STŘEDOASIJSKÉ EPOSY A JEJICH PODOBNOSTI S ŘECKÝMI MÝTY


 
Vladislav Knoll

Předzpěv, aneb názorné vysvětlení formy středoasijských eposů

 I.
Ze tmy husté pomalu se rodí den.
Z hlubin stepi vstává nový den.
Rozplývá se květy ověnčený sen.
Z dlouhé noci v moři vzniká nový den.
A vprostřed pláně nedozírné šíře
klečí člověk zády k slunci obrácen.
Vstane. Plachty lodi svěží vítr pne.
Dostihne snad jezdec kýženého dne,
když kamčou tolik trýzní zvíře?
Musí využit být celý tento den!

II.
Běží vlna za vlnou.
Jezdec letí stepí dál.
Slunce letí nebem dál.
Koráb pluje mořem dál.
Kůň se hvězdou denní stal,
běží travou, v písku dál,
pluje klidným mořem dál.
Hledá duši nevinnou.
Hledá známý hlas.
Myslet ale nemá čas.

III.
Tmavne nebe, tmavne zem.
Jízda rychlá, šílená
děsivým se stává snem.
Ohnivá tvář milená
mizí v mraku černavém…
Šajtan přeťal oblohu
mečem ostrým, zahnutým.
Šrám se táhne až na zem,
srší zlatě ohněm svým,
nese pozdrav od bohů.

IV.
S nebe prudce voda padá.
Větru dána je teď vláda.
Loď je v moři opuštěna,
nepomůže úsměv, rada.
Z moře roste mlhy stěna.
Jezdec pohled svůj si skládá:
„Vidím břehy v mlze", volá.
„Vidím  keře, stromy", volá.
„Vidím bílé domy", volá.
„Vidím jasné oči", volá…


 

Středoasijské eposy

Dastany národů Střední Asie se dlouho udržovali pouze ústní tradicí. Do knih byla tato díla sepsána při poslechu lidových pěvců z různých národů. Jeden dastan tudíž může mít velké množství značně odlišných variant. Tentýž motiv se přitom vyskytuje na mnoha místech, a proto je někdy těžké říci, jedná-li se pouze o variantu jednoho eposu, anebo bylo nalezen nové dílo.
 Ukázkovým příkladem v této souvislosti je dastan Alpamyš, známý zejména v uzbecké variantě pěvce Fazila Juldaševa (novým pravopisem Alpomish či Olpomish). Stejný epos se však vyskytuje i u Kazachů a Karakalpaků (Alpamys), Tatarů (Alpamša nebo Alyp Mjamšjan) a Altajců (Alyp-Manaš). První část jména hrdiny alp znamená bohatýr (běžnější slovo je batyr). Druhá část je etymologicky nejasná, badatelé se ale přiklání k názoru, že souvisí se jménem kirgizského hrdiny Manasa. Skutečné jméno hrdiny je Chakim, Alpamyš je jakési jeho přízvisko. Epos má dva díly. Tématem prvního dílu je boj hrdiny s kalmyckými bohatýry o princeznu Barčin. Ve druhém díle se Alpamyš dostane do kalmyckého zajetí a po vysvobození se vrací v přestrojení do své vlasti. Popudem ke všemu, co se v epose odehrálo, je přesídlení Bajsaryho (otec Barčin) do země Kalmyků. Jeho bratr, kongratský vládce Bajbury (otec Alpamyše) jej totiž rozhněval tím, že po něm chtěl zaplacení daní. Úplným koncem eposu je návrat Bajsaryho zpět do vlasti. V uzbecké (tzv. kongratské) redakci obsahuje dastan asi 14 000 veršů.
Dalším takovým mnohonárodnostním mýtem, který se objevuje na západ i na východ od Kaspického moře je Körogly, jehož nejznámější verze jsou ázerbajdžánská a turkmenská (Görogly). Stejného hrdinu mají ale i Turci (Körođlu), Uzbeci (Gorogly), Kazaši, Karakalpaci, Tádžikové, Arabi, Gruzíni (Gurguli), Arméni a Kurdové. Jméno hrdiny se nejčastěji překládá jako syn slepce (Körogly se mstí za oslepení svého otce) nebo syn hrobu (v některých variantách se zrodil z hrobky). Zatímco na Kavkaze má tento hrdina podobnou funkci jako Jánošík nebo Robin Hood, ve Střední Asii nám spíš připomíná knížete Vladimíra, Manasa, kalmyckého Džangara, Karla Velikého či krále Artuše. Hovoří se o čtyřiceti dastanech, které pojednávají o Körogly.
Výjimečným eposem ve světovém měřítku je kirgizský Manas. Vznikal snad původně stejně jako Kalevala. Je totiž spojením veškeré mytologie jednoho národa, která se přibližně točí kolem jedné hlavní postavy. Epos má tři velké části. První vypráví o životě samotného Manasa, další nás seznamují s činy jeho syna Semeteje a vnuka Sejteka. Celý tento  epos obsahuje asi půl milionu veršů a stává se tím jedním z nejrozsáhlejších na světě. Dosud snad ale nebyl plně přeložen do žádného evropského jazyka.
Karakalpacký epos Kyrk kyz (Čtyřicet dívek) nám připomíná svým obsahem řecké pověsti o Amazonkách nebo české pověsti o dívčí válce. Hlavní hrdinkou eposu je princezna Gülajym (jakjo královna Amazonek), která své družky cvičí v boji a statečnosti a pomstí svou vlast rozbitím mohutného vojska perského šáha Nádira. Gülajym se nakonec i provdá.
Rozšířený nejen po turkotatarském světě je epos, oblíbený zejména v Turkmenistánu jako Šasenem ve Garyp, ale i u Uzbeků (Ashik-Garib va Shakhsanam) a Karakalpaků (Garyp-ašyk). Běžnému čtenáři je však jistě nejznámější pohádka Ašik-Kerib, zapsaná roku 1837 v Azerbajdžáně M. J. Lermontovem. Tato pohádka se odehrává ve Tbilisi. Hlavním hrdinou všech těchto obdobných dastanů je pěvec, který musí z určitých důvodů opustit svoji milovanou. Vrací se pak až na její svatbu s jiným.
Také hrdinové Střední Asie jsou genealogicky uspořádáni jako v řeckých mýtech, a proto existuje i mnoho dastanů, vyprávějících o synech, vnucích i pravnucích určitého hrdiny. Samostatné eposy byly vyprávěny například o životě Jadgara, kteří je v dastanu Alpamyš zastižen jako malý chlapec. Dlouhý cyklus eposů Čtyřicet bohatýrů tvoří příběhy o předcích i potomcích krále Idige.

Aoidové a rapsódi


Na počátku byla jednotlivá slova, která tvořila jakési sdělení. Tato slova byla svázána do veršů a oblečena hudbou. V takovémto obalu mohl obsah tohoto sdělení přečkat mnohá staletí. Vznikla tak píseň, která se v pouhém ústním podání rozšířila mezi příslušníky určitého národa. Jednotlivé písně, jejichž základem byl jakýsi příběh, pak dohromady tvořili dlouhé, zpívané vyprávění, kterému se říká epos (u turkotatarských národů ale většinou dastan). Brzy se našli lidé, kteří ve zpěvu písní mimořádně vynikali a posléze začali skládat i písně vlastní. Takový zpěvák a skladatel se v Řecku nazýval aoidos, v Uzbekistánu bachši a v Kigizstánu akyn nebo džomokču. Od aoida se poněkud lišil rapsódos (u Řeků) neboli yrčy (u Kirgizů). Tento již vlastní písně neskládal, ale zdokonaloval se v písních již složených. Často právě díky rapsódům překonávají stovky veršů roky a roky. U turkotatarských národů mají pak pěvci zvláštní pojmenování i podle eposů, kterými se zabývají (např. manasči - pěvec eposu Manas) nebo podle nástroje, kterým svůj zpěv doprovázejí (např. ašik podle nástroje podobného východoslovanské balalajce).
  Člověk, nadaný pěveckým uměním, dosahoval vždy vysoké vážnosti a svým uměním oblažoval všechny vrstvy společnosti. Byl často zván k různým slavnostním příležitostem: k významným hostinám, svatbám či pohřbům. Vhodné příklady nalézáme v Odysseji, v níž jsou nám představeni aoidové Démodokos na dvoře Alkinoově a Fémios, bavící ženichy na Ithace. V epose Ašik-Garyb je hrdinou samotný pěvec, který se na svatbu své snoubenky s jiným mužem dostaví jako potulný zpěvák. A sumu na koupení si nevěsty (tzv. kalym) získává právě svým zpěvem.
   Narozdíl od homérských eposů byly středoasijské dastany zaznamenány písmem až v minulém století (některé dokonce v tomto). Nezapisovali je však pěvci, kteří je nazpaměť přednášeli, ale většinou ruští badatelé. Ti zpočátku bez jakéhokoli nahrávacího přístroje trpělivě a rychle tužkou sledovali zpěv. Ruský sběratel V.V. Radlov (1837 - 1918) popisuje ve svých pracích velké problémy spojené s takovýmto zaznamenáváním lidových zpěvů. Pěvec zpíval takovým tempem a rytmem , na jaké byl zvyklý. Byl často maten zapisovatelovými požadavky, aby určitou pasáž zapěl ještě jednou, aby začal zpívat od určitého místa a aby zřetelně artikuloval. Závažné potíže tkvěli i v tom, že si pěvec spoustu pasáží jednoduše vymyslel, nebo je přizpůsobil předpokládanému vkusu posluchače. Poslouchal-li jej například nějaký Rus, pěvec začal básnit o tom, jací byli ruský car a hrdina eposu výborní přátelé.
Mezi národy, které se vyznačovaly bohatou epickou tradicí, byly oblíbené pěvecké soutěže, při nichž se pěvci určitého eposu či jen obyčejných písní zdokonalovali ve svém umění  a mohli dosáhnout i významných poct. Tato tradice byla samozřejmě udržována již ve starém Řecku, hlavně při tzv. Panathénajích, na něž se sjížděli interpreti homérských eposů. Ve Střední Asii se tato tradice dosud udržuje. Pěvecká klání, při nichž se hodnotí zejména souvislost projevu, jakost hudby, fantazie a epická šíře, jsou v Kirgízii zvána ajtyši a v Kazachstánu ajtysy. V této souvislosti se vypráví o legendárním pěvci, který byl schopen půl dne opěvovat stavění jurty. Části hrdinských eposů zde údajně umí zpívat téměř každý.
Jiný druh pěveckého soutěžení v Kirgízii se nazývá alym sabak (lov verš). Je to jakýsi pěvecký souboj mezi dvěma zpěváky, při němž jeden začne zpívat a druhý pokračuje, neporušiv přitom ani rozměr verše, ani charakter melodie, ani způsob rýmování. Téma písně je zcela dobrovolné. Prohrává ten, který nebude schopen plynule navázat na píseň svého soupeře. Příklad takové soutěže nacházíme v posledním zpěvu dastanu Alpamyš. Hrdina zde v přestrojení za starého pastýře vítězí v tomto boji nad matkou uchvatitele trůnu a svou ženou

Hrdinové


Přestože se středoasijské dastany a Odysseia v mnohém shodují, charakter hlavních hrdinů se dosti liší. Odysseus se zdá být osobou více méně lidských vlastností bez jakýchkoli nadpřirozených schopností, zatímco hrdinové jako Alpamyš nebo Manas se spíše podobají Héraklovi nebo Achillovi. Stejně jako Achillés byl i batyr (bohatýr) Alpamyš vlastně nesmrtelný, oheň ani železo mu neublížili. Zdá se, že v řeckých mýtech je nadpřirozená složka obstarávána bohy, ale v případě muslimských příběhů středoasijských je již sám hrdina jakýsi polobůh, který se od normálních lidí liší zejména svou velikostí (Alpamyš není schopen se protáhnout velmi širokým a vysokým tunelem, který pro něj až do podzemní kobky dala vystavět princezna Tavka) a silou. V souvislosti se silou bohatýra nám některé scény zejména z dastanu Manas připomínají pověsti o Héraklovi, ale spíše ruské byliny Ilju Muromci a Svjatogorovi, kterého již ani země nemohla unést, jak byl mohutný.
Odysseus však má v Iliadě a v mnohých ostatních pověstech spíše povahu lstivého muže nevelkého vzrůstu. Nejbližší tomuto obrazu hrdiny je asi Körogly, jehož vynalézavost v získávání si nových milenek a otroků téměř nezná mezí. Také by nás mohla napadnout souvislost s různými moudrými blázny, jako byl například kirgizský Apendi či perský Hodža Nasreddin.
Za zmínku rovněž stojí zrození hrdiny, které je v řeckých a středoasijských mýtech často doprovázeno různými sny (pochodeň před zrozením Parida, ale očekávaný zrod bohatýra v Manasovi). V dastanech o Alpamyšovi i Manasovi je ještě před narozením hrdiny zdůrazňováno, stejně jako v mnohých českých pohádkách, že budoucí bohatýrovy rodiče dlouho neměli děti.
Zajímavá shoda panuje v popisování dětství některých řeckých a středoasijských hrdinů. První léta totiž chlapec často tráví u pastýřů, kam byl odeslán na vychování
(Manas) nebo jej rodiče pohodili v lese ze strachu před neblahou věštbou (Oidipus, Paris). Hrdinové jako Idige (cyklus Čtyřicet bohatýrů) či Paris záhy nejen mezi pastýři upoutají pozornost svou moudrostí či silou. Nakonec se díky svým schopnostem dostaví až před krále, u něhož zjistí že jsou vlastně princi. Manas je naopak poslán k moudrému pastýři Ošpurovi (jako byli řečtí hrdinové posíláni ke kentaurovi Cheirónovi), kvůli své vznětlivosti a uličnictví. Po mnoha incidentech pastýř Manasova otce, chána Džakypa, přemluví, aby si svého nezdárného syna vzal zpět.
V dospělosti se hlavní hrdinové mýtů stávají obvykle králi. Často se pak stávají jakýmisi modely osvícených vládců, kteří se snaží zejména pečovat o svou zemi a spíše nedobrovolně jsou nuceni do nějakých bojů (Alpamyš, uzbecký Gorogly). V jejich nepřítomnosti pak jejich země dosti strádá (to i v případě Odyssea). Jiní jsou naopak velkými dobyvateli, kteří se snaží pokořit co nejvíce říší ( Manas). Poslední pochod však hrdina (v případě Manasa na Peking) nepřežije. Manas před odjezdem na svůj poslední pochod bývá často srovnáván s carem Lazarem před odjezdem na Kosovo pole. Ve vzduchu již visí jakási předtucha, že boj špatně dopadne. Tento motiv lze přenést i na vzpírání se Odysseově před pochodem na Tróju.

Pégasos


Bájný kůň Pégasos prý vyletěl z těla Medúzy poté, co jí Perseus uťal hlavu. Za jeho otce bývá často pokládán Poseidón, vládce moří a vod. Motiv okřídleného koně je ve Střední Asii, ale také na Kavkaze velice oblíbený. Vždyť nejlepší způsob, jak se pohybovat po rozsáhlých stepích a polopouštích tohoto kusu země je právě na koni. Lidé se na koni pohybovali velmi často, proto také mnohokrát snili o jakémsi ideálním oři, který by je donesl na místo, kam potřebují, v co nejkratším čase. Koním tak v pověstech narostla křídla. Lidé ve středoasijských stepích si vysnili koně zvaného tulpar. Tento kůň narozdíl od Pégasa vůbec nevynikal tělesnou krásou. V mýtech je často podrobně popisována jeho ošklivost. Otec hrdiny eposu Körogly chtěl například uctít takovýmto hříbětem svého krále. Krále však tento dar velmi urazil, neboť nevěděl o zázračných schopnostech nabízeného koně, a dal otce hrdiny oslepit. I bohatýr Alpamyš měl podobného koně zvaného Bajčibar, kterému se všichni posmívali. Bajčibar ale mohl v kterýkoli okamžik roztáhnout křídla a vznést se nad širokou step. Okřídlený kůň nevábného vzhledu se ale vyskytuje i v českých a ruských lidových pohádkách. Velmi známá je například pohádka Koník - hrbáček, přebásněná P. P. Jeršovem.
Detailní popis ideálního koně nacházíme ve tbiliském rukopisu eposu Körogly. Okřídlený kůň bohatýra Köroglyho (Gyr-at) je synem mořského hřebce, a proto umí výborně plavat. Je schopen přeskočit všechny propasti, je nesmírně rychlý a nezná únavu. Nelze jej ukrást, protože do své blízkosti pustí jen svého majitele, k ostatním lidem je agresivní. Nakonec je i velmi úsporný, stačí mu jen málo potravy a nepotřebuje být okováván.
Okřídlený kůň se objevuje i v eposu Manas a v kavkazské pohádce Ašik-Kerib. Hlavnímu hrdinovi eposu se zde podaří díky zázračnému bílému koni dostat včas na svatbu své snoubenky. Cesta by s obyčejným koněm trvala několik měsíců, takto ale trvá tři dny. V příběhu ale není popisován, jako například v  pověstech o Bellerofontovi či Alpamyšovi, let koně nad zemským povrchem. Kerib pouze na chvíli zavře oči, a když je za chvíli zase otevře, je již na místě. Nejznámějším okřídleným koněm po Pegasovi je však bezesporu gruzínský Merani, kterého svou básní proslavil Nikoloz Barathašvili. Merani je zde symbolem naděje a  životního optimismu.
 

Návrat


 Motiv návratu hrdiny po mnoha letech do vlasti, které kdysi vládl, je líčen v řeckém eposu Odyssea a v uzbeckém Alpamyšovi až překvapivě shodně. Dokonce i některé detaily jsou v obou eposech téměř zcela totožné. Motiv návratu se ale vyskytuje i v jiných eposech, kupříkladu hned několikrát v Manasu a jednou v dastanu Šasenem a Garyp neboli Ašik-Kerib.
 V třináctém zpěvu Odyssey je Odysseus ve spánku Fajáky vyložen na břehu rodné Ithaky. Probudí se a bohyní Pallas Athénou je mu řečeno, co má dál dělat. Stejně tak se vrací do svého rodného Kongratu i hrdina Alpamyš na svém věrném koni. V jeho následujících činech mu ale nikdo neradí
Hrdina (Odysseus i Chakim) jde nejprve navštívit věrného pastýře (Eumaios - Kultaj), který před jejími zraky naříká nad svým ztraceným pánem. Hrdina mu sděluje, že se dobře zná a má o sobě nové zprávy, avšak pastýř mu nevěří, protože již mnohokrát předtím zaklepal na dveře pastýřova obydlí člověk, který se vydával za posla hrdiny. Alpamyš se dá Kultajem poznat podle mateřského znaménka na rameni, stejně jako byl později Odysseus poznán svou chůvou Eurykleiou podle jizvy na noze.
 Brzy se hrdina setkává se svým synem. Odysseus přitom ještě v pastýřově chýši a Alpamyš až ve svém paláci. Zatímco Telemachos je již dospělý muž, Chakimův synek Jadgar, budoucí bohatýr, je sotva sedmiletý.
 Shodnou scénou v obou eposech je setkání s věrným zvířetem. V případě Odysseově je to pes Argos, u Alpamyše je to pak velbloud. Zvíře po celou nepřítomnost svého pána (dvacet let v Odyssei, sedm let v Alpamyšovi) nevstával ze země, ale když zvětřil svého pána, ihned jej šel přivítat. Pes Argos po spatření pána zemřel. Velbloud ne. V Alpamyšovi se podobná dojemná scéna ještě opakuje. Je to shledání koně Bajčibara s matkou, kterou také obě zvířata přežijí.
 Hrdinové obou eposů změní před vstupem do vlastního domu svůj vzhled. Odyssea promění bohyně Athéna v neznámého žebráka tím, že mu vymění šaty a pozmění fyzický vzhled. Alpamyš se pouze přestrojil do šatů Kultajových a nadále byl považován právě za onoho pastýře. Zatímco Odysseus musí složitě všem dokazovat, že je skutečně Odysseem, Alpamyš kvůli svému nedokonalému přestrojení a hlavně koni, který zůstává nezměněn a kterého všichni znají, musí své blízké stále přemlouvat, že není Alpamyš.
 Na cestě do paláce potkává Odyssea Melanthios, který jej kopne do nohy. Eumaios jej zato okřikne a upozorňuje Melanthia, že se mu Odysseus pomstí. Melanthios mu však vyjadřuje svou víru, že Odysseus je už dávno mrtev. Podobný obraz se nám naskýtá v Alpamyšovi. Parman-kul, kterému kdysi Chakim zachránil život, totiž silně uhodí Jadgara. Upozorněním své ženy, že se mu Alpamyš pomstí, až se vrátí, se Parman-kul vysměje a prohlašuje, že Chakim je přece již dávno pod drnem.
 Zatímco Penelopé má v době návratu ženichů spoustu, Barčin, žena Alpamyšova má pouze jednoho, který se ale povahou rovná Antinoovi. O Barčin se totiž uchází Ultan-taz, Chakimův nevlastní bratr (levoboček hrdinova otce), který za Alpamyšovy nepřítomnosti uzurpoval trůn.
Penelopé nakonec vymýšlí onu lukostřeleckou soutěž, při níž se stane jejím manželem ten, kdo Odysseovým tuhým lukem prostřelí otvory dvanácti seker. V epose Alpamyš se při lukostřeleckém závodě vůbec nejedná o nějakou soutěž mezi ženichy, protože nápadníkem je jen Ultan. Je to pouze způsob zábavy při svatební hostině. V obou eposech se nepoznaný hrdina nabídne, že by chtěl také zkusit vystřelit z luku tak tuhého, že jej nikdo nenapne (Odyssea), nebo tak těžkého, že jej nikdo neunese (Alpamyš). Všichni se samozřejmě starci posmívají a spíše z touhy se ještě více pobavit mu předávají zbraň. Hrdina dosáhne cíle: Odysseus prostřelí všechny otvory v sekyrách, Alpamyš se strefí do vzdáleného stromu. Odysseus posléze svým lukem zabíjí všechny nápadníky a právě onou střelbou odhalí svou pravou totožnost. Chakim však ještě vyčkává a vítězí v soutěži ve zpěvu. V jedné chvíli se ale náhle odhalí a celý národ se postaví za svého staronového vládce. Ultan je pak jednoduše bez jakéhokoli odporu popraven.
 Návrat je hlavním motivem eposu Šasenem ve Garyp. Garyp se, stejně jako Alpamyš, vrací na svatbu své snoubenky s jiným po sedmi letech. V kavkazské variantě si tuto lhůtu již ale předtím domluvil se svou budoucí ženou. Čas strávený v cizině měl Garyp věnovat na shánění prostředků pro koupi nevěsty od otce (kalym), v turkmenské variantě mělo ono dlouhé odloučení milenců prověřit jejich lásku. Vydělal dost, ale přitom se téměř zapomněl vrátit ve správný čas k nevěstě. Vrací se nepoznán, ačkoli nepoužívá žádného přestrojení. Nepozná jej dokonce ani jeho matka, která za jeho nepřítomnosti z pláče oslepla. Na svatební hostině své snoubenky se Garyp objeví jako potulný zpěvák a Šasenem jej pozná právě podle jeho písně. Její dosavadní nápadník není ze strany Garypa nijak potrestán, naopak jej šťastný novomanžel učiní svým švagrem.
 Začátek druhé a třetí části eposu Manas nám vzdáleně připomíná Oresteu. Bohatýr Manas podléhá zraněním po bitvě o Peking a v zemi nastává zmatek (stejně jako po zavraždění Agamemnóna), při němž Manasův malý syn Semetej je nucen s matkou prchnout do ciziny. Vláda je uzurpována dvěma Manasovými příbuznými, kteří, stejně jako Ultan-taz v Alpamyšovi, zakazují mluvit o minulém vládci. Semetej se však po čtrnácti letech vrací, svrhne uzurpátory a usedne na otcův trůn.
 Semetej však po letech rovněž umírá násilnou smrtí a jeho synek Sejtek je před novými vládci ukryt u pastýřů. Matka a babička chlapce mezitím stráví čas ve vězení. Teprve když Sejtek dospěje, stejně jako jeho otec se vrací do rodného města, pomstí otcovu smrt a stane se vládcem.

Boj o nevěstu


 V eposu Alpamyš se nachází místo v prvním díle, kdy hrdina musí bojovat o svou snoubenku. Na rozdíl od Odyssea ztrácí totiž Chakim svou nevěstu dvakrát, přitom v druhé části eposu již o ni nemusí bojovat, jeho vlastní objevení (nebo vlastně odhalení se) stačí nápadníkovi Ultanovi k tomu, aby se stáhl.
Odysseus zvítězí a zároveň se zbaví ženichů své ženy v jediné disciplíně - ve střílení lukem, o čemž jsem se zmínil výše. Ve čtvrtém zpěvu první knihy se musí Alpamyš podrobit čtyřem zkouškám, aby zvítězil nad osmdesáti devíti kalmyckými ženichy své Barčin. V tom mu vydatně pomáhá jeho nový přítel Karadžan, nedávno ještě devadesátý ženich. První disciplínou, které je v eposu věnováno nejvíce místa, je bajga neboli dostihy. Zajímavé je, že celý tento závod svěří Alpamyš  Karadžanovi, který byl vlastně ještě před chvílí jeho nepřítelem. Tato scéna nám může připomenout závod Pelopa s Oinomaem o ruku Hippodameie. Až na to že zde se jezdí na válečných vozech. Oinomaa nám pak může připomenout nejsilnější Kalmyk Kokaldaš. Před cílem se v obrovské rychlosti tento bohatýr setkává se svým bratrem (!) Karadžanem, který hájí barvy Alpamyšovi. Epos tuto scénu podrobně popisuje. Vítězí nakonec Karadžan na Alpamyšově koni.
Dalšími dvěma závody je lukostřelba. Té se již Alpamyš účastní osobně. Nejprve musí dostřelit nejdále ze všech a poté se strefit na velkou vzdálenost do malé mince (töngö). Podobně se, jak jsem již vzpomenul, musí v druhé knize strefit do vzdáleného stromu.
Poslední soutěží je již přímo boj s jednotlivými nápadníky. Překvapující se zdá skutečnost, že v této disciplíně za Alpamyše opět bojuje Karadžan a zabíjí přitom všech osmdesát devět svých bratrů (!). Tím pádem tedy nezbude jediný ženich kromě Alpamyše, za něhož se nyní Barčin provdá a odjede s ním zpátky do země Kongrat.

Héliova stáda


Na konci pátého zpěvu byl Odysseus po mohutné bouři, zaviněné otcem oslepeného Polyféma Poseidónem, vyvržen na břeh ostrova Scherie, kde vládne fajácký král Alkinoos. Na začátku šestého zpěvu se ho ujme Nausikaá a dovede jej do hlavního města. Zde vypráví Odysseus na hostině svá dosavadní dobrodružství. Ve 12. písni, poté co se vyhnul Skylle i Charybdě, přistane ithacký král na ostrově Trinakria. Zde je se svými druhy nucen přečkat mnohadenní nepříznivé počasí. Na ostrově se pase posvátné stádo boha Hélia, kterého se nikdo nesmí dotknout. Odysseovi druhové, jsouce trýzněni hladem, však tento zákaz poruší a některé kusy dobytka zabijí a snědí.
V tomto momentu můžeme najít souhlasné body z dastanem Alpamyš. Ten se v 1. zpěvu druhého dílu eposu vydává se svými čtyřiceti bohatýry do země Kalmyků. Pohostinství je jim poskytnuto stařenou Surchail v jejím hradu, který je vlastně jakýmsi ostrovem uprostřed pouště. Zde jsou Alpamyšově družině představeny dívky, kterými se hrdinové nechávají opít (a to včetně Chakima).
Zde se začínají tedy oba eposy setkávat. Hrdinovy soukmenovci udělali chybu, za kterou po chvíli zaplatí smrtí. Odysseovi druhové se utopí, Alpamyšovi shoří, protože král Kalmyků v době jejich spánku zapálí hrad. Odysseus vyvázne živý jen díky tomu, že se jako jediný Héliova stáda ani nedotkl, Alpamyš jen díky tomu, že mu nemůže oheň ani železo nijak ublížit. Nicméně stále spí.
S podobným motivem se setkáváme i v dastanu Manas, jehož hlavní hrdina je v epizodě Spiknutí Közkamanů na hostině i se svými přáteli otráven. Přátelé ihned umírají, Manas se zmítá ve smrtelných křečích, ale ještě neumírá. Zatímco Odysseus končí v moři, které jej posléze vyvrhne na ostrově Ogýgie, Alpamyš je jako spící svržen do hluboké jámy (zindanu) a Manas je odnesen do jeskyně.
Ve všech třech eposech je hrdina zachráněn jakousi ženou, která se do něj zamiluje.V případě Odysseově je to Kalypsó, která hrdinu pustí dál až po rozkazu bohů, Alpamyše ze zindanu zachrání Tavka, kterou on pak provdá (přes její počátečný nesouhlas) za pastýře, jehož po svém vysvobození učiní králem Kalmyků. Manas je uzdraven svou vlastní ženou Kanikej a vrací se na trůn.
 

Formální stránka středoasijských eposů


 Dastany jsou narozdíl od homérských eposů prokládány i prózou, která slouží zejména k suchému popisu situace či úvodu do děje. U Homéra je základní jednotkou verše stopa, která mívá dvě různé podoby (spondej nebo daktyl). Počet stop je dán (šest), ale počet slabik je možné v rámci hexametru obměňovat. Základní jednotkou verše dastanu je slabika. Počet slabik může být také různý, což ovšem závisí na spádu děje, zajímavosti  a náladě pěvce. Nejčastější počet slabik je pak 7 - 8. Často se ale opakuje i verš jedenáctislabičný, který je užíván například v lyrických pasážích. Přerývka se vyskytuje často buď v polovině verše nebo o slabiku za ním či před ním. Anebo to vše může být úplně jinak, protože dastany byly tvořeny obyčejnými lidovými pěvci, kteří si na metrickou přesnost zcela nepotrpěli. Snažili se dát dílu spíše ohromnou bohatost forem, můžeme tedy najít verše různých délek s přerývkami na různých místech.
 Velmi důležitou vlastností středoasijských dastanů je rým. Ten se v homérských eposech nevyskytuje, ale v dastanech dosahuje velikého rozmachu. Hledání nějakého systému ve zdejším rýmování by bylo asi bezvýsledné. Vyskytují se zde jistě všechny možné vzorce rýmů, na které si člověk vzpomene. I v deseti verších pod sebou lze najít stejný rým, anebo (to je jev poměrně častý)  stejné poslední slovo. Nezřídka to bývá sloveso říká apod. Stejná slova  nebo stejná první písmena (aliterace) se mohou vyskytovat i na začátcích několika po sobě následujících veršů. Pod sebou napsaná slova ve dvou i více verších mohou mít opět stejné začáteční písmeno či mohou být stejné, např. Sol koluna aldy ele. / Sol betinen süjdü ele. (Do levé ruky vzal ho. / Na pravou tvář políbil ho). Dastany nám tedy ukazují velkou jazykovou a formální vynalézavost lidových pěvců. V některých částech eposu Šasenem ve Garyp lze nalézt verš muhammas, uplatňující se dodnes v poezii turkotatarského světa. Jedná se o třikrát pět veršů se schématem aaaaa - bbbba - cccca.
 Každý čtenář asi brzy zjistí, že vyjadřování je v dastanech mnohem prostější a snáze prohlédnutelné než u Homéra. I v eposech středoasijských se vyskytují epiteta, ale většinou jednoslabičná. Přidávají se přímo ke jménu, až s ním často splývají (např. Barčin-aj = Barčin-Luna, Barčin-gul = Barčin-Kvítek, Chakim-bek/-nar = Chakim-Vládce/-Velbloud).

Konec


 Podobnosti motivů řeckého a turkotatarského světa jsou leckdy až překvapivé. Ukazuje to na možnost, že většina mýtů má jakýsi dávný prazáklad, který byl pro mnohé národy společný.  V našem povědomí samozřejmě kraluje spíše svět řeckých bájí a pověstí, známe nebo víme o existenci mnohých řeckých děl, které zpracovávají mýty. Náš literární zrak ale skutečně nevidí příliš daleko a o pokladu světového písemnictví máme velice omezenou představu. Učinil jsem proto krátký pohled do slovesnosti turkotatarských národů středoasijských stepí, kterou vůbec není vhodné podceňovat.
 Zpěvy o silných a neporazitelných bohatýrech jsou na světě stále silné, leckde se stále rozvíjí a přetvářejí. Doba mýtů ještě neskončila! A proto snad i nyní, kdesi daleko v hornaté Kirgízii, začíná napjatým posluchačům starý  akyn vyprávět:

Manas Manas bolgondo,
Manas atka kongondo,
Alčaip atka mingende,
Alyska sapar jurgende...

Když se Manas stal Manasem,
když Manas sedl na koně,
když se rozkročmo posadil na koně,
když se vypravil na cestu…

Základní literatura


Alpamyš; Leningrad, Sovetskij pisateľ 1982
Černý V.A. a kol.: Bohatýři dávných časů; Praha, Lidové nakladatelství 1989
Gomer: Odisseja; Moskva 1981
Korogly Ch.K.: Vzaimosvjazi eposa narodov Srednej Azii, Irana i Azerbajdžana; Moskva, Nauka1983
Lermontov M.J.: Ašik-Kerib; Moskva, Detgiz 1953
Manas - geroičeskij epos kirgizskogo naroda; Frunze, Akademija nauk Kirg. SSR 1968
Nejchardt. A.A.: Legendy i skazanija Drevnej Grecii i Drevnego Rima; Moskva, Pravda 1987
Žirmunskij V.M.: Narodnyj geroičeskij epos; Moskva-Leningrad 1962
Žirmunskij V.M.: O hrdinském eposu; Praha1984