuje dál a lidoví pěvci si našli kromě těch klasických již nové batyry. Stávají se jimi historické osobnosti, jejichž příběh byl poněkud okrášlen (podobně jako Marko Kraljević). Jsou to hrdinové novějších dob, které samotní pěvci již mohli zažít. Prvním příkladem může sloužit epos Suranši-batyr, který pojednává o historické postavě z 19. století, která stála v čele odboje Kazachů proti kokandským chánům. Nové batyry ale přináší i politika, tak bylo mnoho hrdinských písní klasickým stylem a metrem stvořeno i na takové postavy, jako V. I. Lenin. Pěvec přece, jak zde již bylo zdůrazněno, nežije v žádném vakuu a v jeho tvorbě se odráží i doba, ve které žije.

Provedení písní


Lidoví pěvci ve Střední Asii nebyli pouze jacísi potulní bardové, kteří cestovali od ailu k ailu. Byli i tací, kteří sídlili na dvoře chánů a stávali se nejvěrnějšími rádci těchto panovníků. To ale samozřejmě předpokládalo určitou oddanost chánovi, hlásání politiky a ospravedlňování jeho rozkazů. Pěvci, kteří se dobře uchytili, si mohli i dobře vydělat, jinak ale jejich mzda zejména spočívala ve cti a vážnosti, která jim byla prokazována. V Lermontově pohádce Ašik-Kerib, která je vlastně kavkazskou variantou turkmenského eposu Šasenem ve Garyp, je hlavním hrdinou právě lidový zpěvák. Původně je chudý, a proto mu bohatší člověk nechce dát svou dceru. Ašik-Kerib si ale právě svým zpěvem na dvoře paši vydělá jmění. Na svatbě své milé s jiným po promeškání doby určené k návratu se objeví právě jako potulný pěvec, ale ve své písni se dá poznat.
Z písní největšího kazašského akyna Žambyla (neboli Džambula Džabajeva, 1846 - 1945) můžeme vyčíst mnohé právě o samotném umění lidových pěvců. Mnohé jeho písně jsou totiž velmi osobní či autobiografické (např. Stal jsem se pěvcem ve třinácti letech). Žambyl chápe umění zpěvu závislým na okamžitém prožitku, známá je historka o písni, kterou v něm vyvolalo pití čaje. Velký důraz klade právě na hudbu, v mnoha jeho básních se píše, jaké vzrušení a básnický náboj jím proběhl, když se dotkl strun dombry. Nejdůležitějšími složkami zpěvu jsou pro něho příjemný hlas, překrásný motiv, jemný nápěv, moje vřelé srdce, duše, můj mozek. Zpívá, že sama dombra skládá jeho písně. Nechává se zcela unést svojí hudbou a rytmus a rým verše skládá zcela přirozeně.
Akynova píseň nezačíná žádnou invokací, ale většinou od Adama, a to i v turkotatarském smyslu slova (adam-člověk). Úvod může být tedy buď téměř kosmogonický (Když se Manas Manasem stal, když se Manas posadil na koně…) nebo se pěvec představí nebo prohodí pár slov o tom, že bere nástroj do rukou (Do rukou bílou dombru s citem beru…). Případně se pěvec také může obrátit několika slovy ke svému publiku. Dále se akyn drží hlavních témat eposu a přitom stále pozoruje své posluchače. Nedává-li někdo pozor, může jej pěvec v rámci písně oslovit, může i kdykoli změnit tempo, případně přidat nějakou líbivou vymyšlenou epizodu. V. V. Radlov, který se v minulém století zabýval sběrem lidových písní o Manasovi se například zmiňuje o tom, že mu jeden akyn začal zpívat o přátelství Manase s ruským carem nebo dokonce s Il´jou Muromcem, domnívaje se, že to ruský zapisovatel náležitě ocení.
Tentýž V. V. Radlov měl se zaznamenáváním kirgizských eposů bez použití jakéhokoli nahrávacího prostředí značné problémy. Pěvec byl totiž tak zabrán do zpěvu, že byl dosti rušen zapisovatelovými poznámkami a prosbami o tom, že by potřeboval určitou pasáž slyšet ještě jednou nebo že by něco chtěl slyšet pomaleji. V modernější době pak jsou tito pěvci nahráváni a dokonce natáčejí desky.
Repertoár akynů bývá různý. Nejčastěji se zabývají zpěvem dastanů (tedy hrdinských eposů), které mohou být proloženy i prózou. Jednotlivý pěvec (podobně jako rapsódi, kteří zpívali homérské eposy) nemusí umět zazpívat hned celý dastan, ale určité epizody. Zajímavá je historka Sergeje Lipkina, který se vydal ke Kalmykům zapisovat Džangariádu a zjistil, že téměř každý obyčejný člověk (ať pastýř, řidič nákladního automobilu, dělník) nějakou tu část eposu zazpívat umí. Ale nemusí to být jen epos o slavných činech silného batyra, ale i takový netradičnější příběh jako Qyrq qyz (Čtyřicet dívek), který nám připomíná řecké báje o Amazonkách, nebo příběh o nešťastné lásce jako Qozy-Körpeš - Bajan-Sulu.
Jiným typem písní, zpívaných akyny, zvláště v kazašské poezie je tzv. tolgau. Je to jakési zamyšlení nad životem, nad osudem. Jiným typem je žoktau, která představuje nářek hrdiny či pěvce. Dalším druhem je potom ještě píseň oslavná, tzv. maqtau, která může být součástí dastanu, protože vypráví o dobru či slavných činech nějakého člověka. Může se jednat i o chvalozpěv na jiného akyna.
Ve Střední Asii jsou velmi oblíbená, stejně jako ve starém Řecku, pěvecká klání. V Kirgízii se jim říká ajtyši a v Kazachstánu ajtys. Je to jakési prověřování kvality pěvce. Pěvec má v souboji s druhým dokázat, že buď dokáže část nějakého eposu zazpívat lépe, nebo je schopen v zápase na volné téma plynule navázat a odpovědět na píseň protivníkovu. Důležitá je přitom i epická šíře a fantazie, která ale nesmí být na újmu rytmu. Podobným zápasem je i tzv. alym sabak (lov verš!), při němž se dva zpěváci také snaží přesně bez porušení rytmu či melodie pokračovat v písni svého protivníka. Původně byl ajtys prostředkem nenásilného boje mezi dvěma rody. Každý totiž ve své písni vychvaloval ten svůj a ten druhý ho vždy musel něčím přebít. Později vychvalovali sami sebe nebo se chvástali tím, že jsou neporazitelní, případně se protivníkovi vysmívali. Prohrál ten, komu došel dech (praskla struna). Neporazitelní akynové dosahují té nejvyšší vážnosti ve svém národě.

Písně o dávných bohatýrech dodnes znějí v ústech lidových pěvců Střední Asie. Právě jako tenkrát, před třemi tisíci lety. Těmto skromným lidem vděčíme za zachování neskutečného pokladu lidové tvorby, která vykrystalizovala leckdy až v mohutná díla, která nás stále oslovují. Je to odraz dávných lidí, činů, dob, dnes se podobající spíše nějaké pohádce. Je to zdroj poznání naší vlastní minulosti i moudrosti. A jsou to zázrační lidé, kteří jsou skrze svůj hlas a hudbu schopni vyprávět takové příběhy.

Základní literatura


Džambul - Izbrannoje - Moskva 1986
Chadwick N.K./Zhirmunsky V.M. - Oral Epics of Central Asia - Cambridge 1969
Istorija vsemirnoj literatury, tom 5 - Moskva 1988
Kirk G.S. - The Songs of Homer - Cambridge 1962
Manas - geroičeskij epos kirgizskogo naroda - Frunze 1968
Slovar´ literaturovedčeskich terminov - Moskva 1974
Tvorčestvo Džambula - Alma-Ata 1956
Žirmunskij V.M. - Sredneaziatskije narodnyje skaziteli - Moskva 1964